Miluše Kepková

* 1927  †︎ 2020

  • „Na nádraží muži stáli venku, byla zima, mráz, a železničáři, kteří dělali v kanceláři, mě vzali dovnitř, abych se trochu ohřála, protože já tam stála jako holčička. A když nás nakládali do vlaků, tak mě tam taky postrčili. Celý transport jel do Chebu. V Chebu nás nechali lehnout na zem. Muži museli stát. Ráno se jelo do Hofu, tam byly ve vězení na práci samé Rusky. Já jsem tam zůstala jako jediná Češka. Celých 14 dnů jsem tam musela drhnout podlahy. Byl tam takový nepěkný výstup. Němec, co nás hlídal, se pořád po mně nepěkně koukal. Neměla jsem tušení, co by se mohlo stát. Připravila jsem si kýbl, namočila hadr a on asi když viděl, že ho chci tím hadrem šlehnout, tak odešel.“

  • „Tady gestapáci vyzvěděli (od konfidenta informace o naší činnosti), všechno získali. A potom přijížděli do Terezína, aby z lidí vymlátili přiznání, už ale vše věděli. Tatínek posílal moták, to byl kousek papírku, kde byla napsaná zpráva. Napsal mamince: ‚Zítra přijdete na řadu k výslechu, prosím, už nezapírejte, protože oni všechno ví.‛ Jenže moták se k nám na celu do druhého dne nedostal. Většinou je nosili konkaři, tak se říkalo lidem, co nosili obědy a jídla, jenže náš konkař moták asi nedostal, nebo mu ho druhý nedal. Moták jsme nedostaly. A maminka byla skutečně druhý den na výslechu, přinesli ji z něj a měla fialová záda – do fialova krví podlitá, jak ji mlátili. Ona nevěděla, že už vše vědí. Mlátili lidi, aby je donutili k přiznání, ale oni se samozřejmě nepřiznávali. Když se nepřiznala, gestapáci řekli: ‚Když nám to neřeknete vy, tak zítra přijde na řadu vaše dcera.‛ Maminka viděla, jak ji zřídili, a nyní já. Měla horečku a ležela, nebyla schopna pohybu. Jen mi řekla: ‚Miluško, nezapírej, oni už všechno ví. Už to řekni, že Ferra u nás byl, už nezapírej.‛ A skutečně druhý den jsem přišla na řadu já.“

  • „V Norimberku ve velké místnosti byla jen dubová lavička, jinak jsme leželi na zemi. Byla to místnost pro ,zugangy’ – pro ty, co přišli. Lehli jsme si na zem, já měla pytlíček s pískovým mýdlem, kterým jsem si čistila zuby, kartáček a hřeben. Ani nevím, kdo mi to dal. Jen jsme si lehli na zem, začal šílený nálet, tak strašný a hrozný, že u dvou malých úzkých okýnek nahoře lítala hlína a kusy cihel. Potom se ta zeď sesunula. Já z té hrůzy jsem lezla pod mísu záchodu v rohu a třeba, že jsem nebyla věřící, protože tatínek nechtěl, abych chodila do náboženství, ale po mamince jsem chtěla, aby mi kupovala svaté obrázky. Strkala jsem hlavu pod ten záchod a říkala: ,Maminko, prosím tě, já nechci umřít, prosím, udělej to nějak, já nechci umřít.‘ Ty ženy vzaly lavici, tou třískaly do těch dveří, ale dveře byly dubové, obité železem, ty nemohly povolit. A zvenku byly na závoru. Slyšeli jsme, že muži ze shora z dalšího poschodí utíkali po chodbě do sklepa. Němci už byli schovaní ve sklepě. Ti ,heftrici‘ všichni běželi a otevírali závory. My jsme byli na kraji, hned tam bylo schodiště a obrovská vrata, která hořela, padaly tam trámy. To bylo tak strašné, lítala tam hlína. Někdo nám otevřel, já jsme viděla ta vrata, zastavila jsem se a říkala: ,To neprojdu.‘ A vtom mě chytil nějaký kluk za ruku, řekl: ,Musíš to projít, pojď,‘ a táhl mě dolů kolem trámů do sklepa. Tam jsme se zastavili a on povídá: ,Odkud jsi?‘ A já: ,Já jsem zavřená a jsem z Plzně z Bolevce,‘ a on řekl: ,Já taky. Vezou nás do jednoho lágru. Když se vrátíš, tak si vzpomeň, já jsem napsal sbírku básní Polní tráva.‘ Ano. Ale jak se jmenoval, to už jsem zapomněla.“

  • Miluše dostala spálu a růži a byla na Pankráci na nemocničním oddělení, kde pracovala také paní Ferrová. „Ona o mně řekla dozorkyni, která mi umožnila (naposledy vidět otce). Jednou mi řekla: ‚Pojď se podívat.‛ Šla jsem na chodbu a podívala se. Tam chodili odsouzení k smrti, byli tam lidé z cel smrti. Chodili tam muži, dva a dva k sobě spojení řetízky. Bylo to na čtyřhranném nádvoří, v každém rohu stál esesák se psem boxerem. Celý odvod nádvoří byl plný mužů. Já jsem tam šla s ostatními vylít kýbl do velké díry do potrubí. Dozorkyně řekla: ‚Podívej se.‛ Tak jsem se podívala, a když muži přicházeli (mým směrem), bylo horko, bylo otevřené okno, tak jsem (tiše) zavolala: ‚Tati!‛ Vězeň, který šel s tatínkem, to slyšel, drcl do něj. Tatínek se na mne podíval, rychle se podíval na dozorce se psem a rukou mi poslal polibek. A zase šel. Já také musela jít."

  • „Když Ferra utekl, jedna skupina 2. lehké tajné divize dostala za úkol ho ukrýt. Čili její členové se střídali a museli si vždy na nějaký čas vzít jednoho (odbojáře), který utekl. A u nás byl Miroslav Ferra – od října 1943 do 14. června 1944.“

  • Věznice dostala zásah, zdivo se bortilo a Miluše s dalšími ženami byly stále zavřené v cele. „Ženský vzaly lavici a třískaly do dveří, neotevřely to. A najednou po nějaké době se dveře otevřely. Někdo otevřel vězňům v horních poschodích a oni utíkali dolů a cestou otevírali dveře cel. Nám také otevřeli. Byli tam většinou muži, všichni se valili dolů. Běžela jsem ke dveřím. Teď tam byla obrovská vrata a ta hořela, trámy padaly. A já u toho stojím a říkám: ‚Tohle neprojdu.‛ Vtom mne někdo chytil za ruku a řekl: ‚Pojď, musíš. Projdeš, projdeš.‛ Tahal mne jako kotě, po schodech. Trámy padaly a já měla strach. Ale on mne táhnul a táhnul až do sklepa. Nakonec to byl chlapec, který byl na práci v Německu, také je sváželi z lágrů zpátky. A byl to Plzeňák.“

  • „Měli jsme třídu hned v prvních dveřích, když se vešlo do školy. Děvčata zavolala: ‚Nějací dva páni tě tady hledají.‛ Vyšla jsem ven na chodbu a tam byli dva mužští a řekli: ‚Jsi Kašparová?‛ Já odpověděla: ‚Ano, jsem Miluše Kašparová.‛ - ‚Tak pojď s námi.‛ Chytili mne za ruku, odvedli do auta a odvezli. A teď byl ve škole velký shon, kam jsem se poděla, že mne unesli. A kdo? Paní ředitelka volala na policii. Policie se dotazovala a řekla: ‚Ano, byla odvezena na gestapo.‛ Na gestapu jsem měla hned výslech, který prováděl gestapák Haas. Když jsem po výslechu šla do cely, neslyšela jsem na levé ucho. Byl to výslech, jako vykonávali všechny výslechy. Byl to asi bývalý boxer, takže si na každém vylil svůj boxerský elán.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 18.04.2012

    (audio)
    délka: 03:01:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 14.11.2013

    (audio)
    délka: 44:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka mi řekla: Už nezapírej, oni už všechno vědí

IMG_20131114_0002 - kopie.jpg (historic)
Miluše Kepková
zdroj: maturitní tablo, Eva Palivodová

Miluše Kepková, rozená Kašparová, se narodila 7. února 1927 v Plzni. Absolvovala Ženskou odbornou školu pro ženská povolání. Od léta 1942 se spolu s rodiči Stanislavem a Štěpánkou Kašparovými zapojila do odboje, konkrétně do odbojové skupiny 2. lehké tajné divize, působila tam jako spojka. Otec pracoval jako kinooperatér v kině Alfa v Plzni a od německých ředitelů získával informace cenné pro odboj, také v kině ukrýval uprchlé válečné zajatce. Od října 1943 do června 1944 rodina skrývala představitele odboje Miroslava Ferru, který se musel uchýlit do ilegality. Skupina byla ale v červnu 1944 odhalena, rodiče i Miluše byli zatčeni, o ročního bratra Stanislava se postarala rodina tety Zdráhalové, která byla také později zatčena a popravena. Miluše byla s matkou vězněna v Terezíně, kde byla maminka brutálně vyslýchána. Otec byl v Terezíně také, pracoval na stavbě podzemní továrny Richard. Po výsleších byli 4. října 1944 souzeni německým zvláštním soudem (Sondergericht), Miluše Kašparová byla odsouzena k roku vězení ve věznici pro mladistvé a její rodiče Stanislav a Štěpánka Kašparovi k trestu smrti. Rodiče byli popraveni na Pankráci 20. října 1944. Miluše byla vězněna na Pankráci a po dlouhé cestě po německých věznicích ve věznici pro mladistvé v Rothenfeldu, kde zůstala až do osvobození Američany. Po návratu do Plzně byly její začátky velmi těžké, po ukončení rodinné školy vystudovala pedagogické gymnázium a pracovala jako učitelka a ředitelka mateřských škol v Plzni a okolí. Miluše Kepková zemřela 10. dubna 2020.