Ing. Oldřich Cech

* 1922  †︎ 2019

  • „To je deka z kriminálu. To je ze Zwickau, ne pardon, to je z Waldheimu, to je z Waldheimu.“ (tazatel) To když vás pustili toho 5. května? „No tak jsme si vzali deku, protože jsem neměl a byla úplně nová, tak jsem si ji vzal a mám ji tady. Tak z Breslau (Vratislav), když jsme utíkali do Zwickau, tak deky sebou. A my jsme měli záchod normálně štokrle, tadyhle byl kýbl a ten kýbl měl takovej okraj a tam byla daná přidlice, to byl prostě kýbl, že ano. A tam bylo víčko a deky sebou, dali na ně nějakej špagát a tohle sebou. No a já jsem udělal, že jsem si vzal to štokrle, postavil jsem si ho na stůl a dal jsem si ho tam, abych si ho mohl vzít na záda s tím kýblem. A do jedný ruky jsem si dal ten klajstr s tou gumou a do druhý obálky. A teďka přišel bachař a tam jste si musel stoupnout hnedka před dveře. Otevřel dveře a do pozoru a teďka já jsem tam byl s tím hajzlem, s odpuštěním, na chodbě. Nikdo se nesměl smát, protože to jsme s klukama… Já s blbým ksichtem… A oni: ‚Co to děláš, ty Blödhund?‘ A já jsem uměl perfektně německy a říkal jsem: ‚Ich melde gehorsamst, Herr Ober… Poslušně hlásím,‘ jak Švejk ‚Herr Oberwachtmeister, ich werde für unseren Führer arbeiten zum Kopfzerreisen… Do roztrhání těla budu lepit obálky i po cestě, a jelikož jsem pořádnej člověk, tak nebudu srát na tohle, ale budu tady mít záchod s sebou…‘ Ježíši Kriste! Kluci se smáli. No bachaři, představte si, ty bachaři si mysleli, že jsem blbej, tak ten hajzl vzali a sbalili mi deky a dali mi je na záda a šel jsem! To jsem je musel… To mi ukazovali, jak jsem blbej! No sranda byla teda… To jedině tímhle způsobem jsme to museli. No, kdyby nebylo téhle nálady, tak jsme to nevydrželi.“

  • „Normálně ve dne jsme studovali, dělali výkresy a v noci jsme cvičili. Jednou jsem jel s Honzou Koudelkovým, měl tam pod sebou kufr v elektrice a najednou přišla kontrola a Honza zbledl. A já jsem říkal: ‚Cos byl takovej bledej?‘ A gestapáci … tak jsme ukázali naše legitimace jako študenti. A on pak: ‚Já tady mám součástky na kulomet…‘ To se zase vozilo ze zbrojovky na Moravu a na Slovensko se zase vozili přes jednoho kamaráda, to mám všechno v támhle těch lejstrech všechno napsaný. Zbraně atd…“ (tazatel) Takže jste v Brně prožil i heydrichiádu? „No, právě bohužel.“ (tazatel) A jak to probíhalo, ta heydrichiáda? „To bylo hrozný, tam my byli blízko Kounicových kolejí a tam odtud bylo slyšet střelbu, a proto jsme začali víc ještě potom proti Němcům organizovat. To jsme si říkali, že musíme něco dělat, i kdybychom měli chcípnout, jak se říká, protože jsme je šíleně nenáviděli.“ (tazatel) A jak jste ty zbraně sháněli? „Přes důstojníky, každej měl nějaký známosti ve zbrojovce atd. Honza Koudelka taky. Každej dostal nějakej úkol a tady v tý knize je to popsaný. Já jsem měl spojení na jednoho chlapce, bohužel taky zemřel, ten zase přes Moravu to vozil na Slovensko.“ (tazatel) A proč na Slovensko? „Protože taky partyzáni potřebovali zbraně.“

  • „Potom… potom, potom to bylo horší. Protože kdo se nedal do strany, tak… Komunisti chtěli, abychom řekli, že nás vedla strana. Náš velitel Břetislav Logaj, hned po válce za nějakej rok jsme spolu zase navázali spojení a odmítli jsme prostě říct: ‚Nás vedla strana. Byli jsme komunisti, komunistická mládež.‘ To my jsme vůbec nebyli na komunisty napojený. A právě ten Logaj, jeho tatínek, kterej zakládal ty legie, tady je to přímo napsaný – s generálem Bílým se znal prostřednictvím svého otce majora Logaje, byl získán rozmnožovací stroj, blány atd. Tady je to v té knize všecko, jak to pokračovalo atd. Zkrátka měli jsme dost styků a všechno bylo směřovaný na Londýn, ta naše skupina, takže s komunistama jsme nechtěli mít nic společnýho. A moravská skupina, ta tam má dokonce, to až vám dám tohlecto, ty vyhodili do povětří vlaky a bojovali, ti co nebyli zavřený, tak bojovali jak v Praze, tak na Moravě s partyzánama a proti Němcům až do posledních chvil. Takže naše organizace byla celkem dobře organizovaná a vydržela až do konce.“

  • „Dne 24. 1. 1945 měl být soud, a proto jsme utíkali. A to přelíčení bylo 23. 1. 1945 ve Waldheimu. Pětičlenná skupina, a to byly tři sekyry (trest smrti). Tady jsou Koudelka, Vašek, Slezák, ty byli v první skupině. Pak druhá skupina, Segebart, to byl právník, kterej nás zastupoval, ale neřekl nic, Cech a Němec.“ (tazatel) A ty rozsudky byly vykonané? „Ne, to právě chci říct. Rozsudky nebyly vykonaný, protože jsme byli osvobozený. A sice 5. 5. 1945 přišel rozkaz z Berlína ze 4. senátu Vorberichtu, aby byly vykonaný popravy. Ale velitel waldheimský věznice, kterej nebyl gestapák, byl to normální takzvanej bachař a ten řekl, že na telefonickej rozkaz už nepopravuje. Ale předtím už byly řetězy daný – aby si člověk nemohl nic udělat, tak byl takovej kravskej řetěz, tak se zamkly ruce – tak ty řetězy dali už tejden nebo 14 dní dolů. Takže se vědělo, že už popravovat nebudou.“

  • „Podívejte se, nás vozili k výslechu, přišli jsme a dali nás do antonu. A odtud nás vždycky někam vozili, a tam jste dostal pár facek a začali vás mlátit a teď… Já nemůžu o tom mluvit…“ (tazatel) A ty výslechy, oni víceméně, vy jste jim potvrdil to, co oni vám říkali, ne? Takhle oni to dělali? „Hele, člověk ze sebe musel dělat blbýho. Musel nějakou metodu … musel vydržet vejprask a nic si nepamatovat, a když oni mlátili, tak se to muselo nějak vydržet. Prosím vás o tomhle, já už se… Víte co bylo zajímavý? Já jsem si to dával dohromady pro vás a víte, že jsem si musel jít lehnout? On to ty nervy člověk z toho pořád má. Celej život se to táhne, víte?“ (tazatel) Protože to bylo o tom být, anebo nebýt… A oni ty gestapáci z každýho vymlátili, co chtěli… „No, z někoho jo, z někoho ne. Ten Němec, z toho nedostali nic, a ten mi právě řekl, co mám dělat a jak se mám chovat. Nejlepší, povídal, nedělej žádný šprajcy nic tohle, když tě budou … když o sobě nebudeš vědět, tak tě polejou a budeš mít pokoj. To je nejlepší… Tam člověk musel spíš dělat blbýho než… A nesměl bejt zbabělej taky. Se mnou tam byl taky chudák Štěpán Hilek. Ten měl policejního psa dobrmana. On byl trafikant a on se tam dostal proto, že mu kamarád říkal: ‚Hele, mám tady leták…‘ A on říkal: ‚Neukazuj mi to, já to nechci nevidět!‘ Trafikant … blbec to řekl a nevěděl, co tam v tom letáku bylo, a oni mu dali facku a on začal brečet, tak oni mu rozkopali, padl na zem a oni mu rozkopali ledviny. Člověk nesměl, musel vydržet, nepadnout na zem, to bylo… A nenechat se. Mně vyrazili jenom jeden zub a ten doktor Čapek mi řekl: ‚Ten my ti spravíme a bude ti držet do smrti!‘ My jsme se potom s tím doktorem Čapkem sešli ještě v Jihlavě, ale jihlavský gestapo mě jen převezlo… Heleďte, že mě mlátili gestapáci, mně nevadilo, ale že mě zbil českej četník… A druhej českej četník, kterej mě vezl vlakem, maminku vzal k žaláři – já jsem první kriminál do rána spal v Dačicích v kriminálu. A ten letěl k nám hned, aby věděli, co mají spálit. Maminka za mnou přišla s taťkou do kriminálu…“ (tazatel) To bylo takhle volný? „Protože tam nebylo gestapo. Tam ještě to byl normální kriminál. Tam byli za zlodějiny, to teďka z toho dělají ouřad. Takže to byl českej četník, na toho vzpomínám moc dobře. Ten neměl… Pěnička… To tamten měl červenou pásku, já jsem šel s flintou naproti němu, já jsem ho měl hned zastřelit na místě, protože bych … jestli jsem zastřelil 15 Němců, esesmanů, když jsme jezdili tím vlakem, tak možná víc, já nevím. Museli jsme, jinak bysme se neprobili. Honza střílel dobře, já taky … a měli jsme na traktoru Němce, kterej věděl, že umíme střílet, ten jel na traktoru a my jsme ty nemocný převáželi. To bylo v noci. No tak byli jsme jako kluci, no… Dělali jsme, jak jsme mohli. A jsem hrdej na to, že mi museli dát stejnej psací stůl, odkud mě gestapo vzalo. A nikdy jsem z toho nedělal žádnou, abych jako … nějakou kariéru, protože to by … ty mrtví, který tam zůstali za náma … to by si člověk nemohl vzít na svědomí…“ (tazatel) A zkoušeli to na vás, jako že byste se stal konfidentem? Že byste jako byl spolupracovník? „Ne, vůbec.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.06.2008

    (audio)
    délka: 02:32:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všude, kam se podíváte, jsou bývalí komunisti!

Mauthasen 142.jpg (historic)
Ing. Oldřich Cech
zdroj: archiv O. Cecha a V. Janík

Oldřich Cech se narodil 11. 4. 1922 v Dačicích. Zde také absolvoval základní školu, vyučil se strojním zámečníkem v továrně na hospodářské stroje a poté odešel do Brna studovat vyšší průmyslovou školu. V roce 1942 založili s Janem Koudelkou odbojovou skupinu, shromáždili kolem sebe skupinu studentů a posléze se připojili k organizaci  Svaz československé mládeže. Odbojová činnost se týkala jednak pomoci příbuzným odbojářů  zatčených gestapem, dále pak převozu lidí, ukrývání hledaných osob, ale také distribuce zbraní, rozšiřování letáků, záškodnické činnosti. V roce 1943 odešel Oldřich Cech pracovat do Prahy (do jedné továrny v rámci akce technický dorost), stal se tak spojkou mezi pražskou a moravskou organizací. V Praze byl školen důstojníky v záloze a jeho přímým nadřízeným v rámci odbojářské hierarchie se stal Břetislav Logaj. Jeho otec byl jedním ze zakladatelů československých legií v Itálii. Rodina Logajových měla vazby na generála Bílého, předního představitele Obrany národa popraveného po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Dne 31. srpna 1944 byl Oldřich Cech v Dačicích zatčen příslušníky jihlavského gestapa. Následovala deportace do Jihlavy a poté do Brna (internován v gestapáckém lágru Pod Kaštany a poté v Kounicových kolejích). Výslechy probíhaly v sídle brněnského gestapa na Právnické fakultě. 9. listopadu byl převezen vězeňským vlakem do Breslau, kde se měl 24. ledna 1945 konat soud. Toho dne však byl kvůli blížící se frontě vydán příkaz k evakuaci celé věznice. 27. ledna byla šestice českých odbojářů (Koudelka, Cech, Vašek, Slezák, Němeček, Zapletal) převezena do Zvickau, 13. března  následovala další evakuace do saského Waldheimu. Snahou uvězněných bylo konání procesu co nejvíce oddálit, dva z vlaku za jízdy vyskočili, zatímco Koudelka byl chycen, Zapletalovi se útěk podařil. Oldřich Cech oznámil útěk později a tím se skutečně jednání podařilo oddálit. Soud ve Waldheimu proběhl 25. března, příkaz k hrdelnímu trestu vydal 4 senát berlínského lidového soudu dne 5. května 1945, tedy až v samém závěru války. Velitel věznice rozkaz k popravě nesplnil a den na to do Waldheimu dorazila americká a ještě téhož dne večer sovětská armáda. Po osmé hodině večer  byly cely věznice otevřeny a vězňové byli volní. Vlakem vypraveným z Německa dorazil Oldřich Cech dne 9. května na pražské Masarykovo nádraží.. V Praze zjistil, že dům ve Strašnicích, kde bydlel před zatčením, padl za oběť německému bombardování během pražského povstání. Získal náhradní ubytování v ulici V Olšinách. Ještě před Únorem nastoupil Oldřich na  poddůstojnickou školu do slovenského Nového Mesta nad Váhom  Tam jej zastihl telegram od sousedky: „Přijeďte, budete vystěhován!“ Dostal propustku a narychlo dorazil do Prahy, na místě však zjistil, že veškeré vybavení bytu naložili na nákladní auto a odvezli, aniž by mu cokoliv bylo vráceno. Po návratu z vojny navíc náhradní byt neobdržel. V letech 1964 - 1968 vystudoval institut při správě drah. Oldřich Cech žil v Praze a byl aktivní v komunitě dačických rodáků. Oldřich Cech zemřel 9. října 2019.