Cecilia Kleinová

* 1928

  • „Přišli jsme do Osvětimi, a který byli práceschopný, jako já, tak jsme šli napravo. Malé děti a starý lidi šli nalevo. A maminka právě s těma dvěma klukama šla nalevo a víc jsme ji neviděli.“

  • „U nás, když je klukovi 13 roků, tak se dělá biřmovačka, bar micva. A na bar micva bylo zvykem koupit (modlitební) řemínky klukovi a na to maminka zvykla vyšít takový ozdobný pouzdro. A maminka mu vyšila pouzdro a ty řemínky, to se jmenuje tefilin, v něm měl. A on nic nezachránil, jenom ty tefilin a to pouzdro, co maminka vyšívala.“ Tazatel: To měl celou dobu v pracovním táboře, jak jste říkala? „No, celou dobu to měl u sebe, zachránil to a přivezl domů. A má to uložený jako...“ Tazatel: Relikvii nějakou vzácnou… „To vyšívala maminka. Nic jiného nezachránil, jenom to.“

  • „Moje maminka byla zvláštní osoba. My jsme nebyli bohatí, ale jíst bylo co. Toho času chodilo hodně takzvaných žebráků a každý židovský žebrák věděl, že když přijde k Rothmannům, tak tam se nají. Ona nezvykla ukrojit chleba a dát jeden nebo dva kousky na stůl, ale dala celý domácí chleba na stůl nebo půlku, podle toho, co bylo doma. A nedala trochu másla, ale co utloukla, tak dala celý máslo na stůl. Jednou se jí vymstil jeden žebrák. Jak dala chleba na stůl, byla to dobrá půlka. A dala velký talíř másla, jak večer utloukla a on to snědl celý. Takhle mazal máslo na chleba! Maminka se styděla, já jsem byla dítě. Ale jenom jsem koukala, jak se zakousl, tak bylo vidět zuby v tom másle. No a maminka se naučila, že už pak nedávala všechno na stůl.“

  • „Já od té doby nejím špenát. Protože v Osvětimi nám vařili takzvanou špenát suppe. A to byly kopřivy, různý plevely se štěrkem, s blátem, s kameny... A tomu oni říkali ‚špenát suppe‘, a to byl náš oběd. A já se od tý doby na nic zelenýho nemůžu podívat.“

  • „Proto vím, že o Pesachu... Nevím, jestli víte, že u nás o Pesachu musí být jiné nádobí?“ Tazatel: No, tam to ještě navíc nesmí přijít do styku s ničím kvašeným. „Ano. A my jsme to nádobí odnesli na potok umýt. To jsme zvykli každý rok tak umýt, usušit, zabalit, měli jsme takové hadry anebo papíry. A když to bylo zabalené, odnesli jsme to na půdu. A to jsme se chystali udělat. Takže to všechno nádobí už bylo na potoku, protože v potoku jsme to umývali, když pro nás přišli. A to nádobí už zůstalo v potoku. Protože už nám nedovolili nic, už jenom honem, honem, sbalit něco. Snad 15 kilo nebo 20, to už si nepamatuju. A všechny nás nahnali do synagogy a pak ze synagogy na vozech do Užhorodu do tý cihelny.“

  • „Moje sestra byla vyučená švadlena a ona těm dozorkyním šila ručně. Ony jí donesly nůžky, jehlu a nit a ona jim ručně šila šaty. A za to dostala, podle toho co mohla ukrást tam, buď kousek chleba navíc, kousek másla k tomu, trochu medu... A ta moje sestra, říkám, my jsme nebyly vlastní sestry, jenom po tátovi, ona to všechno cpala do mě, abych já jedla, protože já jsem byla jako dítě. A já jsem nechtěla jíst, aby jedla i ona, a na tom jsme se pořád hádaly se sestrou. A já jsem jí říkala, že nemusím žít, když nežijou moji rodiče. A na tom jsme se pořád hádaly, na tom jídle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Teplice, 25.05.2009

    (audio)
    délka: 03:08:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Židé by nikdy neměli lhát, ale chovat se tak, jak se mají Židé chovat.

Cecilia Kleinova - detail 1.jpg (historic)
Cecilia Kleinová
zdroj: foto: Lukáš Krákora

  Cecilia Kleinová, rozená Rothmannová, se narodila v říjnu 1928 v Porúbce, malé vesničce v okrese Sobrance na východě Slovenska. Její rodiče Áron a Fany, roz. Weissová, se starali o malé hospodářství a provozovali v obci obchod se smíšeným zbožím. Rodina ctila židovské tradice. Cecilia měla celkem šest sourozenců. Vedle nejstarší, nevlastní sestry Růženy z otcova prvního manželství to bylo pět chlapců: Alexander, Samuel Viliam, Emil, Adolf a Ignác. Pronásledování Židů v období druhé světové války nepřežili rodiče a bratři Samuel Viliam, Adolf a nejmladší Ignác. Oblast, kde rodina žila, se stala po rozbití Československa součástí maďarského záboru. Situace pro Židy nebyla příznivá, rodina Rothmannových mohla zůstat ve vlastním domě poměrně dlouho, až do Pesachu v roce 1944, kdy byli náhle deportováni přes ghetto v užhorodské cihelně do koncentračního tábora Osvětimi-Birkenau. Hned při první selekci byla na „špatnou stranu“ poslána maminka s dvěma nejmladšími chlapci. V Osvětimi-Birkenau žila Cecilia v tzv. cikánském táboře a velmi jí pomohlo, že byla ve stálém kontaktu se sestrou Růženou, která ji podporovala jídlem. Po půl roce pobytu v Osvětimi byly společně se sestrou zařazeny do pracovního transportu do saského Zittau (Žitava), kam dorazily 1. listopadu 1944. Zde Cecilia pracovala v hale u pásu na opravách vojenských letadel poškozených na frontě, zatímco sestra Růžena pracovala u výstupní kontroly. Po osvobození v květnu 1945 se Cecilia se sestrou vrátila do rodné Porúbky. Po čase se odstěhovala do Velkých Kapušan, kde založila rodinu a žila tam až do roku 1974, kdy se odstěhovala do Čech do Teplic. Zde se podruhé provdala, vzala si Chaima Kleina. Byla dlouholetou členkou místní židovské náboženské obce, zemřela 15. října 2014.