Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jehuda (Petr) Manor roz. Munk (* 1927)

• 7. 7. 1927 narozen jako Petr Munk ve Vítkovicích

• do poloviny třicátých let vyrůstal ve Frýdku-Místku

• na sklonku třicátých let se rodiče přestěhovali do Prahy

• na podzim 1939 odchod do Palestiny

• v Haifě vystudoval průmyslovou školu

• červenec 1943 rodiče deportováni do Terezína

• matka osvobozena v Terezíně, otec v únoru 1945 zahynul v Dachau

• po válce se v roce 1947 vydal do Československa

• v letech 1948-1949 pomáhal organizovat nábor dobrovolníků pro nový stát Izrael

• v Olomouci se cvičil na pilota, účastník 3. pilotního kurzu

• v Izraeli krátce sloužil jako letec na letounech Spitfire

• později pracoval jako inženýr v armádě a leteckém průmyslu (raketové střely a ergonomie v letectví)

Jehuda Manor, narozený v roce 1927 jako Petr Munk, je potomkem starého židovského podnikatelského rodu z Frýdku. Jeho předci přišli do Frýdku z Lipníku nad Bečvou, kde jeho pradědeček založil začátkem 18. století textilní továrnu. Dědečka sice později potkal bankrot, ale podnikatelské geny v rodině zůstaly, jeho syn, Petrův otec, byl za první republiky úspěšným obchodníkem s bavlnou. V roce 1925 se oženil, a ačkoli manželství podle pamětníka nebylo úplně šťastné, rodiče se respektovali a na pamětníkově výchově měli velký podíl prarodiče. Na konci třicátých let se rodiče přestěhovali do Prahy. Otec si v hlavním městě otevřel filiálku frýdecké firmy a Petr Munk tam začal studovat na gymnáziu. Zároveň kvůli zhoršující se politické situaci se rodiče začali připravovat vystěhování do Palestiny.

Bez rodičů do Palestiny

Jako první se měl vydat na cestu jejich syn. Někteří příbuzní, mimo jiné strýc, již v Palestině žili od poloviny třicátých let, a tak dvanáctiletého Petra Munka nečekala výprava do naprostého neznáma. Babička, která svého syna v Palestině navštěvovala, získala na poslední chvíli, v říjnu 1939, vystěhovalecký certifikát i pro tehdy dvanáctiletého vnuka Petra. Pamětník vysvětluje: „Půl roku po okupaci, v říjnu 1939, mě rodiče poslali do Palestiny s dětským transportem. Tenkrát se Itálie ještě nespojila s Němci, byla neutrální. Jelo nás třicet dětí vlakem z Wilsonova nádraží do Terstu a pak jsme pokračovali do Haify. Tam jsem žil tři roky v domě u strýce, který byl profesor na univerzitě - Technionu. Když mi bylo patnáct, tak mne poslali na zemědělský kurs, který organizovala Alijat noar.“

Díky příbuznému v Turecku si mohl dlouho dopisovat s rodiči a zhruba do roku 1943 věděl, co se s nimi děje. Yehuda Manor vypráví: „Měl jsem strýčka archeologa, jmenoval se Benno Landsberger, zabýval se Asýrií. V roce 1935 ho vyrazili z univerzity v Lipsku a Turci ho vzali do Ankary, tam byl profesorem. Celou válku jsem si dopisoval s rodiči, oni psali do Turecka a strýc mi to posílal sem do Palestiny.“

Chtěl jsem být kuchařem, ne pilotem

V červenci 1943 byli oba rodiče deportováni do ghetta Terezín. Zatímco matka zde zůstala až do konce války, otec působil v Terezíně jako policista židovské „samosprávy“ a snažil se zůstat v Terezíně co nejdéle, ale nepodařilo se mu to. Odjel s posledními hromadnými transporty z ghetta 28. září 1944 do Osvětimi a zemřel v únoru 1945 v Dachau. O osudu rodičů se Petr dozvěděl po skončení války. Zjistil, že z celé jeho rodiny přežila jenom jeho matka, která se vrátila z Terezína. Petr ji chtěl vidět co nejdříve a doufal, že přijede za ním do Palestiny. To však nebylo možné. Matka neměla finance na cestu a nemohla si ani opatřit si povolení k vystěhování. Začal tedy tvrdě pracovat, šetřil, aby se sám mohl vydat do Československa, a matce s vystěhováním pomoci . Přijel v průběhu roku 1947, ale jeho pobyt se neplánovaně protáhl až do konce roku 1948.

„Po dohodě se strýcem jsem si tu udělal maturitu, abych mohl dál studovat. Toužil jsem stát se kuchařem. Ale vše se seběhlo jinak…  Potom se založil stát Izrael a prosili mne, abych zůstal v Československu a mobilizoval dobrovolníky na pilotní kurz na piloty Messerschmittů 109. Měli přijet dobrovolníci z Izraele, aby se stali piloty. Najednou se ukázalo, že čeští instruktoři neumějí německy a piloti z Izraele, kteří se měli učit, uměli zase jen hebrejsky. Tak se rozhodli Češi a izraelský vyslanec, že místo toho, aby přišli dobrovolníci z Izraele na kurz pilotů, tak zmobilizovali dobrovolníky, židovský kluky, ale nemuseli ani být Židé, z Československa a učili se tady.“

Neber nikoho z Osvětimi

Yehuda nejdříve pomáhal nábor organizovat a nakonec šel do výcviku sám, ačkoli původně nechtěl být pilotem, ale kuchařem. Izrael potřeboval muže ve věku od 18 do 25 let, ale většina mladých lidí té generace měla zkušenosti z nacistických lágrů, někteří z nich i z Osvětimi. Jeho matka ho po svých zkušenostech varovala, aby do kurzů na pilota nikoho takového nebral. „Říkala mi: ‚Na každý pád neber do výcviku někoho, kdo přežil Auschwitz.‘ Já už jsem to ale udělal, protože jsem to nevěděl. Bylo jich sedm v našem kurzu, kteří se zachránili a přežili Osvětim. Jen jeden z nich žije, šest ne. Pět z těch sedmi se zabilo v haváriích, protože se báli méně než jiní.“

Letecké kurzy probíhaly na vojenském letišti v Olomouci. V červenci 1948 nastoupil Yehuda Manor do třetího kurzu pod vedením štábního kapitána Antonína Ocelky. Ve zkráceném a intenzivním leteckém výcviku se cvičili na jednomotorových letounech Bücker a Arado. Většina pilotů formálně výcvik nedokončila, protože neměla dostatečný počet nalétaných hodin, probíhající válka o nezávislost si totiž žádala co nejrychlejší přesun nových sil do Izraele.

Mám česká i izraelská „křídla“

V Izraeli dokončil pilotní výcvik, přeškolil se na letadla Spitfire a zasáhl do poslední fáze války o nezávislost. Dostali izraelská „křídla“ od ministerského předsedy Bena Guriona a později, po bezmála šedesáti letech, dostali žijící frekventanti i česká „křídla“ od tehdejší české ministryně obrany Vlasty Parkanové.

Jeho kariéra vojenského pilota skončila s prodejem izraelských strojů Spitfire barmské vládě. Pro nové proudové stroje byl prý, ve svých šestadvaceti letech, považován za příliš starého. Ať už byl důvod jakýkoliv, izraelské letectvo s ním mělo jiné plány, vyslalo ho na studovat. V letectvu pak působil jako raketový inženýr, první té profese v Izraeli. Nějakou dobu žil ve Francii a spolupracoval s firmou Marcel Dassault při vývoji raket. Dnes to hodnotí jako nepříliš úspěšné rozhodnutí státu s tím, že vývoj raket byl pro tak malý stát, jako je Izrael, příliš velké sousto. Izrael se také později orientoval na USA a americké zbraňové technologie. Za šestidenní a jomkipurové války působil v zázemí, byl zodpovědný za vytipovávání cílů pro letectvo a navádění letadel na cíle. V sedmdesátých letech odešel pracovat do leteckého průmyslu jako expert na ergonomii. Dnes žije Yehuda Manor nedaleko Tel Avivu.

Léta, která strávil u letadel, ačkoli se chtěl stát kuchařem, zásadně ovlivnila jeho život. Před dvěma roky vyšla v Izraeli hebrejsky kniha Letka, která vyletěla z holocaustu, na níž Jehuda Manor autorsky spolupracoval. V současnosti pracuje na jejím anglickém překladu. Natáčet rozhovor v češtině se zdráhal ze dvou důvodů – tvrdí, že vše sepsal a zdokumentoval, navíc měl obavy ze své češtiny – i po více než pětasedmdestáti letech velmi dobré. Největším nepřítelem bývalých izraelských pilotů totiž není znalost jazyka, ale čas: „Dneska jsme zůstali z toho kurzu, který ukončilo dvaadvacet lidí, tři piloti. Kdo zůstal? To jsem já, Hugo Marom a Leibovič-Lavon. Skoro všichni měli havárii, jen tři zemřeli bez bot. Ostatní s botama na nohách.“