Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Romancov Ph.D. (* 1969)

Nechme Rusy, ať se z nich stane přívažek Číny

  • narodil se 19. prosince 1969 v Praze

  • dědeček z otcovy strany byl ruský emigrant

  • prarodiče z matčiny strany byli Židé, válku přečkali v Británii

  • oba židovští pradědečkové zahynuli během holokaustu

  • matka Anna Kleinzellerová se narodila v Británii, vyrůstala v Praze

  • v roce 1966 Kleinzellerovi emigrovali do USA, Anna se však vrátila

  • Michael Romancov vyrůstal v Praze

  • od roku 1988 studoval obory ruština a občanská nauka na Pedagogické fakultě UK

  • na škole zažil konflikt kvůli nezaplacení členských příspěvků SSM

  • 17. listopadu 1989 se účastnil studentské manifestace na Národní třídě

  • po revoluci vystudoval politologii na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních věd UK

  • vyučoval na Univerzitě Karlově, na Metropolitní univerzitě Praha a na Západočeské univerzitě

  • je známý jako odborník na Rusko, politický geograf a publicista

Politický geograf specializující se na Rusko, pedagog a publicista Michael Romancov se narodil v roce 1969 v Praze. Pochází, jak říká, ze středostavovské rodiny, kterou by si kádrováci za minulého režimu nejspíš zařadili jako „kosmopolitní“. Ruské příjmení odkazuje k dědečkovi z otcovy strany, který z Ruska odešel po tamní občanské válce a počátkem dvacátých let se usadil v Československu. Díky podpoře ruských emigrantů ze strany československé vlády a prezidenta Masaryka zde mohl vystudovat. Zůstal natrvalo v Praze a oženil se s Češkou. Z manželství se narodil Michaelův otec Georgij Romancov, pozdější odborník na podzemní stavitelství a projektant pražského metra.

V matčině linii má Michael Romancov židovské předky. Maminka Anna, za svobodna Kleinzellerová, přišla na svět v roce 1944 v Británii. Oba její rodiče byli Židé, kteří tam v předvečer války uprchli před nacistickým pronásledováním – matka z německého Porýní, otec Arnošt z Moravy. Arnošt Kleinzeller, Michaelův dědeček, pocházel z Ostravska a na Masarykově univerzitě v Brně stihl vystudovat medicínu. Po vyhlášení protektorátu odešel za Lamanšský průliv se svým bratrem Robertem, který poté sloužil v československých jednotkách v Británii a podílel se na bojích v Normandii a u Dunkerque. Arnošt naproti tomu na frontu nasazen nebyl, v Británii vystudoval ještě biologii a biochemii a pracoval v britském biochemickém výzkumu. Spolupracoval také s československou exilovou vládou. Po osvobození své vlasti byl letecky vyslán do Prahy s úkolem obnovit fungování lékařské péče.

Oba bratři Kleinzellerové válku přežili a stejně tak i jejich matka. Také ona se pokusila o útěk z protektorátu, na hranicích ale byla chycena. Konce války se dočkala v ghettu Terezín, poté se šťastně shledala se svými syny, ne však se svým mužem Arnoldem, který byl deportován do Francie a odtamtud v roce 1942 dál na východ. Zemřel pravděpodobně v některém z táborů v Polsku či Pobaltí.

Ani druhý Michaelův židovský pradědeček válku nepřežil. Když jeho žena s dcerou odešly v roce 1938 do Británie, on sám odmítl opustit Německo. „Součástí Hitlerova narativu bylo, že za první světové války vrazili německé armádě nůž do zad levicoví politici, řekněme sociální demokraté, respektive především Židé. Ale můj pradědeček za první světové války bojoval, byl dokonce vyznamenán nějakými německými řády,“ vysvětluje Michael Romancov. „Takže on prý tvrdil, že jemu přece Hitler neublíží, protože přece svou povinnost v kontextu první světové války plnil. Ten předpoklad byl evidentně mylný. Po roce 1938 si s ním babička a její matka ještě vyměnily několik dopisů. A tenhle můj pradědeček potom za války zahynul v Osvětimi.“

Frustrace se musela ventilovat

Arnošt Kleinzeller se po válce vrátil do Československa nejdřív sám, v létě 1945 za ním z Británie přijela manželka s malou Annou. Michaelova maminka pak vyrůstala v pražských Strašnicích, kde rodina získala byt. Arnošt Kleinzeller se podílel na ustavení Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a dál se věnoval biochemii, v níž si získal značnou reputaci. V roce 1966, kdy bylo Anně dvaadvacet let, se Kleinzellerovi rozhodli emigrovat do USA. Anna se však s odchodem nesmířila a o rok později se za láskou vrátila do Československa. Znovu se nastěhovala do strašnického bytu a provdala se za Georgije Romancova.

Když záhy poté přišla sovětská okupace, Anna a Georgij ještě jednou zvažovali emigraci. „Byli v tu dobu v Rakousku, můj táta stavař už měl dojednáno místo u firmy, která se věnovala výstavbě tunelů ve Švýcarsku. Ale komunikoval se svými rodiči, s tou ‚ruskou‘ stranou mé rodiny. Můj děda mu tehdy napsal dopis, že srdce mu říká, že by chtěl, aby se vrátili, a rozum mu říká, aby zůstali venku. Ale v tom případě že už se pravděpodobně neuvidí.“

Nakonec se rozhodli pro návrat, a syn Michael se jim tak v roce 1969 narodil v Praze. Tři roky po něm přišel na svět ještě jeho mladší bratr Marek. Oba chodili na základní školu ve Strašnicích a v době normalizace se občas museli potýkat s ostražitostí, kterou u lidí vyvolávalo jejich ruské příjmení. „Bylo vidět, že lidi jsou opatrní, co to vlastně znamená, když někdo s tímhle příjmením přijde mezi ně. Ale pak se obvykle ukázalo, že příjmení není nic víc než příjmení a vztahy byly úplně standardní.“

Když však v roce 1979 československý hokejový tým dostal na mistrovství světa „klepec“ od sovětské sborné, jejich vrstevníci si vylili vztek právě na chlapcích s ruskými jmény: „Jako všichni kluci v té době jsme honili hokejkama tenisák v parku. Já jsem Michael, takže já jsem byl Michajlov, tehdy slavný sovětský hokejista, můj bratr je Marek, takže ten byl Makarov. Tenkrát jsme oba dostali šíleně přes držku, protože frustrace z toho, že naši hokejisti prohráli, se musela nějak ventilovat.“

Pamětníkovi rodiče nicméně ke komunistickému režimu nechovali nejmenší sympatii, byť se mu – tak jako většina lidí – nepostavili otevřeně. „Jejich postoj nebyl disidentský ve smyslu politických aktivit a nějakého vymezování se, ale rozhodně byl velmi rezervovaný. V míře, která ovšem tátovi nezabránila, aby mohl pracovat ve svém oboru, a mámě, aby udržovala kontakt se svými rodiči.“ Když koncem sedmdesátých let Arnošt Kleinzeller za oceánem onemocněl rakovinou plic, Anna ho po intervenci z USA mohla navštívit a své americké prarodiče tehdy poprvé uviděli i Michael a jeho bratr.

Komplikovaný vztah k Rusku

V roce 1988 Michael Romancov maturoval na gymnáziu Voděradská, kterému pevnou rukou vládl komunistický ředitel. Ideologie tu byla cítit víc než předtím na základní škole: vytvářely se různé „nástěnky“ a dlouhovlasého spolužáka třídní učitelka pod hrozbou nepřipuštění k maturitě donutila, aby se ostříhal. Většina kantorů se ale zdála „normální“. Michael chtěl studovat historii na filozofické fakultě, k tomu ale nutné doporučení třídní učitelky nedostal. „Bylo mi řečeno, že mi umožní, abych si podal přihlášku na pedagogickou fakultu. Tak jsem si ji podal. Měl jsem představu, že bych dělal buď zeměpis nebo dějepis. Ani jedna z těch možností nebyla, takže nakonec z toho vyšla kombinace ruština – občanka, čemuž se říkalo ‚rudý dvojboj‘.“

V září 1988 tak nastoupil na pedagogickou fakultu. „Rudý dvojboj“ učit nechtěl, byla to ale možnost, jak studovat vysokou školu a možná se časem pokusit o přestup. K ruštině i k Rusku měl – a dodnes má – komplikovaný poměr. Vedle jednoznačného odporu k tehdejšímu sovětskému i dnešnímu putinovskému režimu měl k Rusku ještě i „sentimentální“ vztah zprostředkovaný jeho ruským dědou. Tento kozák, který „bojoval s Turkem“ na kavkazské frontě první světové války, uměl prý skvěle vyprávět, stal se hrdinou jeho dětství a Michael od něho přirozeně nasál ruštinu i „nejlepší tradice ruského imperialismu“.
„Můj sentiment se týká toho, jak Rusko možná mohlo vypadat v době, kdy děda byl mladý. Je to ale spíš barvotiskový obrázek, který v sobě nosím, protože je součástí mého dětství. Nemá nic společného s tím, jak se momentálně tento stát a jeho političtí reprezentanti chovají,“ dodává.

Počátkem druhého semestru na fakultě, v únoru 1989, pamětníkovi, coby perspektivnímu studentovi, nabídli členství v komunistické straně – on i další vytipovaná spolužačka svorně odmítli. Poprvé byl tehdy donucen se proti režimu vědomě vymezit; o tři měsíce později pak spolu s dalšími třemi studentkami odmítl zaplatit členské příspěvky režimnímu Socialistickému svazu mládeže (SSM).

Svou neochotu patřit k SSM zdůvodnili případem spolužáka, který se na vysokou školu dostal patrně jen díky tomu, že na vojně zastával funkci pomocníka politruka. „Na přednáškách a cvičeních jsme ho neviděli, zato se okamžitě stal jedním z představitelů SSM na pedagogické fakultě. Do školy nechodil, nicméně všechny zkoušky měl. A sám říkal, že mu všichni vyučující ty zkoušky dají, poněvadž je v SSM. Řekli jsme, že tohle se nám nelíbí.“

V září 1989 vedení vzpurným studentům oznámilo, že kauza se bude řešit na listopadové celofakultní konferenci SSM. Ta už ale nikdy neproběhla. 17. listopadu se Michael Romancov vydal na svou první protirežimní demonstraci – z níž se poté stala rozbuška sametové revoluce. Z tvrdého zásahu bezpečnostních orgánů na Národní třídě vyvázl bez zranění; proběhl prolukou do Mikulandské ulice, aniž by dostal ránu.

Během následujících dní se účastnil studentského hnutí na fakultě. Byl ale teprve druhák, a tak podle svých slov vykonával spíš „pomocné práce“ jako tisk a distribuci letáků. Brzy po sametové revoluci potom ukončil studium ruštiny a pokračoval jen v oboru občanská nauka. Vedle toho se pustil do studia politologie – nejdřív na filozofické fakultě, poté na fakultě sociálních věd, kde získal také doktorát. Politologii a mezinárodní vztahy začal již v roce 1991 učit na svém bývalém gymnáziu, později vyučoval na Univerzitě Karlově, na Metropolitní univerzitě Praha a na Západočeské univerzitě. Specializuje se na politickou geografii, historii mezinárodních vztahů, Blízký východ, Afriku a především Rusko.

Musí poznat, zač je toho loket

Geopolitické situaci Ruska se proto věnovala podstatná část rozhovoru, který s Michaelem Romancovem pořídil Adam Drda v dubnu a květnu 2022 – v roce, kdy Putinovo Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Michael Romancov v rozhovoru popisuje neúspěch demokratické tranzice Ruska po rozpadu Sovětského svazu, socioekonomickou devastaci ruské střední třídy i její opětovný vzestup za korumpujícího Putinova režimu, který Rusy dokázal přesvědčit, že jsou „společnost vítězů“.

„Rusové nás teď nenávidí, jsou přesvědčeni, že je chceme zničit,“ tvrdí Romancov a doufá, že západní elity v následujících letech nebudou ochotny Rusku nadbíhat. „Dokud tam bude Putinův režim, buďme rádi, že se od nich můžeme izolovat. Udělejme pro to všechno a omezme kontakty s Ruskem na absolutně nezbytné minimum. Nechme Rusy, ať se z nich stane přívažek Číny. (...) Rusy zkrátka musí potkat, co my jim udělat nechceme a co my jim neuděláme, protože jsme někde úplně jinde. Oni prostě musí nejprve poznat – jak se říká – zač je toho loket. A to přijde z východu, přijde to z Číny,“ myslí si Michael Romancov.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)