Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Alena Čepelková (* 1953)

• narozena 5. července 2053 v Náchodě

• rodiče Jaroslav a Marie byli přesvědčenými členy KSČ

• otec vystudoval vysokou školu a jako elektroinženýr pracoval v uranovém průmyslu

• v 70. letech 20. století se stal ředitelem Uranových dolů Hamr na Jezeře

• Alena Čepelková maturovala v roce 1972 a o pět let později promovala na Elektrotechnické fakultě ČVUT

• nastoupila do výpočetního střediska Uranových dolů Hamr na Jezeře, kde se stala členkou horolezeckého oddílu

• v roce 1980 se jí narodil první syn

• v roce 1981 zdolaly se Zuzanou Hoffmanovou jako první ženy na světě Chergianiho cestou horu Ťuťu v pohoří Kavkaz, za což obdržely cenu Výstup roku od Československého horolezeckého svazu

• v roce 1982 vystoupaly Anglickou cestou na vrchol Piz Badile v italských Alpách. Šlo o první ženský a zároveň také zimní výstup na Piz Badile v historii světového horolezectví

• v roce 1984 byly Alena Stehlíková se Zuzanou Hoffmanovou členkami velké smíšené expedice na himálajskou osmitisícovku Dhaulágirí, na vrchol se dostali tři muži

• v roce 1987 se jí narodil druhý syn

• účastnila se řady úspěšných horolezeckých expedic v Evropě, Severní Americe a v Asii

• v 90. letech 20. století působila jako průvodkyně cestovní kanceláře v Himálaji

• v letech 2005 až 2009 byla předsedkyní Českého horolezeckého svazu

• v roce 2023 žila v Liberci a stále se věnovala horolezectví

Na rozdíl od vrcholových fotbalistů, hokejistů nebo atletů nedostávala za své výkony ani pětník, i když se v osmdesátých letech 20. století starala českému horolezectví o světové uznání a slávu. A tak se Alena Čepelková, rozená Stehlíková, vydávala na výpravy do Alp, na Kavkaz, Pamír nebo do Himálaje s rukama ještě ušpiněnýma od barvy. Na cesty pod nejtěžší evropské stěny nebo asijské sedmitisícovky a osmitisícovky si vydělávala výškovými pracemi nebo šitím péřových spacáků. Odpoledne, po večerech a o víkendech. Podobně jako většina špičkových horolezců.

„Než jsem se dostala na začátku osmdesátých let do československé reprezentace, měli horolezci od svazu zadarmo lana. My jsme si je už museli kupovat sami. Ale byla pořád obrovská výhoda, že jsme dostávali neplacené volno, když jsme jezdili na expedice nebo na soustředění,“ říká Alena Čepelková, která obdržela v letech 1981 a 1982 ocenění Československého horolezeckého svazu Výstup roku s hvězdičkou.

S parťačkou Zuzanou Hofmannovou zdolaly jako první ženy na světě Chergianiho pilíř na kavkazské hoře Ťuťu a v Alpách vylezly Anglickou cestu na Piz Badile. V roce 1984 byla členkou expedice na himálajskou osmitisícovku Dhaulágirí, kam vystoupili tři její kolegové, a získala titul Mistr sportu.

Úspěchy byly zkaleny tragédiemi

Na Piz Badile i Dhaulágirí však radost z úspěchu zkalily tragédie, provázející výstupy na vrcholy velehor. „Na Piz Badile jsem se poprvé potkala se smrtí kamaráda. A tak na výstup nevzpomínám ráda,“ svěřuje se Alena Čepelková. Žulová hora Piz Badile sahá do výšky 3308 metrů nad mořem a Alena Čepelková se Zuzanou Hofmannovou vylezly východní stěnu Anglickou cestou nejenom jako první ženská lezecká dvojka, ale připsaly si na ní vůbec první zimní výstup, což se do té doby nepodařilo žádné lezkyni a ani žádnému lezci.

„Byli jsme se Zuzkou ve stěně pět dní. V tu samou dobu lezli v severovýchodní stěně kluci, Franta Bauer a Honza Ďoubal, takzvaný žlábek ‚Memento mori‘, a potkali jsme se na vršku,“ vzpomíná Alena Čepelková. „Stojí tam bivaková chatička, hustě sněžilo a museli jsme v ní zůstat  tři dny. Napadlo hodně sněhu, došlo nám jídlo a věděli jsme, že o nás musí mít  reprezentační trenér Jirka Novák hroznou starost.“

Dvě lezkyně a dva lezci se navázali na jedno lano a postupovali po vrcholovém hřebeni s úmyslem slanit dolů cestou Severní hrana, jež měla obtížnost čtyři z šestibodové stupnice. Tak by se nejlépe vyhnuli problémům s orientací a lavinám.

„Franta Bauer šel jako první a asi uklouznul na zasněžené plotýnce. Měl na sobě jako my všichni namotané lano, abychom měli mezi sebou kratší vzdálenost. Ale neudělal si na něm pojistný uzel. Ačkoli spadl jen asi osm nebo deset metrů, lano se tím utáhlo a zlomilo mu vaz. Museli jsme ho tam nechat, nedalo se nic dělat,“ tvrdí. „Vrátili jsme se zpátky přespat do chatky a druhý den slanili až na sněhové pole pod hranou. Teprve tehdy se mlha roztrhala a my uviděli helikoptéru, kterou pro nás vyslali. Naložila nás tak, jak jsme byli, a vytáhla nás na náměstí do Bonda.“

Z vrcholu osmitisícovky se vrátili jen dva ze tří

Do dvacetičlenné expedice na Dhaulágirí se v roce 1984 probojovaly díky svým výkonům v Alpách, na Kavkaze i na Pamíru i se Zuzanou Hofmannovou. Byly vůbec první lezkyně v historii československých expedic do Himálaje. Československý horolezecký svaz je nominoval s ambiciózním cílem postupovat na Dhaulágirí samostatně po cestě, označované jako normálka. Expedice měla dva cíle, Alena Čepelková a Zuzana Hofmannová však na vrchol vysoký 8167 metrů nedosáhly. Výpravu, nakonec soustředěnou na prvovýstup v západní stěně, poznamenalo neštěstí, které potkalo mladého horolezce Jana Šimona. Zahynul při sestupu z hory, kam vystoupal jak první z trojice Čechoslováků.

„K poslednímu útoku na vrchol jsme vyrazili v osmi devíti lidech. Honzovi bylo jen dvacet pět let, na Dhaulágirí jel jako na první himálajskou expedici. Ale patřil mezi největší tahouny,“ upozorňuje Alena Čepelková. „Před výstupem na vrchol ho bolely zuby, a tak si vzal prášky. V sedle Dhaulághirí si nechal cepín a lana. Nahoru se chodilo po vrcholovém hřebenu, Honza tam vylezl první. Jarýk Stejskal a Karel ‚Kódl‘ Jakeš šli za ním. Potkali ho, když už po vrcholovém hřebenu sestupoval. Honzu asi pořád bolely zuby, tak se snažil rychle vrátit do tábora v sedle. Nedával asi úplně pozor, prošlápl sněhovou převěj a zřítil se dolů. Když Jarýk a Kódl přišli do tábora v sedle, našli tam jen Honzovy věci, a věděli, že je zle. Jarýk se ještě vrátil na vrcholový hřeben a uviděl tam rýhy, pravděpodobně jak Honza padal po sněhu dolů. Zůstal tam a nikdy ho nikdo nenašel. Neměli jsme už žádné jídlo a šli zpátky do Káthmándú.“

Horolezectví je sport, spojený s tragédiemi jako málokterý jiný. V době, kdy jela jednatřicetiletá Alena Čepelková na expedici Dhaulághirí 1984, měla doma čtyřletého syna Ondru. „Hodně holek přestalo úplně lézt, když se jim narodilo dítě. Nebo už nelezly jako první na laně, jen  na druhém konci,“ prozrazuje. Sama s těžkými výstupy nepřestala ani poté, co v roce 1987 přišel na svět její druhý syn. „Když jsem byla na expedici, úplně jsem vypnula a nemyslela na to, co se děje doma. Dařilo se mi odpoutat od myšlenek na rodinu,“ říká.

Na překročení hrany musíte být bezmozek

Jako mnoho horolezců té doby obdivovala Rakušana Hermanna Buhla. První na světě zdolal v roce 1953 osmitisícovku Nanga Parbat vysokou 8125 metrů. Ke všemu sólovýstupem a bez kyslíkového přístroje. O život přišel v roce 1957, kdy se krátce po pokoření 8047 vysokého Broad Peaku pustil do souboje se sousední horou Čogolisa vysokou 7665 metrů. Stejně jako na Broad Peak na ni lezl s Kurtem Diembergerem. Zhoršené počasí je přinutilo vzdát se myšlenky na vrchol. Při sestupu se pod Hermannem Buhlem utrhla sněhová převěj a navždy zmizel v severní stěně hory.

„Hermann Buhl hodně trénoval, však jsme taky všichni trénovali po něm. Chodila jsem třeba v Praze na koleji po Strahově se sněhovými koulemi v rukou. On si samozřejmě sahal za hranu nebezpečí. Bez toho by bohužel nebylo velkých výkonů. Na druhou stranu jsem hodně dala na instinkt, v současné internetové době se na něj zapomíná. Zvykli jsme si ho nevyužívat, máme mysl zanesenou různými věcmi. Když někdo přijde pod skálu a moc chce nahoru, tak si občas řekne, že ten divný pocit je blbost. Neposlechne ho a průser je na světě,“ vysvětluje Alena Čepelková. „Záleží na každém člověku, jestli si svou hranu překročí, nebo ne. Jestli si přizná, že je s prominutím sračka a bojí se. Nebo strach překoná, půjde dál a vyleze nahoru. Hranice mezi tím je velmi tenká a nezřetelná a je hrozně těžké se rozhodnout. Pokud se ptáte, jestli musíte být bezmozek, abyste překročil svou hranu, tak musíte. Když se ohlédnu zpátky, můj anděl strážnej měl spoustu práce.“

Poté, co ji v první polovině 80. let 20. století smetla Vysokých Tatrách lavina, probrala se z bezvědomí za tři dny. V roce 2020 si po pádu ve Skalním městě v Českém ráji na několikrát zlomila pánev. V roce 2023, kdy poskytla rozhovor Paměti národa, však už znovu lezla na pískovci i na žule.

Táta ji bral do hor odmala

Alena Čepelková se narodila jako Stehlíková 5. července 1953 v Náchodě. Tatínek Jaroslav a maminka Alena byli dělníci a po druhé světové válce vstoupili z přesvědčení do Komunistické strany Československa (KSČ). „Chtěli budovat novou šťastnou zemi a přikládat ruce k dílu,“ podotýká Alena Čepelková. „Mému o tři roky staršímu bratrovi dali jméno Julius podle komunistického hrdiny protifašistického odboje Julia Fučíka. S bratrem jsme si pak na vejšce na Strahově hráli na Fučíka, jak ho gestapák Böhm mučil a nutil ho promluvit.“

Jaroslav Stehlík se vyučil elektromechanikem, poté vystudoval vysokou školu a coby elektroinženýr s dělnickým původem našel uplatnění v ostře sledovaném v uranovém průmyslu. Proto jeho rodina poznala města s uranovými doly – Jáchymov, Ostrov nad Ohří, Příbram a nakonec zakotvila v Liberci, odkud dojížděly tisíce lidí za prací do Uranových dolů (UD) Hamr na Jezeře. Jaroslav Stehlík se tam vypracoval až do funkce ředitele.

„Táta chodil jako kluk do Skauta a miloval hory. Už jako s malými dětmi s námi jezdil po celém Československu a připravoval mě na pozdější horolezeckou kariéru. Začínali jsme v Orlických horách a dostali se až k Vysokým Tatrám,“ uvádí Alena Čepelková.

V 15 letech zažila okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež zmařila snahu o obnovu demokracie a svobody. Armády pěti socialistických zemí vtrhly do země v noci z 20. na 21. srpna 1968. „Vzpomínám si na zděšení rodičů, jako komunisti z přesvědčení nesli okupaci těžce. Táta měl vysokou funkci, v noci pořád někam telefonoval. I když nás obsadily cizí armády, pustil mě dvacátého pátého srpna na chmel,“ říká Alena Čepelková. „Noviny ze srpna 1968 mám dodneška schované.“

Měla ráda neznačené nebezpečné cesty

V šestnácti letech vystoupila s tatínkem a bratrem na slovinskou horu Triglav, vysokou bezmála 3000 metrů. Ještě o tři roky dřív zdolali i s maminkou 2654 metrů vysoký Gerlachovský štít, největší horu tehdejšího Československa. „Dřív se tam mohlo bez horského průvodce. Ve svých deníkách píšu, jaká to byla otrava, že jsme museli na mámu po cestě čekat, ale dneska ji obdivuju, že s námi na Gerlach vylezla. Chodili jsme po horách za každého počasí,“ dodává. „Měla jsem nejraději neznačené cesty. Táta nás někdy v těžším terénu jistil prádelní šňůrou. Zázrak, že se nám nic nestalo. Na vysoké škole jsem brala na vysokohorské túry spolužáky, i těžké skály jsme lezli bez lana. Byla jsem hrozně přesvědčivá, když jsem říkala, že to zvládneme. Zjistila jsem, že když vám lidi věří, dokážou neuvěřitelné věci.“

Jako středoškolačka chodila na sportovní gymnastiku a do juda, což představovalo skvělou průpravu na lezení. A taky na pády. Po maturitě ji přijali na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, promovala v roce 1977 a práci dostala v UD Hamr na Jezeře. Nastoupila do výpočetního střediska, kde ve velkém sále stál obrovský počítač EC1040 s obrovskými disky.

Pod hlavičkou TJ UD Hamr působil oddíl horolezectví, kam se v roce 1977 začlenila. „Kamarádi na škole nevěděli, z jaké jsem rodiny, a když jsem jim oznámila, že budu v UD Hamr, jeden mi řekl – To máš, Alenko výborné, tam leze i ředitel,“ svěřuje se. „Táta a jeho náměstek inženýr Besta horolezecký oddíl opravdu hodně podporovali, bylo v něm hodně lidí z naší horolezecké špičky, Mirek Šmíd, Petr Plachecký, Jirka Janeš i Zuzka Charvátová - Hoffmannová,“ vypočítává. „V Hamru začaly moje největší úspěchy. Do práce jsem jezdila z Liberce tréninkově na kole, po práci jsme chodili lézt na  Obrvégry a Vajoletky a o víkendech  jsme vyráželi do Tater. V roce 1978 a 1979 jsem s kolegy z Hamru vylezla docela velké prásky nejprve v Julských Alpách a pak i v Chamonix.“

Obrvégry neboli Horní skály se vypínají nad Hrádkem nad Nisou a Vajoletky neboli Krkavčí skály leží u Křižan. Jedná se o vysoké pískovcové věže nedaleko od Hamru na Jezeře. Prásky znamenají v horolezecké slangu velmi těžké výstupy. Díky nim se Alena Čepelková dočkala nominace do české reprezentace, ale s lezením musela chvíli počkat – otěhotněla se svým spolulezcem Václavem Pavlíčkem a v roce 1980 porodila syna Ondru. S lezením však nepřestala, s péčí o dítě jí pomáhala hlavně její maminka.

V Tatrách ji smetla lavina, tři dny o sobě nevěděla

V roce 1981 už patřila do československé reprezentace. Ve Vysokých Tatrách ji tehdy potkal první vážný pád, odehrál se při zimním tréninku. „Po vylezení první délky v ledu jsem lezla dál takovým lehkým úzkým žlábkem a frajersky jsem si nedávala žádné jištění. Jenže začalo hustě sněžit, do trychtýře nad žlábkem se nahrnul sníh a dolů sjela lavina. Smetla mě skoro čtyřicet metrů. Lezla jsem bez helmy, cepín jsem měla jen tak na ruce a při pádu jsem si s ním skoro ucvakla ucho,“ vzpomíná Alena Čepelková. „Donesli mě na Slezský dům. Vypadalo to příšerně, z napůl useklého ucha jsem strašně krvácela. Kamarád z Liberce, který tam náhodou byl, mně pak vyprávěl, že tam chodil nějaký Slovák a říkal – Kto to dievča tak dokaličil? Všichni si mysleli, že jsem mrtvá. Pořád sněžilo tak hustě, že mě na kanadských saních málem nedostali do nemocnice v Popradu. Po mně spadl ještě někdo a už ho nemohli svézt na saních dolů. Měl smůlu.“

Alena Čepelková byla tři dny v bezvědomí. Utrpěla těžký otřes mozku a nalomila si pánev. Probudila se až v nemocnici. „Z pádu jsem si vůbec nic nepamatovala, což bylo fajn. Když za mnou přijel vyděšený táta, odevzdaně jsem ležela a ptala jsem se ho, co se mně stalo,“ uvádí. „Po otřesu mozku jsem dostala papíry na hlavu, a tak od té doby říkám, že mám právo na nějaké úlety.“

Po stáži v Londýně ji vyslýchala StB

Utéct hrobníkovi z lopaty byla jedna věc, uzdravit se druhá. Alena Čepelková se však vrátila k lezení velmi rychle. Hodně jí pomohl Leoš Chládek, ortoped z liberecké nemocnice a doktor na československých horolezeckých expedicích.

„Dal mě rychle do kupy a na jaře jsem lezla na skalkách, což se považovalo za cvičný terén,“ upozorňuje. „Už jsem tam zase vyváděla a lezla první na laně, abych se dostala co nejrychleji zpátky. V roce 2020  jsem měla druhý pád, který mě poslal do nemocnice, to jsem spadla ze tří metrů ve Skaláku, taková trapná záležitost, někdy spadnete z osmdesáti metrů a nic, a tady jsem si přelámala pánev na několik kusů. Tři měsíce jsem jezdila na invalidním vozejčku. Ale pánev mi krásně srostla a začala jsem znovu lézt.“

V roce 1981 odletěla Alena Čepelková na dva a půl měsíce dlouhou stáž do Londýna, zaměřenou na výpočetní techniku. V obchodě s horolezeckým zbožím se seznámila s britskými lezci. Když jim v katalogu se 100 nejkrásnějšími alpskými túrami ukázala, kam všude vylezla, pozvali ji na své výpravy po Anglii a hlavně po Walesu, jehož skály si zamilovala.

Zkušenosti z britské stáže i z nových lezeckých terénů však doprovodila jedna velká nepříjemnost. Alena Čepelková se ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Vedla na ni svazek s krycím jménem Horalka a s označením ‚Prověřovaná osoba‘. Což znamenalo, že se jí hrabala v pracovním i soukromém životě.

„Věděla jsem, že znají obsah dopisů, které jsem posílala domů,“ tvrdí. „Když jsem se vrátila, zazvonili u mě příslušníci StB a věděli všechno, co jsem psala z Anglie. Vyptávali se na kolegu, s kterým jsem v Londýně bydlela. Řekla jsem jim po pravdě, že o něm nic nevím. Něco jsem celá vyplašená podepsala, ani nevím, co. Táta mě pak vynadal, že jsem blbá, že jsem je vůbec neměla pouštět dovnitř do bytu.“

Na celnici musela do spodního prádla

Alena Čepelková stejně jako její kolegové věděla, že v horolezeckých výpravách do zahraničí je vždycky nějaký spolupracovník StB. Ale nezjišťovala, kdo, a v horách řešila úplně jiné věci. Na československých hranicích s demokratickou a vyspělou západní Evropou nicméně od své stáže ve Velké Británii musela pokaždé projít přísnými osobními prohlídkami.

Českoslovenští občané, jimž se poštěstilo získat povolení k cestě do ‚kapitalistické ciziny‘, totiž dostávali od státu pouze omezené množství marek, dolarů, šilinků nebo franků a dalších zahraničních měn. Takzvané devizy jim stačily v zahraničí pouze na pokrytí základních nákladů, a tak si tvrdou zahraniční měnu obstarávali ještě pokoutně na černém trhu. Veksláci však prodávali dolary či marky za nekřesťanské peníze. Horolezci potřebovali devizy hlavně na nákup kvalitního vybavení, které se v Československu nedalo sehnat.

„Devizy jsme si museli před příjezdem na hranici poschovávat. I mezi celníky byli slušní lidé a nechali nás na pokoji. Ale vzpomínám si i na jednu hodně nepříjemnou prohlídku, dělala mi ji na celnici žena. Musela jsem se svléknout do spodního prádla a prohlížela mě úplně celou,“ upozorňuje Alena Čepelková.

Jednou dostala za pašování marek důtku, ale vyplatila se jí. Schovala si na sobě 200 západoněmeckých marek, což na černém trhu obnášelo v korunách zhruba dva čisté měsíční platy. Aby na celnici odvedla pozornost od velké částky deviz, strčila si do kapsy desetimarkovku. Příslušnice celní správy bankovku našla, což ji uspokojilo, a Alenu Čepelkovou dál neprohlížela.

Péřové bundy si šili sami

V Západním Německu mířili horolezci především do legendárního sportovního obchodu s horolezeckým vybavením, jehož majitelem byl August Schuster. „Koukali jsme, z jakých skvělých materiálů tam mají kalhoty nebo bundy péřovky. Doma jsme si je dělali sami, mě naučila šít moje máma, vyučená švadlena. Věci si pro sebe šil i Joska Rakoncaj, i když péřovky ze začátku moc neuměl,“ prozrazuje Alena Čepelková.

Vynikající vybavení u Schustera lákalo nejen Čechoslováky, ale i ostatní horolezce z komunistického východního bloku. Poněvadž jim chyběly peníze, snížili se někdy ke krádeži. „Schuster nakonec musel najmout hlídače, což bylo smutné. Hodně mu v obchodě kradli Poláci, ale spousta Čechů jim nezůstala nic dlužná,“ poznamenává Alena Čepelková. „Mně nikdy nepřišlo do hlavy, že bych si mohla u Schustera něco ukrást.“

Kapitolu se zcela jiným obsahem představovaly výpravy do sovětských velehor. Do spřátelené socialistické velmoci se Čechoslováci dostali v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století mnohem snadněji než do západní Evropy nebo do Himálaje či Kárákoramu.

Na Pamíru rozbila vejce, dostali za ně vodku

„Na výpravy na Kavkaz nebo na Pamír vzpomínám jako něco neuvěřitelného. Jako inastránci, tedy cizinci, jsme byli proti Sovětům ve výhodě. Měli horolezectví hodně propracované, pořád cvičili a plnili svoje výkonnostní třídy. My se na Kavkaze váleli na karimatkách a hráli mariáš, vysílačku jsme drbli do křoví a lezli bez ní,“ prohlašuje Alena Čepelková. „Zažili jsme spoustu docela veselých příhod. Jednou jsme chtěli v Pamíru na ledovec Moskvin, kam se letělo helikoptérou. Nafasovali jsme k jídlu deset plat vajec, ale zakopla jsem, upadla a všechno jsem rozbila. Vejce už neměli, tak nám jako náhradu dali vodku.“

Na Pamíru čekaly v roce 1983 Alenu Čepelkovou vrcholy Pik Četyrjoch, Pik Korženěvské a Pik Komunismu, šesti a sedmitisícovky. První celoevropsky oceňovaný ‚zářez‘ na pomyslné horolezecké pažbě si ale připsala o dva roky dříve. Se Zuzanou Hoffmanovou zlezly na Kavkaze Chergianiho cestou severní stěnu hory Ťuťu baši vysoké přes 4500 metrů. Gruzínský horolezec Michail Chergiani si připsal na Kavkaze mimořádně těžké výstupy.

„Řekly jsme si se Zuzkou Hofmankou, že na Chergianiho půjdeme samy ve dvojce. Rozmlouvali nám to, ale neposlechly jsme a prosadily si to. Byly jsme tam jako první ženské,“ popisuje. „Chergianiho cestu jsme lezly podle fotky, jen jsme tušily, že někudy tudy vede. Už nástup do stěny byl těžký, museli jsme překonat okrajovou trhlinu a hodně rozbitou skálu. Výš na pilíři jsem měla pád, vypadla jsem s nějakým volným blokem a zranila si kotník. Nemohla jsem pořádně lézt, ale jak už to u mnoha výstupů bývá, vrátit se moc nešlo. Tak jsme lezly nahoru.“

Stěnu přelezly rychleji než nejlepší Sověti

Horolezkyně si s sebou balily i kostkované bačkory s mechovkou na podrážce. Používaly je na těžkých místech ve skalách, která by v klasických botách nepřelezly. Zuzana Hofmannová se do nich přezula na překonání jedné těžké plotny ve stěně. Lano se pak dlouho nehýbalo a Alena Čepelková si říkala, co se děje. Když k ní dolezla,  zjistila, že její parťačka se pak dostala na čistý led, nemohla se přezout a překonala ho v bačkorách.

„Některé naše příhody, to bylo fakt něco. Lezla jsem tam přes strmé sněhové pole a měla jsem bez jištění vytažených skoro čtyřicet metrů lana. Vzpomněla jsem si, že mám ledovcový šroub, ale až na dně batohu,“ vzpomíná. „Lovila jsem ho v krkolomné pozici, cepín jen tak zaseklý do sněhu, abych se mohla zajistit. Nakonec jsme vylezly Ťuťu Chergianiho cestou jako první ženské družstvo. V táboře nás pak sovětští horolezci bezmezně obdivovali, jejich instruktoři lezli Chergianiho cestu pět dní, zatímco my tři.“

Pod Dhaulágirí je mučily pijavice

Rok po Chergianiho cestě vylezla stejná ženská dvojka i Anglickou cestu  na italsko-švýcarském štítu Piz Badile. V roce 1983 přišel na řadu sovětský Pamír a v roce 1984 himálajský vrchol Dhaulágirí.

„Prvovýstup západní stěnou, která měla čtyři kilometry do šířky a tři kilometry do výšky, byl projekt předsedy horolezeckého svazu a vizionáře Jirky Nováka. Nikdy neprostoupenou stěnu jsme lezli zase jen podle fotky. Expedice měla dvacet členů,“ podotýká Alena Čepelková. „Cestou nahoru jsme tři dny procházeli pralesem a mučily nás pijavice. Byly jich mraky. Vlezou vám úplně do všeho, ani výškové boty s ochrannými návleky až ke kolenům jim nepřekážely, aby se k nám přisály. Nejhorší bylo, když člověk musel na záchod. Nejvíc jsme trpěly my dvě se Zuzkou, protože jsme si musely přisednout. Po odtržení pijavic zůstávaly na těle rány a někomu se vůbec nehojily, nepomáhala antibiotika ani další léky. Skoro polovina z nás byla vyřazená z provozu dva tři týdny.“

Pod západní stěnu Dhaulágirí skoro nikdo nechodil a nad říčkami a řekami vedly jen chatrné můstky z větví. Báli se po nich chodit i na leccos zvyklí domorodí nosiči a horolezci je museli jistit a navazovat na lana. Zatímco většina expedice do Himálaje odletěla, několik členů cestovalo po zemi s náklaďákem Liaz naplněným materiálem a potravinami. Z poslední pastviny si horolezci odvedli pod Dhaulágirí živou zásobárnu masa, mladého býčka. Porazili ho v základním táboře a místo do ledničky ho strčili do trhliny v nedalekém ledovci.

„Bylo příjemné, když jsme si po návratu z výše postavených táborů dali stejky nebo guláš,“ svěřuje se Alena Čepelková. „Viděla jsem v Himálaji francouzskou expedici, jak si nesla slepici. Snášela jim vejce.“

Pod osmitisícovkami vám jídlo nejede

Výprava si s sebou vezla spoustu léků a zdravotnického materiálu. Expediční doktor ošetřoval i místní obyvatele na místech, kde chyběla jakákoliv lékařská péče. Prováděl i lehčí operace, rozřezával  například hnisající nádory. Mezi horolezci se objevovaly nejčastěji virózy. Nejvíce je ovšem přiváděly do nebezpečí nemoci z nedostatečné aklimatizace a z přetaženého pobytu v extrémních nadmořských výškách.

„Hrozily otoky plic a mozku. Když zůstali moc dlouho třeba v sedmi tisících metrech, byli úplně zmatení. Museli sejít dolů s pomocí nás ostatních,“ říká Alena Čepelková. „S otokem mozku člověk neví, co dělá. Ztratí soudnost, cítí se dobře a odhazuje třeba rukavice a další věci nezbytné k přežití.“

Čím výše se horolezec dostane, tím víc se musí nutit do jídla. „Pro nás byly nejjednodušší na přípravu polívky. Já nahoře měla nejradši instantní bramborovou kaši s kusem salámu. Dneska jsou zatavená jídla, ale ve velké nadmořské výšce vám stejně nejedou,“ tvrdí Alena Čepelková. „Musíte je do sebe rvát násilím. Chlapi shodí za expedici deset i patnáct kilo, ubývá jim hlavně svalová hmota. Ženské mají víc tuku, tak jsem zhubla tak o sedm osm kilo. Ale zase je rychle naberete.“

Československé státní výpravy do Himálaje vrcholily výběrem vrcholového družstva. Podle Aleny Čepelkové se o něj vedly velké boje, záleželo na momentální kondici, a tak někdo taktizoval a během expedice šetřil síly. Do nominace vrcholového družstva promlouvaly i osobní vztahy mezi horolezci, kteří připadali do úvahy.

„Šlo o složitou alchymii. Třeba Ivan Gálfy určoval jako vedoucí státních expedic vrcholové družstvo hodně direktivním stylem. Někteří horolezci se bouřili a občas někam vyrazili bez povolení, což mělo dohry,“ vzpomíná Alena Čepelková. „Na Dhaulágiri bylo jasné, že nahoru půjdou Honza Šimon, Karel Jakeš a Jarýk Stejskal. Na vrchol vylezli všichni, i když Honza se bohužel nevrátil.“

Počasí četli podle Měsíce

V osmdesátých letech 20. století neexistovaly mobily, notebooky a další vychytávky, díky nimž se horolezci o čtyřicet let později dostali bez problémů k detailním předpovědím počasí.

„Meteoroložka Alenka Zárybnická je naše velká horolezecká přítelkyně a volají ji všichni. My jsme si před čtyřiceti lety museli vystačit s našimi znalostmi meteorologie, uměli jsme číst mraky a určit počasí podle toho, jak vypadá měsíc,“ prozrazuje Alena Čepelková.

V roce 1987 porodila druhého syna a na další osmitisícovku se vrátila až v roce 2007, kdy patřila do české výpravy, jež vylezla Gašembrum I vysoký 8080 metrů. Sama se však na vrchol nedostala vinou mimořádně špatného počasí. Chtěla tam lézt jako za starých časů se Zuzanou Hofmannovou. 

Ze Zuzkou jsme se výborně doplňovaly

Její parťačka vylezla během své kariéry čtyři osmitisícovky – Šišu Pangmu, Čo Ojo, Manaslu a Broad Peak. Poslední z nich zdolala 31. července 2012, při sestupu se však zřítila a zahynula.

„Se Zuzkou jsme byly jak ségry, výborně jsme se doplňovaly. Před expedicí na Broad Peak si stěžovala, že už ji bolí kolena, že s vysokými horami přestane a bude lézt jen na pohodu na pískovci,“ prozrazuje Alena Čepelková. „Někdo se se smrtí nejbližších lidí vyrovná, někdo ne. Bylo pro mě hodně těžké a nepříjemné, když Zuzka odešla. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Ale jak mám lezení v krvi a v srdci, zůstala jsem u něj.“

V letech 2005 až 2009 dělala předsedkyni Českého horolezeckého svazu. Ověřila si tam zkušenost z lezení ve velehorách, že dokud nejde do tuhého, je výhoda být ženou. Chlapi jsou dvorní a většinou se snaží pomáhat. „Jak ale přijde tvrdé na tvrdé, ženská výhodu nemá. Musí dokazovat, že umí všechno stejně dobře jako chlap, zatímco chlap nic takového dělat nemusí.“

Psychicky snesou ženské víc než chlapi

A jak vidí rozdíly mezi ženským a chlapským lezení? „Horolezkyně jsou většinou elegantnější, umějí hodně dobře lézt po nohách a dokážou ustát jemné stupy. Chlapi mají víc síly a lezou víc rukama než nohama. Obecně horolezkyně snesou psychicky víc než chlapi, což souvisí s tím, že ženy musely vždycky přežívat. Na žádné ryze ženské expedici jsem nebyla, vím o jedné na Annapurnu. Myslím, že to na ní muselo hodně jiskřit.“

Strávila moře času bez obou synů a každého měla s jiným manželem. Jakékoliv návraty domů z expedice jsou podle ní těžké. „V horách přemýšlíte úplně jinak. Přijedete z nich ještě celý rozsvícený, těžko se přizpůsobujete všednímu životu. Ale existovala a existují i šťastná horolezecká manželství. Někomu, kdo mě zná, to možná připadá nepravděpodobné, ale pro mě byla vždycky nejdůležitější moje rodina a moje děti. Bály se o mě, teď se zase bojím já o ně. A tak to jde pořád dokola.“

Ať chvíle pro poslední cestu nastane co nejdéle

V roce 1968 založila švýcarská baronka Felicitas von Reznicek mezinárodní ženský horolezecký spolek RHM. Alena Čepelková v něm pracuje jako koordinátorka pro Českou republiku a na jeho srazy vždy ráda míří. Těší ji, že na její výstupy se ve světě nezapomnělo. V tuzemsku vyrazí občas na besedu. „Jsem ráda, když mi tam nějaká mladá holka řekne – Ty seš můj vzor,“ svěřuje se.

V roce 2023 pořád lezla ve Skaláku docela těžké cesty. „Ale jednou budu mít radost i z těch úplně nejlehčích.  Přeju si, aby okamžik, kde vylezu poslední z nich, nastal co nejdéle,“ uzavírá.