Otto Klíma

* 1910  †︎ 2006

  • „Poněvadž se židovské poměry zhoršovaly, přihlásil jsem se do transportu asi 650 lidí do Palestiny, která byla tehdy pod britským mandátem. Po dobrodružné cestě po Dunaji, Černomořím, jsme bez povolení přistáli asi 3. září 1939 na břehu Palestiny. Byli jsme zajati britskou policií a uvězněni v internačním táboře Sarafand, kde jsme byli několik měsíců. Pak jsme byli propuštěni. Počet Židů, kteří se takto bez povolení dostali do (Britského) mandátního území Palestina byl odečten od povolené kvóty židovských přistěhovalců. Živil jsem se pak porůznu manuální prací, a když generální konzulát v Jeruzalémě vyhlásil pro bývalé československé vojáky mobilizaci, přihlásil jsem se, a první transport do Francie, kde se tvořila československá vojenská jednotka, jsem pro nemoc zameškal. Druhý transport už se nevypravil, protože mezitím vstoupila Itálie do války po boku Němců a průjezd Středozemním mořem do jižní Francie byl znemožněn.“

  • „Jezdilo se do Jeruzaléma, kde byla řada ortodoxního židovského obyvatelstva. Tam se stávalo, že některé restaurace nebo hotely byly od pátku večer do soboty večer zavřeny. Pokud jsme chtěli ubytování přes noc, tak hotely byly tak ortodoxní, že se ani nesmělo zhasnout vysílač a rozsvítit světlo, protože to ortodoxní víra zapovídá. Ale v Tel Avivu to bylo vše evropsky vedené. Je tam krásné pobřeží, tehdy ještě nebylo vybudováno. Když jsem se později dostal do Izraele, už samostatného státu, všiml jsem si, jaký to byl obrovský skok při jeho vybudování.“

  • „Já zůstal po válce na vojně jako justiční důstojník v Plzni u divizního soudu. Tam jsem sloužil asi rok nebo dva. Pak jsem byl přemístěn do Prahy k velitelství první oblasti, to byla oblast, které velel generál Klapálek a zabírala západní Čechy. Pak jsem byl přemístěn někdy v roce 1949 na ministerstvo národní obrany na oddělení válečných škod, kde se vyplácely náhrady za válečné škody. V roce 1952 jakožto zápaďák, a pravděpodobně jakožto Žid, jsme byli z justiční služby čtrnáct důstojníků propuštěno bez jakékoliv náhrady. Celkem nás bylo propuštěno patnáct, z toho čtrnáct bylo židovského původu.“

  • „To byl také obrovský problém politický, protože řada sionistů a směrů, které se pokoušely o osamostatnění židovského státu, nám vytýkaly, že jdeme do československé zahraniční armády a že nechceme, když už nás Palestina přijala bez jakýchkoliv formalit a víz, že máme zůstat v Palestině a budovat tu zem. Později, když se situace horšila, že máme hájit Palestinu před nacisty. Rommelova armáda šla na Egypt, Suezský průplav a měla představu, že jako kleště sevře ze severu z Ruska a z jihu přes Suez naftové zdroje a tím dostane Británii na kolena. Když jsme se dokonce hlásili do jednotky ve Francii, dokud ta se ještě nezhroutila, to byl jeden transport, který ještě projel Středozemní moře, tak jsme marně říkali, že na Maginotově linii se bojuje taky za Palestinu. Jako se dříve říkalo, že ve Španělsku se bojuje za Československo.“

  • „Dojeli jsme vlakem do Vídně, vysadili nás ve starém dunajském přístavu, kde jsme se přelodili na dva parníky, Car Dušan a Kralica Marija. To byly výletní parníky, naprosto nedostatečné, schopné pojmout vždy po 320 lidech. Takže se spalo vždy na zemi, na palubě, v podpalubí. Byly vystaveny boudy pro záchody. Byla to přeplněná loď, která plula po Dunaji, až do černomořského přístavu Sulina. Sulina byla ospalé, malé městečko na pobřeží Černého moře, kde tito slovenští organizátoři sjednávali loď schopnou plavby po Černém moři. Najali loď zvanou Frossula, která plula pod panamskou vlajkou. Její kapitán Barnabáš byl Řek a posádka byla sehnána ze všech koutů světa. Byla to, možno říci, taková lůza. Na této lodi, samozřejmě, bylo nutno vystavět lůžka pro šest set padesát lidí. Původně loď přepravovala uhlí, takže pod palubou byl vysoký prostor, do kterého se musely postavit vysoké, čtyřposchoďové palandy. Každý jsme měl takovou kóji, kde byla houně, na které jsme leželi. Přestavba lodi trvala několik týdnů, my jsme byli zásobováni místními zdroji. Nakonec, když to bylo hotovo, jsme vyjeli na Černé moře a přes Bosporus a Dardanely se dostali do Středozemního moře.“

  • „Poněvadž se židovské poměry zhoršovaly, přihlásil jsem se do transportu asi 650 lidí do Palestiny, která byla tehdy pod britským mandátem. Po dobrodružné cestě po Dunaji, Černomořím, jsme bez povolení přistáli asi 3. září 1939 na břehu Palestiny. Byli jsme zajati britskou policií a uvězněni v internačním táboře Sarafand, kde jsme byli několik měsíců. Pak jsme byli propuštěni. Počet Židů, kteří se takto bez povolení dostali do (Britského) mandátního území Palestina byl odečten od povolené kvóty židovských přistěhovalců. Živil jsem se pak porůznu manuální prací, a když generální konzulát v Jeruzalémě vyhlásil pro bývalé československé vojáky mobilizaci, přihlásil jsem se, a první transport do Francie, kde se tvořila československá vojenská jednotka, jsem pro nemoc zameškal. Druhý transport už se nevypravil, protože mezitím vstoupila Itálie do války po boku Němců a průjezd Středozemním mořem do jižní Francie byl znemožněn.“

  • „Problém byl ten, že majitel lodi byl už jednou chycen britskými úřady na pobřeží Palestiny. On to byl takový profesionál, který převážel lidský náklad, samozřejmě za vysoké peníze. Ale pod hrozbou, že pokud bude ještě jednou chycen, bude mu loď zabavena, nechtěl přistát u pobřeží. Tak jsme měsíc bloudili, bloudili po východním Středomoří a nemohli ho přinutit, aby přistál tak, abychom mohli buď doplavat nebo se na člunech dostat na území Palestiny. Samozřejmě, jiné organizace podpořené sionistickým hnutím, kteří měli na břehu nějaké organizace, které by je podpořily, také byly ilegální. Už jsme neměli co jíst, byla velice kritická situace, tak nakonec tato loď přistála v tehdejším severním přístavě Libanonu Mersin. To bylo poblíž tureckých hranic. Tam jsme vyměnili, co jsme měli cenného, za potraviny. Shodou okolností byla v této Mersině francouzská správa a její velitel, nějaký major, působil na počátku dvacátých let na francouzské misi v Praze. Tento důstojník, velitel přístavu, měl k Československu velmi blízko a ten nám nakonec vyjednal, že nás majitel lodi Frossula doveze do Bejrútu. Tam nás, velice zubožené, vylodili a umístili do domů, které sloužily poutníkům putujícím do Mekky. Tam jsme se zotavili a bylo nutno řešit problém, jak se dostat dál do Palestiny. Nakonec se plavila na východním Středomoří loď Tiger Hill. Tato loď vezla polské mladé židovské sionisty, zbraně, které měly pomoci vytvořit v Palestině židovský stát. Tato loď měla v Palestině partnerskou organizaci, takže měla zajištěno, že do Palestiny dojede. My na loď přistoupili, hrozen lidí ověsil loď a bylo rozhodnuto, že během dvou tří dnů bude proveden pokus o přistání. Mezitím ovšem loď objevily letadla britské mandátové správy a vydaly příkaz válečné fregatě, aby nám vyjela naproti. Ta nás pokropila kulometnou palbou, byla zranění a byli mrtví. Jak jsme se přibližovali k pobřeží, tak ti mladí sionisti spustili záchranné lodě, naložili zbraně, které vezli pro podzemní židovské hnutí v Palestině, a nechali nás, stovky lidí na lodi Tiger Hill. Poněvadž jsme měli už předtím zprávy, že Britové nechtějí připustit přistání těchto lodí a že posádku odváží do vzdálených kolonií, aby výrazně nezvýšili počet židovských obyvatel Palestiny, tak jsme, skupinka mladých lidí, rozbili navigační systém lodi, aby nebyla schopna už další plavby. Navázali jsme kormidlo kolmo na pobřeží Palestiny s úmyslem, že bychom připluli tehdy do jediného přístavu Haifa. Ovšem to bylo začátkem září 1939, kdy vypukla válka. Takže do přístavu jsme se neodvážili a najeli jsme s lodí na písečné pobřeží poblíž Tel Avivu. Loď se zapíchla do písku a překotila se na bok. Pak jsme byli zatčeni britskou policií a převezeni do internačního tábora Sarafand.“

  • „Pokud jde o Střední východ, tak to bylo, že řada vojáků se nevrátila k jednotce za určitý čas. Našla si nějaké děvče a vrátila se ne v neděli, v sobotu, ale za den, za dva, za tři. To bylo svémocné opuštění posádky. Pak se tam objevily také krádeže z naivity. Např. pamatuji si, že jeden mladý chlapec ukradl celý hrozen banánů z banánových plantáží. Samozřejmě, majitelé ho udali, bylo nutno to kvalifikovat jako krádež. Později byly i jiné zajímavé přestupky. Ale co se nikdy nestalo, abychom měli nějaké československé vězení. To bychom je museli potrestat vězením v britských věznicích, a ty byly dost kruté. Takže, pokud jsme někoho odsoudili, tak jsme výkon testu odkládali. Protože když je válka, tak leckdo by se tzv. ulil tím, že jde do vězení místo na frontu. Takže výkon trestu se odkládal a v podstatě nikdy neodseděl. Stávalo se také, nebyla to vzpoura, ale neuposlechnutí rozkazu, vyloženě odpor vůči rozkazu, to samozřejmě vojenská disciplína nepřipouští. Byly situace, kde přeci jenom kázeň v podstatě na cizím území po dobrovolné přihlášce byla vysokou měrou dobrovolná.“

  • „My jsme vyjeli 30. dubna 1939 z Prahy vlakem, směr Morava, Znojmo. Znojmo tehdy už patřilo k obsazeným Sudetám. Tam se stala taková veselá příhoda. Znojemští sudetští Němci očekávali družební město Cheb, německé obyvatele, Sudeťáky. Přijel vlak, oni spustili hudbu, ale bohužel z oken vlaku nekoukaly nordické německé tváře, nýbrž tmavé tváře lidí většinou židovského původu.“

  • „Britové se k nám, k Čechoslovákům, chovali mnohem lépe než k tzv. domorodcům, tj. židovskému a arabskému obyvatelstvu. K nám, coby spojencům Britů ve válce, měli lepší vztah než k místnímu obyvatelstvu. Naše armáda první republiky byla, dá se říct, že po stránce vojenské byla přinejmenším rovnocenná britské armádě. My jsme se na válku připravovali, Britové ne. Proto Britové vítali každou, i malou jednotku, jakožto posilu za situace, která se začala tvořit v severní Africe.“

  • „Měli jsme jednoho cirkusáka mezi námi. To byl takový dost nepokojný živel, měl nějaké průšvihy. Byl určen k raportu, něco udělal. A on tam stál, a když před něj předstoupil velící důstojník, plukovník Klapálek, tak místo, aby byl v pozoru, dal si ruku na prsa. Samozřejmě mu to bylo vyčteno. On rozhalil košili a říká: ,Mám tady jednookého Žižku vytetovaného, tak to zdravé oko mu zakrývám, aby neviděl ten bordel, co tady je.‘ “

  • „Vznik polního soudu na Středním východě byl podložen jurisdikcí, že vojenská jednotka československá nepodléhá britskému soudu, a hlavně nepodléhá britskému vězeňství, které bylo dost tvrdé. Na eventuelní přestupky, nemůžu říct zločiny, ty se naštěstí nepáchaly, jak ze strany vojenského soudního a trestního řádu, vykonávají polní prokurátor a polní soud československý. To byl zájem naší prozatímní vlády v Londýně a samozřejmě také ministerstva národní obrany v Londýně. Proto byl v Jeruzalémě ustanoven tento polní soud, pod něj spadala také vojenská jednotka.“

  • „Můj otec zemřel v roce 1937. Moji maminku jsem opustil, zůstal tady bratr s rodinou. Maminka zemřela v roce 1942 ještě ve vlastní posteli. Věrně jí posloužila jedna naše služebná, opravdu věrně. Můj bratr se svojí manželkou a s dvěma dětma byli v roce 1943 transportováni do Terezína a do Osvětimi, kde zahynuli. Já jsem se vrátil, a nenašel jsem tady nikoho.“

  • „Po dalších měsících pouštního výcviku jsme byli převezeni do Egypta k Suezskému průplavu, včetně motorizované výstroje, stanů a tak dále. Další naše stanoviště bylo západně od přístavu Alexandria, kde jsme měli za úkol bránit pobřeží proti možným výsadkům, protože mezitím německý wehrmacht vtrhl na Balkán, a dokonce obsadil ostrov Kréta. Bylo velké nebezpečí, že vtrhnou na egyptské pobřeží. Naším úkolem tedy bylo pobřeží chránit.“

  • „Za komunistů jsem byl zbaven hodnosti. Stal jsem se vojínem, prostě, dostal jsem vojenskou knížku jako vojín. A dokonce ve vojenské knížce jsem neměl poznamenáno, že jsem byl příslušníkem československé zahraniční armády, nýbrž tam bylo poznamenáno ,služba v cizí armádě‘.“

  • „Leckterá letadla byla mnohem výše, takže ta parabola toho dopadu nebyla na přístav, ale na přilehlé ulice. Jako v každém přístavu, paralelní ulice k přístavní, pobřežní, bývá ulice lásky, kde byl jeden nevěstinec vedle druhého. A co čert nechce, ty pumy, které byly vypuštěny z větší výšky, padaly přímo na tyto domy. Bohužel v nich zahynula řada britských vojáků. Teď byl problém, jak rodině v Anglii oznámit, že jejich členové zahynuli, když tam ještě žádná fronta nebyla. Angličani mají na to zvláštní heslo, které zní, aby se vyzdvihla vojenská čest, že ,zahynul v akci‘. Takže rodiny v Anglii dostávaly krásná oznámení a diplomy, že jejich synové, manželé a otcové zahynuli v akci, ačkoliv to bylo v nevěstinci.“

  • „V Praze vznikla kancelář, umístěná v paláci Černá růže v průchodu ulic Příkopy a Panská. A tam dva Slováci, Lébl a Gutmann, začali organizovat ilegální transport do Palestiny. Většinou šli mladí lidé, ale taky starší lidé, kteří se uchýlili po záboru Sudet do vnitřních Čech, další ze Slovenska se přihlásili jako zájemci o tento transport, přihlásili se tam s tím, že mají zájem z republiky odejít. Tento transport měl také asi 10 – 15 lidí nežidovského původu. Byli to kamarádi těch, co jeli, částečně to byli dobrodruzi, částečně to byli političtí uprchlíci, kteří viděli hrozící nebezpečí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.06.2004

    (audio)
    délka: 01:55:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přijel vlak, spustila hudbu, z oken se však nekoukaly německé nordické tváře, ale tmavovlasí příslušníci židovského původu

Otto Klíma
Otto Klíma
zdroj: Pamět národa - Archiv

Pan Otto Klíma se narodil v Benešově v českožidovské rodině obchodníka s lihovinami. Byl promován doktorem na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1936. Pracoval jako advokátní koncipient v Jindřichově Hradci. V roce 1939 se přihlásil do transportu do Palestiny. Byl povolán do 11. pěšího praporu československé armády. V táboře Chedera (Gedera) a v pouštním táboře poblíž Jericha se mu dostalo základního výcviku. Pan doktor Klíma svoji jednotku do Tobruku nenásledoval, ve stejné době byl přeložen k československému polnímu soudu na Středním východě, zpočátku jako vyšetřující soudce. Později, v Británii, byl soudcem u československého soudu, po skončení války se stal vojenským prokurátorem. V roce 1951 byl jakožto západní voják židovského původu z justiční služby spolu s dalšími 14 důstojníky propuštěn a zbaven hodnosti. Po propuštění pracoval jako podnikový právník Knižního velkoobchodu.