„Taky v místních novinách to bylo hodně preferované, na zápasy chodilo neuvěřitelné množství lidí, to jsem v životě nezažila. Nebylo slyšet trenéra, nebylo možné slyšet, co nám říkal. Dalo se jen odezírat z úst. Opravdu, pro lidi to bylo něco zajímavého, a ještě ženské, to bylo něco. Některé dostávaly i nabídku k sňatku. I tenkrát v roce 1957 to tak bylo, chtěli si je tam nechat... My jsme tenkrát v jednasedmdesátém, když jsme byli v Recife, tak jsme bydleli krásně v hotelu u pláže. Chodili tam dva malí kluci, takoví černoušci, dvojčata Kosma a Damián, hrozně milí. Naše dvě kolegyně jim koupily tenisky. Byl tam pán, byl Čech, co se o nás staral. Nechal jim udělat dres, jako ČSSR. Oni přišli, tenisky, nosili je, neoblékli si je, aby je neobnosili. Jejich maminka přišla poděkovat – a jestli bychom si je vzaly do Česka, že by jim u nás bylo líp. Holky by chtěly, ale nebylo to vůbec reálné, nešlo to, ani by to nebylo dobře. Vyrůstali v úplně jiném světě.“
„Pro mě Brazílie byla emotivní po všech stránkách, měli jsme tam příbuzné a jako jediná jsem je po dlouhé viděla. Byla jsem v maturitním ročníku, takže jsem se musela učit, tak jsem se po večerech šrotila. A ještě jsme získali tu medaili. To mistrovství bylo pro mě top – a ještě to byla Brazílie, to bylo taky něco.“ – „Brazílie měla českého prezidenta Kubíčka, jak se tam ale dostali vaši příbuzní?“ – „Moji příbuzní, to byla sestra babičky z maminčiny strany, která byla o deset let mladší. Za manžela měla vlastně položida, v roce 1939 se jim podařilo utéct a usadili se v Brazílii. On byl inženýr chemik, velmi dobře se uchytil, takže se tam usadili, narodil se jim tam syn. Vlastně já jsem byla první, která je viděla, i toho syna, jmenoval se Tomáš jako brácha a byli si i neuvěřitelně podobní. Všechno to bylo moc hezké, teta chodila s celou rodinou na zápasy a strašně nám fandili ve velikém klubku těch Brazilců, když jsme hráli s Brazílií, jenom oni se snažili dát najevo. Tetička nám nosila jídlo, že jsme hrozně vyhublí ze socialistického Československa. Vždycky nám něco dobrého přivezla.“
„Jak jsme bydleli na Staromáku, tak ve čtyři ráno nás vzbudil tatínek, říkal: ‚Tak, děti, bude válka.‘ Nad námi, nad Staromákem strašně nízko létala letadla, koukali jsme na to z okna. Ráno a během dne se kolem Husa usadili Rusáci s děly, udělali půlkruh a namířili to všechno ty domy. Moje babička, protože brácha byl tou dobou na vojně a nikdo u nás neměl Rusáky rád, tak otevřela okno a nenapadlo ji nic jiného než na ně řvát. Vystřelili jednu varovnou dávku, takže tatínek babičku uklidnil, že teda takhle ne. Chodili jsme k Rusákům, byli to hrozně mladí kluci, půlka neuměla ani rusky, vypadali jak Tataři, snažili jsme se jim vysvětlit, jak jsme uměli dobře rusky, ať jedou domů, že tady nic není. Koukali na nás, byli vyjevení, nerozuměli nám. Musím říct ještě jeden hezký zážitek. Moje švagrová mi, říkala, že se probudili s maminkou, byli na chatě a že si pustili rádio. Začalo tam vysílání a maminka říkala: ‚No to je hrozné, už dávají tyhle hry o válce i po ránu.‘ Tak rádio zase zavřela a spali v klidu dál. Na venkově se to dozvěděli pozdějš než my v Praze.“
Marta Pechová se narodila 20. března 1952 v Praze. Její dívčí příjmení bylo Jirásková. Doma a časem skoro všude jí říkali Martino. Tatínek se narodil v jižních Čechách v obci Dolní Nerezce a pracoval celý život v oboru rybářství. Maminka žila s rodiči v Praze, kde její otec vlastnil brašnářství. Tatínkův otec měl truhlářskou dílnu v Praze na Letné. Po komunistickém převratu oba dědečkové Marty Pechové o své živnosti přišli. Dědečkovi z tatínkovy strany sebral komunistický režim i dům na Letné. Ve své bývalé truhlářské dílně směl pracovat pouze jako dělník, díky své šikovnosti a lásce k řemeslu však prováděl prestižní zakázky, například pro brazilské velvyslanectví. Měl však nekompetentního vedoucího, trápil se a předčasně zemřel. Marta Pechová vyrůstala v protikomunisticky založené rodině na pražském Starém Městě. Basketbal začala hrát ve Spartě ve 12 letech na postu podkošové hráčky, pivotmanky. V 15 letech se začala připravovat s A mužstvem basketbalové Sparty. O rok později zažila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a z bytu na Staroměstském náměstí sledovala hlavně sovětské obrněné techniky namířené na okolní domy. Její babička, která zažila první a druhou světovou válku, sovětským vojákům z okna spílala. Jejím směrem vyslali jednu varovnou dávku ze samopalu. V 17 letech se Marta Pechová dostala do reprezentačního družstva a odjela s ním na mistrovství Evropy 1970 v Rotterdamu. Největšího úspěchu dosáhla o dva roky později na mistrovství světa v Brazílii, kde získala stříbrnou medaili. Zároveň se tam setkala se svou tetičkou, jež utekla do Jižní Ameriky se svým mužem židovského původu. Za čtyři roky vybojovala Marta Pechová na mistrovství světa v Kolumbii třetí místo. Na mistrovstvích Evropy byla dvakrát stříbrná a jednou bronzová. Se Spartou Praha si připsala v sedmdesátých letech dvacátého století šest titulů mistryň Československa. Olympijské hry v Montrealu 1976 skončily pro národní tým čtvrtým místem, což vedení československého sportu považovalo za neúspěch. Po olympiádě s reprezentací skončila a za Spartu dohrála ligovou sezónu. Na hřiště vyběhla ještě ve čtvrtém měsíci těhotenství. Během sportovní kariéry vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Po první dceři se jim narodila ještě druhá holčička. Marta Pechová pracovala po pětileté mateřské dovolené v endokrinologickém ústavu. Po roce 1989, když se její manžel pustil do podnikání s čisticími a dezinfekčními přípravky pro potravinářství a průmyslové podniky, působila v jeho firmě. V roce 2022 žila v Praze, měla dvě dcery a čtyři vnučky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
