Bedřich Kudláč

„Mluvilo se o tom doma, protože Hitler potom už nastoupil k moci a toto. Otec byl sociální demokrat, takže měl aj potíže kvůli tomu. On roznášel, aj ten bratr, ten čtyřiadvacátý ročník, roznášeli letáky proti Hitlerovi. Ve třiatřicátém. No samozřejmě ti Němci na to přišli. Bratr byl v koncentráku, ale přišel dom, přežil to. Potom už jsem byl jako Němec, bylo mně sedmnáct roků. To se stalo tímto, poněvadž sestra se chtěla vdávat. Ona byla dvacátý ročník, chtěla si vzít Němce, to bylo všelijaký papírování a při tom papírování asi se přišlo na to, že je tam chlapec, který by mohl sloužit v německé armádě, a to jsem byl já. Tak přišlo, to bylo 1. 1. 1943, škoda, že jsem si to neschoval… no, nechtěl jsem to schovat, poněvadž tam byl vodotisk s hákovým křížem a tak… našel jsem to po válce, tak jsem si říkal, že to nechám v Německu.“

„Konec války, my jsme byli náhodou v přístavu, tak jsme zůstali v tom Trondheimu, ti Angličani tam přišli za dva dny a vyhnali nás ven z Trondheimu, z těch kasáren, na pláně, to tam byly takové vysokohorské louky a na tisíc Němců nám dali jednu pušku a hlídejte se sami. No, tam se nedalo utéct, před vama moře, za vama hory a dálky až do Švédska. Tam se nedalo utéct. Jak dlouho přesně, to vám neřeknu, ale po nějakým času tam přišla nějaká komise a my jsme zírali očima, to nebyli Angličani, to byly vyžehlený tesilový uniformy. Jsme hleděli, to byli fešáci, ti se mně líbili, Američani. Přišla tam nějaká menší komise, měli se přihlásit ti lidi, kteří měli dřív jinou státní příslušnost. Já jsem měl taky, kdysi českou státní příslušnost, tak jsem se hlásil.“ – „A co to pro vás znamenalo?“ – „Že nás dali do zvláštního tábora pro samé Sudeťáky, to znamenalo, že jsme byli oddělení od těch ostatních Němců, a za nějaký čas nás dali na loď a jelo se a nevědělo se kam. A jelo se pod americkou vlajkou. Já říkám: ‚Ježíš Maria, oni nás odvezou do Ameriky, to by bylo další dobrodružství‘, jenomže ne, to nebylo pravda, jelo se do Německa. A tam byl opravdu vojenský zajatecký tábor s ostnatým drátem, to jsme v Norsku neznali… jazz, jazz a jazz, od rána do večera. A tak hlasitě, že nám to šlo až na nervy. Američani měli furt ampliony, a to se hrálo a my jsme říkali: ‚Co je?‘ – ‚No, umřel nám prezident.‘ Roosevelt umřel akorát.“