Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jung (* 1946)

Celníci tetu donutili svléknout, aby našli ukryté vánoční dárky

  • narodil se 17. prosince 1946 v kladské obci Slané

  • byl potomkem původních obyvatel Českého koutku v Kladsku

  • rodiče po válce čelili vlně nových osídlenců

  • dům jim zůstal, ale přišli o dobytek

  • kvůli školní docházce odešli dva pamětníkovi sourozenci do Čech

  • záhy vznikla neprostupná česko-polská hranice a rodina byla rozdělena

  • až o několik let později mohly děti své rodiče začít navštěvovat

  • celníci na hranici vytvářeli řadu ponižujících situací

  • zbytek rodiny odešel do Čech v roce 1963

  • dům v Kladsku museli opustit bez nároku na náhradu

  • Jaroslav Jung se vyučil zámečníkem v podniku MEZ

  • strávil tu celý pracovní život

  • v důchodu se věnoval občanským aktivitám

  • zapojil se do osadního výboru, automotoklubu, svazu zahrádkářů

  • dlouhá léta provázel v kostele sv. Vavřince

  • díky znalosti tří jazyků se angažoval ve Svazu česko-polsko-německého přátelství

  • v roce 2023 žil v Náchodě

Jaroslav Jung vyrostl v Kladsku jako potomek původních českých obyvatel Českého koutku. Rodiče po válce čelili vlně osídlování Kladska, které připadlo Polsku. Poláci jim brali majetek, chudým a pokorným Bělorusům naopak Jungovi pomáhali.

Dva pamětníkovy sourozence si hned po skončení války vzala k sobě teta do Čech. Jenže po uzavření hranice mezi Polskem a Československem zůstala rodina rozdělená. Otec s maminkou a se synem Jaroslavem žili v Polsku, děti v českém pohraničí. Navštěvovat se mohli až po nějaké době. Často nastávaly ošklivé situace na celnici, jejíž pracovníci hledali ukrytý kontraband, a to i o Vánocích. „Někteří celníci nutili tetu Anežku, aby se svlékla. Pro ni to bylo obzvláště ponižující, protože měla určité postižení, hrb,“ říká pamětník.

V roce 1963 se rodiče odstěhovali do Československa a bez problémů získali české občanství. Nicméně svůj dům v Kladsku museli opustit bez nároku na náhradu.

Pěstounka týrala tatínka i jeho sestry

Tatínek Jaroslav Jung měl počátky svého života složitější. Narodil se v Záměli u Potštejna a měl dvě sestry. Jenže v roce 1915 děti osiřely. „Podle tehdejšího práva měly odejít do domovské obce jejich otce Františka Junga, a to bylo Slané v Kladsku,“ tvrdí pamětník.

Tam si je na výchovu vzala pěstounka, nicméně život s ní měly děti velmi tvrdý. Pěstounka o nich mluvila jen jako o českých parchantech. Dostávaly málo jídla a nádobí, ze kterého jedly, si mohly mýt jen v potoce. „Můj tehdy šestiletý tatínek jí jednou z hladu ukradl skrojek chleba. Zmlátila ho, vyválela v kopřivách a na tři dny zavřela do sklepa,“ vypráví pamětník.

Po této události starosta obce děti předal třem jiným, vlídnějším pěstounům. Tatínka přivedl k Vítkům, kteří nejprve svolili jen s tím, že si ho nechají do rána. „Ale pak se můj nevlastní děda Adolf Vítek zeptal, jestli má hlad, a on odpověděl: ‚Mám, tatínku.‘ A tím si ho okamžitě získal,“ usmívá se pamětník, ale hned dodává, že jeho tatínek tehdy prožíval velmi těžké chvíle plné strachu. Celý život byl svým nevlastním rodičům vděčný, že ho adoptovali a s láskou se o něj postarali.

V roce 1933 se oženil s Justýnou Kaválkovou, jež pocházela z Pavlišova v Čechách. Ve Slaném si spolu našli podnájem, bydleli nedaleko tatínkových adoptivních rodičů. Postupně se jim narodilo pět dětí, nejprve Martin a Věra, dvě dcerky umřely ještě v kojeneckém věku a nejmladší syn Jaroslav přišel na svět až po válce.

Celou dobu války tatínek pracoval ve firmě Spandau Maschinenfabrik na západě Berlína a domů se vracel jen na návštěvy. V roce 1946 mu majitel nabídl vedoucí post v továrně. „Tatínek odmítl, protože se chtěl postarat o své staré adoptivní rodiče, aby se jim odvděčil za to, co pro něj udělali,“ říká pamětník. Potom pracoval jako zahradník a údržbář v Lázních Chudoba.

Po válce přišli noví osadníci

Kladsko bylo součástí zemí Koruny české až do anexe Pruskem v roce 1742. České obyvatelstvo se udrželo na malém území takzvaného Českého koutku přiléhajícího k českým hranicím. Kladští Češi se tak stali součástí Pruska, později Německa. Po skončení druhé světové války tato část země připadla Polsku a většina starousedlíků postupně odešla či byla odsunuta.

Osadníci ze ztracených východních území, které si přisvojil Sovětský svaz, získali statky a obydlí osadníků i v Kladsku. Češi, kterým zůstal dům, často přišli o další majetek. „Přišel k nám jeden Polák a vzal nám poslední krávu ze chléva. Sice jsme za ni potom dostali jinou, ale tu zase vzali sousedům,“ vysvětluje pamětník. „Ale jinak jsme většinou žili v pěkných vztazích, všude jsou dobří a špatní lidé.“

Dokonce dvěma nově příchozím a otřesně chudým běloruským rodinám pomáhali. „Vyprávěli nám, jak v roce 1933 u nich zakládali kolchozy. Kdo nechtěl vstoupit, tomu všechno vzali a nedostal žádné potraviny. Lidi umírající hladem pak sváželi do dolů,“ vzpomíná na tehdejší vyprávění pamětník.

Rodinu rozdělila hranice

Po válce ve Slaném dlouho nebyla škola. Sourozence Martina a Věru si vzala do Pavlišova teta Anežka Kaválková, která sama neměla děti. „Říkala mamince, co z těch dětí bude, když nechodí do školy,“ vypráví pamětník. Jenže zanedlouho se uzavřela hranice a rodina zůstala rozdělená.

Později mohli Martin a Věra v doprovodu tety své rodiče začít navštěvovat, nicméně s obtížemi. Pokaždé, když chtěli jet do Slaného, museli napsat žádost, tu pak odevzdali na celním oddělení v Náchodě a čekali, až dostanou propustku.

Mnohdy nastávaly krušné chvíle na hranici. Celníci tehdy všechny přísně kontrolovali. Pokud našli „kontraband“, museli ho příchozí návštěvníci proclít nebo nechat na celnici. „Jednou před Vánocemi měla teta pod šaty uvázané tepláky, které mi nesla jako dárek. Nařídili jí svléknout se a tepláky našli,“ přibližuje tehdejší trapnou situaci pamětník.

Situaci významně zlepšilo, když Martin s Věrou a tetou Anežkou získali trvalou propustku místo jednorázové. Česko-polská hranice byla v této době jinak oboustranně nepropustná. Až v roce 1961 Československo a Polsko uzavřely dohodu o malém pohraničním styku a turistické konvenci, která obnovila přeshraniční ruch.

Vyrůstal mezi třemi národy

Jaroslav Jung chodil nejprve do německé školy, protože českou těsně před začátkem jeho školní docházky zrušili. Poslední rok dochodil v polské škole. Naučil se mluvit třemi jazyky, česky, polsky a německy. Tato znalost se mu později velmi hodila při jeho působení ve Svazu česko-polsko-německého přátelství.

Prožíval krásné dětství na vsi s mnoha kamarády, se kterými prožíval obvyklá dětská dobrodružství. Hráli fotbal, v létě se chodili koupat do rybníka a v zimě sáňkovat. Ministrovali v místním kostele a chodili na náboženství. Když nastala velikonoční koleda, vstávali v pět ráno, aby už na šestou klepali u prvních dveří. „Jednou jsem domů přinesl dvě stě padesát vajec. Maminka spráskla ruce, co s tím budeme dělat,“ směje se pamětník. „Jelikož v některých okolních vsích koleda nebyla, tak jsem vzal dětem do školy a podělil je, udělal jsem jim radost.“

Mohli se vystěhovat, ale za dům nic nedostali

V roce 1960 si Jungovi zažádali o vystěhování do Československa. Prarodiče Vítkovi zemřeli a nastal čas dát rodinu zase dohromady. Navíc tehdy Jungovi dostali ultimátum z polské strany, že buď přijmou polské občanství, nebo se musí vystěhovat. Měli stále německé občanství, stejně jako většina původních obyvatel Českého koutku.

Nicméně následující tři roky se vůbec nic nedělo. „Jezdil k nám etnograf Jaromír Jech zaznamenávat kladské písně, vyprávění či pověsti. Pomohl nám, když se v Praze poptal, jak to s námi je. Zjistil, že z náchodské policie na nás někdo napsal špatný posudek, jsme prý příznivci nacismu,“ prozrazuje pamětník. Jelikož se za ně Jaromír Jech zaručil, mohli se konečně přestěhovat do Čech, ale jen za podmínky, že svůj nemovitý majetek přenechají státu. Po emigraci si zažádali o české občanství, které již bez průtahů dostali.

Nový domov nalezli v obci Babí nad Náchodem. Tatínek nastoupil do podniku Tepna Náchod a získal tu podnikový byt. Jaroslavu Jungovi bylo v té době šestnáct let. V polských lázních Kudowa Zdrój (česky Lázně Chudoba) začal studovat večerní střední školu, ale kvůli stěhování do Čech ji nedokončil. Nastoupil do podniku MEZ Náchod, kde se později vyučil soustružníkem. Setrval zde 45 let až do důchodu.

Kličkoval mezi tanky okupantů

Ráno 21. srpna 1968, když Československo okupovaly armády Varšavské smlouvy, jel právě do práce. Do Náchoda vpadla polská armáda. „Kličkoval jsem na motorce mezi tanky,“ vzpomíná pamětník na vypjaté okamžiky. „Později jsem viděl, jak na ulici hoří pneumatiky.“ Do práce sice v pořádku dojel, ale tehdy se snad v žádném podniku nepracovalo. V Náchodě se objevily barikády a nápisy na zdech, transparenty, všude stály davy protestujících lidí.

Pamětník sám nikde neprotestoval, ani nechodil na demonstrace. Nicméně se mu líbilo, že studenti i ostatní občané táhnou za jeden provaz. Pozdější oběť Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci, vnímal jako velmi silnou zprávu pro společnost. „Cítil jsem se z toho ale velmi smutně,“ říká Jaroslav Jung.

Po návratu z Německa musel na výslech

V době normalizace ho v práci oslovili s nabídkou vstupu do komunistické strany. Odmítl s tím, že je věřící katolík a nemůže se najednou změnit. „Řekli, že mi dají jiné náboženství, ale nedal jsem se přesvědčit,“ popisuje pamětník.

V té době se toužil podívat do Německa za těžce nemocnou tetou, tatínkovou sestrou, která se tam po válce odstěhovala. Několik let se mu nedařilo a výjezd nepovolili. Když se tak stalo, mohl jet jen se dvěma dětmi, manželka a nejmladší dcera musely zůstat doma.

Když se vrátil, musel jít na výslech, který vedl přímo v továrně jeden komunista a současně také přísllušník Lidových milicí. Vyzvídal, jestli Jaroslav Jung nepřivezl nějakou zakázanou literaturu a s kým se v zahraničí stýkal. „Řekl jsem mu, že jsem chtěl vidět už asi naposledy svoji tetu a o politiku jsem se vůbec nezajímal. Ale on tomu stejně nevěřil.“

Dělal průvodce v náchodském kostele

Hned po vojně, kterou strávil v Lipníku nad Bečvou, si vzal Stanislavu, rozenou Sládečkovou, která pocházela z nedalekých Vraclavic u Přerova. Narodily se jim tři děti, sedm vnoučat a zatím jedno pravnouče.

Po sametové revoluci se angažoval v různých občanských aktivitách, jakými byly například osadní výbor města Náchoda, automotoklub, zahrádkářský svaz nebo Svaz česko-polsko-německého přátelství. Dlouhá léta provázel návštěvníky v náchodském kostele sv. Vavřince. „Mám i v důchodu tolik aktivit, že mě manželka skoro nevidí,“ zakončuje vyprávění Jaroslav Jung.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Martina Opršalová Dašková)