Ing. Vladimír Březina

* 1935

  • „Dokonce jsme si mohli najmout stěhovací auto Holan z Prahy, to byla stěhovací firma, kde jsme si naložili nábytek a také věci. Akorát všechno zvířectvo jsme museli odevzdat. Krávy, voly, tenkrát ještě byli voli, drobnější zvířata, ovce, kozy, prasata, to se všechno muselo odevzdat. A bylo zakázáno pod trestem smrti si cokoliv z tohoto živého inventáře odvézt, třeba zabít si prase. Naši to samozřejmě udělali, jedno prase zabili a naložili jsme to mezi nábytek do toho stěhovacího auta. Prostě aby bylo pro začátek co jíst.“

  • „Stalo se tam (v Neveklově), že ti ruští vojáci tam něco provedli. Buď znásilnili nějakou ženskou, nebo něco většího ukradli, a když se to ten politruk dověděl, tak ten, kterej to provedl, ten vojáček, tak mu řekl: ‚Pojď se mnou.‘ Šel za stodolu, slyšeli jsme ránu a Neveklov měl prvního sovětského rudoarmějce padlého v boji s Němci. Ještě jeden Rus na to takto doplatil, takže od té doby byli v Neveklově dva padlí rudoarmějci. Někteří lidé... takové ty babky, co se starají o hřbitov, tak o to pečovaly celá léta a možná o to pečují dodnes.“

  • „(Vy jste zmiňoval na tom gymnáziu Josefa Topola, toho básníka. Můžete třeba na něj krátce zavzpomínat, máte nějaký zážitek s ním spojený?) On to byl takový svéráz, který nerad poslouchal kecy, které jsme tam museli vyslechnout. Hodně často vedl takové filozofické debaty třeba se Šturcem, o náboženství se hodně zajímal, protože pocházel z náboženské rodiny tady z Poříčí nad Sázavou. Jeho matka byla, myslím, kostelnice. Takže on byl vysoce nábožensky věřící. Jinak to byl docela dobrej kluk, ale naprosto nepoddajný. Když třeba nějací komunisti v učitelském sboru... třeba profesor Jenčovský tam měl nějaké kecy, tak on se hned ozval. Měl to prostě polepený u těch kantorů. Ale mezi námi, mezi kamarády, to měl dobrý. Prostě byl velice svérázný. On se potom rozhodl jít studovat filozofii, nevím přesně, a oni mu všichni ti blbí kantoři předpovídali, že se nikdy neuživí, že to prostě dopadne špatně. A potom, když začali hrát jeho hry na Národním divadle, tak on nás tam jednou pozval i s těmi kantory a ti kantoři se mu všichni omluvili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sázava, v bytě pamětníka, 25.02.2017

    (audio)
    délka: 01:36:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Znát jazyky, bez toho to nejde

15-portrét - mladý
15-portrét - mladý
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Březina se narodil 24. dubna 1935 v Praze. S rodiči vyrůstal v Neveklově, kde měla jeho rodina statek. V oblasti Neveklovska však v době druhé světové války vzniklo vojenské cvičiště jednotek SS. Do místní obecné školy chodil pouze do roku 1943, kdy se musela rodina z Neveklova odstěhovat do Vráže. Zde zažil v roce 1945 průjezd vojsk Vlasovovy armády, která mířila osvobozovat Prahu. Po návratu na statek v Neveklově byl po válce svědkem otcova krátkého soukromého hospodaření a vzniku tzv. strojního družstva. To však po roce 1948 zabrali komunisté a rodiče byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Po studiu na benešovském gymnáziu, kde byl jeho spolužákem pozdější básník Josef Topol, nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Po studiu a promoci odjel na umístěnku do sklárny v Dolním Rychnově u Sokolova. V roce 1959 se oženil s Jaroslavou Vychytilovou a následně se přestěhoval do Sázavy u Benešova. Zde pracoval až do odchodu do penze v roce 1995 na různých pozicích v sklárnách Kavalier. I když k tomu byl přemlouván, nikdy nevstoupil do KSČ. V roce 2017 žije v penzi ve svém bytě v Sázavě.