Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Mittelmann (* 1925  )

Byly časy, kdy jsem si připadala jako v jiném světě

  • narozena 17. srpna 1925 v Bratislavě jako Charlotta Neumann
  • zámožná židovská rodina
  • v letech 1930–1933 se léčila v Leysinu ve Švýcarsku
  • studium na židovském gymnáziu v Bratislavě a Budapešti
  • od roku 1938 členkou Makabi ha-cair
  • od roku 1944 se rodina skrývala
  • v listopadu 1944 zatčena a deportována do Seredi
  • následně deportována do Ravensbrücku
  • v Ravensbrücku se spřátelila se ženami z Lidic
  • v dubnu 1945 osvobozena v Ravensbrücku
  • po návratu do Bratislavy se setkala s matkou a sourozenci, otec zahynul
  • 1947 – hachšara v Teplicích
  • roku 1949 odjela do Izraele
  • od roku 1969 žije v Jeruzalémě
  • spolu s manželem spolupracuje s muzeem Jad Vašem

Autorkou věty z titulku není Ruth Mittelmann, nýbrž izraelský spisovatel Jechiel Dinur. Dinur, který přežil holocaust, ji pronesl během procesu s Adolfem Eichmannem, ve kterém vypovídal jako svědek. Slova, jež dokonale ilustrují vše, co v mládí prožila, pamětnice používá dodnes.

Poprvé jsem se s ní setkala v listopadu 2016 a za půl roku jsem za ní a jejím manželem vyrazila do Jeruzaléma podruhé. Oba mí přátelé bydlí v komplexu s výstižným názvem Migdal Nofim (Vyhlídková věž) s opravdu nádherným výhledem na jeruzalémské pahorky. Příběh, který jsem zde vyslechla, byl v mnohém podobný těm, s nimiž se člověk v Izraeli setkává. V něčem podstatném se ale lišil: nepotkala jsem dosud člověka, do jehož života tak výrazným způsobem zasáhla skupina žen ze středočeské vesnice Lidice, které byly internované ve stejném koncentračním táboře jako Ruth Mittelmann. V té době ještě nosila jméno Charlotta, zkráceně Lotka.

Dětství krátké, bolestné, ale i šťastné

Narodila se 17. srpna 1925 do výborně situované bratislavské rodiny jako nejstarší dcera. Otec spolu se svými bratry vlastnil prosperující továrnu na chemické přípravky nazvané Chemikalia a ekonomická stabilita podniku se zdála neotřesitelná. Později přišly ještě další děti, holčička Gertruda a chlapeček Viktor. Idyla pro pamětnici skončila přesně v tom okamžiku, kdy ze dne na den onemocněla, a lékaři si s její chorobou nevěděli rady: „Spojili se se sanatoriem ve Švýcarsku, kam mě otec odvezl. Maminka s námi jet nemohla, byla tehdy v devátém měsíci těhotenství.“

V prosinci 1930 se tak ve věku pěti let ocitla ve švýcarském Leysinu, kde v sanatoriu pro tuberkulózní děti postupně získávala ztracené zdraví, doháněla školní docházku se soukromými učitelkami a všemožně se snažila vrátit do života. Když se po vyléčení objevila doma v Bratislavě, bylo její mladší sestřičce šest let, mladší bráška v té době zrovna zápasil se zemskou přitažlivostí a musela si znovu zvykat na prostředí, které si stejně tak zvykalo na ni. Byla ve vlastní rodině takříkajíc staronovým elementem.

Do nového života se nicméně vrhla s vervou. Vzdělávala se v židovské základní škole a posléze na německém reálném gymnáziu. Přes občasné zdravotní problémy spojené s původní chorobou vše fungovalo vcelku normálně a Charlotta-Ruth si poznamenala ve svých hebrejsky psaných pamětech: „Bylo mi třináct a cítila jsem se šťastná, i když jsem z letmého nahlédnutí do novin věděla, co se děje za hranicemi, ale nepřikládala jsem těm událostem velký význam.“

To se ale mělo brzy změnit. Pamětnice se velmi rychle setkala s tváří toho, co ohrožovalo Evropu, Československo i celou její rodinu. Anšlus Rakouska zažila ve svých dvanácti letech; od té chvíle bylo takřka nemožné jezdit za příbuznými do Vídně a zprávy o tom, jak rakouské Židy vyhánějí z domovů a nutí je čistit vídeňské ulice zubními kartáčky, vyznívaly jako z jiného světa. Vzhledem k názvu celého příběhu se chce napsat: všechno je jednou poprvé... Situace vygradovala, když vídeňská tetička fingovala nemoc a rozeslala příbuzenstvu zprávu, že se těžce roznemohla a před smrtí se chce se všemi setkat. Celá rodina se tedy sjela u úplně zdravé tety a vyslechla si varování před nástupem nacismu, o kterém už rakouští Židé věděli své. Nikdo z přítomných tomu však nepřikládal význam, naopak – tetička byla málem prohlášena za nesvéprávnou, protože v Československu, silné a demokratické zemi, navíc zemi tatíčka Masaryka, přece nic takového nehrozí. Sancta simplicitas, chtělo by se říci. Protože nic jiného než svatá prostota to nebyla.

Život v nových podmínkách

Postupně přituhovalo: na podzim roku 1939 byli studenti židovského gymnázia vyhozeni ze školy. Pamětnice také. V té době už její rodina kromě vlastních záležitostí řešila také problémy týkající se rakouských příbuzných, které se podařilo propašovat na Slovensko. A bylo třeba vyrovnávat se s antisemitismem, jenž sice byl ve společnosti latentně přítomen, ale nyní dostal příležitost a narostl do nevídané podoby. Neumannovi museli prodat dům, oželet oblíbeného psa Lorda, kterého někdo otrávil, občas na zahradu u jejich domu přilétl kámen a děti ze sousedství se změnily z kamarádů na bandu zpovykaných násilnických fracků. O něco později, kdy se Židé na ulicích běžně stávali terčem útoků, zmlátila jiná parta tatínka tak, že se připotácel domů s modřinami. Snad z dlouhé chvíle, a jen proto, že byl Žid. Situace nebyla dobrá ani trochu: „Otec přišel zbitý dvakrát, když ho napadli na ulici. Měl hvězdu, tak jako všichni Židé.“

A to zdaleka nebyl všem šokům konec. Pamětnice, která byla na svůj věk intelektuálně velmi vyspělá, dobře chápala, co znamenají kroky jako mnichovská dohoda, likvidace Československa, vznik Slovenského státu, Hitlerova smlouva se Stalinem o neútočení... Našlo se toho dost. V tomto období již byla členkou mládežnického sionistického hnutí Makabi ha-cair. Jak sama říká, Palestina pro ni byla zemí vzdálenou kdesi v mlhách a znalosti o Blízkém východě čerpala převážně z dobrodružných knih Karla Maye: „May napsal řadu knih, které se odehrávaly v arabských zemích, takže jsem věděla více o Arabech než o Židech. Netušila jsem, že v těch oblastech žijí i Židé. Nevěděla jsem, že existuje spojení mezi Palestinou a Židy a že existuje něco jako židovský národ, který má svou vlastní historii. Myšlenka sionismu, vlastní domoviny Židů, pro mě byla nová.“ Bylo dobré mít alespoň nějaká, relativně ochranná křídla v době, kdy Židé už neměli žádná práva a rovněž žádnou ochranu. Klubovna Makabi ha-cair a parta přátel z hnutí jakési krytí poskytovaly alespoň zdánlivě.

Nějakou dobu strávila Ruth Mittelmann v Budapešti, kde studovala na maďarském gymnáziu a bydlela v internátu pro židovské dívky. Stalo se to poté, co bylo židovským dětem na Slovensku zakázáno vzdělávání. V Maďarsku byla v tomto směru situace přece jen o něco lepší. Pamětnice ovládala několik cizích jazyků, a tak se stala hvězdou, kterou se vedení internátu chlubilo. Hovořila německy, anglicky, francouzsky – a maďarštinu zvládla do konce školního roku. Navíc se zde vyučovala také hudba a v té byla rovněž nepřekonatelnou odbornicí. Zdálo by se tedy, že ke spokojenosti jí nic nechybělo, nicméně odloučení od rodiny k dosažení psychické pohody příliš nepomáhalo. V létě roku 1940 se po složení ročníkových zkoušek vrátila domů – a to už se téměř všude v Evropě válčilo.

Válka všude kolem

Situace se postupně stávala neúnosnou. Neumannovi museli už poněkolikáté změnit bydliště, protože Židům bylo dovoleno bydlet jen na periferii Bratislavy, a kromě toho se jejich byt náramně zamlouval Šaňo Machovi, ministrovi vnitra Slovenského státu. V množství dalších protižidovských zákazů, příkazů a nařízení se člověk pomalu přestával orientovat.

V Makabi ha-cair se často probíraly možnosti vedoucí k alija, tedy k odchodu do Země zaslíbené. Jednotlivé skupiny členů se připravovaly jak teoreticky, tak prakticky a určitému množství lidí se nakonec podařilo dostat se přes Maďarsko a další země do Palestiny.

Výtvarně nadaná Ruth Mittelmann si přivydělávala módním návrhářstvím, doučovala tři židovské děti ze sousedství a chodila do kartonářských a knihvazačských kurzů. Všechno se v budoucnu mohlo hodit. Byla ale vůbec nějaká budoucnost? V roce 1942 byly odesílány do transportů desetitisíce slovenských Židů včetně jejích kamarádek, členové hnutí Makabi ha-cair mizeli také, nikdo nevěděl nic konkrétního a všichni jen čekali, kdy přijde řada i na ně. Hitler vítězil na všech frontách a přestalo platit přísloví o tmavých mracích, které přece jen mají stříbrný okraj. Stříbro zmizelo, zůstala jen tma.

Brášku Vikiho rodiče propašovali do Maďarska a sestru Trudi ukryli na venkově. Pro pamětnici ani jedna z těchto alternativ nepřicházela v úvahu: vypadala příliš „židovsky“. Nadále však pracovala teď už v ilegálním hnutí Makabi ha-cair: „Jednou se v naší klubovně objevili dva mladí Poláci, mluvili mizernou němčinou, sotva jsme jim rozuměli. Vyprávěli nám strašný příběh o táboře v Polsku, odkud utekli. Předpokládám, že se jim hnutí snažilo pomoci, jak jen to šlo.“

Byla to první zpráva ze světa, v jehož existenci bylo těžké uvěřit. Transporty sice ustaly, začínalo být nicméně jasné, kde skončila většina kamarádů, rodinných příslušníků a vůbec všech, kteří se vydávali na cestu do neznáma. V srpnu roku 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a Židé prchali na osvobozené území. Toto období nicméně netrvalo dlouho, Němci povstání potlačili a opět nastal čas skrývání, protože vlaky plné Židů se znovu daly do pohybu. Rychlíky první třídy to nebyly, pro tuto kategorii lidí byly k mání pouze dobytčáky... Ruth Mittelmann se sestrou se ukryly u své někdejší služebné a sestra Trudi občas docházela za rodiči – až do dne, kdy se do úkrytu vrátila se zprávou, že našla byt zapečetěný. Rodiče byli zatčeni. 

Cesta do Ravensbrücku

Zanedlouho gardisté zatkli také pamětnici; přestože střídala úkryty, nebylo to nic platné. Po obvyklém výslechu ji odvezli do sběrného tábora v Seredi, který se v té době pro slovenské židovské obyvatelstvo stal pouhou přestupní stanicí na cestě do dalších koncentračních táborů. Zde se setkala s několika bratislavskými přáteli, s rodinou Fleischhackerových a jejich dcerou Lisou. Pobyt zde však netrval dlouho: další den pamětnice spolu s dalšími odjela dobytčákem do neznáma. Otázkou bylo, zda je na konci cesty obávaná Osvětim.

Vlak projížděl severním Slovenskem, částí Polska, ale potom polské názvy stanic vystřídaly názvy německé a po krátké zastávce na berlínském nádraží se ženská část vězeňkyň ocitla v Ravensbrücku, zatímco muže poslali do sousedního Fürstenbergu. Pamětnice zde potkala kamarádku z Bratislavy Susi Messingerovou: „Byla už tma, ale tábor byl osvětlený, takže se lidé poznávali. Prstem ukázala na vysoký komín, z něhož vycházel dým a šlehaly plameny. ‚Vidíš ten komín?‘ zeptala se mě. ‚I my jím dřív nebo později projdeme...‘ Byl to skutečně hrůzostrašný pohled, zvlášť v kontrastu k černočernému nebi. ‚Já ne,‘ namítla jsem. Nakonec jsme přežily obě.“

Podmínky v lágru byly nelidské: o hygieně se nedalo mluvit, jídla jen tolik, aby člověk nepadl hladem (byť mnozí hladem a vysílením padali), znečistěná voda, nekonečné nástupy, buzerace. Byl to ženský tábor, ve kterém se sešly příslušnice různých národů z okupovaných zemí. Židovky zde většinu nepředstavovaly.

Setkání s lidickými ženami

Ruth Mittelmann se dostala do baráku číslo 27, do části B, kde jednu skupinu vězeňkyň tvořily české ženy. Ty měly na oblečení našitý červený trojúhelník – takto Němci označovali politické vězně. Došlo k setkání, na které pak nikdy nezapomněla: „Byly tam ženy z Lidic, ve stejném bloku jako já. Seděly celý den u dlouhého stolu a věnovaly se ručním pracím, pletly ponožky nebo něco jiného pro vojáky, nevím už přesně. Ptaly se mě, zda vím, co se stalo. Netušily, co se stalo s jejich muži a dětmi, protože je odvezli předtím. Věděla jsem, ale neřekla jsem jim to. Myslela jsem si, že jim nemusím ještě přitěžovat. A ještě něco jsem nedělala – nikdy jsem nemluvila v jejich blízkosti německy. Myslela jsem si, že tu řeč musí nenávidět. Takže jsem si dávala pozor, a když byly poblíž, nemluvila jsem německy, ale slovensky.“  

Lidické ženy měly v táboře zvláštní postavení, jakýmsi způsobem privilegované. Přispělo k tomu jejich noblesní chování, klidné vystupování a zdravá míra hrdosti. A právě zástupkyně této skupiny pozvala pamětnici ke stolu „lidických“, což byla věc nepříliš obvyklá a ona na ni byla patřičně pyšná. Možná se zúročilo její slušné chování a velká míra empatie, kterou projevila ve styku s lidickými ženami, byť bylo jasné, že to vše není vypočítáno „na efekt“. Už předtím spolupracovala s Češkou Lenkou Neumannovou, vlastenkou a obdivovatelkou T. G. Masaryka, takže tenhle krok byl jen potvrzením skutečnosti, že idea čechoslovakismu se dala praktikovat i na tak děsivém místě, jako byl koncentrační tábor v Ravensbrücku.

Po večerech se setkávala se svou židovskou kamarádkou Lisou Fleischhackerovou a plánovaly, co všechno podniknou, až tahle hrozná doba pomine a ony se vrátí domů do Bratislavy. Bylo to přátelství, které stálo za to. Lisin přítel bojoval v československé západní armádě a večerní rozhovory se týkaly také příprav na potenciální svatbu, až se po válce všichni sejdou. Nebylo jednoduché udržet si dobrou náladu a optimismus v podmínkách, které zde panovaly. Některé dozorkyně se sadistickými sklony se totiž neštítily ničeho: „Jídlo vždy nosily v takových velkých nádobách a každý dostal do misky svou porci. Jednoho dne ta, která rozdělovala jídlo, nabrala i velkou kost s masem. Štubová, která zodpovídala za místnost, byla zlá. Vidím to jako dnes: držela tu kost s masem a rozhlížela se kolem, komu ji dá. Chtěla lidické ženy potrestat, a dala to mně. Já jsem byla nikdo. Oči všech se na mě přilepily, samozřejmě bych to nedokázala sníst, říkala jsem si, že takhle to nepůjde. ‚Víte co?‘ řekla jsem. ‚Každý si vezme trošku.‘ Každý si vzal kousek masa z té kosti, měly jsme všechny, ale ne moc. Ale takto to bylo v pořádku.“

Ještě jedna důležitá věc se stala: ke konci ledna 1945 se v táboře rozneslo, že se všechny Židovky mají přesunout do jediného bloku, odkud bude vypraven transport. Kam, to nikdo nevěděl, a znamenalo to jediné: ke smrti bylo o krok blíž. „Ten samý den se na mě obrátila paní Maštalířová, představená lidických žen, vysoká žena, z níž přímo vyzařovala autorita. Řekla mi, že mám být připravená, jakmile začnou odvádět židovské ženy z našeho bloku, že mě schovají, a než přesun skončí, strhnou mi z oděvu žlutý trojúhelník a nahradí ho červeným s písmenem T uprostřed. Už si nepamatuji, kde mě schovaly, ale vím, že všechno bylo pečlivě připravené. Od té chvíle jsem nebyla Židovka, ale Češka.“

Když věci vypadají nejčerněji, je ti štěstí nablízku

Tak Ruth Mittelmann přežila svou smrt. Se svou přítelkyní Lisou Fleischhackerovou se už nikdy nesetkala a stejně tak zahynula řada žen, které odešly s transportem. Byl to pochod smrti a z těch se vracel málokdo.

Pamětnice spolu s dalšími Češkami nastoupila do práce, pracovalo se v zemědělství, a tak se dostala mimo tábor. Konec války se blížil, spojenecké bombardování nedalekého Berlína bylo na denním, vlastně spíše na nočním pořádku a fronta se přibližovala. Němci se rozhodli část osazenstva Ravensbrücku přesunout; dobytčáky se jelo do městečka Salzwedel, kde v pracovním lágru za městem kontingent vězeňkyň za krátký čas skončil. Dne 11. dubna 1945 zmizeli příslušníci SS, otevřela se táborová brána a tou dorazili první američtí vojáci. „Náhle jsem se cítila velice unavená. Nebezpečí pominulo, byla jsem živá, a to mi stačilo. Mozek, který tak dlouho musel fungovat přesčas, náhle stáhl pověstnou roletu. Seděla jsem v koutě a nic nedělala. Vzala jsem si pár tabulek čokolády a nějaký chleba, jídla bylo všude tolik, že jsme nevěděly, co s ním. Hlad jsem už neměla. Nic jsem nechtěla a neměla jsem žádné přání. Den, na který jsem tak dlouho čekala a o kterém jsem tak dlouho snila, mě zastihl lhostejnou, bez jakýchkoli pocitů a hlasitých projevů radosti.“  

Konečně se vězeňkyně dočkaly sprchy, čistých postelí, lékařské péče a jídla – byť zpočátku pečlivě odměřovaného, protože hrozilo nebezpečí onemocnění. Nastal čas svobody a nových možností, který Ruth Mittelmann využila po svém: začala pracovat pro americkou armádu jako tlumočnice. V mezičase ovšem prodělala skvrnitý tyfus a později žloutenku, takže když se vrátila z nemocnice v Uchtspringe, Američany nahradila skotská horská divize a ona pokračovala v práci. Tábor postupně opouštěly skupinky někdejších vězňů, a tak v červenci roku 1945 vyrazila na cestu domů i ona.

Utrpěné ztráty

Nebylo úplně jasné, jak bude vypadat normální život. Z útržků vyprávění amerických vojáků pochopila, jaký osud potkal Židy v celé Evropě, ač rozsah katastrofy si ještě nikdo nedokázal pořádně představit. Ruth Mittelmann nevěděla, co ji čeká doma. Z cesty si pamatovala pouze trosky, které zbyly po bombardování Drážďan, a pak přejezd hranic do Čech. Z Prahy odjela do Bratislavy a zamířila rovnou domů do Teslovy ulice. Jejich byt obývala jiná rodina, nicméně maminku, která se v zuboženém stavu právě vrátila z Mauthausenu, našla v jiné části domu. Co bylo horší – nevrátil se tatínek a řada dalších členů rodiny. Tatínek zahynul v Halberstadtu, v táboře, ve kterém vyvíjeli Hitlerovu tajnou zbraň V-2. „Na Moravě, v Pohořelicích, žili tři mí strýcové a jeden bydlel ve Vídni. To byli maminčini bratři, každý byl ženatý a měli děti. Tyto čtyři rodiny sebrali už v roce 1942. Nevím, jestli byli všichni v Terezíně a potom v Osvětimi, ale nikdo z nich nezůstal naživu, žádné z jejich dětí nepřežilo. Všechny čtyři rodiny zmizely, jako kdyby neexistovaly.“

V Osvětimi se čirou náhodou vyhnul plynové komoře bratr Viktor. Přežil a po válce se pěšky vrátil do Bratislavy. Přežila také sestra Gertruda, která poslední měsíce války strávila na slovenském venkově v úkrytu u dobrých lidí.

Je také nutné dodat ještě jednu věc: jestliže si Ruth Mittelmann jak v čase fašistického Slovenského státu, tak během svého putování koncentračními tábory připadala jako v jiném světě, dalo by se očekávat, že tyto pocity pominou s příchodem svobody. Ale tak tomu nebylo. Pocit zvláštní otupělosti ji provázel řadu let po válce, dokonce i poté, co přišla do Palestiny.

Opustili jsme břehy Evropy…

Bylo načase najít bydlení, práci a pokusit se dohnat ztracené roky studia. Pamětnice se zapsala do maturitního kurzu, soukromě vyučovala angličtinu a pracovala v obchodě. V roce 1946 maturovala a odjela na hachšara pořádanou hnutím Makabi ha-cair, aby se fyzickou prací připravila na pobyt v Palestině. Ozvala se však stará choroba, věci se značně zkomplikovaly a Ruth Mittelmann skončila v nemocnici. Komplikace nastaly také v hnutí: podala si přihlášku na lékařskou fakultu, ale to nebylo vedením Makabi ha-cair přijato s porozuměním, protože heslo hnutí přece zní „Uskutečni!“ a tím uskutečněním se mínil odchod do Palestiny, kde na nově příchozí čekala převážně manuální práce. Nepomohlo vysvětlování, že také lékaři budou jistě potřeba a že se pamětnice zavázala, že bude pracovat jako lékařka v kibucu. A tak po desetiletí stráveném v tomto hnutí činností legální i ilegální se s Makabi ha-cair rozloučila.

V té době už měla přítele Josefa, se kterým se seznámila na maturitním kurzu a později se s ním setkala při studiu medicíny. Doba byla plná změn a nových výzev, přičemž ta největší přišla dva roky po válce: „Devátého listopadu 1947 proběhlo na půdě OSN hlasování o vzniku židovského státu. Ten večer jsme se všichni sešli u rádia a s velkým napětím jsme sledovali průběh hlasování a počítali jsme hlasy. U většiny Židů napříč kontinenty to zaručeně muselo vypadat podobně.“

Bylo třeba se rozhodnout. A rozhodnutí padlo zanedlouho: zvednout kotvy a změnit bydliště. Pro slovenské Židy to v té době nebylo nic neobvyklého, zemi opouštěla většina těch, kteří přežili peklo zvané holocaust, a k odchodu směřovala také většina členů mládežnických sionistických hnutí, jež na Slovensku postupně končila svou činnost.

Věta z mezititulku, kterou jsem si vypůjčila z nepublikovaných pamětí Ruth Mittelmann, má pokračování: „Opustili jsme břehy Evropy, jež nás tak zradila, a která přesto navždy zůstala v mém srdci...“ V Izraeli pro ni (v nové zemi přijala nové jméno – Ruth) a její rodinu, kterou založila se svým manželem, začal zbrusu nový život. Přesto do Evropy jezdí a je to pochopitelné: navštívila Halberstadt, kde náhrobní kámen připomíná místo, kde spolu s dalšími zahynul její otec, jela do Lidic, které jsou s jejím příběhem spjaté podstatným způsobem, a jezdí také na Slovensko, které je jejím původním domovem a kde si své martyrium prožil manžel Josef. Zapomenout se nedá.

Místo doslovu

Když jsem do Jeruzaléma na návštěvu Ruth a Josefa Mittelmannových mířila poprvé, věděla jsem jen velmi zhruba, co mě v Migdal Nofim čeká. Poté jsem bez dechu poslouchala příběh, který jsem se velmi nedokonalým způsobem a ve zkratce právě pokusila převyprávět, a věděla jsem naprosto přesně, že se na Vyhlídkovou věž jednou musím vrátit. Očekávané se stalo skutkem, když jsem se za svými přáteli vypravila pár měsíců poté. A vím, že tato návštěva nebyla návštěvou poslední. Kdybych měla v praxi naplnit přísloví „Jména svých přátel vyryj do kamene“, na kameni izraelském by přibyla další dvě: Ruth a Josef Mittelmannovi.

Autorkou textu je Jitka Radkovičová

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století