Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Colonel Henryk Wrona (* 1945)

O půlnoci 21. srpna 1968 jsem překročil hranici. Jak podle švýcarských hodinek

  • narodil se 15. března 1945 v Českém Těšíně

  • první rok života strávil na Těšínsku v polské vesnici Zamarski

  • vyrůstal v Horním Slezsku nedaleko Katowic

  • vystudoval střední průmyslovou školu a poté nastoupil na důstojnickou školu pro tankisty v Poznani

  • v říjnu 1967 k průzkumné jednotce 11. tankové divize v Žagani

  • se svou jednotkou vstoupil 21. srpna 1968 na české území, jel v čele 11. tankové divize

  • po začátku listopadu 1968 hlídal velitelství divize u Hradce Králové

  • po invazi začal studovat na Akademii Generálního štábu

  • v roce 1974 se vrátil k průzkumné jednotce a nastoupil do výcviku pro výsadkáře

  • ze zdravotních důvodů svou jednotku opustil a začal vyučovat průzkumnictví na Akademii Generálního štábu

  • v době výjimečného stavu působil jako vojenský komisař v továrně v Lubartowě

  • v roce 1987 byl z armády ze zdravotních důvodů propuštěn

  • pracoval jako šéf dopravy a zásobování u společnosti provozující bingo

  • v roce 2021 žil ve Varšavě

O půlnoci 21. srpna 1968 překročil Henryk Wrona během invaze armád pěti zemí Varšavské smlouvy česko-polské hranice v Lubawce. Jako příslušník průzkumné jednotky 11. tankové divize dostal za úkol vést kolonu polských tanků do místa určení podle mapy, kterou dostával postupně. Odpoledne 21. srpna 1968 dorazila kolona do Hradce Králové, kde jeho jednotka zůstala do začátku listopadu 1968.

Jeho úkolem bylo hlídat velitelství divize, což se prý obešlo bez problémů. Až po letech se dozvěděl, že se invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy účastnilo 28 tisíc polských vojáků a do Československa vjelo přes 700 polských tanků.

Jsem z Těšínska, ale vyrostl jsem v Horním Slezsku

Narodil se 15. března 1945 v Českém Těšíně, v prvním domě za dnešním mostem Družby přes řeku Olši (polsky Olza), která rozdělovala město na polskou a českou část – Cieszyn a Český Těšín. Maminka mu nikdy nevysvětlila, jak a proč se na českou stranu Těšína dostala. Těšín okupovalo od začátku války Německo, které ho spojilo v jedno město – Teschen.

Před Němci Český Těšín zabralo po Mnichovské dohodě Polsko a z Českého Těšína se stal Cieszyn Zachodni (Západní Těšín). Poláci po napadení Německem 1. září 1939 hlavní těšínský most vyhodili do povětří. Němci most v době války opravili a pár hodin před příchodem Rudé armády v noci z 2. na 3. května 1945 ho opět vyhodili do povětří. V té době byl už pamětník s rodiči ve vesnici Zamarski vzdálené asi deset kilometrů od Těšína, kde bydleli přátelé rodičů a ke kterým později pamětník jezdil na prázdniny.

„Jsem z Těšínska, ale vyrostl jsem v Horním Slezsku,“ vysvětluje pamětník. Když mu byl jeden rok, přestěhovala se rodina do města Mikołów u Katowic, odkud pocházel jeho otec. Maminka byla z Velkopolské oblasti kolem Poznaně. Rodina si žila po válce dobře, tatínek pracoval jako inspektor na železnici, maminka jako úřednice. Horní Slezsko mělo na život pamětníka velký vliv: „Panuje tam obrovská úcta k uniformám a vojsku, takže když jsem dokončil automobilovou průmyslovku, složil jsem zkoušky do důstojnické školy pro tankisty v Poznani.“

Vášeň pro automobily a vojenskou techniku měl od deseti let, kdy se naučil jezdit sám na motocyklu na Těšínsku v Zamarskách, kde trávil prázdniny u rodinných přátel. „Jeli na svatbu a já jsem se procházel po jejich hospodářství a ve stodole jsem objevil motocykl. Nejdříve jsem jezdil do kola na dvoře a pak jsem vyjel ven a jezdil po úzkých cestách,“ vzpomíná. Z prázdnin v Zamarskách se mu vybavuje i pokřikování přes řeku Olši v Těšíně s českými vrstevníky: „Oni na nás volali: „Vy Poloky, bo mate na dupě boloky (Vy jste Poláci, protože máte na zadku boláky). A my na ně: Vy Pepiky, bo mate na dupě knoflíky (Vy jste Pepíci, protože máte na zadku knoflíky),“ směje se při této vzpomínce.

Pamětník lituje, že si více nepovídal s rodiči o tom, jak se jim žilo před jeho narozením. To, že byl jeho otec postřelen Němci při útěku z wehrmachtu, se dozvěděl náhodou, když viděl jizvu na otcových zádech. Jeho otec musel jako všichni Poláci z Horního Slezska, které se stalo za války součástí Německé říše, narukovat do německé armády.

Do Československa vjel 21. srpna 1968 v čele celé divize

Studium na Důstojnické škole obrněných zbraní v Poznani (Oficerska Szkoła Wojsk Pancernych) trvalo tři roky. Po jejím absolvování nastoupil v říjnu 1967 v hodnosti podporučíka k 11. tankové divizi v Žagani. Stal se velitelem průzkumné čety středních tanků, která podléhala přímo veliteli divize.

Počátkem května 1968 se jeho jednotka přemístila na cvičení do oblasti mezi Jaworem a Złotoryjou asi 50 kilometrů od česko-polských hranic. Pamětníkovi se tehdy narodila dcera. „Rozkaz vrátit se k jednotce mě zastihl v porodnici, takže jsem ji nemohl odvézt domů. V oblasti Jaworu jsme cvičili průzkumnou činnost v horském terénu. Vůbec jsme netušili, že pojedeme do Československa. Věděli jsme jen to, že se účastníme cvičení armád Varšavské smlouvy.“ V rámci „cvičení“ se k česko-polským hranicím posunuly také další polské jednotky. To ovšem pamětník tehdy netušil. K hranicích se přiblížili také Sověti ze své velké vojenské základny –  od roku 1945 v městě Legnica – přezdívané Poláky Malá Moskva.

Dvacátého srpna 1968 ráno padl rozkaz přemístit se do Kamenné Hory (Kamienna Góra) vzdálené 10 kilometrů od hraničního přechodu Lubawka, kde jim velitel roty řekl, že čety mají dvě hodiny na nabití tankových kulometů ostrou municí. „Z Kamenné Hory jsme vyrazili, když byla tma. Až tehdy nám řekli, že se účastníme manévrů Varšavské smlouvy na území Československa. Nebyl nám sdělen žádný politický podtext, neznali jsme vůbec žádné podrobnosti,“ říká pamětník.

Před přejezdem hranice v Lubawce se podporučík Henryk Wrona dozvěděl, že má jet v čele celé 11. tankové divize. „Cíl nebyl vyznačen, dostával jsem postupně díly mapy v měřítku 1:100 000, dva archy slepené k sobě, a když cesta na nich skončila, dostal jsem další archy s trasou. Neměl jsem vůbec tušení, kam jedu.“ Hranice překročil přesně o půlnoci na 21. srpna 1968. Nevěděl, že v té chvíli překračují další polské jednotky hraniční přechody na jiných místech – s výjimkou Českého Těšína. Polská armáda zde hranice v srpnu 1968 nepřekročila, aby se vyhnula srovnání s rokem 1938, kdy Polsko na základě Mnichovské dohody anektovalo Těšínsko.

„Měl jsem pocit, že nás Češi vítají, protože závora byla nahoře. Když jsem ale dojel k budově pohraničníků, ukázalo se, že uvnitř jsou naše červené barety. Českoslovenští vojáci tam nebyli, jen naše výsadkové jednotky,“ popisuje vstup na české území. V noci byl na něm klid. Podporučík Wrona se soustředil hlavně na mapu, aby vedl divizi správným směrem. Připadalo mu zvláštní, že nejeli po hlavní silnici přímo nejkratší cestou k místu určení, ale kličkovali. Až později pochopil, že jízdou po vedlejších silnicích přes malé vesnice měli ukázat sílu a obyvatele zastrašit. Ráno se v jedné vesnici zastavili. „Lidé vyšli z domů, přinesli nám čaj a zkoušeli s námi mluvit, ale my jsme příliš nerozuměli. Až později jsme se domluvili. Ptali se nás, proč tam jsme. Naše odpověď zněla: ‚Účastníme se manévrů Varšavské smlouvy.‘“

Nevěděl, že v Čechách bylo 28 tisic polských vojáků

Kolem třetí hodiny odpoledne dojeli do Hradce Králové, kde se na kopci za městem jeho jednotka usadila. „Tam jsem zůstal po celou dobu pobytu v Československu, až do prvních listopadových dní.“ Pamětník se nedostal do kontaktu s místními obyvateli, polští vojáci žili ve stanech, veškeré zásoby jim přiváželi z Polska. „Teprve až nedávno jsem se dozvěděl, že kousek od velitelství naší divize v Hradci Králové bylo na letišti velitelské stanoviště celé naší armády. Dozvěděl jsem se, že nás bylo 28 000 vojáků, že přes 700 tanků vjelo do Československa. Tenkrát jsme nic nevěděli,“ říká.

Pamětník pochopil až na místě, že vojenská operace souvisí s vládou Alexandra Dubčeka. „Jako mladý podporučík jsem neměl čas číst noviny nebo poslouchat rádio. Od rána do večera jsem byl ve službě,“ vysvětluje a dodává, že před vysláním nedostala jeho jednotka žádné politické školení o situaci v Československu. „Velitelé nepředpokládali, že bychom se dostali do kontaktu s Čechy, takže nás na setkání s civilním obyvatelstvem nijak nepřipravovali.“

Úkolem pamětníka bylo hlídat velitelství 11. tankové divize a za celou dobu své služby se nesetkal s žádnými problémy. „Někdy přijížděla osobní auta, lidé nám vyhrožovali, že jsme okupanti. Ukazovali nám plakáty, že rok 1938 se rovná roku 1968. Musím říci, že vojáci tomu srovnání roku 1938 s rokem 1968 nerozuměli. Já spjatý s Těšínem a se Zaolžím jsem si spojil rok anšlusu s naší intervencí.“

O střelbě v Jičíně se doslechl náhodou

 „Trutnov byl střediskem aktivního odporu. Projížděly jím všechny zásobovací kolony a místní po nákladních autech házeli ostré hroty, které ničily pneumatiky. Pokaždé vyřadili z provozu dva až tři vozy,“ říká pamětník k problémům, o kterých se doslechl.

Jen náhodou se dozvěděl o střelbě opilého polského vojáka v Jičíně – asi měsíc po této tragické události. Sedmého září pozdě večer začal Stefan Dorna střílet na skupinku lidí odcházejících z kina. U křižovatky na Letné zastřelil šestapadesátiletou Zdenku Klimešovou a čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého, sedm dalších utrpělo těžká zranění, včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili svého kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.

Informace o tomto incidentu československá i polská oficiální média tajila. Nedostala se tak ani k polským vojákům. „Jako správný zvěd jsem měl uši nastražené a zaslechl jsem hovor velitelů o tomto činu,“ vzpomíná. Se svými kolegy pak debatovali, kde vzal polský voják alkohol. „V žádné jednotce nebyl přístup k alkoholu. Po uklidnění situace mohli důstojníci jet na návštěvu, na dva dny vidět manželky a děti, a když se vraceli, tak ten autobus důkladně prohledali, právě proto, aby nebyl dovezen alkohol. Nebylo to možné. Voják u soudu, který ho odsoudil k trestu smrti, také neřekl, odkud měl alkohol. Celý náš pobyt zkazil ten jeden čin pod vlivem alkoholu.“

Poláci odmítli Stefana Dornu předat Československu a postavili ho v říjnu před vojenský soud v Kladsku. Ten jednadvacetiletého Dornu odsoudil k trestu smrti. Měsíc po vynesení rozsudku napsal Dorna, civilním povoláním zámečník, dopis ministru obrany generálu Wojciechu Jaruzelskému. Svůj zločin v něm ospravedlňoval tím, že Češi pronášeli „urážlivá slova namířená proti polské armádě, straně a vládě Polské lidové republiky“. V říjnu 1969 soud změnil trest smrti na doživotí. Podle nového polského trestního zákoníku byl později trest snížen na 25 let vězení. Dornu nakonec propustili z vězení v roce 1983 za příkladné chování. Rodiny obětí nikdy nekontaktoval.

Polští vojáci se začali z Československa stahovat na přelomu října a listopadu 1968. Na našem území zůstali na 23 let sovětští vojáci. Henryk Wrona se domů dostal na začátku listopadu – po několika měsících mohl vidět svou dceru narozenou v květnu. „Byl jsem šťastný, že jsme s ženou a dcerkou pohromadě,“ říká.

Po invazi nastoupil na Akademii generálního štábu

Po návratu převzal poděkování ministerstva obrany za účast v invazi a dostal možnost ucházet se o studia na Akademii generálního štábu (Akademia Sztabu Generalnego). Velitel jeho 11. tankové divize Witold Wereszczyński byl za úspěšné zvládnutí Operace Dunaj povýšen do hodnosti brigádního generála. Pamětník složil úspěšně zkoušky na akademii a po ukončení studia v roce 1974 dostal nabídku na akademii zůstat jako vyučující. Služba u průzkumné jednotky ho ale lákala více, navíc se toužil stát výsadkářem a nastoupil do parašutistického výcviku. Při jednom seskoku si zlomil nohu a po vyléčení se kvůli snížené zdravotní způsobilosti nakonec na akademii jako učitel vrátil. „Působil jsem tam jedenáct let a byl to příjemný čas. Učil jsem svou specializaci — obecné průzkumnictví a musel jsem natlouct do hlav studentů vědomosti o armádách protivníků, kteří jsou dnes přáteli v NATO.“

Na akademii zažil vyhlášení výjimečného stavu ráno 13. prosince 1981. „Výuka byla přerušena, studenti se museli dostavit ke svým jednotkám. My vyučující jsme museli zůstat v kasárnách, domů jsme mohli jednou týdně,“ vzpomíná.

Moc převzala skupina třiadvaceti vysokých důstojníků polské armády, která se pojmenovala WRON (Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego, česky Vojenská rada národní záchrany). Pamětníkovo příjmení Wrona proto v té době budilo obavy – armáda tehdy zasahovala do všech oblastí života. Kromě dohlížení na dodržování stanného práva (platil zákaz vycházení mezi 19. a 6. hodinou, později mezi 22. a 6. h) hlídala také hospodářství – telekomunikace, energetiku, těžbu a námořní přístavy a 129 nejvýznamnějších továren. Dohled zajišťovalo 8 000 vojenských komisařů a jedním z nich se stal uprostřed výjimečného stavu, v březnu 1982, také Henryk Wrona.

„Dostal jsem rozkaz a musel jsem ho poslechnout, aniž jsem věděl, co práce komisaře obnáší. Pak jsem se dozvěděl, že naším úkolem je hlídat, aby podniky fungovaly tak, jak mají, aby nestála výroba,“ říká pamětník. Oficiálním důvodem vyhlášení výjimečného stavu totiž byla zhoršující se ekonomická situace země, která se projevovala nedostatkem zboží v obchodech. Vláda z ní vinila stávky hnutí Solidarita, které postavila mimo zákon. Pamětník se dostal do továrny na magnetofony a radiopřijímače v městě Lubartow nedaleko Lublinu, kde pracovalo 3000 zaměstnanců. Čas v této továrně mu přinesl poznání, jak pomáhat druhým.

„Obraceli se na mě pracující se svými problémy. Pomohl jsem jedné matce-samoživitelce. Žila v suterénu ve strašných podmínkách se třemi dětmi, které měly tuberkulózu. Zařídil jsem jí sociální byt, i když to byl strašný boj s úředníky,“ vypráví.

Zavedení výjimečného stavu hodnotí pozitivně. Odvrátil podle něj občanskou válku, ke které mohlo dojít mezi stoupenci Solidarity a komunistickou vládou. On sám byl členem polské komunistické strany (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza) od třetího ročníku na Akademii generálního štábu, kdy dostal nabídku na vstup, kterou prý nemohl odmítnout. Na stranických schůzích řešili spíše pracovní podmínky a lidé na nich mohli projevit i nesouhlasné názory s vládnoucí politikou.

Propuštění z armády byl pro něj šok

Dne 11. července 1987 se obrátil jeho život naruby. Ze zdravotních důvodů byl propuštěn z armády v hodnosti podplukovníka, těsně před dosažením hodnosti plukovníka, ke kterému by došlo na podzim roku 1987. „Byl to pro mě šok. Celý můj život byl spojený s armádou,“ konstatuje pamětník. Ke zhoršení zdravotního stavu došlo poté, kdy mu při punkci ve vojenské nemocnici zanesli do nohy zlatého stafylokoka a neuměli ho vyléčit. „Z nohy mi pořád teklo. Kalhoty od uniformy jsem měl hned mokré,“ vzpomíná.

Později dostal nabídku pracovat pro polsko-španělskou společnost provozující hru Bingo jako šéf dopravy a zásobování. Při této práci se mu splnil jeho dětský sen – řídil auta mnoha značek, která byla za jeho finančním limitem. I přesto si nejvíce ve svém profesním životě cení své služby: „Až do konce života budu vždy hrdě říkat, že jsem byl průzkumníkem v 11. drážďanské obrněné divizi, která se dnes nazývá 11. lubuská obrněná jezdecká divize krále Jana Sobieského III.,“ uzavírá Henryk Wrona.

V roce 2021 žil jako vdovec ve Varšavě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Markéta Reszczyńská)