Michael Romancov Ph.D.

* 1969

  • „Když se totiž člověk podívá na vývoj cen těchto dvou klíčových komodit z hlediska jednak ruského exportu a jednak příjmů do státního rozpočtu, tak ceny ropy a plynu vylétly nahoru v sedmdesátých letech v souvislosti s ropnými šoky. Potom část osmdesátých let se ještě držely poměrně nahoře, a když potom přichází Gorbačov a začíná přestavba, tak se začínají propadat. Problém přestavby nebyl ten, že by přestavba byla úplně od začátku špatně vymyšlená a dávaná dohromady, problém přestavby byl primárně daný tím… ono se Gorbačovovi podařilo – nebo těm reformám se podařilo například zvýšit produktivitu práce v tehdejším Sovětském svazu, což je strašně důležitá věc z hlediska fungování potom průmyslu a tak dál. Ale došly peníze, které tam tekly předtím za prodej ropy a plynu. To znamená: sice se podařilo těm reformám trošičku změnit ty zatuchlé poměry uvnitř sovětské společnosti, například se objevila možnost soukromého podnikání, byť jenom velmi opatrně a okrajově, podařilo se trošičku zvýšit produktivitu práce, což by bývalo bylo klíčové pro ten další rozvoj. Jenže zároveň došly peníze, kterými by se celý ten systém dal držet při životě a financovat. Vlastně od Gorbačova po Jelcina až do toho zhruba posledního roku a půl Jelcinovy vlády ta křivka vývoje cen na světových trzích, pokud jde o ropu a plyn, setrvale klesala. A pak se začíná zvedat, ale to zásadní zvednutí té křivky se začalo projevovat opravdu v peněženkách obyčejných lidí až s nástupem Putina.“

  • „V listopadu 1989 u nás nikdo nevolal po restauraci kapitalismu, ale chtěli jsme svobodné volby, pluralitní společnost a tak dále. A tohle, myslím si, objektivně i v tom Rusku spousta lidí – nebo tehdy ještě v Sovětském svazu – spousta lidí chtěla. Jenomže ta surová každodenní, v uvozovkách ‚přízemní‘, ale o to víc se těch lidí dotýkající socioekonomická realita, se nakonec ukázala být jako důležitější. A my si opravdu neumíme představit tu hloubku toho propadu, který tamní společnost zažila. A to ne v uvozovkách ‚prostí Rusové‘, ti nadále žili svým – z našeho pohledu velmi ubohým – způsobem života. Ale tam to naprosto drtivým způsobem dopadlo na střední třídu. Střední třída, která u nás byla tím vítězem obou těch procesů, jak té demokratické tranzice, tak té hospodářské transformace, tak ta v Rusku dopadla v tenhleten okamžik vlastně úplně nejhůř. U nás se třeba mohly rozjet, jakkoliv kontroverzní, restituce. U nás ten režim trval čtyřicet let, to znamená v těch rodinách buďto ještě žili ti, kterým byl ať už dům nebo firma nebo nějaké pozemky zabaveny – a buď se to vracelo přímo jim nebo se to vracelo jejich bezprostředním pokrevním příbuzným. To znamená když sebrali pole rodičům, tak jejich děti to zrestituovaly. V Rusko nebylo co komu vracet. Ta společnost vyvraždila… částečně odešli do emigrace ti původní vlastníci. I kdyby tam nakrásně nějaký majetek zůstal, tak ho potom zničila ve značné části Sovětského svazu druhá světová válka, protože ta plošná devastace těch měst a tak dále způsobila, že právě třeba restituce domů nebo bytů prostě nepřipadaly vůbec v úvahu. Ten stát připravil důležité privatizační zákony, které měly privatizaci toho klíčového, co v té zemi bylo, podřídit dozoru zákonu, a pokud vím, tak ze 140 privatizací opravdu těch největších, těch gigantických průmyslových podniků, podle toho zákona neproběhla jedna jediná. Což je zase šílená vizitka toho režimu, který tam byl tenkrát. A od té doby se to s nimi veze.”

  • „Pro mě – a předpokládám, že to tedy stejně bylo i pro bráchu, pro tátu i pro mámu – vždycky když se někdo setkal s naším příjmením, tak bylo vidět, že lidi jsou opatrní, co to vlastně znamená, když někdo s tímhletím příjmením přijde mezi ně. Ale pak se ukázalo, že to příjmení není nic víc než příjmení, a pak to bylo úplně standardní. Vím, jednou jsme s bráchou strašně na tohle narazili. My jsme jako všichni kluci v té době honili hokejkama tenisák v parku – dneska se tomu říká hokejbal, tenkrát to ještě ten název nemělo – a v roce 1979 na mistrovství světa, které se tehdy hrálo v Moskvě, tak naši dostali šílenej klepec 11:1 od sovětský sborný. A naši kamarádi, se kterými jsme tam hráli… já jsem Michael, takže já jsem byl Michajlov, tehdy slavný sovětský hokejista, můj bratr je Marek, takže ten byl Makarov. Makarov, Larionov, Krutov, ti tenkrát snad akorát začínali… No tak to jsme tenkrát dostali šíleně přes držku, protože nějak ta frustrace z toho, že tam naši hokejisti prohráli, se musela nějak ventilovat.“ – „To se přeneslo do té dětské hry?“ – „Takže se to přeneslo do té dětské hry. Takže v tom roce 1979 jsme oba dva z toho parku šli s brekem. No tak pak se to nějak vysvětlilo.“

  • „My jsme do Ruska investovali neuvěřitelnou porci energie, peněz, pozornosti a tak dál. Nikdo z těch východoevropských zemí nedostal takový díl pozornosti, péče a podívejte se, k čemu to vedlo. Dokud tam bude Putin, respektive dokud tam bude ten režim, který vytvořil, tak buďme rádi, že se od nich můžeme izolovat. Udělejme pro to všechno, co je v našich silách. Omezme kontakty s Ruskem na to absolutní nezbytně nutné minimum a nechme Rusy, ať se z nich stane přívažek Číny. A teprve v okamžiku, kdy většina Rusů narazí na Čínu, tak jim dojde, že mají tu možnost komunikovat na druhou stranu. Oni nás teď nenávidí, oni jsou přesvědčeni, že my je chceme zničit, že my je chceme okrást a tak dál. Tak nechme Číňany, ať to udělají, protože Číňani to udělat chtějí a Čínani to udělají. A teprve v ten okamžik, si myslím, že bude možné znovu se začít s Ruskem a s Rusy, kteří tam budou, bavit. Ale nejprve prostě oni musí… Je musí potkat to, co my jim udělat nechceme a co my jim neuděláme, protože jsme někde úplně jinde. Oni nejprve prostě musí poznat, jak se říká, zač je toho loket. A přijde to z východu, přijde to z Číny.”

  • „Součástí tenkrát toho Hitlerova narativu, jak se říká, bylo, že německé armádě za první světové války vrazili nůž do zad politici, primárně jaksi levicoví, řekněme sociální demokraté, respektive Židé. A můj pradědeček za první světové války bojoval a ještě v tom roce 1918 byl v armádě, v zákopech. Byl dokonce za války vyznamenán nějakými německými řády. To znamená z jeho pohledu on neměl s kapitulací Německa v roce 1918 lautr nic společného, právě naopak. Takže on prý jaksi tvrdil, že jemu přece Hitler neublíží, protože on je přesně ten, kdo povinnost v kontextu první světové války plnil. Evidentně ten předpoklad byl mylný. A od toho roku 1938, když moje babička a její matka odešly do Belgie, tak si s ním ještě vyměnily několik dopisů, ale tím potom ta informace končí. A tenhleten můj pradědeček potom za války zahynul v Osvětimi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.04.2022

    (audio)
    délka: 02:07:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.05.2022

    (audio)
    délka: 01:21:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechme Rusy, ať se z nich stane přívažek Číny

Michael Romancov v roce 2022
Michael Romancov v roce 2022
zdroj: Během natáčení

Politický geograf, pedagog a publicista Michael Romancov se narodil 19. prosince 1969 v Praze. Jeho dědeček z otcovy strany byl ruský emigrant, který přišel do Československa začátkem dvacátých let a oženil se s Češkou. Prarodiče z matčiny strany byli Židé, babička pocházela z německého Porýní, dědeček Arnošt Kleinzeller z Ostravska. Seznámili se v Británii, kam oba uprchli před nacistickým pronásledováním a kde se jim v roce 1944 narodila dcera Anna, matka Michaela Romancova. Oba Annini dědečkové zahynuli během holokaustu. Po válce se Kleinzellerovi přesunuli do Prahy, Arnošt Kleinzeller se podílel na obnovení poválečného zdravotnictví a ustavení Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Jako význačný biochemik emigroval v roce 1966 s rodinou do USA, třiadvacetiletá Anna se však o rok později vrátila kvůli vztahu s Georgijem Romancovem do Československa a za Georgije se provdala. Michael i jeho mladší bratr Marek, kteří se z manželství narodili, vyrůstali v Praze, rodinné vazby měli jak na Rusko, tak i na Ameriku. Michael vychodil gymnázium a po maturitě v roce 1988 nastoupil z nedostatku jiných vhodných možností na tzv. „rudý dvojboj“ – obory ruština a občanská nauka na Pedagogické fakultě UK. Na univerzitě se poprvé vědomě vymezil vůči panujícímu režimu, když odmítl nabízený vstup do komunistické strany a nezaplatil členské příspěvky Socialistickému svazu mládeže. 17. listopadu 1989 se účastnil studentského průvodu na Národní třídu, z tvrdého zásahu bezpečnostních orgánů, který se stal rozbuškou sametové revoluce, vyvázl bez zranění. Po změně poměrů zanechal studia ruštiny a přihlásil se na politologii, kterou poté vystudoval na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních věd UK. Politickou geografii a historii mezinárodních vztahů vyučoval na Univerzitě Karlově, na Metropolitní univerzitě Praha a na Západočeské univerzitě. Je znám jako odborník na Rusko, proto se podstatná část rozhovoru pro Paměť národa věnovala geopolitické situaci Ruska.