profesor Aleš Veselý

* 1935  †︎ 2015

  • „V tu dobu mi připadalo – a musím říct, že dodnes je to tak – že abstrakce je nepoměrně přesnější způsob vyjadřování než kterýkoliv jiný. Protože jestliže se vyjadřuju abstraktní formou, tak tam vlastně vylučuju příběhy. A příběh se dá vykládat různým způsobem. Použitím abstraktního způsobu vyjadřování se vždycky dotýkám jenom nějakých základních věcí, a ne nějakých, které vyplývají z něčeho a které jsou důsledkem něčeho. Od začátku mě fascinovalo a do dnešního dne to tak je, že vím, že nemůžu ty důležité věci vyjádřit přesněji, než když je vyjádřím skrz abstraktní autonomní řeč. Protože se dotýkám mnohem víc absolutna.“

  • „Ústí pro mě strašně moc znamenalo, po všech stránkách. I to, že si člověk uvědomí, že není jedna krajina, že není jeden druh města. Že jsou lidi, kteří třeba ubližovali. Ale jsou tam taky jenom ty babičky, které možná hajlovaly, pravděpodobně ano, ale prostě že věci nejsou černobílé. To nahlodávání toho, že člověk musí o věcech uvažovat ve větších souvislostech. A když se tohle stane v deseti nebo jedenácti letech, tak je to dost důležité a pro další život pozitivní.“

  • „To vycházelo nebo pokračovalo z malby. Dělal jsem vlastně něco a najednou jsem měl pocit, že to musí být ‚něco‘. Že to nemusí být o něčem, ale že co to je, to to je. A takový ten pocit nějakého toho pra-pra-pra-základna. Pamatuji si, že jsem šel do Stromovky a nasbíral jsem tam hlínu a listí a kamení a začal jsem to do toho zapracovávat. To, co jsem původně myslel, že bude obraz, začalo být najednou hrbolaté. A v tu chvíli si člověk uvědomil, že když je to takhle, takže nezáleží na tom, jakou to má polohu, že už to nemusí být závěsné. A že ve chvíli, kdy to leží – protože se na tom pracovalo, když to leží – že to neztrácí na ničem. A naopak, že můžu otáčet ze všech stran a furt je to ta věc. Že tam už není pohled na něco, ale vytváření něčeho, co je autonomní. A to byl takový ten… že tvorba je něco, kdy začínám opravdu od nuly a něco vytvářím. Najednou to uvědomění si rozdílu: co je něco umět, a když něco opravdu roste pod rukama, ale na základě toho, že člověk o něčem přemýšlí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.03.2015

    (audio)
    délka: 01:39:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 2

    Praha, 15.06.2015

    (audio)
    délka: 01:34:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Důležité věci lze vyjádřit nejpřesněji skrz abstrakci

Aleš Veselý, současný potrét
Aleš Veselý, současný potrét
zdroj: sbírka Post Bellum

Aleš Veselý se narodil 3. února 1935 v Čáslavi. Jeho otec pocházel z početné židovské rodiny, matka k židovství konvertovala. Během války byli nejprve sestra a později i otec odvedeni do transportu do Terezína, odkud se jim několik dní před koncem války v květnu 1945 podařilo tajně uprchnout. Po válce žila rodina v Ústí nad Labem, kde také zažila odsun Němců. Právě v Ústí v sobě začal pamětník objevovat umělecké vlohy. Nedlouho po přestěhování do Prahy nastoupil na Vyšší školu uměleckého průmyslu, odkud po dvou letech přestoupil na Akademii výtvarných umění. Spolu s dalšími začínajícími umělci, jako například Jiřím Valentou, Karlem Neprašem, Janem Koblasou, Čestmírem Janoškem nebo Bedřichem Dlouhým, se rychle stali hlavními protagonisty českého informelu - lokální verze mezinárodní poválečné abstrakce. Sám postupně přešel od grafiky a malby k silně autonomnímu projevu v plastikách a objektech. Později proslul hlavně velkými kovovými objekty, mezi nejznámější z nich patří monumentální železná konstrukce Kaddish a svařovaná plastika Židle Uzurpátor. V současnosti vyučuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.