Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kovářová (* 1933)

Bylo to hlučný, bylo to škaredý, třepali jsme se všichni

  • narozena 12. července 1933 v Hrádkově u Boskovic

  • od první třídy musela chodit do německé školy

  • na konci války byla svědkem několika dramatických událostí

  • v roce 1954 se vdala za Jaroslava Kováře, narodil se jim syn Jaroslav (1959)

  • švagr František emigroval do Kanady

  • v roce 1964 se odstěhovali do Prostějova

  • pracovala v ČSAD Prostějov jako vedoucí zahraniční kamionové dopravy

  • v roce 1983 absolvovala dvouměsíční stáž v Holandsku

Na konci války zažila několik dramatických událostí v okolí rodného Hrádkova, stříleli po ní prchající němečtí vojáci, slyšela u sousedů výslechy zajatců a zpovzdálí sledovala jejich popravu.

Marie Kovářová se narodila 12. července 1933 v Hrádkově u Boskovic svobodné matce Filoméně Kučerové. Žili v rodinném domku i s dědečkem Františkem Kučerou, který byl domácím krejčím. Matka pracovala před válkou v Boskovicích jako švadlena v salonech a později v textilní továrně, která patřila židovským bratrům Ticho. V roce 1943 se maminka vdala za Františka Korčáka a narodila se jim dcera Anna (1945).

Nedobrovolně v německé škole

První den obsazení Československa německou armádou 15. března 1939 popisuje pamětnice jako velice nepříjemný zážitek: „Němečtí vojáci přijeli na motorkách, šílenou rychlostí zahýbali pod kostelem do Židů. Sněžilo a ten hluk, to bití těch vloček a sněhu, to vidím před sebou a bylo to velmi nepříjemné.“ Dědeček František jako vysloužilý voják z první světové války měl doma hlavní slovo, a tak přes nesouhlas maminky musela pamětnice ve svých šesti letech nastoupit do německé školy v Boskovicích.  Dědečkův hlavní argument byl, že se může zdarma naučit cizí jazyk. Maminka i pamětnice velmi těžce nesly hlavně jejich dlouhodobé odloučení. Německá škola byla ve dvoře jednoho z domů na náměstí a v budově na ulici Bedřicha Smetany  (dnes Dům lékařských služeb), který před válkou vlastnila židovská rodina Goldmannů, byl internát. Hrádkov je od Boskovic vzdálený pouhé tři kilometry, přesto musela pamětnice bydlet společně s ostatními na internátě. Těžkou zkouškou pro maminku musela být i snaha úřadů o změnu občanství: „Maminka byla několikrát volaná na okres, aby se dala k Němcům, ale to nikdy neudělala,“ dodává pamětnice. V roce 1941 zemřel dědeček, sestra maminky Josefa byla totálně nasazená v podniku ČKD Blansko, maminka onemocněla, ale podařilo se jí vyřídit, že mohla dcera opustit internát a chodit ze školy domů. Od páté třídy musela pamětnice denně jezdit vlakem do německé měšťanské školy (druhý stupeň ZŠ) v Jevíčku vzdálené 20 km od Boskovic.

Cesta do školy

Ke konci války měli Němci pod Hrádkovem sklady munice pro případ příchodu fronty.  Každý den musela chodit pamětnice velmi brzy na vlak po silnici do Boskovic. Vzpomíná na jedno zimní ráno, kdy jí do cesty skočil německý voják: „Byla tma a najednou v bílém plášti na mě vyrazil voják a ptal se, kolik je hodin, a já jsem v tom leku odpověděla anglicky.“ Setkání dopadlo dobře, ale od té doby byla cesta uzavřená a všichni museli chodit jinudy. Poslední měsíce války už neprobíhala ve školách standardní výuka, ale žáci si jezdili jednou týdně do školy pro úkoly. Pamětnice popisuje chvíle, kdy vlak zastavil kousek za obcí Cetkovice a z nebe se snášely letáky s nápisy o blížícím se konci války: „My jsme z toho vlaku vylezli, šli jsme to sbírat, pak jsme dostali od vlakvedoucího, protože v té době lítala letadla, tzv. ‚kotlaři‘, oni šli přímo po těch vlacích.“

Ta střela letěla kolem mě

V Boskovicích a okolí se v posledních dnech války přesunovalo po hlavní silnici velké množství prchajících německých vojáků. Pamětnice šla 8. května 1945 s trakařem na svou pravidelnou cestu do pekárny pro chleba. Už cesta tam byla pro dvanáctiletou dívku velice nebezpečná, ale po cestě zpět domů zažila opravdový strach o život. Potřebovala se dostat na druhou stranu silnice, ale přes nekonečnou kolonu německých vozů tažených koňmi to vůbec nešlo. „Vojáci byli opilí a já jsem měla strach, jestli se vůbec dostanu domů. Pak se jeden ten povoz smiloval, zastavil a já jsem to mohla projet. Ale sotva jsem udělala pár kroků, tak střela letěla kolem mě, to úplně cítíte ten vzduch, jak se chvěje. Pak, než jsem vyšla z lesa, tak ještě jednou. To byl velmi nepříjemný den,“ popisuje pamětnice.

Svědkyní výslechů a poprav

Podle jejích vzpomínek byl konec války v okolí velice dramatický. V lesích se pohybovaly různé skupiny německých vojáků, příslušníků SS (Schutzstaffel, Ochranný oddíl), dezertérů, jednotlivců, kteří prchali před osvobozujícími jednotkami. V kronice obce Hrádkova se píše: „Do lesů byly vysílány dobrovolnické čety za účelem čistky.“  Sama pamětnice viděla kolem domu projet bryčku taženou koněm se zajatým německým letcem, kterého kousek za vesnicí v lese popravili, sám si musel nejdřív vykopat hrob. V odpoledních hodinách byla svědkem velmi nepříjemného výslechu asi 16 zajatých německých vojáků, možná příslušníků SS  v civilních šatech, byly mezi nimi údajně i ženy. Jejich sténání slyšela velice dobře, výslech probíhal u sousedů: „Bylo to hlučný, bylo to škaredý, třepali jsme se všichni,“ vzpomíná pamětnice. Nakonec je vojáci, údajně Čechoslováci, všechny vyvedli za vesnici na kraj lesa a pamětnice, která to všechno pozorovala zpovzdálí, k tomu dodává: „Taky si vykopali společný hrob, museli se svlíknout, všecky je tam postříleli, museli se postavit na kraj a jak je střelili, padali rovnou do toho hrobu.“

Komise, která událost v minulých letech zkoumala po konzultaci s místními pamětníky, uzavřela věc s tím, že případné ostatky zabitých leží pod novou silnicí. Podle pamětnice je ale místo hromadného hrobu o kousek dál.

Po válce si sama vyřídila přestup do české školy a po absolvování měšťanky nastoupila na JUK (jednoletý učební kurz) v Boskovicích. Následoval dvouletý učební obor v družstvu Včela, který se později přejmenoval na družstevní podnik Jednota, kam nastoupila pamětnice do svého prvního zaměstnání. Únorové události v roce 1948 nikdo v rodině moc nesledoval, o politiku se nezajímali, ale s tím, co se dělo, včetně procesů v 50. letech, nesouhlasili. Pamětnice k tomu poznamenala: „Tři ženské doma to neřešily, chyběl tam ten muž, který by to rozebíral.“

Příbuzný na Západě

Na jedné z boskovických poutí se seznámila s Jaroslavem Kovářem, v roce 1954 se vzali a narodil se jim syn Jaroslav (1959). Manžel pocházel z Chrudichrom, kde rodina hospodařila na velkém statku, což se odrazilo na špatném posudku všech čtyř sourozenců. Nejstarší manželův bratr František pracoval  v Německu jako obchodní zástupce textilní firmy a po válce dělal v Aši národního správce. Po komunistickém převratu dostal strach z obvinění nebo pronásledování, a proto hned v roce 1948 utekl na Západ. Jeho přechod přes hranice, které tehdy ještě nebyly střežené ani obehnané ostnatým drátem, pamětnice popisuje s úsměvem: „Přešel potůček a byl v Německu.“ Nakonec se dostal až do Kanady, pracoval u Bati, jezdil po světě a zakládal nové pobočky. Všechny dopisy, které ze zahraničí posílal příbuzným, přišly rozlepené. Jeho žena, rodilá Vídeňačka, mohla navštěvovat Československo později i se synem, ale František se potkal se sourozenci až v roce 1990. Někdy v období normalizace se  jeho staří rodiče chtěli se synem setkat ve Vídni. Sami si na cestu netroufali, a tak je měl doprovázet manžel pamětnice. Ten však na poslední chvíli nedostal povolení s nimi odcestovat. Zanedlouho oba zemřeli a svého nejstaršího syna už nikdy neviděli.

Skutečnost, že má příbuzného v emigraci, negativně ovlivnila možnost jejího kariérního postupu v každém zaměstnání. Proto se nakonec rozhodla opustit rodný Hrádkov a v roce 1964 se s rodinou přestěhovala do Prostějova. Nastoupila v dopravním podniku ČSAD Prostějov jako cenový referent, při zaměstnání dostudovala střední školu a postupně se vypracovala až na vedoucí zahraniční kamionové dopravy. V té době byla jedinou ženou zastávající tuto pozici v Československu. Jejímu povýšení předcházelo těžké rozhodování, jestli vstoupit do KSČ (Komunistická strana Československa), což bylo podmínkou. „Tři neděle jsem nespala, měla jsem se rozhodnout, jestli ano nebo ne, ale bylo to nutné, manžel byl často nemocný a měli jsme málo peněz, chtěli jsme trochu žít,“ popsala situaci pamětnice.

Materiály z Archivu

Situace v podniku se začala přiostřovat potom, co jeden horlivý straník zjistil, že má pamětnice příbuzného v zahraničí a snažil se různými způsoby dostat na její místo. V roce 1984 byla poslaná na dvouměsíční stáž do holandského přístavu Rotterdam. Předcházelo tomu velké papírování a poučení, že nesmí nikoho navštívit, s nikým mluvit a věnovat se jen své práci. Z jejího vyprávění vyplývá, že v zahraničí byla hlídaná na každém kroku, po návratu musela vypracovat zprávu a předat ji na příslušná místa v podniku a na policii. Když se v Holandsku dala do hovoru s vrátným v hotelu, hned druhý den to musela vysvětlovat a slíbit, že se to nebude opakovat.

V ABS (Archiv bezpečnostních složek) byly dohledány záznamy z OB (Objektové svazky) reg. číslo OBŽ-14971 BN.  Ze spisu je patrná snaha ověřit informaci o braní úplatků od řidičů kamionů jezdících do zahraničí, jejich styků s emigranty a snaze zřídit servisní středisko pro zahraniční kamiony v těsné blízkosti vojenského objektu. Další svazek pod reg. č. 19754 Prostějov, kategorie „D“ (důvěrník), krycí název „Marie“ se nedochoval.

Vyjádření pamětnice ke zmiňovanému materiálu je jednoznačná: „O ničem nevím, to můžu odpřisáhnout.“ Je pravděpodobné, že jako vedoucí pracovník musela přicházet do styku se spolupracovníky StB (Státní bezpečnost), aniž by tušila, že se jedná o agenty. Často se stávalo, že lidé ve spisech označení jako Důvěrníci o svém zařazení neměli tušení a žádnou vědomou spolupráci nepodepsali. Byli to významní zaměstnanci podniků a jejich práce se týkala zahraničí nebo jiných oblastí, o které se StB zajímala. 

Srpen 1968 v Jugoslávii

Rok 1968 a srpnovou okupaci vojsk VS (Varšavské smlouvy) prožila pamětnice na podnikovém zájezdu do tehdejší Jugoslávie. O situaci doma se dozvěděli z novin a od místních obyvatel, kteří byli velice vstřícní, ale sami podle pamětnice říkali: „Kdyby se to stalo u nás, tak do posledního padneme.“ Cesta zpátky do Československa byla uzavřená, účastníci zájezdu museli nedobrovolně strávit týden ubytovaní na kolejích ve městě Kragujevac. Nakonec se rozhodli vrátit přes Rakousko, kde je ve Vídni přímo před Svatoštěpánskou katedrálou místní kostelník pohostil uvařenou kávou. Návrat do Prostějova pamětnice popisuje takto: „Když jsme přijeli k našemu paneláku, všichni lidi byli v oknech. Překotně nám vykládali, že tou Olomouckou ulicí přijeli Rusi, že jim připadali jako nenormální, stříleli bez cíle a bez rozvahy.“

V roce 1989 odešla do důchodu, přestěhovala se i s manželem do rodného domku na Hrádkově a starala se o nemocnou maminku. Události spojené s rokem 1989 sledovala s maminkou v televizi: „Maminka ležela jako plást, ale jak začaly tady ty události, ona pookřála, my jsme to sledovali v televizi, ona ožila,“ vypráví pamětnice.

Na dotaz ohledně těch, kteří obstáli v těžké zkoušce, kdy neustoupili ze svého přesvědčení, poznamenala: „Nemůže to každý, i kdyby chtěl, ale třeba Marta Kubišová, to bylo hrdinství, Václav Havel, toho jsem obdivovala, ale mohl by to udělat otec od čtyř dětí?“

Své vyprávění Marie Kovářová uzavřela poselstvím pro všechny: „Být čestný, nebrat spravedlnost do svých rukou a slušné chování by mělo být samozřejmostí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ladislav Oujeský)