Jan Rejžek

* 1954

  • „Poprvé to bylo, když jsem už byl, myslím, v prvním ročníku na fakultě, kdy mi přišla najednou obsílka na obvodní vojenskou správu do Jindřichova Hradce. Vůbec jsem nechápal, k čemu mě tam zvou. Jsem odveden, takže by mi dali modrou? To asi ne. Seděl tam typický tesilový tlusťoch, měl takhle takovou složku papíru a říkal: ,Vy teď studujete v té Praze? Víte, my bychom docela rádi, kdybyste nám občas přišel poreferovat, co ta mládež si tak myslí v Praze.´ ,Jak to myslíte?´ ,No, víte, názory mezi mladými lidmi.´ Jsem říkal: ,No, tak já si to rozmyslím.´ ,No, dobře, tak se nám ozvi, nebo já se vám ozvu.' Naštěstí dali pokoj. Svěřil jsem se s tím jednak Jirkovi Černému i tomu Františku Brábíkovi. No, tak samozřejmě bylo jasné, která bije.“

  • „Vedle jiných exotů tam [na Fakultě žurnalistiky] působil taky spisovatel všelijakých románů pro děvčata a podobně Karel Štorkán a jemu se občas nějaký román taky filmoval. Jednou šel do kin film Půlnoční kolona, on na semináři ten film strašně vychvaloval a já jsem to nemohl vydržet a říkal jsem mu, že ten film se mi vůbec nelíbil. Zase z dnešního pohledu kuriózní námitka a nejhorší na něm je hudba Petra Hapky, která je taková dramatická, nepřípadná. A Štorkán nevěděl, co říká, když mi dal za trest za úkol, když jsem tak chytrej, napsat seminární práci o filmové hudbě. Někdo mi poradil mylně, že filmovou hudbu studuje na FAMU Pavel Chrastina, ten textař Olympiku. Našel jsem Pavla Chrastinu s tou prosbou, jestli by mi nekonzultoval práci o filmové hudbě, on se šíleně rozchechtal, říkal: ,Já studuju dokumentaristiku, jakou filmovou hudbu?´ A trošku jako s panem Šimákem, se sportem říkal, se zajímáš takhle o muziku? ,Hele, Melodie teď shání nový autory.´ Takže jsem zase přišel jako podruhé student s rudýma ušima do tehdejší redakce Melodie.“ – „ V jakém roce to tak bylo asi?“ – „74. Velkorysý Čestmír Klos zase jako s panem Šimákem se mě zeptal: ,No dobře, a vy jste odkud? Český Budějovice? Helejte, tam teď vznikla taková zajímavá folková skupina Minnesengři, tak napište profil. Já jsem úplně první článek v životě do Melodie napsal o té výborné folkové skupině Minnesengři mého rodiště a pak se to rozeběhlo.“

  • „A najednou ráno přišla sousedka se zprávou, že nás okupují Rusové, tak jsem si pustil rádio, tam hráli nějakou divnou science fiction hru, že někdo sem přijel s tanky. Ale já jsem se vlastně velmi radoval, že když je okupace, tak nemusím do lesa na ty borůvky. No, záhy jsem se přes tu rakouskou televizi ocitl v obraze, a jak jsem říkal, ruská vojska byla nejblíž v Českých Budějovicích, tak jsem možná druhý třetí den vyrazil na průzkum do toho mého rodného města, kde byli ruští vojáci. Mám dojem, že tam taky byl hned jeden první mrtvý. A zase taková pubertální příhoda, v jednom bufetu tam měli vlastenecký nápis Ruská vejce nejsou a nikdy nebudou, což mě samozřejmě pobavilo.“

  • „Při semináři na fakultě žurnalistiky jsem se strašně pohádal s tehdejším pedagogem, což byl rádobyscenárista, spisovatel Karel Štorkán. Podle jeho námětu nebo knížky vznikl film Půlnoční kolona a my jsme měli ten film rozebírat. A já jsem řikal, že ten film je mimo jiné úplně pitomý v tom, že tam je špatná hudba filmová. A on mě potrestal, a tím rozhodl o mém životě, tím, že mi dal napsat seminární práci o naší filmové hudbě. Já už jsem tehdy, mám dojem, spolupracoval nebo psal něco tu a tam do Mladého světa a šel jsem za tehdejším redaktorem Petrem Hadlerem (?), jestli ví o někom, kdo se v tom vyzná, aby mně poradil nebo tu práci vedl. On mě poslal naprosto omylně za Pavlem Chrastinou, bývalým textařem Olympiku, v domnění, že tohle studuje na FAMU. Já jsem tam vyhledal Chrastinu, on se strašně chechtal, řikal, že ne, že jenom studuje produkci, ale zjistil zase trošku (…), co jsem zač. A zase mně doporučil, abych šel do Melodie, kde tehdy sháněli údajně nějakou mladou krev. Takže jsem se dostavil do Melodie, říkal jsem, že mě posílá Pavel Chrastina, mluvil jsem tehdy s Čestmírem Klosem. A taky se smál a řikal: ,No, tak autory zrovna dvakrát jako nepotřebujem, ale budiž.‘ Ptal se, odkud jsem, já řikám: ,Jižní Čechy.‘ A on přišel na nápad, že se tehdy vyvíjela velice zajímavá dobrá skupina Minnesengři z Českých Budějovic, abych o ní napsal profil. Tak já jsem v Budějovicích udělal profil s Minnesengry. Do Prahy přijela tehdy taková učnice z Podkrkonoší, která strašně pěkně zpívala, výrazně, angažoval ji Semafor, takže jsem s touhle Petrou Janů, začínající zpěvačkou, udělal další článek, rozhovor, ta spolupráce se takhle rozjela, a já jsem najednou na ten fotbal neměl čas. Pro tu Melodii jsem psal víceméně měsíc co měsíc, ještě vedle toho jsem jezdíval tu a tam do těch jižních Čech, kde oni věděli, že už jsem v Praze jako chycen, a velice byli rádi, že už přestanu otravovat s tim, že bych se tam nechal zaměstnat. Čili najednou ta muzika převážila a taky samozřejmě rozhodlo to, že jsem vedle těch rozhovorů nebo nějakých profilových článků si troufnul na první recenze. A samozřejmě ty ohlasy tehdejší na to člověka tak jako inspirovaly nebo iniciovaly, aby v tomhletom pokračoval dál, takže jsem ten fotbal prakticky ztratil ze zřetele, anebo když jsem pro ten Gól psal, tak to byly věci, kde se to jako prolínalo tím, že jsem udělal rozhovor s Karlem Gottem o fotbale, třeba. Anebo když bylo mistrovství světa v hokeji, tak jsem otravoval celebrity a na zápas se Švédskem jsem se díval na chatě Jiřího Sováka.“

  • „Bylo to taky samozřejmě zaměstnání. Záleželo, jak jsem ten večer prožil předtím. Jestli jsem přijel odněkud z daleka nebo mě někdo přivez z Moravy, tak jsem šel spát někde ve dvě hodiny, ve tři a měl jsem to zařízeno tak, že těm pořadatelům, kteří na mě měli kontakty, jsem jako radil, že mě nejlépe zastihnou tak mezi druhou a čtvrtou na telefonu, kdy obvykle jsem jako úřadoval, kdy volali pořadatelé a domlouvali jsme další pořady. No, dopoledne jsem buď teda spal, nebo jsem psal článek někam do Melodie nebo případně jinam nebo jsem se vydal na takovou rituální oblíbenou cestu Prahou, kdy jsem každý den chodíval do Střediska maďarské kultury na Národní třídě, vedle dnešní Reduty.“ - Tazatel: „Vy jste o maďarských kapelách napsal taky hodně článků...“ - „Nejen to. To byl unikátní zdroj informací. Pětkrát týdně vydávali deník Daily News v angličtině, němčině, který byl určen jako turistům, a přinášel vedle informací o Maďarsku, včetně maďarské rockové hudby, taky převzaté agenturní články Reuters a podobně, které byly samozřejmě svobodomyslnější než tady naše informace. Takže tam jsem se dozvěděl, já nevim, kdo třeba točí nové desky, kdo umřel a podobně. Nebo kdo se chystá do toho Maďarska na nějakou šňůru ze Západu a podobně. Takže to byl poměrně cenný zdroj informací. Vedle toho jsem občas chodil taky na americkou ambasádu, kam dostávali International Herald Tribune, to byly další zdroje. Takže takhle dopoledne jsem víceméně sbíral informace. Nebo zase spřátelené země: šel jsem se podívat, jestli třeba Poláci nedostali do kulturního střediska nějakou zajímavou desku, domácí nebo licenční, stejně tak Maďaři, nebo zase kulturní středisko NDR. Takhle jsem si soustřeďoval jako materiály. Pak jsem se soustřeďoval na ten večerní pořad, pokud jsem někam jel, hlavně jsem si poměrně bedlivě zapisoval, co jsem tam hrál posledně, abych se neopakoval. Nebo tu a tam jsem si schovával lístečky s dotazy, jak se diváci ptali ve druhé polovině, tak jsem si vybavoval, co by si třeba přáli znovu jako přivézt za desky nebo za nahrávky. No a pak jsem tedy od dvou do čtyř telefonoval a pak obvykle přijel drahý můj řidič Pepa Bajer, který mě prostě někam odvez. A pokud ne, tak jsem se věnoval rodině nebo společenskému životu. Tehdy bylo takové významné centrum proti Mozarteu, proti studiu Mozarteum v Jungmannově ulici, což byl malý podnik, kterému se říkalo Dikobar. A tím, že to bylo proti nahrávacímu studiu, tak tam pravidelně vysedávali ti, kteří zrovna točili anebo si odskočili někam na kafe, zpěváci, hudebníci, hudební režiséři, novináři, takže to bylo takové důležité centrum. Anebo vedle potom nedaleko se nacházející Filmový klub v Adrii, tam zase chodili filmaři. Takže jsem, když jsem měl volno, tak jsem velice rád chodil do těchhle podniků, diskutoval s kamarády o životě.“

  • „Setkal jsem se s tím poprvé výrazně samozřejmě na gymnáziu, kdy – to byla třída, která byla složená z asi pětadvaceti holek a pěti kluků – se nějakým zázrakem povedlo, až na dvě tři výjimky, že jsme snad dva roky nebo tři roky vůbec nikdo nebyl ve Svazu mládeže. A teď se ale blížil přechod případně na vysokou školu. Přišla naše drahá třídní a řikala nám: ,Heleďte se, já vám to řeknu natvrdo. Musíte se rozmyslet. Holt je taková doba, a kdybyste nebyli v SSM, tak se na žádnou vysokou školu nedostanete.‘ Čili já mám dojem, že jsme ji měli také rádi, takže jsme úplně všichni, až na dvě tři výjimky, co jsme už tam byli dávno předtim, tak jsme do toho SSM vstoupili někdy v roce 1972. Ale bylo to samozřejmě formální, protože někdo kupodivu v té době měl... Nebo: můj spolužák Vladimír Bosák měl tatínka a ten byl snad funkcionář strany lidové v roce 1968 a po tom srpnu ho taky postihli, že pak dělal nějakou manuální profesi, čili tam ve třídě překvapivě byli synové, dcery místních protagonistů pražského jara, takže jsme byli zdravé jádro, jak se říká, ta část gymnaziální třídy jako názorů, když to tak řeknu, pravicových, nebo ne rozhodně vstřícných tomu novému režimu.“

  • „No, já už jsem, pro jistotu zopakuju, Lipnici uváděl rok předtím. A bylo to strašně prima, jenom jsem jako konferenciér zjistil, že tam je pro diváky, pro návštěvníky problematická pasáž vždycky, když se mění kapely a staví aparatura a podobně. Takže ten první rok jsem to řešil, já nevim, nějakým vyprávěním vtipů nebo čeho, a aby se to neopakovalo, tak jsem si říkal – jak tyhle pauzy vyplnit? Zase, uplná náhoda. Už jsem tehdy znal režisérku Helenu Třeštíkovou, která tam náhodou jela na tu Lipnici točit pár záběrů do snímku, já nevim, o mládeži nebo o nějakých mladých lidech. Já jsem v tom autě meditoval nad tím, jak zaplnit ty prostoje, a ta Helena už byla relativně známá, pár věcí šlo v televizi: ,Hele, Heleno, já tě vytáhnu během pauzy a prostě bude rozhovor jako s režisérkou o tý profesi a o mládeži.‘ A ona souhlasila. Přijeli jsme na Lipnici, kde byla připravena moje známá dramaturgyně Jarmila Poláková a já jí říkám, že mám tenhleten nápad. Ona to velice přivítala, že jo, že to bude oživení, a říká: ,Hele, je tady ještě Joska Skalník, toho ty lidi znaj z Jazzový sekce, to bude bezvadný s nim...‘ Já řikám: ,Jo, klidně.‘ A už jsem si řikal, to máme takhle zaplněný, ty pauzy. A najednou ta Jarmila, mám dojem, že ona toho Havla tam jako pozvala do hlediště, říká: ,No, hele, a je tady taky Vašek.‘ Jsem řikal: ,To já vim, že je tady Vašek. A co?!?‘ Říká: ,No ne, když tam bude někdo jako za film, za výtvarný umění, tak za ty spisovatele...‘ Jsem řikal: ,Hele, mně je to jedno, ale bude průser.‘ Vona říká: ,No, bude průser. Hele, tak já se jdu zeptat. Ne ještě jeho.‘ A milá Jarmila šla do zákulisí, kde se ptala opravdu těch pravých: Honzu Buriana tam našla, Petra Skoumala. Ty byli nadšený, že Havel rozhodně... Tak přišla s tím, že jo. Jsem řikal: ,No dobře, ale bude to strašnej průser.‘ Říká: ,No, to asi jo.‘ – ,Tak jo.‘ Šla pro Havla do hlediště, já jsem mezitim nevim co tam uváděl, nějakou kapelu, nastala ta pauza znovu a já jsem, a to už je zaznamenáno, řikal jsem, co jsem řikal, Havla jsem tam vytáh. Ještě předtim on tedy přišel do zákulisí, měl tedy strašnou trému a taky mi řikal to co ta Poláková. Mám dojem, že mě upozorňoval, že kdyby mě zavřeli, tak on mi dá takovou tu příručku, jak se chovat ve vězení. Tak jsem mu teda poděkoval, to už jsme si možná jako tykali. A snad to můžu prozradit, to polidští jeho osobnost: mám dojem, že odbíhal na záchod z trémy, a mám dojem, že tu trému taky zahnal nějakým panákem předtím, než tam vystoupil. Nicméně jsme připraveni, teď nastane zábavná část programu. Jsme připraveni, že vystoupí na to pódium, Havel vzápětí za mnou. A najednou mi zezadu dopadne na rameno těžká ruka. Tak jsem si říkal – takhle to muselo dopadnout, samozřejmě. A to byl místní hasič a jako z Formana mi říká: ,Vy to tady jako uvádíte, jo, ten koncert?‘ Já jsem řikal: ,No, já to tady uvádím, co je?‘ – ,Prosím tě -‘ je potřeba si představit tu stráň pod lipnickým hradem, kde byly toalety, zdaleka ne pojízdné, jakoby vlevo na kopci z pohledu od toho pódia. No a ten hasič mi říká: ,Prosim tě, řekni lidem, ať uhnou, my tam s tim hovnocucem nemůžem zajet až nahoru, víš, abychom to...‘ – ,Teď ne, za chvíli, teď tady bude rozhovor.‘ Takže jsem setřásl toho hasiče a pak už jsou ty známé věci, kdy jsem konstatoval, že tady byl někdo od filmu, výtvarné umění a teď jako dramatik. A když jsem řekl Havlovo jméno, tak dodneška mám dojem, že tam těch deset nebo kolik tisíc lidí dostalo najednou infarkt. Protože se objevil Lucifer. Jako ďábel. Naprostá většina znala možná jméno, rozhodně ne živého Havla. Položil jsem mu dvě známé banální otázky, promluvil o tom spiklenectví, řikal, že naposled mluvil před dvanácti lety, a já jsem řikal: ,To je tak akorát.‘ A ten šok. Tak jsem mu poděkoval a ty lidi začali šíleně vyvádět a teď jsme řešili, co máme dělat, jestli se máme vrátit a klanět se nebo co. A když ty lidi pochopili, že ten Havel už nevyleze, tak začali proudit dozadu, jako kdyby tam byl Jagger a po rockovém koncertu holky chtěly podpisy na ruce a do občanek...“

  • „Zas, řikám, což (Jiří) Černý by potvrdil: Někdy se lidi přes ty desky jakoby svěřovali s existenciálními záležitostmi. Já vím, že někdo napsal například, jestli má emigrovat. Člověk jako kdyby řek ano – jako s tou Národní, s tim 17. listopadem (Rejžek na dotaz doporučil divákovi jet do Prahy na demonstraci 17. listopadu 1989 s tím, že jde o povolenou akci, a není se třeba obávat, pozn. ed.), tak třeba nějak zamává s jeho životem. Ale nechci to takhle shazovat, ale bylo to strašně prima. Pochopitelně, byly někdy kluby nebo štace, kdy to nějak nefungovalo, nebo ty lidi přišli na taneční diskotéku normální. Hodně zvláštní publikum bylo na Slovensku, hlavně na tom východnim, kde někdy jsem měl dojem, že jsem vopravdu až v Mongolsku, jako kdyby nevěděli vůbec nic, ale vždycky se tam našlo pár takových těch místních intelektuálů-znalců, co se mě ptali, kdo bubnuje na nahrávce Franka Zappy v roce 1969. Tak to bylo hodně zvláštní. Nedobře jsem se cítil 10. prosince 1988, kdy jsem nemohl na Olšanské náměstí a byl jsem tehdy v Košicích. Ale nějak jsem tehdy našel zvláštní kompilaci, kterou vydala nějaká polská firma, z festivalu Jarocin, to byl slavný festival jejich. A byla tam krásná nahrávka, kterou jsem použil, zneužil. A já jsem říkal: ,Víte, dneska je mezinárodní den lidských práv, já bych byl rád v Praze, ale bez urážky, jsem tady v Košicích, a tak abych vám tu atmosféru nějak přiblížil, tak vám pustim toho horala.‘ A horal hraje na nějakou fujaru a úpěnlivým hlasem zpívá dvě minuty: Ó svoboda, svoboda...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.09.2009

    (audio)
    délka: 02:40:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 21.12.2023

    (audio)
    délka: 01:51:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 25.01.2024

    (audio)
    délka: 02:08:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Melodie byla ostrůvkem svobody

Jan Rejžek, 2023
Jan Rejžek, 2023
zdroj: Post Bellum

Jan Rejžek se narodil 21. června 1954 v Českých Budějovicích, základní školu navštěvoval v Českých Velenicích, gymnázium v Třeboni. Roku 1977 absolvoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, pak působil ve svobodném povolání, publikoval v Gramorevue, Melodii, Scéně, Mladém světě, Mladé frontě. Od roku 1980 připravoval poslechové diskotéky, od roku 1990 byl dva roky zaměstnán v Kanceláři prezidenta republiky, poté byl redaktorem Československé (později České) televize, tiskovým mluvčím ODA, od roku 1995 spolupracuje s Českým rozhlasem (Svobodná Evropa, ČRo 6 - Kritický klub Jana Rejžka, pořad Kaleidoskop). Pro ČT pracoval jako komentátor udílení cen Grammy a přenosů Eurosongu, vedl pořad Katovna, publikoval fejetony v Lidových novinách, nekrology v Týdnu, Filmovém přehledu aj. V nakladatelství XYZ vydal knihy fejetonů a básní, překládal knihy o hudbě, připravoval vydání článků o hudbě. V roce 2024 žil v Praze.