Dne 23. února 1949 schválili komunističtí poslanci zákon o Jednotných zemědělských družstvech, který legalizoval násilné odebírání pozemků a majetku soukromým zemědělcům po vzoru Sovětského svazu.
Provedení kolektivizace dostal Klement Gottwald od Sovětů za úkol již v červnu 1948. Trvala přes deset let a měla katastrofální dopad na životy tisíců rodin, úroveň zemědělství, krajinu a vztahy mezi lidmi na venkově.
Komunisté proti sobě postavili „vykořisťované bezzemky a chudé rolníky“ proti „vesnickými boháčům“, pro které začali používat pejorativní název “kulak” přejatý z ruštiny. Sedláci, kteří se starali po mnoho generací o rodinná hospodářství a polnosti, byli prohlášeni za třídní nepřátele.
V dubnu 1949 zahájili komunisté masivní kampaň vyzývající zemědělce k zakládání JZD, která se však nesetkala s takovým ohlasem, jaký si představovali, a zemědělci začali být ke vstupu do družstev nuceni násilnými metodami.
Zemědělcům, kteří chtěli i nadále hospodařit sami, byly předepisovány nesmyslně velké odvody dávek masa a zemědělských plodin. Systém povinných dodávek existoval už v době protektorátu, kdy byl vypočítáván z desetiletého průměru sklizně jednotlivých plodin a živočišného chovu. V roce 1949 byly odvody stanovovány individuálně, někdy vyšší až o třicet procent.
Nesplnitelné dodávky
Situaci soukromých zemědělců v počátcích kolektivizace popsal pro Paměť národa Josef Bartošek, jehož rodiče hospodařili v Medlově na Olomoucku:
„Otec nechtěl do družstva, ale přinutili ho různými opatřeními ohledně dodávek. Měl povinné dodávky, kolik musí čeho odevzdat. Oni udělali výměry podle toho, kolik měl kdo hektarů. Stanovili jim takové dávky, které nebylo možné splnit. Družstvo tenkrát mělo například poloviční dojivost krav, ale soukromý zemědělec musel vyprodukovat daleko víc.“
Neplněním dodávek se hospodáři vystavovali velkým pokutám, za nezaplacení pokut trestům, uvěznění a konfiskaci majetku. Dávky se staly nástrojem pro získání majetku soukromých zemědělců, jejich neplnění bylo využíváno k propagandě. Po vesnicích byly vylepovány plakáty se seznamy neplničů, kteří byli obviňováni z nedostatku potravin na trhu.
Sedláky odmítající vstup do JZD čekalo věznění na základě vykonstruovaných procesů. Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 procent všech odsouzených v tomto období.
Záminkou pro další perzekuce sedláků byla vražda tří funkcionářů místního národního výboru v Babicích na Třebíčsku 2. července 1951. Vražda nebyla nikdy objasněna, ale komunisté ji využili pro rozsáhlé zatýkání, zastrašující soudní procesy, v nichž padaly několikaleté tresty.
Akce kulak
I přesto kolektivizace nepostupovala tempem, jaké si komunisté představovali. V listopadu 1951 spustili Akci K (kulak), během níž byly vystěhovávány rodiny odsouzených sedláků z vesnic.
Akce K postihla rodinu Podpěrovových, která hospodařila v Neprobylicích na Slánsku již od 17. století. Podpěrovi museli opustit rodný statek a vystěhovat se do obce Luníkov, kam byli soustřeďováni nepohodlní sedláci, a proto se mu začalo říkat “Kulakov”.
“Dne 12. ledna 1953 nás vystěhovali do Luníkova. Směli jsme si vzít jen nejnutnější vybavení: deset slepic, deset kilo mouky, trochu sádla. S tím jsme měli jako samozásobitelé vydržet až do žní. Na potravinové lístky jsme nárok neměli a „volný obchod“ byl čtyřikrát, pětkrát dražší,” vzpomínal Dobromil Podpěra.
Součástí represe bylo také posílání „kulaků“ do pracovních táborů a Pomocných technických praporů (PTP), které byly zřízeny v roce 1950 pro výkon základní vojenské pracovní služby beze zbraně pro politicky nespolehlivé osoby na neomezeně dlouhou dobu.
Převýchova kulaků
Děti kulaků nesměly studovat, ty, co už studovaly, byly ze škol vylučovány a poslány do pohraničí, „aby poznaly kolektivní hospodaření“. Celkem se toto opatření dotklo 473 středoškolských studentů a jedním z nich byl Jindřich Hašek, jehož otec byl v roce 1951 označen za kulaka, zatčen a vězněn v Praze. Jejich statek v Úhonicích v okrese Praha-západ zabralo JZD.
„Na krajským národním výboru nám vysvětlili, že nám přerušujou studium a že musíme nastoupit do kolektivního hospodářství, abysme nebyli pod vlivem svých rodičů, kteří nám dávaj špatnou výchovu. Když se osvědčíme po roce, tak můžeme pokračovat ve studiu. Polovina z nás tomu věřila,“ vzpomínal Jindřich Hašek.
Jindřich Hašek dostal umístěnku na státní statek Albrechtice na Osoblažsko, které bylo po odsunu Němců velmi vylidněným krajem. Za trest sem kromě kulackých dětí putovaly i řádové sestry, které zde pracovaly v továrnách.
„Byli tam kluci postižení jako já, ze selskejch rodin. Z pohledu starýho chlapa si říkám, že to byly nejšťastnější chvíle našeho mladýho života. My se scházíme, říkáme si Zelení baroni, a tohle si tam vždycky říkáme. To bylo vlastně štěstí v neštěstí.“
Celkově pobyl Jindřich Hašek v Osoblaze rok a tři měsíce, domů se vrátil před Vánocemi roku 1953.
V roce 1953 došlo ke zmírnění nátlaku a mnozí zemědělci z JZD dokonce vystoupili, ve druhé polovině 50. let však likvidace soukromého zemědělství pokračovala, až byla v roce 1960 prohlášena za dokončenou.
Násilná kolektivizace nenávratným a barbarským způsobem rozvrátila dosavadní společenské a hospodářské vazby na venkově a těžce poškodila zemědělství jako odvětví národního hospodářství. Počátkem druhé poloviny 50. let minulého století byla zemědělská produkce hluboko pod úrovní, na jaké se nacházela před druhou světovou válkou.
Podívejte se na náš dokument ze vzpomínek pamětníků na kolektivizaci: