Herbert Böhm

* 1933

  • „Matka doma samozřejmě trpěla, protože jídlo nebylo. Peníze jsme měli, a nic jsme nedostali. Nic nebylo k mání. Já poslední léta neměl ani boty, a strejda byl obuvník! Já měl jedny boty a v létě jsem si je šetřil. Kupovali jsme si dřeváky a nosili je celé léto. A pokud to šlo, chodili jsme bosi. Hrozný, jak v Rusku! Tak to byly poslední léta války.“

  • „Měl jsem štěstí, že jsem to dělal dva tři dny. Když jsme vyčistili střed Děčína od nevybuchlé munice, hořely sklady na Východním nádraží, tak nás poslali tam. V těch skladech jsem chodil v dřevácích mezi hořícím obilím a vozil jsem ho na kolečku. To hořící jsme odhrnuli, pod ním bylo [obilí] ještě dobrý, to jsme vozili ven. Tam ho dávali do nějakých nádob a vozili ho pryč. Dostal jsem na nohách puchýře, ty byly veliký jako půlka prstu a museli mi je doma propíchnout… No, hrozný věci. A to mě zachránilo od toho, že už jsem tam nemusel. Dělal jsem to týden, čtrnáct dní, tak nějak. Celou dobu, co sklady hořely.“

  • „Váš tatínek se už nevrátil?“ „Ne. Za deset let ho prohlásili za mrtvého. Ale těch deset let jsem nebyl sirotek a matka, samoživitelka, nebyla vdova. No, bylo to hrozný. Finančně jsme byli sociální případ. Hrozný. Ve škole jsem neměl vlastní knížky. Všechno mi dávali, kdo něco vracel z minulého ročníku. A když nebylo, tak jsem neměl. Na některé předměty jako zeměpis a dějepis jsem neměl knížku. Co jsem pochytil, dobrý, ale z toho jsem měl čtyřku. Tím mi zkazili všechno.“

  • „V každém domě byl národní správce, ten měl seznam lidí. My jsme byli vedení jako Němci, tak už předtím nám sebrali sklep na uhlí, nosili jsme uhlí dovnitř domem. Dělali nám těžkosti. Do odsunu nás nahlásili dost brzy – matka ještě neměla ani zažádáno o české občanství.“

  • „Jak se k vám chovali lidé, když jste nosili pásku na znamení, že jste Němci?“ „To bylo ošklivý. Nadávali nám do Germánů a nesměl jsem promluvit německy. Jakmile jsem promluvil a nějaký Čech byl nablízku, tak mě zfackoval. Ale víc ne. Pár facek jsem vždycky dostal, tak jsem byl zticha a nikomu jsem nic neřekl, dokud jsem se nenaučil česky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Děčín, 13.12.2014

    (audio)
    délka: 02:17:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poté, co jsme doma přešli na češtinu, jsem se už nikdy necítil Němcem

Herbert Böhm v dětském věku
Herbert Böhm v dětském věku
zdroj: archiv pamětníka

Herbert Böhm pochází ze smíšené česko-německé rodiny; česky se naučil až po roce 1945. Narodil se 19. 6. 1933 v Neratovicích. Po záboru Sudet se rodina přestěhovala do Děčína, zde žije pamětník dodnes. Otec Herberta Böhma byl roku 1943 odveden na jugoslávskou frontu, z války se nevrátil. Po osvobození matka pracovala jako tlumočnice pro děčínskou posádku, poté si vydělávala na živobytí jako švadlena. Němečtí příbuzní Herberta Böhma byli odsunuti do Západního Německa, po roce 1945 s nimi kvůli cenzuře a nemožnosti cestovat ztratil veškerý kontakt. Vyučil se hodinářem a jako hodinář pracoval do začátku 90. let