Jaroslav Kopáček

* 1929  †︎ 2019

  • „Oni mě tam šoupli na celu do tmy. A ještě jak jsem stál vestoje, tak jsem dostal přes hubu dvě takový facky, že jsem byl červenej, ještě v noci jsem měl teplotu, jak bych to řekl. Říká: ,Šoupni ho do cely, hajzla!‘ a vrazil mi dvě vestoje ,A jedem!‘ To mě zachránilo od toho, že já jsem šel na celu, tam ještě byla možnost světla, protože ty se zhasínaly z chodby. A já ti prošacoval celou tu moji šrajtofli a všechno jsem... To už jsem byl takovej taky, už z toho čtení takovejch těch našich skautskejch příběhů a dobrodružnejch... Já to všechno snědl. Ty, co byly zelený, co jsi posílal balík, takový zelený (pravděpodobně podací lístky, poz. ed.), tak jsem to všechno... snědl. Já to rozkousal až na prášek. To bylo žmolení v puse zelený. Něco jsem spolkl a něco jsem vyplivl. Pečlivě jsem to udělal. Všechny adresy, co jsem tam měl, všechno jsem sežvejkal a vyplivl a spláchl.“

  • „No, a jak jsem pro to šel. Vyndávám to z tý skříně, tak StBáci na dvoře. Já už nemohl vyjít na ten dvůr a jít do tý stodoly. A my jsme měli vchod ze silnice taky do chalupy. A na to začal někdo bouchat. No, a maminka šla otevřít. Tam se otočilo klíčem a bylo zamčeno. A já v chodbě s pistolema v ruce. Jsem měl tři kusy. Honem abych to schoval! Já nevěděl kam, tak jsem honem je strčil pod peřinu v kuchyni. Ona byla velká kuchyň, kde se i spalo. Tak jsem je tam honem takhle dal. A oni už tady v chodbě: ,Vy jste pan Kopáček?‘ Otec tam byl. Říká: ,Jo.‘ – ,A máte syna?‘ – ,Jo. Tadyhle je.‘ No, já byl ještě tak, jak jsem přijel, v tom baloňáku, takhle zapnutej pásek a tohle jsem chtěl honem vypakovat, a už bylo pozdě. No, tak oni hned vyndali zatykač: ,Jste zatčen od tohohle okamžiku. A uděláme, pane Kopáček, domovní prohlídku.‘ Jako tatínkovým směrem. No, samozřejmě, že na ně přišli potom. Udělali takhle a odkryli. Takže naši v tom byli namočený, že vlastně v jejich posteli. To byla rodičů postel. Oni přechovávali to. Já jsem říkal: ,Ne, já jsem je tam dal teď. Teď, když jste se blížili, tak já je vyndal.‘ No, tak oni prohledali i tu babičky skříň. Tam našli akorát zásobník. A to bylo taky dobře, že to vlastně pomohlo k tomu, že mi museli uvěřit, že já jsem je měl schovaný u tý babičky. A babička ta už byla více ležící. Ta tam nechodila denně do tý skříně. To jsem taky věděl. Takže proč by si tam schovávala zásobník nějakej?“

  • „Samozřejmě že nebyli přítomní rodiče. Nemohli bejt. Ty museli vyčkat až rozsudku a my jsme tam byli předváděný jak králíci. A ten prokurátor řval na nás doslova: ,Tady je máte! To jsou ty zločinci, který chtějí vraždit ženy a děti, naše matky. Oni rozkrádali živobytí, kšeftovali obilím, zapalovali stohy, jen aby uškodili našemu národnímu hospodářství.‘ No, tak tohle všechno... Navrtávali jsme cisterny, na to jsem zapomněl, na nádražích. Tohle všechno on tam řval, a že žádá nejvyšší trest. A my jsme právě, že jsme měli jako ty zbraně, to nám uškodilo hodně, tak jsme paragrafy měli hrozný, takže když byl paragraf 1, paragraf 2, to byla velezrada, špionáž, a za to byly taxy. Za tímhle paragrafem byla taxa od patnácti na doživotí. Špionáž - doživotí až provaz. Takže my jsme měli navrženej trest smrti. A on tam za tu naši činnost a za to, že jsme měli zbraně a že jsme chtěli, ne za to, že jsme to dělali, ale my jsme chtěli přivolat americký imperialisty na pomoc. A tím, aby ,...naše ženy byly postříleny‘, no, to nám dali za vinu. To není, že to on tam jenom říkal. To jsme měli v protokolech, že jsme to chtěli. A my jsme při mlácení, když nás tloukli, tak jsi už byl rád, že jsi skončil na StB. ,Podepiš ten protokol!‘ A kdo ho nepodepsal, tak ho zřídili tak, že byl mrzák nadosmrti. A on to nakonec stejně podepsal. Musel, protože ho zbili tak... To jsou jiný kluci, co jsem s nima byl potom. Ten ohluchl, ten... Paměť se mu nějak, mozek se mu nějak hnul při těhlech výslechách.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    skautské středisko Prácheň, 11.11.2011

    (audio)
    délka: 01:56:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Skautské století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Panna Maria mě chránila celý život

Fotografie z rozhovoru pro projekt Skautské století
Fotografie z rozhovoru pro projekt Skautské století
zdroj: skautské středisko Prácheň

Jaroslav Kopáček se narodil v roce 1929 ve Střelských Hošticích. Za války jeho rodina pomáhala ruským uprchlíkům a jen těsně unikli odhalení gestapem. Po válce nastoupil pan Kopáček do skautského oddílu a vyučil se svářečem. Začal pracovat ve strakonické zbrojovce, kde ho také zastihl komunistický převrat. Angažoval se proti nastupujícímu režimu, doma uschovával zbraně a s přáteli tiskli a roznášeli protikomunistické letáky. Pokusil se i prchnout za hranice. V devatenácti letech byl zatčen StB a u něj doma nalezli zbraně. Podle tehdejších paragrafů mu hrozil až trest smrti, nakonec ale dostal jen dvanáct let a byl zavřen do trestnice na Borech, kde strávil devět měsíců draním peří. Poté byl přeložen do lágru v Jáchymově. Rodiče se zasadili o to, aby Jaroslava pustili dřív, což se jim v roce 1955, v uvolněnější atmosféře po smrti Stalina a Gottwalda, povedlo. Jaroslav našel zaměstnání v továrně jako svářeč. Oženil se a měl čtyři děti, které jako zázrakem mohly za režimu studovat. Převážel z Polska skautské časopisy a časopis Solidarność. Byl členem Konfederace politických vězňů a činným ve skautingu. Jaroslav Kopáček zemřel 2. prosince roku 2019.