Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Giertl (* 1921  †︎ 2012)

„Národní výbor dával za minovou roznětku pět korun. Jenže Němci tam už v té době používali nový typ miny, který byl zajištěn v zemi, což civilisté nevěděli, a tak jich mnoho zahynulo.“

  • narozen 24. 2. 1921 v Čiernom Balogu poblíž Banské Bystrice
  • v roce 1941 rukuje na vojnu do slovenské armády, k ženijním jednotkám
  • v roce 1943 je odvelen jako záložník na Krym, do boje se nedostal, věnuje se odstraňování min, poté přechází k partyzánům
  • v dubnu 1943 je zajat Rudou armádou a několik týdnů vězněn, poté vstupuje do československé armády
  • na podzim 1944 odchází na frontu v hodnosti podporučíka – nasazen v karpatsko-dukelské operaci jako ženista u 3. československé brigády
  • po přechodu čs. hranic na Dukle je odvelen na Podkarpatskou Rus s úkolem mobilizovat zálohy pro čs. armádu – zde naráží na zájmy Rudé armády
  • v prosinci 1944 se vrací na frontu ke 3. brigádě
  • 5. května 1945 je odvelen k odstraňování min na východní Slovensko – velí ženijní skupině, která má za úkol odminovat dukelskou oblast
  • v květnu 1946 demobilizován, jde nakrátko do civilu, do armády se vrací v roce 1947
  • v letech 1947–1962 působí jako ženijní důstojník ve Zvolenu, Olomouci, Milovicích a jinde
  • v roce 1962 se natrvalo usazuje v Olomouci, začíná vyučovat na vojenské katedře, odkud v roce 1979 odchází do důchodu
  • Zemřel 4.6. 2012

Narození, škola a vojna

Vesnička Čierny Balog na Hrone leží na středním Slovensku poblíž Banské Bystrice. Ve dvacátých letech dvacátého století se většina zdejších obyvatel živila hospodařením na poli či prací v lese. Stejný osud byl přichystán i pro Jozefa Giertla, který se v této podhorské vsi narodil 24. února 1921. Jozefovým snem bylo stát se lesníkem či, jak se u nich říkalo, „horárom“. Zároveň však toužil po vzdělání, a tak nakonec dělal dvě školy najednou – paralelně s měšťankou studoval i lesnickou školu. Nebylo to však nic jednoduchého.

„Ráno jsem jel před úsvitem do lesa a učil se základy lesnictví, ve čtyři hodiny mě propustili a já jsem šel deset kilometrů pěšky domů, pak rychle na kolo a v pět hodin mi začínala výuka v měšťance. Každý večer jsem cítil, že jsem naprosto vyčerpaný.“

Rodnou ves opustil Jozef Giertl ve dvaceti letech. V roce 1941 Slovensko mobilizovalo a Jozef Giertl nastoupil k ženijním jednotkám do Nového Mesta nad Váhom. Přestože odsud obvykle vojáci základní služby po roce odcházeli na frontu, Jozef Giertl odvelen nebyl, a věnoval se výcviku nováčků. Paradoxně však podle svých slov toužil spíše po bojovém nasazení.

„Cvičili jsme s bodáky a figurínami, což bylo nejvíc vysilující. Já jsem nechápal vojáky, kteří nechtěli na frontu, já jsem tehdy chtěl vypadnout z ubíjejícího výcviku a jít do boje okamžitě.“

Na východní frontě

Na splnění svého přání si ale musel chvíli počkat – po vánoční dovolence na sklonku roku 1942 měl být odvelen na Předkavkazí jako posila k rychlé divizi slovenské armády. V důsledku nacistické porážky u Stalingradu však byly posily odvolány a Giertl odešel na frontu na Krym až v průběhu července 1943 jako ženista v záloze. Zde se začal zabývat odstraňováním min. Tato nelehká práce ho měla provázet ještě několik let. Rychle se sblížil s místním obyvatelstvem, které na Slováky, ač sloužili v řadách nepřátelské armády, pohlíželo (dle Giertlových slov) jako na „bratry Slovany“. Jozef Giertl přešel k partyzánským jednotkám, u nichž působil až do listopadu 1943. Problémy ovšem měl s příslušníky Rudé armády, kteří na dřívější vojáky Slovenského štátu pohlíželi minimálně s nedůvěrou.

„V té době byly vztahy velice vyostřené: Rusové nám zastřelili dokonce jednoho strážného, navíc už začali tehdy působit vlasovci, kteří nám zajali jednoho kamaráda – ten jim však brzo utekl ve spodním prádle a dohnal za pár dní naši jednotku.“

Sověti Slováky odzbrojili a zavřeli do lágrů, přestože jim jasně naznačovali, že jsou partyzáni, a bojují tudíž na straně Rudé armády. Byli zavřeni do lágrů a vyslýcháni.

„Nejdřív nás zavřeli a vyslýchali v katakombách, pak nás zavřeli do koupelny na jejich jednotce. V průběhu našeho uvěznění jsme žádali o komunikaci s partyzány, aby za nás intervenovali. Ti se za nás postavili, byli jsme propuštěni a během několika dní byl naplánován odsun.“

Cesta do Moskvy a vstup do československé armády

Slovenští partyzáni měli jít jako posila do 2. paradesantní brigády v Jefremově, která dosáhla podpory 70 procent Slováků – počítalo se s ní pro nasazení na slovenském území. Protože vlaky nejezdily, byli naloženi na autobusy a rychle postupovali do Jefremova.

„Životní podmínky byly bojové – všechny potraviny jsme měli v tuhé formě, maso nepřipadalo v úvahu. Při přesunech vlakem jsme využili každé chvíle, kdy vlak stál ve stanici. Tam měli teplou vodu, tak jsme si vždy narychlo zalili pšeničnou kaši nebo udělali kafe – jinde to nešlo.“

Slovákům se také podařilo přesvědčit partyzánského velitele Stalinova pluku, aby navštívili prvomájovou Moskvu. Protože však tou dobou měly přednost transporty směřující od fronty, byly jejich autobusy často odstaveny, místy čekali na místě i dva dny. Do Moskvy se tak transport dostal až 4. května 1944. Válečnou prvomájovou Moskvu tak Jozef Giertl nespatřil.

Touto dobou již sovětská armáda osvobodila volyňské oblasti – více než 12 tisíc volyňských Čechů nastoupilo do armády a nastal akutní nedostatek velitelů. V bývalé partyzánské skupině tak byli vybráni čtyři poddůstojníci, kteří měli absolvovat ženijní školu. Mezi nimi byl i četař v záloze Jozef Giertl. Již 7. května 1944 v Moskvě složili přísahu věrnosti československé armádě do rukou generála Heliodora Píky. Poté byli odesláni do ženijního učiliště nedaleko Moskvy. Zde absolvovalo 22 Čechoslováků náročný výcvik, který ukončili na podzim téhož roku. Protože v této době začínala karpatsko-dukelská operace, byli sem čerství absolventi ženijní školy odveleni v hodnosti podporučíků. Ppor. Jozef Giertl byl odvelen ke 3. československé brigádě jako ženista. Zúčastnil se těžkých bojů na Dukle.

Dukla a další postup na frontě

„Při jednom pochodu dolinou u Dukly zůstala fronta stát nedaleko od hranic. Dostali jsme hlášení, že fronta postoupila a my máme provést odminování. Šli jsme po okraji lesa, protože na cestu bylo z německých pozic dobře vidět. Přišli jsme ke škole na holé pláni, kde stál náš tank, který držel frontu. V tu chvíli začaly létat minometné miny, tak jsme seběhli k tanku do doliny. Ten stál jedním pásem na břehu, druhým pod břehem, nebylo možné se tam dobře skrýt. Protože jsem měl nataženou ruku, byl jsem zasažen střepinou do ruky. Potom střelba ustala, ale můj kamarád to schytal do zad, a ačkoliv přežil, měl to daleko složitější s léčbou.“

Nedlouho poté byl Giertl, již jako poručík, přeložen na Podkarpatskou Rus, kde měl za úkol mobilizovat posily do československé armády, protože na Dukle docházelo k velkým ztrátám. Čechoslovákům, sídlícím v Krivé na Tise, se zde podařilo zmobilizovat dva transporty, poté však narazili na zájmy Rudé armády. Ta již přistupovala k Podkarpatské Rusi jako k součásti SSSR a Čechoslováky zde neviděla příliš ráda. Za vstup do Rudé armády bylo obyvatelstvu nabízeno obilí, což v této době byla nabídka více než lákavá. Čechoslováci tím ztratili pozice a Podkarpatskou Rus přenechali zájmům Rudé armády.

V prosinci 1944 se Giertl vrátil na frontu ke Stropkovu. Jako poručík ženistů se účastnil postupu československé armády přes Bardějov, Prešov, Vysoké Tatry a Liptovský Mikuláš, kde v lednu 1945 fronta zůstala stát. I když se později dala opět do pohybu, její postup se výrazně zpomalil, problémy byly hlavně v úzkých údolích Váhu, která úspěšně blokovali Němci.

Přesto 1. května 1945 vkročila 3. brigáda do Žiliny a vzápětí se při přechodu česko-slovenských hranic spojila s českými partyzánskými oddíly, které ji doprovodily až ke Vsetínu a Holešovu. Po celou dobu tohoto tažení sloužil Jozef Giertl jako ženista – jeho úkolem bylo kladení min, odstraňování min, kladení přechodů přes vodní toky či oprava komunikací.

Dne 5. května 1945 zachytili důstojníci třetí brigády v rozhlase zprávu o vypukajícím Pražském povstání. Konec války se zdál být na dosah, zřejmě proto byl Jozef Giertl ještě téhož dne odvelen na východní Slovensko jako specialista na odstraňování min. Při přechodu přes Duklu totiž byly odstraněny miny pouze na přechodech a na silnicích, ty ostatní v zemi zůstaly. Tehdy si již poručík Giertl vybral poddůstojníky, se kterými byl odvelen do Martina. Protože vlaky nejezdily, museli využít koňských povozů. Cestou je tak zastihl i konec 2. světové války.

Odminování východního Slovenska

Pro ně ovšem nebezpečná práce nekončila. Na povozech se dostali až do Margecan, kde nasedli na zkušební vlak do Košic. Podařilo se jim přesvědčit strojvedoucího, aby je na jejich vlastní nebezpečí dovezl až do Košic. Museli ovšem jet po vrstevnicích, protože tunely byly zasypané. V Košicích už existovala specializovaná rota, která se zabývala přípravou na odminování východního Slovenska. Zde proběhl krátký výcvik nováčků, kteří neměli žádné zkušenosti. Profesionální odminování bylo více než potřebné, protože o odstraňování min se již začínali pokoušet i místní obyvatelé.

„Jelikož neexistovala armáda, odminování prováděli neškolení civilisté, kteří dostávali od ONV pět korun za roznětku. Němci ovšem už v té době pokládali nový typ min (T. Mi. 43), která, když byla uzavřena, došlo k přetržení závlačky, a když chtěl někdo vybrat roznětku, došlo k výbuchu. Tak přišla spousta civilistů o život nebo o zdraví.“

Jedné z pěti nově vytvořených jednotek určených k odminování východního Slovenska velel i por. Jozef Giertl. Jeho jednotka, čítající asi 25 lidí, byla odeslána na odminování Dukelského průsmyku, zahrnujícího pět okresů: Medzilaborce, Svidník, Stropkov, Giraltovce a Bardějov, kde bylo min nejvíc. Ženisté byli vybaveni minovými hledačkami, trhavinami, minovými bodci. Byli jsme odkázáni pouze na okresní výbory, které se měly starat o jejich ubytování a zabezpečení. Přestože vojáci prošli školením a měli s minami jisté zkušenosti, mnohdy docházelo v jednotkách i ke smrtelným úrazům.

„Jednou odpoledne, po dešti, jsem vyslal jednotku, přestože byla špatná viditelnost, ale nemohli jsme příliš otálet, protože jsme se živili sami, takže jsem neměl na vybranou. Za chvíli se vrátil voják bez nohy, protože stoupl na zapomenutou minu.“

Dne 18. prosince 1945 byla na Slovensku demobilizována část branné pohotovosti armády, nebezpečná práce Giertlovy jednotky však trvala až do 15. května 1946, kdy skončila branná povinnost státu. Do této doby ženisté každý týden posílali hlášení, kolik zvládli odstranit min. Poručík Giertl měl kancelář na okresním výboru, kde soustřeďoval nákresy objevených min, stejně jako roznětky. Jeho jednotka byla v odstraňování min na čele pomyslného žebříčku v celém Slovensku, protože v jejich obvodu bylo min nejvíce.

„Když se na nás přijel podívat štábní kapitán, ukazoval jsem jim typy nalezených min. Když jsem jim ukazoval typ německé S-miny, tzv. Springmine, která měla výmetnou náplň (při došlápnutí na drátky explodovala výmetná náplň, která vymrštila minu asi 1,2 metru do vzduchu a tam explodovala), vzbudila velkou pozornost. Můj pomocník se snažil ukázat, jak funguje, stlačil drátky a spustil výmetný mechanismus. Mina vyskočila, došlo k hromadné panice, ovšem naštěstí byla předtím vyňata roznětka, takže jediné riziko bylo, aby nespadla někomu na hlavu.“

Další působení v armádě

Branná povinnost na Slovensku skončila 15. května 1946, kdy poručík Giertl konečně odešel do civilu. Již v listopadu 1947 se však do armády vrátil – nastoupil do vojenské školy, tzv. aplikačky do Litoměřic. Po skončení školy byl odvelen do kasáren v Olomouci, kde absolvoval krátký formální výcvik. Pak došlo k reorganizaci armády, byly vytvořeny dvě tankové divize, se kterými Giertl přesídlil do Milovic jako ženijní náčelník divize.

V roce 1952 se tehdy již ženatému Jozefu Giertlovi zkomplikovalo staré válečné zranění – měl odtrhnutou pravou chrupavku v koleni. Po úspěšné operaci byl jako ženijní důstojník přemístěn do Zvolena, poté do Jemnice a Krnova. Zde byly ženistům jako stavební jednotce dokonce přiděleny nedostavěné byty, které si měli svépomocí dokončit.

Roku 1962 přesídlil plukovník Giertl do Olomouce, kde začal působit na vojenské katedře VŠ jako pedagog. Z této funkce nakonec odešel v roce 1979 do důchodu. Dnešní mladé generaci by přál, aby se dokázala orientovat, i když válka je zdánlivě daleko. Také příliš nesouhlasí s dnešními názory na osvobození Československa Sověty a s tím, že vše byla jen komunistická propaganda. Podle něj byli v té době za osvobození Rusy všichni vděční.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století