Miroslava Hajek

* 1947

  • „Brno je malé město, takže se tam všichni dávají dohromady. Dnes se vypráví o brněnské bohémě. Všichni to říkali – Řezníček, který už je mrtvý, Goldflam... – že jsme to byli my čtyři [sestry Hájkovy, Řezníček, Goldflam], kteří založili brněnskou bohému, která prakticky neexistovala. My jsme si ze všeho dělali legraci, jak se brněnsky říká – ‚srandu‘. Zajímavé je, že se celá ta věc rozšířila, já ani neznám všechny ty lidi. Takže brněnskou bohémou to začalo. Demiurg Jan Novák deklamoval na morovém sloupu nějakou svou poezii a lidi po něm začali pískat a házet shnilá rajčata nebo co a my jsme z toho měli legraci. On se obrátil a říkal, že vidí, že se kolem něho sešla celá brněnská bohéma. Chodili jsme do kavárny Bohéma za Novým divadlem, ale hodně jsme se slízali u nás doma. Sousedi říkali našim: ‚Vaše holky mají divné nápadníky.‘ Byly jsme tam jediné, já a moje sestra. My, sestry Hájkovy, jsme zmiňované v knihách Řezníčka i Goldflama. I když já a sestra jsme pak byly vygumované. Zpětně přemýšlím, jestli to bylo proto, že Ivana byla opravdu nejlepší malířka té generace v Brně a že se dostala na výstavu v Západním Berlíně. Dělám často výstavy Čechům a místo, aby byla solidarita a umělci se vzájemně podporovali, tak se snaží druhého srazit. Ta závist je tady něco strašného.“

  • “Rok 1969, výročí invaze, jsme prožily [se sestrou] v Praze. Prý to bylo v Brně taky, tam ale nestříleli do lidí. Tady v Praze ano. Nějaké ty oběti byly prý i u Černé Matky Boží. Nesmí se o tom mluvit, protože potomci jsou ještě naživu. Bylo to strašné. Viděly jsme to se sestrou. Lidi se vraceli na protest pěšky domů z práce, bylo to ve dvě odpoledne. Když si na to se sestrou vzpomeneme, tak se rozklepeme a brečíme. My jsme se dostaly pryč. Sestry Hájkovy – jedna vysoká, jedna malá, jako siamská dvojčata. Ivana šla proti těm chlapům. Já jsem se dívala, oni byli určitě zdrogovaní. Sestra řekla, zda by nás pustili, že potřebujeme na vlak. Oni ji pustili a já hned za ní, a tak jsme prošly. Ale pořád tam ještě stříleli. Já jsem se ohlídla, sestra také, a viděly jsme krev. Viděly jsme paní s dítětem... Určitě se nikdy nedovíme, kolik lidí tam zabili.“

  • „Byly bychom se vrátily. My jsme požádaly o prodloužení doložky, protože jsme dostaly stipendium v Itálii. Ivana jela do Říma, protože tehdy nebyl konzulát v Miláně. Tam za mnou vyšel jeden pán a řekl mi, abychom se nevracely, že špatně dopadneme, že jsou proti nám protesty. Nevím, jak se ten člověk jmenuje, ale opravdu by to s námi špatně dopadlo, protože vězení v těch letech, to nebyla žádná procházka. Každopádně, do toho procesu zatáhli naši maminku, kterou pak zavřeli na dva roky do blázince. Nevím, co jí píchali, ale ona už se z toho zcela nedostala. Takže jsme měly pocity viny, i když jsme za to nemohly. Je tam spousta nevyřešených věcí. Chtěla jsem se podívat na ten proces. Když jsem se pak mohla vrátit, maminka mě zavedla na ten soud. Byla jsem rehabilitovaná. Legrace byla, že mě rehabilitovala ta stejná soudkyně, která nás odsoudila. Chtěla jsem vidět ta akta, a tam nebylo nic. Řekli mi, že ten materiál si vzala tajná policie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.02.2023

    (audio)
    délka: 41:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 03.03.2023

    (audio)
    délka: 03:13:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do Československa se už raději nevracejte

Miroslava Hájková, 1966
Miroslava Hájková, 1966
zdroj: paměnice

Miroslava Hajek, roz. Hájková, se narodila 26. března 1947 v Brně do rodiny lékaře Miroslava Hájka a Alžběty, rozené Bělehrádkové. V otcově linii jsou předci z rodu Tadeáše Hájka z Hájku a také italská krev. Babička Miroslavy pocházela z Ruska. Mezi významné osobnosti rodu patřil například pradědeček František Bělehrádek (1867–1935), ředitel Ústřední matice školské, a prastrýc Jan Bělehrádek (1896–1980), protinacistický odbojář, rektor Univerzity Karlovy, který po roce 1948 odešel do exilu. Miroslava vyrůstala se starší sestrou Ivanou. Obě vystudovaly Střední školu uměleckých řemesel v Brně, a zatímco Ivana se vydala na dráhu malířky a výtvarnice, Miroslava se prosadila jako umělecká kurátorka a historička umění se zaměřením na moderní a současné umění. Historii umění studovala na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně v letech 1965–1969. Obě sestry patřily v 60. letech k tvrdému jádru tzv. brněnské bohémy, která prováděla performance a happeningy. Při výroční protiokupační manifestaci v srpnu 1969 byla v Praze svědkem střelby do lidí. Poté se sestrou odjela do Itálie na umělecké setkání „Jedenáct dní kolektivního umění“. Uposlechly varování, aby se zpět do Československa raději nevracely, protože jim hrozí politické pronásledování a vězení, a v Itálii zůstaly. Miroslava v roce 1970 založila v Novaře uměleckou galerii, která se později přerodila v kulturní centrum UXA, jež vedla do roku 2000. Jako organizátorka a kurátorka samostatných a společných výstav v Itálii představila řadu českých a slovenských umělců, pořádala přehlídky uměleckých filmů, realizovala projekty představující umění jako prostředí, multimediální instalace a koncerty. Sestavila sbírku nejdůležitějších děl Bruno Munariho, která je základem souboru uměleckých děl dokumentujících souvislosti evropského umění a myšlení. Jako kurátorka je známá i mimo Itálii, organizovala výstavy například také v Indii, Irsku, Německu, Francii či Rakousku. Od roku 1990 žije částečně v Praze a italské Novaře.