profesor Vladimír Just

* 1946

  • No a tohle já jsem prožíval, u každé premiéry. Potužil mi řekl: ‚Přijde tam ten a ten, ten má rád to a to. Tohle radši vynechte při tý předváděčce.‘ Dával mi celkem přátelské rady. Sám se s nimi znal. Byl tam buďto ten Čejka, nebo někdo z toho SSM. Byla to vždycky martýria, protože tam byli tři lidi, čtyři lidi, maximálně pět lidí, prázdný sál. A teďka my jsme je tam měli dvě hodiny přesvědčovat o tom, že to bude ten humor, kterej bude sice mladej, bude sice dynamickej a všecko, ale nebude závadovej. To byly vždycky hrozné situace. Pak jsme si venku hráli stejně pořád, co jsme chtěli.

  • Taky jsem si vzpomněl, že jeden můj spolužák, který asi za rok dva potom utekl. Poté, co pracoval v Divadle Na zábradlí nějakou dobu jako umělecký šéf. Tam utíkal jeden ředitel za druhým v tom Zábradlí v sedmdesátých letech. Že tenhle můj spolužák dělá docela úspěšnou kariéru už ministerskou, už nedělá umění. Že dělá někde na tom ministerstvu, a že dokonce dělá v oddělení stížností. Tak jsem tam zaťukal, pozdravil jsem se s ním, zavzpomínali jsme na všecko možné. A on říkal: ‚Tak já to pro tebe udělám. Já si vyndám ten šuplík.‘ A teď mě tam zasvětil: stížnosti oprávněné, stížnosti částečně oprávněné a stížnosti neoprávněné. ‚Modli se, abys byl v těch třetích.‘ No, a tam jsem nebyl. Tak se šel podívat do těch oprávněných, tam jsem taky nebyl. ‚Tak ty seš asi částečně oprávněný viník. A já se pokusím udělat a zdůvodnit…‘ Protože jsme byli kamarádi, Vondrášek se jmenoval. ‚Tak já se pokusím zdůvodnit, proč si myslím, že to je spíš do tý první sorty, ale bude to nějakou dobu trvat. To nebude za měsíc, ale během třeba čtvrt roku, půl roku, ti dám šťastnou zprávu, že jsi byl definitivně přeřazen se svým bratrem do tý přihrádky stížností neoprávněných.‘ Jenže to nás tolik nezajímalo, protože jsme přestali hrát, nesměli jsme hrát.

  • Ale to poslední skončilo obrovským krachem pro mě. Do smrti se za to budu stydět, protože mně jeden kamarád, který už měl modrou a je doktor dneska, tak říkal: ‚Hele, já ti dám takový ampulky, tam je bílkovina. Trošičku tý bílkoviny, když si prostě dáš do tý šampusky, trošku, nesmíš to přehnat, tak moč v bílkovině to je konec, to tě nemůžou poslat. Nic nemusíš fintit. Občas něco bolí někde, to jo.‘ Tak jsem jednou tím takhle prošel. Měl jsem to schované, abych to měl nenápadné, i v té nemocnici, kde mě zkoumali, jak to mám s močovým měchýřem, s ledvinami, proč mám tu bílkovinu pořád v moči. Tak jsem to nenápadně měl v krabičce od, myslím to byly Winstonky, nějaká americká cigára, ne Marlbory. Takhle jsem tam měl ty skleničky do zásoby, když budu v nemocnici čtrnáct dní, aby mi to vyšlo. Kdyby mě přepadli v noci, zkoušeli moč, jestli mám jinou ve dne. Tak jsem to měl na nočním stolku. A přišel tam můj dávný kamarád, který už byl medik, ještě studující, ale už tam na Františku sloužil a říkal: ‚Já bych si dal cigáro, už mám jenom dvě. Můžu tě pozvat na cigáro?‘ Já jsem říkal: ‚No, samozřejmě, proč ne.‘ Pauza. A přišel druhý den a říkal: ‚Mně došly, člověče. Ty nemáš náhodou cigára?‘ Já jsem říkal: ‚Já jsem dost takový spíš nekuřák.‘ Chtěl jsem demonstrativně ukázat, že nemám, a najednou tam byly ty Marlbora. A já jsem rychle zavřel ty dvířka, protože jsem ho zase tak neznal, abych tam na místě činu mu řekl: ‚Já tady celou dobu fintím vojnu.‘

  • „To hlavní omezení není v tom, že přijely tanky a vyhazovali lidi z práce a tak. Ono spíš to hlavní omezení bylo v té vnitřní autocenzuře, že člověk něco napsal a už dopředu věděl, tohle nemá šanci, když nechci být disident, to znamená být úplně mimo obor a psát si samizdat a scházet se s přáteli tohoto ražení, být tedy v jakýchsi katakombách víceméně. Tak jako chci nějakým způsobem psát pravdu, pokud to vůbec lze v těch mantinelech, tak jste se začala sama vnitřně přizpůsobovat. Ale ta vnitřní autocenzura byla za normalizace horší. Víte, v padesátých letech, jako i za té nacistické okupace, tam to bylo jednoznačné. Tam byl úřad, který vám to zakázal, nevzal, zrušil, konec. Dokonce za první republiky vycházely bílé cenzurované noviny, čili ten režim přiznal - ano, tady byla cenzura.“

  • „Pak jsem v divadle Rubín, kde jsme s bráchou hráli, najednou v roce 1983 ho viděl naživo znovu, protože jsem ho znal jenom z médií a ze zahraničních stanic, jak ho pomlouvali v Rudém právu a podobně. A najednou jsem ho tam viděl, jak tam sedí u baru, a tak jsem se k němu hlásil. On byl strašně rád, protože jemu se lidi vyhýbali. On tam přišel a kolem něj se to takhle vyprázdnilo, protože aby je někdo vyfotil, že tam sedí s Havlem a povídá si. Jelikož to byl můj dávný idol a on to poznal podle několika mých poznámek, ještě jsme si zavzpomínali na ten Semafor a na to všechno. Takže jsem si tam s ním asi hodinu kecal úplně uvolněně. Pak jsem zjistil po listopadu 1989, že ten barman - jmenoval se Pepa Koška - ten barman, který nás tam vždycky varoval, jako: ,Kluci, dejte si bacha,‘ že byl taky agent.“

  • „Vydal nařízení, že od určitého místa výše - to znamená, já nevím, od nějakého přednosty kanceláře až po všechny náměstky, a otec byl hodně vysoko, protože na to měl, byl kapacita - musí vstoupit povinně do sociální demokracie. Takže otec v lednu 1948... měl z toho, říkala mi pak matka, když umřel, velký mindrák z toho měl, že teda celý život nestraník a najednou má vstoupit k těm socanům. No tak dobrý, tak tam vstoupil, aby mohl dělat svoji práci. No a sotva tam vstoupil, tak byl puč a povinně ho šoupli ke komunistům. A to už nechtěl, takže neplatil příspěvky, odmítal. On se ho nikdo neptal, najednou mu přišla legitimace, že sociální demokrat je teď komunista, protože oni udělali takzvaný slučovací sjezd, prostě je pohltili jako silnější strana. A otec to absolutně odmítal. No, ale to už nám pak neřekl, ale to už jsem se dozvěděl od našeho kádrováka, když už jsem byl úplně dospělý a otec už byl po smrti. ,Vy jste, pane Juste, falšoval všechny dotazníky, vy jste psal všude otec nestraník!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.11.2021

    (audio)
    délka: 01:51:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 09.02.2023

    (audio)
    délka: 02:15:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha (Hálkova ulice), 01.03.2023

    (audio)
    délka: 02:24:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha (Hálkova ulice), 06.04.2023

    (audio)
    délka: 02:17:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám rád herce s názorem

Vladimír Just v roce 1951
Vladimír Just v roce 1951
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Just se narodil 6. května 1946 v Praze. Jeho otec Bohumil Just byl po roce 1948 z politických důvodů profesně perzekvován. Vysokoškolsky vzdělaný ekonom s perfektní znalostí čtyř světových jazyků směl s nástupem komunistického režimu pracovat jen manuálně. Otcova situace se částečně zlepšila až kolem roku 1968. Své syny Jiřího (1941) a Vladimíra vedl k zájmu o divadlo a literaturu. Vladimír odmaturoval v roce 1964 na Střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici. V tamním divadelním souboru si odbyl svoji první zkušenost s praktickým divadlem. Vystudoval dějiny a teorii divadla na FF UK v Praze. V roce 1969 pracoval jako redaktor v časopise Divadlo. Po zrušení tohoto periodika nastoupil v Kabinetu pro studium českého divadla. Souběžně se svým bratrem vystupoval jako herec a spoluautor v autorském divadle malých forem. V sedmdesátých a osmdesátých letech se bratři Justové nejednou potýkali se zákazy a omezeními. V roce 1984 vydal knihu Proměny malých scén. Podílel se na vydávání samizdatového časopisu Dialog a roku 1989 podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení. Na svém kontě má stovky studií, recenzí a esejů. Zabývá se dějinami malých scén, tvorbou Jiřího Voskovce a Jana Wericha, českým a evropským kabaretem, problematikou divadla v totalitním systému, osobností a herectvím Vlasty Buriana či mediální a divadelní kritikou. Je autorem či spoluautorem řady knižních monografií (např. Věc: Vlasta Burian, Vlasta Burian: Mystérium smíchu či Werichovo Divadlo ABC). Od roku 1995 přednáší na FF UK, v současné době již externě.