Miloš Horanský

„No, třeba ten Ebebe, ten kamarád romský, ten pastýř. My jsme ho milovali, on byl starší, on byl rozkošný. Byl hrbatý, byl takový velmi neobvyklý, taková silná mohutná hlava, lehce bláznivý, velmi veselý, trošku tajemný a měl sugestivní vliv na nás na děti a byl vlastně jakási naše hlava. To víte, jak je tlupa dětská, tak vždycky to má nějakého vůdce a ten Ebebe… Jo, on špatně mluvil. Ale hlavně když pásl, tak říkal: ‚E be e be be.‘ On na ně mluvil, on jim říkal: ‚Be be.‘ Berani říkají ‚be be‘, že jo, bečí be be be. Tak šlo stádo a říkalo: ‚Be be.‘ A on po nich: ‚E be E be be.‘ On je oslovoval jakoby, vedl s nimi tento hovor a my jsme mu z toho říkali Ebebe, nevím ani, jak se jmenoval. Ale kamarádsky, přezdívkou dostal název Ebebe. No, a pak dostal obsílku. Byl slavnostně oblečený. Nevěděl, kam jede. Přijel náklaďák, tam byl slepičák, schody a po těch vystupovali jednotliví Romové nebo Židé a odváželi je do lágru. A my jako děti jsme stáli dole, plakali a říkali: ‚Ebebe, Ebebe.‘ Loučili jsme se, dělali křížky, brečeli a Ebebe nám odjel. Už jsme ho nikdy neviděli. To byl kamarád Ebebe.“

„Ale pamatuju si třeba velmi bolestivě, když Němci popravovali české vlastence, tak byly zvláštní vyhlášky červené barvy jako krve a černým písmem. Dovedete si to představit, jak to vypadá ošklivě? Máme barvu, nebo bílá na černou, ale když máte takhle červenou vyhlášku, která jediná na plakátovací ploše je takto a černými písmy, je tam říšský orel a tam je podle stanného práva – když byl atentát na Heydricha, potom bylo stanné právo, tak se střílelo po tisících – byly potrestáni trestem smrti. A teď byly seznamy lidí. Takže my jako děti jsme šli do školy, teď jsme ztuhli u těch červených s černým písmem napsaných. No, a to je přece strašný, bolestivý pocit. Pak jdete do školy a vidíte tu nacistickou, ten hákový kříž, nebo tu orlici a čtete lidi, kteří padli pod jejich trestem smrti.“