František Klišík

* 1963

  • „Nejvíc jsem byl v prachatickém Občanském fóru. Ze začátku jsme měli docela slovo. Lidé nás poslouchali, taky jsme měli co říct, protože jsme věděli o věcech, a oni ne. Později tam byli takoví, ne snad svazáčci, ale divní patroni, ani nás už moc neposlouchali. Najednou jsem si uvědomil, že moje role v této revoluci byla být v odboji, být proti něčemu. Když se to legalizovalo a do toho takové situace, řekl jsem si: 'Co já budu házet perly sviním?' Vykašlal jsem se na to, přestal jsem chodit na schůze. Ale oni už si vystačili sami. Pak jsem se styděl před Havlem. Vždycky říkal, že do toho musíme jít za každou cenu a nesmíme couvat. Já jsem couvl. Nešel jsem do politiky. Ale ani jsem nemohl – člověk, který vyjde ze sedmé třídy, nemůže dělat nějakou veřejnou funkci. Ani jsem nechtěl. I z těchto důvodů jsem brzy vycouval.“

  • „Kdo si pamatuje revoluci, ten ji nezažil. Já si nepamatuji skoro nic, to byl takový fofr! První Občanské fórum jsme založili v Prachaticích hned druhý den, ještě jsme nevěděli, že je to Občanské fórum. Věděli jsme, že to bouchlo. Hned večer jsem udělal na cyklostylu malé letáčky, nalepili jsme je po Prachaticích: ‚V pět hodin u kašny komu se nelíbí, že nám mlátí studenty.‘ Jenže Míru Crhu zavřeli, Oliver Kucka se někde zpozdil a já tam byl jediný. V prachatickém podloubí chodili lidi, kteří chtěli, ale báli se přijít ke kašně. Už bylo pět, říkal jsem si: ‚Nikdo tady není, tak je to na mně.‘ Byl jsem ostýchavý, trémista – a měl jsem jít a řečnit k lidem. Překonal jsem to, vylezl na tu kašnu a zakřičel: ‚Lidi, nebojte se, jdeme na ně!‘ První, kdo přišel, kdo se nejméně bál, byla prachatická galerka. Už bylo dvacet lidí, pak třicet. Ale to už přiběhli estébáci, začali mě honit. Běhal jsem po té kašně a volal: ‚Vidíte tu nespravedlnost!‘ Snažil jsem se prolomit strach lidí: ‚Strach je přirozený. Já se taky bojím. Ale musíme se tomu postavit!‘ Za chvíli tam bylo plno lidí a začali mě chránit. To už si policajti nedovolili mě sundat. Řečnil jsem tam, sice trémou nakřáplým hlasem, ale dal jsem to. Poprvé v životě jsem mluvil k davu.“

  • „Musím se pochlubit, že jsem vyšel ze sedmé třídy, stejně jako bratr dvojče Ondřej. Řeknu příběh, jak to bylo. Ne že bychom byli blbí, to ne. V první třídě jsem sekal latinu, dokonce jsem psal úkoly. Ve druhé třídě jsme dostali jinou učitelku, byla to taková bolševická kráva, nebudu říkat jméno. Zasedla si na nás. Je pravda, že jsme byli ti Slováci, přišli jsme domů, a do tepláků, pást krávy. Jednou v zimě – někdy jsme chodili pěšky do školy, byly dvoumetrové závěje – nám máma nechala pyžamo a na něj dala oblečení. Měli jsme tělocvik, děti se posmívaly: ‚Jé, podívejte se na Klišíky! Mají špinavé ruce. Mají na sobě pyžama!‘ Učitelka nás vzala ven a propleskla. Nevěděli jsme proč. Šprajcli jsme se: ‚A víš co, Ondro, já už nikdy nenapíšu žádný úkol.‘ ‚A já taky ne.‘ ‚A už se učit nebudu.‘ ‚A já taky ne.‘ Sám bych to asi vzdal, ale jak jsme byli dva, vydrželi jsme to. Za celou školu jsem napsal jen několik slohových úkolů, vždycky jsem měl pětku za gramatiku a jedničku za sloh.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 20.06.2023

    (audio)
    délka: 03:44:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moje role byla odboj, být proti něčemu

František Klišík v roce 2023
František Klišík v roce 2023
zdroj: plzeňské studio

František Klišík se narodil 3. května 1963 v Prachaticích, má dvojče Ondřeje. Otec Ondrej Klišík a matka Antonie Horelicová byli Slováci z Rumunska, vyrostli v Sedmihradsku. Do Československa se přistěhovali během osidlování pohraničí po vyhnání Němců. František Klišík přiměl svého otce, aby napsal paměti, ve kterých popisuje život v rodném Novém Šasteleku a později ve Stögrově Huti u Volar. Stögrova Huť se změnila z vesnice s hospodou, pilou, mlýnem a elektrárnou na osadu s pár domy, kde žije jen několik stálých obyvatel, bratři František a Ondřej Klišíkovi jsou tu poslední potomci Slováků z Rumunska. Ve škole bratry z chudé rodiny, kteří neuměli česky, šikanovali, proto na ni zanevřeli a vyšli ze sedmé třídy. František se stejně jako bratr Ondřej vyučil zedníkem. Po vojně nastoupil do podniku Lesostavby, pak odešel pracovat do panelárny na pražském Zahradním Městě. V Praze žil v komunitě mániček, poznával autory disentu, filozofa Jana Patočku, spisovatele Egona Bondyho, kapelu The Plastic People of the Universe. V roce 1987 se vrátil na Šumavu, při úrazu na pile přišel o pravou ruku. Na sklonku 80. let byl aktivní spolu s Miroslavem Crhou v Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a jihočeském disentu. Po 17. listopadu 1989 pomáhal zakládat Občanská fóra ve městech a vesnicích regionu. Brzy politiku opustil, vyhovovala mu spíš role „být proti něčemu“, navíc se se sedmi třídami základní školy na veřejnou funkci necítil. Spolu s bratrem Ondřejem se stali jedněmi z hrdinů knihy Aleše Palána „Raději zešílet v divočině“. S bratrem žije v rodném domě ve Stögrově Huti, přivydělává si jako zedník, pořádá tu občasné koncerty a výstavy.