„Chodil jsem na ty demonstrace už předtím. Když byla ta demonstrace 17. listopadu, která všechno změnila, byli jsme s manželkou v divadle na Žižkově Na Chmelnici a jeli jsme tramvají devítkou. Když jsme projížděli Národní třídou, tramvaj se zastavila a lidi houpali tou tramvají a volali, abychom šli s nimi. Lidí už tam bylo hodně, a tak jsme taky vystoupili a tramvaje odjela. Pak přijely transportéry a zavřeli to. Takže jsme se dostali do uzavřené Národní třídy, o které se dodnes mluví. Byla drsná, ale z hlediska násilí to nebylo tak drsné jako ty předchozí demonstrace, kde ti lidé byli byli biti opravdu surově. Povedlo se nám odtamtud s manželkou dostat asi na poslední chvíli. Byl tam takový tlak a lidi byli tak zmáčknutí, že nemohli dýchat. Někdo se tedy pokoušel vlézt pod auto, aby se mohl nadechnout. Lidé byli natlačeni na výkladní skříň, která byla pod tím tlakem už prohnutá. Říkal jsem si, že tohle velikánské sklo praskne a zřítí se na lidi…, takže jsem se domluvil s nějakými kluky a drželi jsme to, aby nebyl tak velký tlak na to sklo. Někdo tam pouštěl lidi k sobě do bytu do nějakého domu...“
„Stál tam (policejní) kordon. Pamatuji si na fotografii, na které jel transportér, a nějaký kluk před ním zůstal sedět na zemi. Chytil se radlice s mřížkou a vůz ho táhl pod sebou. Pak (Národní) uzavřeli. Zůstala tam holka s klukem. Holka zůstala za tím kordonem a ten kluk byl na té uzavřené straně s námi. Kluk na ni volal, že až to skončí, aby na něj počkala na mostě, že tam za ní přijde. Ti policajti ale řekli: ,Vy už se nikdy neuvidíte.‘ Stáli jsme tam a stále se to stlačovalo. Pak tam vznikla škvírka, a tak jsem čapnul manželku... Měli jsme doma malou dcerku, která se narodila v dubnu. Hlídala ji maminka, abychom mohli jít do toho divadla. Měl jsem tedy starost. Když se objevila škvírka, protáhl jsem se s manželkou... a pak když jsme přišli domů, pustil jsem si Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a poslouchal jsem, co se děje.“
„Vystěhovávali kulaky, děda o tom věděl. Ale všichni doufali že se to nestane, byli tam přece doma. V Hlinsku byl krajský výbor, kde vystěhovávání organizovali, a výbor to měl na starosti. Jenže pomáhali dostat se určitým lidem k majetku. Výbor měl za úkol dělat soupisy majetku a určoval, co si člověk smí nechat. Ale ani na ten soupis neuvedli všechno, co člověku vzali, a ty věci si prostě nechali. Asi to takhle dělali ve velkém měřítku, protože někdo je udal. V době kdy se toto odehrávalo, přišel za dědou ředitel hlinecké spořitelny a dal mu vědět, že přišly peníze na jeho vystěhování. Bylo tedy otázkou dní a týdnů, kdy budou děda s babičkou vystěhováni. Jenže mezitím všechny ty lidi z výboru zatkli, protože kradli. Takže tedy dědu už nevystěhovali... Když se lidem otevře, aby se dostali nahoru, a říkají ty věci, o kterých předpokládají, že je správné je říkat, a nemají morálku, tak je pro ně jednoduché někam se dostat. Využijí toho a dostanou se nahoru. Dědovi ubližovali a nejvýš se dostávali ti lemplové z vesnice. Dostávali se na vysoká místa, ale zase od nich odpadávali, protože si pomáhali k majetku. Například ten, co setřásl na naši hospodu, aby ji mohl řídit. Jenomže pak udělal to velké manko...“
Aleš Blahý Oplíštil se narodil 25. května 1965 v Moravské Třebové do rodiny Ing. Aleše Oplíštila a jeho ženy Marie, která byla učitelkou. Dědeček František Oplíštil byl venkovský podnikatel v Dolním Holetíně poblíž Hlinska, kde vlastnil kamenolomy, hospodu a zemědělskou usedlost. Za války rodina Oplíštilových přechovávala skici vypálených Ležáků, které u nich schoval malíř Jaroslav Hudec. Po komunistickém převratu v roce 1948 byli Oplíštilovi označeni za kulaky a měli být vystěhováni, k čemuž nakonec nedošlo. Jejich hospodu provozovalo družstvo Jednota a mohli v ní pracovat. Pamětníkův otec byl v 50. letech vyhozen ze střední zemědělské školy, jeho starší bratr narukoval k PTP do uranových dolů. Otec pracoval jako bagrista a později vystudoval vysokou školu při zaměstnání. Aleš Blahý Oplíštil se vyučil mechanikem elektronických zařízení, v letech 1984–1986 byl na vojně v Náměšti nad Oslavou. Na konci 80. let se účastnil protikomunistických demonstrací a 17. listopad 1989 prožil na Národní třídě. V roce 2023 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
