Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jehuda (Petr) Manor roz. Munk (* 1927)

• 7. 7. 1927 narozen jako Petr Munk ve Vítkovicích

• do poloviny třicátých let vyrůstal ve Frýdku-Místku

• na sklonku třicátých let se rodiče přestěhovali do Prahy

• na podzim 1939 odchod do Palestiny

• v Haifě vystudoval průmyslovou školu

• červenec 1943 rodiče deportováni do Terezína

• matka osvobozena v Terezíně, otec v únoru 1945 zahynul v Dachau

• po válce se v roce 1947 vydal do Československa

• v letech 1948-1949 pomáhal organizovat nábor dobrovolníků pro nový stát Izrael

• v Olomouci se cvičil na pilota, účastník 3. pilotního kurzu

• v Izraeli krátce sloužil jako letec na letounech Spitfire

• později pracoval jako inženýr v armádě a leteckém průmyslu (raketové střely a ergonomie v letectví)

Jehuda Manor, narozený jako Petr Munk, je potomkem starého židovského podnikatelského rodu z Frýdku. Jeho předci přišli do Frýdku z Lipníku nad Bečvou a jeho pradědeček založil na začátku 18. století textilní továrnu ve Frýdku. Jeho dědečka sice později potkal bankrot, ale podnikatelské geny v rodině zůstaly, jeho otec byl za první republiky úspěšným obchodníkem s bavlnou. Na konci třicátých let se jeho rodiče přestěhovali do Prahy. Otec si v hlavním městě otevřel filiálku frýdecké firmy a Petr Munk tam začal studovat na gymnáziu. Zároveň se zhoršující se politickou situací rodiče začali připravovat vystěhování do Palestiny.

Jako první se měl vydat na cestu jejich syn. Někteří jejich příbuzní již v Palestině žili od poloviny třicátých let, a tak dvanáctiletého Petra Munka nečekala výprava do naprostého neznáma.

„Za války, půl roku po okupaci, mne rodiče poslali do Palestiny s dětským transportem do Haify. Tenkrát se Itálie ještě nespojila s Němci, byla neutrální, jelo třicet dětí vlakem z Wilsonova nádraží do Terstu a pak do Haify. Tam jsem žil tři roky v domě u strýce, který byl profesor na univerzitě - Technionu. Když mi bylo patnáct, tak mne poslali na průmyslovku, kde jsem se učil technologii dřeva.“

Díky příbuznému v Turecku si mohl dlouho dopisovat s rodiči a zhruba do roku 1943 věděl, co se s nimi děje. „Já jsem měl, no nevím, jestli je to štěstí, měl jsem strýčka archeologa, který se zabýval Asýrií. V roce 1935 ho vyrazili z univerzity v Lipsku a Turci ho vzali do Ankary, tam byl profesorem. Celou válku jsem si dopisoval s rodiči, oni psali do Turecka a on mi to posílal sem (do Palestiny). Turci zůstávali neutrální skoro až do posledních dnů.“

Po konci války se dozvěděl, že z celé jeho rodiny přežila a vrátila se z Terezína jenom jeho matka. Otec působil v Terezíně jako policista židovské „samosprávy“, snažil se zůstat v Terezíně co nejdéle, ale nepodařilo se mu to. Zahynul těsně ke konci války, v únoru 1945 v Dachau. Petr Munk chtěl vidět co nejdříve matku a původně plánoval, aby za ním co přijela do Palestiny. To však nebylo možné. Matka neměla finance na cestu a nebylo ani možné opatřit si povolení k vystěhování. Začal tedy tvrdě pracovat, šetřil, aby se sám mohl vydat do Československa, a rozhodl se pomoci matce s vystěhováním. Přijel v průběhu roku 1947, ale jeho pobyt se neplánovaně protáhl až do konce roku 1948.

„Moje matka se z celé rodiny vrátila jediná z Terezína. Nedostala povolení odcestovat do Palestiny, tak jsem přijel do Prahy v roce 1947. (…) Potom se založil stát Izrael a prosili mne, abych zůstal v Československu a mobilizoval dobrovolníky na pilotní kurz na piloty Messerschmittů 109. Měli přijet dobrovolníci z Izraele, aby se stali piloty. Najednou se ukázalo, že čeští instruktoři neumějí německy. Piloti v Izraeli, kteří se měli učit, uměli zase jen hebrejsky. (…) Tak se rozhodli Češi a izraelský vyslanec, že místo toho, aby přišli dobrovolníci z Izraele na kurz pilotů, tak zmobilizovali dobrovolníky, židovský kluky, ale nemuseli ani být Židé.“

Nejdříve pomáhal organizovat nábor dobrovolníků do ozbrojených sil židovského státu a nakonec šel do výcviku sám. Izrael potřeboval muže ve věku od 18 do 25 let. V té době měla většina takových mladíků zkušenosti z nacistických lágrů, někteří z nich i z Osvětimi. Jeho matka mu prý říkala, aby do kurzů na pilota nikoho takového nebral. Bylo však prý pozdě.

„Říkala mi to příliš pozdě, řekla mi: ‚Na každý pád neber do té skvadrony někoho, kdo přežil Auschwitz.‘ Já už jsem to udělal, já jsem to nevěděl. Bylo jich sedm v našem kurzu, kteří se zachránili a přežili Osvětim. Dám na to pozor, ale to nepomohlo. Jen jeden z nich žije, šest ne. Pět z těch sedmi se zabilo v haváriích, protože se méně báli než jiní. Jednoho vyndal z kurzu český psychiatr, po třech letech v Osvětimi neznal nebezpečí, udělali z něj mechanika. Jeden ještě žije, umírá na rakovinu.“

Na vojenském letišti v Olomouci se organizovaly letecké kurzy. V červenci 1948 nastoupil do třetího kurzu pod vedením štábního kapitána Antonína Ocelky. Ve zkráceném a intenzivním leteckém výcviku se cvičili na jednomotorových letounech Bücker a Arado. Většina pilotů formálně výcvik nedokončila, protože neměla dostatečný počet nalétaných hodin, válka o nezávislost si žádala co nejrychlejší přesun do Izraele.

Mám česká i izraelská „křídla“

V Izraeli dokončil pilotní výcvik, přeškolil se na letadla Spitfire a zasáhl do poslední fáze války o nezávislost. Dostali izraelská „křídla“ od ministerského předsedy Bena Guriona a později, po bezmála šedesáti letech, dostali žijící frekventanti i česká „křídla“ od tehdejší české ministryně obrany Vlasty Parkanové.

Jeho kariéra vojenského pilota skončila s prodejem izraelských strojů Spitfire barmské vládě. Pro nové proudové stroje byl prý, ve svých šestadvaceti letech, jak říká dnes, považován za příliš starého. Ať už byl důvod jakýkoliv, izraelské letectvo s ním mělo jiné plány. Byl poslán studovat na univerzitu. „Tehdy bylo dost pilotů a instruktorů, tak mne poslali na univerzitu učit se na inženýra. Moje kariéra už nebyla letecká, nelétal jsem už na žádném tryskovém letadle. Tehdy mi bylo šestadvacet, říkali mi, že jsem starý, dnes už je nechají. Potom jsem plánoval letadla.  Když létáte aspoň čtyři hodiny měsíčně, tak dostáváte letecký příplatek. Tak jsem vozil lehkými letadly poštu nebo převážel důstojníky. Když jsem měl práci ve Francii v Marcel Dassault, tak jsem létal jako palubní personál.“

V letectvu pak působil jako raketový inženýr, byl zodpovědný za nasazení raket. Nějakou dobu žil ve Francii a spolupracoval s firmou Marcel Dassault při vývoji raket. Dnes to hodnotí jako nepříliš úspěšné s tím, že vývoj raket byl pro tak malý stát, jako je Izrael, příliš velké sousto. Izrael se také později orientoval na USA a americké zbraňové technologie. Za šestidenní a jomkipurské války působil v zázemí, byl zodpovědný za vytipovávání cílů pro letectvo a navádění letadel na cíle. V sedmdesátých letech odešel pracovat do leteckého průmyslu jako expert na ergonomii. Žije nedaleko Tel Avivu.

Kdo zabil Joe Plačka?

Jehuda Manor dodnes hodně vzpomíná na nejslavnějšího frekventanta leteckého kurzu v Olomouci Joe Plačka, později známého v Izraeli jako Josef Alon. Jeho kariéra byla zpočátku omezená tím, že jeho bratr žil v komunistickém Československu. „V Izraeli zakázali nejtajnější činnosti lidem, kteří měli příbuzné nejen v Československu, ale v celém komunistickém bloku. Kdokoliv měl bratra, rodiče nebo děti u komunistů, nemohl se dostat na nejtajnější práci. Joe byl nejlepší pilot, kterého jsem znal, byl moc oblíbený. (…) Nemohl se však dostat dál. (…) Byl plukovník, nemohl dostat vyšší hodnost. Nechali ho stát se velitelem školy. Stal se štábním plukovníkem. Stejně i tak nemohl poznat nejtajnější věci. Já jsem byl velitelem vývoje raket. Poslali mne do Francie. Nesměl jsem ho pozvat do mého tábora. To byl poslední měsíc, co jsme byli kamarádi. On se na mne strašně zlobil, že jsem ho nepozval. Mě varovali, Joe má bratra v Čechách, nesmíš mu ukázat nejtajnější věci.“ Někdy v roce 1968 se jeho bratr konečně dostal do Izraele a jeho kariéra v izraelském letectvu se mohla konečně plně rozvinout. Snad jako kompenzaci za předchozí příkoří nebo jako ocenění jeho nesporných kvalit byl Josef Alon-Plaček v roce 1970 jmenován na prestižní místo vojenského atašé na izraelském velvyslanectví ve Washingtonu. V roce 1973 byl za záhadných okolností v blízkosti svého domu v americkém Marylandu zavražděn a dodnes není jasné, kdo měl zájem ho zabít. Spekuluje se o sovětské rozvědce, o arabských teroristech, či dokonce o izraelské tajné službě, protože není jisté, zda Joe Plaček nebyl vydírán sovětskou rozvědkou. Jehuda Manor nevěří arabské stopě, ale není schopen rozhodnout, zda to byli Sověti, či „zda jsme to byli my (Izraelci). Je to tak fifty-fifty“, tvrdí.

Jehuda Manor se stále zajímá o události před šedesáti a více lety. Před dvěma roky vyšla v Izraeli hebrejsky kniha, jejíž titul zní Letka, která vyletěla z holocaustu, a Jehuda Manor na ní autorsky spolupracoval. V současnosti pracuje na jejím anglickém překladu.

Kolik nás zbylo

„Dneska jsme zůstali tři piloti z toho kurzu, ukončilo nás to dvaadvacet. Tři spadli v Olomouci. Kdo zůstal? To jsem já, Hugo Marom a Leibovič-Lavon. (…) Všichni měli havárii, jen tři (zemřeli) bez bot. Ostatní s botama na nohách.“