Jiří Dubský

* 1941

  • „Svým způsobem jsem mohl mít vojnu dobrou, v té době už jsem dělal vodní pólo a na Plzeňsku jsme hráli první ligu. Tak i když jsem měl rukovat do Litoměřic do tajnýho útvaru, to byla taková ta radiová špionáž pro RVHP, tady byly vysílačky. Jenže si na mě vzpomněly ty sportovní oddíly a Dukla Praha a já jsem nastoupil do Vojenské školy Miroslava Tyrše, což byl krycí název Dukly, a tady jsem nastoupil do plaveckýho oddílu. Oni měli pět sportů. V té době mě zlobilo koleno, takže jsem šel na vojnu s tím bolavým kolenem a začátek přijímače nebyl jednoduchý, když mě honil při rozcvičce tenkrát ještě poručík Odložil, budoucí stříbrný medailista z Tokia. Takže v Dukle po čtvrtroce jsem skončil a vyměnili mě do Litoměřic za jednoho kanoistu, kterého chtěli a já byl nepotřebný, protože jsem úplně nemohl trénovat. Stačil jsem napsat koresponďák domů tátovi, že jdu do těch Litoměřic do kuchařského kurzu. A táta, protože byl řízek, tak do těch Litoměřic hned jel, to byl tajný útvar, kam se někdo jen tak nedostal. Táta byl během čtvrthodiny u velitele pluku – a pak mi řekl, že se s ním dostal do velice prudké hádky, jak je to možný, že kluka s průmyslovkou chtějí poslat do kuchařskýho kurzu. Ono to mělo logiku, protože já už nebyl schopný se naučit morseovku, která se naučila od začátku. Takže nevěděli, co se mnou. Takže já sloužil socialistické vlasti a šel jsem do kuchařského kurzu.“

  • „Jeden zážitek z toho mám. Maminka tátovo, babička bydlela nad náma v domě. Chtěla, abych na ni měl nějakou památku, a střádala mi na hodinky – a ne nějaké Pobědy, ale chtěla pro mě švýcary. Táta měl ty známosti, tak říkal: ‚Babi, já Jirkovi ty hodinky seženu.‘ – A že je dostanu někdy v těch dvanácti třinácti letech. Babi na ně střádala, měla ty peníze uložené, a přišla měnová reforma. A tenkrát už táta říkal, že by stály tolik a tolik, to se pašovalo, nebyla sranda to sehnat. Takže už na to peníze měla – a byla měnová reforma. Táta ty hodinky sehnal, ale už za cenu v nových penězích. A vím, že babi říkala, že jí najednou čtvrtina na ty hodinky chyběla. Prostě o ty peníze přišla. Táta ty hodinky zaplatil a dodnes je mám.“

  • „Bylo houkání a automaticky vědělo se, že se musí do sklepa. Mámy měly připravené ruksaky, kufry, tašky s tím nejnutnějším, co se bralo s sebou dolů do sklepa. Někdy ten nálet odhoukali, protože třeba letadla letěla jinam. Ale poslední nálet, co jsme zažili a padlo to stopadesát metrů od nás do baráku, tam to vybuchlo, barák to rozbouralo a zahynuli tam lidi. Ta tlaková vlna rozmlátila vše, co nebylo otevřené, tak bylo venku, a v té hospodě pod námi, tak všechny láhve byly rozbité. Byl to neskutečný rambajz. Máma mi pak vyprávěla, že si myslela, že zásah jsme dostali my. A ten děs, co v tom sklepě byl, jsem nevnímal. Byl jsem tam já, máma, babička, táta nevím, jestli tam s náma byl. No to bylo dost hrozný, ale přežili jsme to. Potom byl nálet na Škodovku, ale to naše čtvrť už byla úplně mimo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 12.12.2022

    (audio)
    délka: 01:09:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem válečné dítě. Dodnes vidím doutnající Plzeň a spojenecká letadla na obzoru

Jiří Dubský během natáčení v roce 2022
Jiří Dubský během natáčení v roce 2022
zdroj: Post Bellum

Jiří Dubský se narodil 23. srpna 1941 v Plzni. Jeho otec František Dubský pracoval do roku 1948 jako sportovní redaktor. V roce 1948 musel z této pozice odejít, neboť odmítl vstoupit do komunistické strany. Maminka Marie Dubská především zajišťovala chod domácnosti. Za války byl jako dítě přímým svědkem spojeneckých náletů na Plzeň. Po základní škole nastoupil Jiří Dubský na střední průmyslovou školu. Vzhledem k tomu, že ho studium bavilo a z domova byl veden k dobrým studijním výsledkům, ukončoval studium s vyznamenáním. Posléze byl pracovně přiřazen do vznikajícího tajného závodu Atom. Zde pracoval až do nástupu na vojnu v roce 1960. Tu strávil nejdříve v Praze, poté v tajném výcvikovém středisku v Litoměřicích. Ani v dospělosti se nepřestal aktivně věnovat sportu, a to především vodnímu pólu. V rámci mezinárodních turnajů vycestoval Jiří Dubský v šedesátých letech několikrát na Západ. Po základní vojenské službě se usadil v rodné Plzni, kde žil i v době natáčení v roce 2022.