Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kokotek (* 1922)

My jsme se ukryli do nějakého bunkru, a pak slyšíme volání Američanů: Fritz, come, raus.

  • narozen v roce 1922 na Těšínsku

  • doma se mluvilo lašským nářečím, vychodil ale polské školy, vyučil se krejčím

  • narukoval do německé armády, sloužil ve Francii u Atlantického valu

  • krátce po invazi Spojenců byl zajat a převezen do zajateckého tábora ve Velké Británii

  • vstoupil do československé armády, jezdil s ambulancí a později se zásobovacím vozem u Dunkerque

  • po válce pracoval až do důchodu v Třineckých železárnách

Josef Kokotek se narodil v Hradišti na Těšínsku v rodině zemědělského nádeníka. Má dvě sestry, jedna je o tři roky mladší než on, druhé, starší, bude letos 87 let. U nich doma se mluvilo místním nářečím – lašsky. Pan Kokotek chodil do polské obecné školy v Hradišti a do polské měšťanky v Českém Těšíně, kde vychodil pouze tři třídy a vyučil se krejčím.

Odveden do Wehrmachtu

„Můj otec se přihlásil do takzvaného Volksliste 3 a na základě toho jsem rukoval v lednu 1943 do německé armády.“ V té době již pracoval v Říši – v textilní továrně v Görlitz. Stačil si tak akorát odvézt věci domů a již se musel vrátit k odvodu. Krátký, asi desetidenní základní pěchotní výcvik prodělal v Dolním Slezsku, tam také složil přísahu a spolu s ostatními byl převezen do Francie.

„Tam nás bylo hodně z Horního Slezska, z Těšínska. Základní výcvik trval asi deset dní. Pak byla přísaha a jeli jsme do Francie.“

Obrana Atlantického valu

Ve wehrmachtu bylo prý hodně vojáků z Horního Slezska, kteří, podobně jako on, nemluvili ani zdaleka dokonalou němčinou. Německy prý rozuměl, mohl číst, ale základy gramatiky mu chyběly. Josef Kokotek sloužil u pěchoty, zpočátku sloužil nedaleko Tours v departmentu Indres et Loire. Delší čas sloužil přímo na pobřeží, při obraně Atlantického valu. „Hlídky, zákopy, práce byla pořád, stále nějaké zaměstnání.“

Zajetí Američany

V době invaze je okamžitě poslali pryč z Bretaně do Normandie, aby čelili invazním vojskům. „Tak jsme pořád utíkali a utíkali, až jsme se dostali na konec toho poloostrova blízko Cherbourgu a pak už do Anglie do zajateckého tábora.“

Někdy na přelomu června a července byl Josef Kokotek zajat. Přesné datum si dnes již nepamatuje. „My jsme se ukryli do nějakého bunkru a pak slyšíme volání Američanů: ,Fritz, come, raus.‘ Tak jsme vylezli, a hned ruce za hlavu. Nástup na louku, a hned všechno odložit, chlebníky atp. (…) Z kapsy ven zrcadla, nože a vůbec takové věci. Tři kroky dopředu a to všechno tam zůstalo. Již jsme se pro to nikdy nevrátili. Jenom vojenský oblek jsme měli.“

První noc v zajetí spal pod širým nebem ještě ve Francii, hned na druhý den byli zajatí vojáci převezeni do Británie. Za čtrnáct dní prý už sloužil v nové armádě.

Řidičem u ambulance

U Dunkerque jezdil s ambulancí, v závěru války byl řidičem zásobovací jednotky. Po návratu do Československa sloužil v kasárnách v České Třebové. V prosinci 1945 měl jeho ročník demobilizovat, ale kvůli nemoci šel pan Kokotek do civilu až v únoru roku 1946. Vrátil se zpět do Českého Těšína, našel si zprvu práci jako krejčí, byl jím přece vyučen. Po krátké době ale přešel na lepší práci jako kontrolor nemocných u zaměstnanecké pojišťovny. Po únorovém puči byly zaměstnanecké pojišťovny zrušeny a Josef Kokotek si musel najít nové zaměstnání. Přestěhoval se do Třince a nechal se zaměstnat u Třineckých železáren.

Poselství: „Aby se dělalo vše možné, aby válka nebyla. To nepřeji nikomu, ten strach. Kdyby přišla kulka – a hned jste hotov, to by nic nebylo, to se nemůžete bránit. Ale když jste invalida bez ruky, bez nohy, z toho jsem měl největší strach. Jinak partyzáni nám tam nic nedělali. U nás nebyli. Měli jsme to lepší než východní fronta. Nebylo to tak dlouhé, od toho 6. června, ale velké nebezpečí bylo též, zase víc se bombardovalo. Na Západě bylo silné letectvo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Kopřivová)