Marie Kovářová

* 1933

  • „Já nevím, jak je to možný, že když jsme přijeli k tomu našemu paneláku, že ti lidi byli v oknech. Někdo brečel, my jsme přijeli o týden později. Mysleli si, že se něco stalo, že bychom tam všichni zůstali, to nepředpokládali. A tak nám překotně vykládali, jak to probíhalo, že tou Olomouckou ulicí přijeli ti Rusi, že jim připadali jako nenormální úplně. Že stříleli bez cíle a bez rozvahy. Snad měl potom někdo říct, že to byli nějací naverbovaní takoví zlí lidé nebo nezodpovědní lidé, že si to nemohli ani jinak vysvětlit, protože tam byli zbyteční mrtví.“

  • „Odpoledne, až tak za večer, našli asi šestnáct lidí v civilu a ty vyslýchali. A mezi tím, to bylo, myslím, o půl desáté, přišli Čechoslováci vojáci. Nevím už kolik, ale bylo jich dost, a potom následovalo tady toto. Ty vyslýchali u souseda, bylo to hlučný, bylo to škaredý, třepali jsme se všichni. Pak je odvedli směrem na Podskalinu, jak se tam říká. Taky si vykopali společný hrob, museli se svlíknout, všecky je tam postříleli. Museli si stoupnout na kraj a jak je střelili, padali rovnou do toho hrobu, ale to my jsme neviděli. Co tam byla ta mládež, tak my jsme byli tam vzadu a jak začalo tady toto, tak jsme odcházeli pryč, protože jsme se takhle třepali.“

  • „Jela jsem po chodníku a potřebovala jsem u zatáčky, jak je stará valchovská, nová valchovská, hrádkovská, čili z této strany jsem se potřebovala dostat na tu levou. Nebylo to možné, protože těch vojáků jezdilo tolik, měli spřežení, koně, pěšky nešel nikdo, ani jako na koni, všechno to bylo ve voze. Vypadali někteří, tenkrát se o drogách nemluvilo, tak byli asi opilí a měla jsem velký strach, jestli já se vůbec dostanu domů. Když jsem na ně mluvila, tak mně neodpovídali a mluvila jsem německy. Pak jsem měla strach i německy mluvit, aby mě potom nechytli a nevzali mě s sebou. Pak se smiloval jeden ten povoz, který zastavil a já jsem to mohla projet. Tak jsem to honem projela, ale sotva jsem udělala pár kroků, tak střela letěla kolem mě, to úplně cítíte ten vzduch, jak se chvěje. A potom, než jsem z toho lesa vyšla, tak ještě jednou, tak to byl velmi nepříjemný den.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hrádkov, 25.02.2022

    (audio)
    délka: 02:44:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Boskovice, 09.05.2022

    (audio)
    délka: 02:13:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bylo to hlučný, bylo to škaredý, třepali jsme se všichni

Marie Kovářová v roce 1944
Marie Kovářová v roce 1944
zdroj: archiv pamětnice

Marie Kovářová se narodila 12. července 1933 v Hrádkově u Boskovic svobodné matce Filoméně Kučerové. Na přání dědečka Františka Kučery musela chodit do německé školy a bydlet v nedalekých Boskovicích na internátě. Na konci války prožila nepříjemné chvíle, kdy na ni stříleli prchající němečtí vojáci, slyšela výslechy zajatců a zpovzdálí viděla jejich popravu. Po dokončení povinné školní docházky absolvovala tzv. JUK (Jednoletý učební kurz) a nastoupila do Jednoty Boskovice. V roce 1954 se vdala za Jaroslava Kováře a narodil se jim syn Jaroslav (1959). Manželův nejstarší bratr František v roce 1948 emigroval do Kanady, což způsobovalo problémy celé rodině. V roce 1964 se Kovářovi přestěhovali do Prostějova, kde nastoupila v dopravním podniku ČSAD Prostějov jako cenový referent a postupně se vypracovala až na vedoucí zahraniční kamionové dopravy. Události v roce 1968 prožívala v Jugoslávii, kde strávila s ostatními účastníky zájezdu o týden navíc. Při zaměstnání dostudovala, složila maturitní zkoušku a kvůli funkci v podniku po roce 1970 vstoupila do KSČ (Komunistická strana Československa). V ABS (Archiv bezpečnostních složek) se nedochoval svazek pod reg. č. 19754 Prostějov, kategorie „D“ (důvěrník), krycí název „Marie“. Zřejmě díky vysoké funkci a kontaktům na zahraničí byla vedená jako důvěrník, aniž by to o tom věděla. V roce 1983 se zúčastnila dvouměsíční stáže v holandském přístavu Rotterdam. Po odchodu do důchodu v roce 1989 se přestěhovala zpět do rodného Hrádkova, starala se o nemocnou maminku a později i manžela. V roce 2022 žila v rodném domě s rodinou svého syna.