Osmáci a deváťáci si vyslechli pro ně ne-představitelný příběh. Ludmilu Šeflovou jako velmi mladou komunistický režim poslal na deset let do vězení. Přinášíme první díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho neuvidíš. A já opravdu dostala deset let.“
Když posloucháte nahrávku, kterou pro sbírku Paměť národa pořídili žáci příbramské základky, zarazí vás – vzhledem k okolnostem, kterým byla za totality vystavena – pevný hlas Ludmily Šeflové.
Narodila se v červnu 1934 v Lipinách – na samotě kousek od břehu Vltavy mezi Dobříší a Sedlčany. Rodina hospodařila na zdejší usedlosti, statek s dvaceti kravami rozšířil její tatínek o menší zahradnictví. Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše.
Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.
HLAVNĚ NÁS CHTĚLI OKRÁST
V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.
Ve stejném roce začali u Šimků pracovat dva mládenci, které přivedl manžel Ludmiliny starší sestry. Později se ukázalo, že šlo o past. „Tatínka si už tou dobou začali předvolávat k výslechům, a když se jednou vrátil, řekl mamince: Přijdeme o všechno, už mají seznamy, koho zatknou.“
Šikana se stupňovala. „Chtěli nás umořit, abychom vstoupili do družstva. Zrní nám kradli rovnou od mlátičky a my si ho museli kupovat. Šla jsem k místnímu tajemníkovi, aby mě pustil někam do práce. A on prej, že pro takovej ksindl kulackej není na světě místo. Nakonec se mi podařilo získat přes kamarádku práci u zeměměřičů.“
Nové zaměstnání Ludmile nevydrželo dlouho, neboť byl vydán zákaz zaměstnávat u geodézie lidi ze sedláckých rodin. Nějakou dobu ještě sázela stromky v lese, ale v důsledku sílícího tlaku na celou rodinu i o tuhle práci přišla. „Tehdy nás všechny odvezli k třídennímu výslechu, a když nás pustili, musela jsem už zůstat doma.“
20. června 1955 zatkli Ludmilina tatínka. „Přijelo deset tatraplánů, odvedli ho v poutech přímo z pole.“ O čtyři dny později, tři týdny po jejích jedenadvacátých narozeninách, se komando vrátilo.
„Zajela jsem do stodoly, vypřáhnout už mi nedovolili. Bosou, jen v krátkých kalhotách a podprsence, mě strčili do auta.“
Už přijetí ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze bylo brutální: „Strhli mi náušnice, prohlédli všechny tělesné otvory a hodili mě do cely. Seděla tam paní, šedivé vlasy až na zem. Pro misku jídla jsme si musely kleknout ke dveřím, a to nám ještě strážní přiráželi ruce.“
Krutosti, které prožívala během výslechů, jsou až nepopsatelné. „Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“
Výměnou za podpis spolupráce StB Ludmile nabízeli povolení zúčastnit se maminčina pohřbu – tvrdili, že se po zatčení manžela a dcery oběsila, což nebyla pravda. Vymysleli si i to, že se jí otec zřekl.
Soud pak v zinscenovaném procesu označil Václava Šimka za hlavní postavu protistátní skupiny a nařkl jej z velezrady. Záminkou byla pomoc vojenskému zběhovi – šlo o jednoho z mladíků, kterého rodině doporučil na výpomoc již zmíněný Ludmilin švagr.
Otec dostal třináct let, dcera deset. „Mě zatkli na základě toho, že z táty vymlátili, že to, co věděl on, jsem věděla i já. Hlavně nám ale chtěli ukrást majetek,“ vyslechlo si pět příbramských školáků od paní Šeflové u ní doma.
Před 72 lety začala násilná kolektivizace
Jedním z opatření, které mělo vyústit v likvidaci selského stavu, se stala centrálně řízená Akce K („kulak“), prováděná prostřednictvím tajné směrnice tří ministrů z října 1951. Směrnice číslo 27 s platností od 1. listopadu 1951 určovala rodinným příslušníkům tzv. „vesnických boháčů“ odsouzených soudem nebo národním výborem „nové pracovní místo a místo nového pobytu mimo obvod obce dosavadního bydliště“, čímž se rozumělo vystěhování pokud možno do vzdáleného kraje. Mezi rodinné příslušníky se počítaly všechny osoby, které žily se sedlákem v době zahájení trestního stíhání ve společné domácnosti. Rodinní příslušníci byli nuceni se vystěhovat zpravidla do tří dnů po vynesení rozsudku nad obžalovaným sedlákem. Celou organizaci deportace dané rodiny měl na starosti příslušný ONV (Okresní národní výbor).
Zdroj: Karel Jech – Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Vyšehrad, Praha 2009
VRAŽEDKYNĚ NÁM DÁVALI ZA VZOR
Vystřídala věznice v Ruzyni a na Pankráci, ústav pro mladistvé v Zámrsku u Vysokého Mýta, nápravně-pracovní tábor Želiezovce u slovensko-maďarských hranic. „Sklízely jsme tabák, v zimě jsme mačetou sekaly čirok na břehu Hronu,“ vzpomíná.
Vězeňkyně bydlely v barácích po třiceti, většinu tvořily vražedkyně. „Dávali nám je za vzor, měly nás převychovat.“
„Prý zabily jen jednoho nebo dva lidi, zatímco my prý chtěly vyhladit celé národy. Říkali nám: ‚Vy nejste lidi.‘“
Ludmilinu maminku vystěhovali z rodového statku k Příbrami do bytovky. Otec byl propuštěn na amnestii 10. května 1960, Ludmila o dva dny později – bylo jí necelých pětadvacet let. Oba se museli pravidelně hlásit na policii.
Ještě v roce 1960 se Ludmila provdala za otcova spoluvězně. Musela často střídat zaměstnání, protože podnikoví vedoucí neměli nervy na přeptávání uniformovaných mužů na novou pracovnici. Novomanželům se pak narodila dcera Olga.
Z lágru v Želiezovcích si odnesla doživotní následky v důsledku těžkého poranění páteře, odškodnění se složitě domáhala dlouho po revoluci. Jejímu otci komunisté z důchodu odečítali třetinu jako pohledávku za náklady spojené s vězněním.
„Děti, važte si toho, že se můžete učit, že se můžete smát, že se můžete radovat. A dbejte na to, aby vám nikdo neublížil,“ říká Ludmila Šeflová na záznamu v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze.
