Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ryszard Gaik (* 1936)

Nejprve nás deportovali za Ural a potom odsunuli do západního Polska

  • 1936 narozen v jihovýchodní Haliči do polské rodiny

  • 1. září 1939 napadení Polska Německem

  • 17. září 1939 napadení Polska Sovětským svazem - deportace Gaikových do Kazachstánu

  • 1940 - zastřelení otce v zajateckém táboře NKVD Ostaškov (součást Katyňského masakru)

  • 1944 - povolení vycestovat do Kyjeva

  • 1945 - návrat na někdejší polské území - do Lvova, který už byl ale pod sovětskou správou

  • 1945 - evakuace směrem do Zgorzelce/Görlitz, získání bytu ve Wroclawi/Breslau

  • vystudoval střední školu pro letecké mechaniky a polytechniku ve Wroclavi

  • pracoval na různých vedoucích technických funkcích v automobilovém průmyslu

Ryszard Gaik prožil první roky svého života šťastně s rodiči v meziválečné Polské republice. Vše se změnilo po začátku války a napadení Polska ze západu Německem a z východu Sovětským svazem.

Narodil se 1. ledna 1936 v někdejší polské vesnici Svatý Josef (Święty Józef), která se dnes nachází na území Ukrajiny v Ivanofrankivské oblasti. V době pamětníkova narození vesnice ležela v jižním cípu meziválečného Polska u hranic s Rumunskem dvacet kilometrů od města Kolomyja v oblasti zvané Pokutí (Pokucie), která patřila do historického regionu Halič. Z Pokutí pocházela rodina maminky Helena rozené Kwiatkowské, tatínek Felix Gaik se do Pokutí dostal z Radomského okresu jako příslušník policie po vzniku druhé Polské republiky.

Polsko získalo 11. listopadu 1918 nezávislost a východní území (dnes území Ukrajiny, Běloruska a Litvy), která byla součástí první Polské republiky. Ta však o ně záhy přišla při tzv. trojím dělení v letech 1792-1795, kdy si polské území rozdělily Rusko, Prusko a Rakousko. Polsko na 123 let zaniklo. Po jeho znovuobnovení si Sovětský svaz nárokoval východní území a od února 1919 do března 1921 o ně vedl válku s mladou polskou republikou. Poláci hraniční pásmo od Běloruska po Rumunsko pod velením Józefa Piłsudského území ubránili.

Na dobu meziválečné polské druhé republiky vzpomíná pamětník jako na krásný čas, kdy se jeho rodině dobře vedlo. Bydleli v Korszówě (dnes Koršiv, Коршів) poblíž města Kolomyja, kam byl jeho tatínek přidělen na policejní stanici. „Měli jsme hezký život. Nic nám nechybělo. Měli jsme hezký dům s velkou zahradou, maminka nepracovala, starala se o domácnost, moji sestru Danutu a mě. Jezdili jsme často na výlety, protože táta byl zapáleným turistou. Byla to selanka,“ říká pamětník a popisuje předválečné vztahy s Ukrajinci: „Neměli jsme mezi sebou neshody. Teprve když začala válka, tak se to neuvěřitelně změnilo. Začali nás popichovat a později i vraždit.“

Otce odvedli na začátku okupace Sověti

Předzvěst války pocítil v roce 1938. „Táta přišel z práce a řekl, že je zle, že bude válka. Viděli jsme, že Ukrajinci se na nás dívali ne úplně přátelsky. Lidé se začali připravovat, pekli suchary, dělali si zásoby.“ Na konci srpna 1939 se ukázalo, že měl tatínek pravdu. Dostal příkaz přihlásit se na okresní velitelství v Kolomyji. V povolávacím rozkazu bylo uvedeno, ať se připraví na delší odloučení od rodiny. Manželku s dětmi proto před nástupem odvezl k prarodičům Kwiatkowským do Svatého Josefa. Tam uslyšeli 1. září 1939 v rádiu, že začala válka, že Němci obsadili část Polska od západu a postupují k Varšavě. „Letadla se překvapivě objevila i nad naším území, nad Pokutím. Jasně jsme viděli, že to jsou letadla se sovětskou hvězdou. O tátovi jsme neměli zprávu. Dozvěděli jsme se, že policie dostala rozkaz přemístit se na rumunskou hranici. Pro nás Poláky to bylo velké drama.“

Sedmnáctého září vpadli na východní území Polska Sověti. „Zabrali všechny úřady, zavřeli naše školy, všude dosadili své lidi. A Poláci mlčeli. Z jedné strany byli Němci, z druhé Rusové,“ vzpomíná na začátek sovětské okupace Polska pamětník. Rodina stále neměla zprávu o tatínkovi. „Byli jsme na poli a sousedi na nás volali. Přišli jsme k jejich povozu, a na něm pod slámou leží táta, vedle něj kolo. Táta byl nepoznání zarostlý, takže máma omdlela.“ Felix Gaik pak rodině vyprávěl, že sloužil na hranicích, kde byl zmatek, lidé utíkali do Rumunska. On a jeho kolegové zmatku využili a chtěli se vrátit domů. Dva týdny se prodírali lesem, šli po nocích, aby se vyhnuli Rusům i Ukrajincům. U jednoho polského hospodáře dostali kola. Po návratu domů se tatínek nejdříve schovával u souseda ve sklepě, a když se situace zdála být klidná, vrátil se domů. Záhy si ale pro něj přišli sovětští vojáci.

„Přijeli k našemu domu ve čtyři ráno. Táta vyskočil z okna, ale chytili ho v sadě a přivedli ho k domu. Měl na sobě kalhoty policejní uniformy a u sebe pistoli, takže ho chtěli zastřelit na místě. Postavili ho ke stodole a já se sestrou jsme se mu vrhli k nohám. Sověti nás od něj táhli a já jsem jednoho z nich kousnul.“ Kolem domu se srotil dav lidí a Sověti Felixe Gaika hodili na korbu nákladního auta a odvezli. Neřekli kam, ale mezi lidmi se vědělo, že zatčené svážejí na nádraží v Kolomyji . Když se maminka dozvěděla, že je odvážejí k výslechům na policejní stanici, vypravila se tam a náhodou zahlédla, jak jejího manžela vedli od výslechu.

„Táta byl spoutaný, ruce měl za zády, tvář zbitou. Uviděl mámu a kývnul na znamení, že je to špatné. Hned si toho všimli a odtáhli ho, maminku také. To bylo naposledy, kdy máma viděla svého manžela. Osmého ledna 1940 od něj dostali od něj dopis, ve kterém stálo: ‚Moji nejdražší, jsem v táboře v Ostaškově. Daří se mi moc dobře, jak se mají děti? Moc se mi stýská po vás všech a po Tobě. Miluji vás. Věř, že se vrátím.‘ Věděli jsme, že je to lež. Komu se dobře daří v táboře? Tím kontakt s tátou skončil,“ konstatuje pamětník.

Místo za otcem jeli za Ural

Maminka pak psala na všechny možné sovětské úřady, ale nikdy nedostala odpověď. Desátého února 1940 odjel první transport rodin polských státních zaměstnanců (policistů, úředníků, učitelů) na Sibiř. Deportace na Sibiř byly od dob ruského cara Petra I. běžným trestem a Poláci se na Sibiři v hojném počtu ocitli po porážkách tří velkých protiruských povstání v 19. století. Po začátku sovětské okupace Polska odváželi Sověti na Sibiř každého, kdo náležel k polské inteligenci. V dubnu 1940 musela do transportu nastoupit také rodina policisty Felixe Gaika. „Jako pro tátu tak i pro nás si přijeli ve čtyři ráno. Křičeli: ‚Gelena Gaik, oblečte se, jedete za mužem!‘ Rychle jsme se sbalili, ale zavezli nás k nákladnímu vlaku. V každém vagonu bylo 30 nebo 40 lidí, a drželi nás v něm celý den, až večer se vlak rozjel. Nevěděli jsme, kam jedeme. Lidé plakali, jedna paní se zbláznila. Pak jeden mladík udělal díru, a tak jsme viděli, že jedeme na východ. Jeli jsme od 10. dubna do 1. května. Vysadili nás za Uralem v Kostajnajské oblasti, na stepi. Byla tam ještě strašná zima.“

Od vlaku je zavezli na povozu do vsi Orlatovka, ve které lidé žili v zemljankách. V jedné z nich ubytovali rodinu pamětníka – měla dvě místnosti a v jedné mělo žít 14 Poláků. „Plakali jsme, měli jsme hlad. Ráno přijeli na koních sovětští funkcionáři – předseda místního kolchozu a předseda komunistické strany. Řekli nám, že jsme přijeli na práci, a že kdo nepracuje, ten nejí. Někoho poslali na pole, jiného do kravína.“ Kdo pracoval, ten dostal příděl půl kila chleba na den. Kdo nepracoval, tedy děti, dostal čtvrt kila chleba. Pamětník vzpomíná, že je trápil neustálý hlad, zima a také vši, blechy a štěnice. Situace se ještě zhoršila, když Německo napadlo Sovětský svaz. „V červnu 1941 skončilo německo-sovětské přátelství a Rusové všechno z hospodářství odvezli do války. Kolchoz upadl, pole zarostla, krávy odvezli. Když ještě byly, tak jsme sbírali jejich lejna a v létě je na sluníčku sušili a v zimě jimi topili.“

Během bitvy u Stalingradu posunuli Sověti letecké základny za Ural, jedna byla i u Orlatovky. „Vyhazovali sudy s použitým leteckým mazivem, a my jsme to mazivo jedli, mazali jsme ho na chleba. Organismus potřeboval tuk,“ popisuje.

Bez dokladů se dostali zpět do Polska

V roce 1944 přišla dobrá zpráva: kdo měl polské doklady, mohl být evakuovaný do Polska. Jenže Helena Gaik je s sebou neměla. „Když jsme odjížděli, byla mladá, bylo jí 25 let, tak na to nemyslela. Ti zkušenější si je vzali. Protože jsme je neměli, stali jsme se občany Sovětského svazu.“ Maminka pamětníka se rozhodla zariskovat a nastoupila s dětmi do vlaku, kterým odjížděli Poláci s doklady. Risk se vyplatil, na podzim roku 1944 dojeli do Kyjeva. Dostali ubytování ve vybombardované továrně a opět museli pracovat. Až na konci léta 1945 se mohli Poláci s doklady vrátit do své vlasti. „Zase jsme je neměli, ale poradili nám, ať seženem bimber (domácí pálenku), a tím ať ve vlaku po cestě podplácíme ruské výpravčí.“ Bimber sehnali a opravdu se díky němu dostali do Lvova. Cesta trvala měsíc, a když dojeli, tak zjistili, že už nebyl polský. Poláci se měli vysídlit, a tak dostali evakuační průkaz do Polska. „V něm bylo napsáno, že máme jet do Zhořelce. My jsme ale nevěděli, kde je Zhořelec. Přijeli jsme do Katovic, a tam také nikdo nevěděl, kde je Zhořelec. Narazili jsme na hodné polské vojáky, kteří nám dali konzervu jídla a našli vlak do Zhořelce. Jel přes Wroclaw, kde všichni vystupovali a říkali, proč byste jezdili do Zhořelce, Wroclaw je velké město. Tak jsme také vystoupili.“

Poválečná Wroclaw byla jedna velká ruina. Město, které se na příkaz Adolfa Hitlera stalo v roce 1944 vojenskou pevností (Festung Breslau), obléhala od poloviny února až do 6. května 1945 Rudá armáda. V důsledku bombardování a bojů bylo město ze 70 procent zničené. Dne 2. srpna 1945 bylo na Postupimské konferenci rozhodnuto o posunutí polské západní hranice k řece Nise a město se nacházelo na tomto dříve německém území, kterému se říkalo „znovuzískané“ (polsky Ziemie Odzyskane). Z Breslau se stala Wroclaw a přijížděli do ní Poláci přesídlení z východního pohraničí předválečného Polska, především ze Lvova a okolí a z Vilniuské oblasti. To, co zažili ve svých domovech, které museli narychlo opustit, znovu zažívali ve Wroclawi – ale z opačné strany. Měli se nastěhovat do domů a bytů, z nichž se narychlo stěhovali němečtí obyvatelé. Maminka pamětníka měla v evakuačním průkazu napsáno jako cílové město Zgorzelec, které v Polsku nikdo nemohl znát, protože až do roku 1945 to bylo německé město Görlitz. Posunutí polsko-německé hranice na řeku Nisu toto město rozdělilo – historická část se stala součástí východního Německa, východní část polským městem Zgorzelec. Pracovníci repatriačního úřadu ve Wroclawi se nad Helenou Gaik slitovali – mladou ženu bez manžela s dětmi ve věku deset a devět let poslali do čtvrti Kowale, kde jim přidělili byt.

„Den před Vánocemi nás naložili na nákladní auto a odvezli do Tczewské ulice 38. Poláci vešli do domku a řekli nám, ať počkáme na korbě. Němce dali dvacet minut na sbalení. Zažili jsme to sami, věděli jsme, jak těžké je opustit domov. Slyšeli jsme pláč, ta Němka se mámy na něco ptala, ale nerozuměli jsme jí. Po šesti letech kočování jsme měli domov. Na kamnech byla polévka, byt byl zařízený, v jednom pokoji stál stromeček, v ložnici byly povlečené peřiny. To bylo něco…“

Maminka se pořád modlila za návrat otce

Radost z nového života kazilo to, že stále nevěděli, co se stalo s tatínkem. Psali do Moskvy, do Buzuluku, kde se formovala polská jednotka bojující na východní frontě, Červenému kříži, ale všichni odepisovali, že nemají o Felixi Gaikovi žádnou informaci. Maminka se modlila a zpívala písničky, které pamětník dodnes dokáže zazpívat. Alespoň našla svého tatínka a bratra, od kterých se dozvěděla, že její maminka se konce války nedožila. Frantiszek Kwiatkowski se usadil ve vesnici Mątowy Wielkie v Pomořském vojvodství a maminka pamětníka rozhodla, že odjedou za ním. „To byla velká chyba,“ komentuje to s odstupem času pamětník. Soužití nefungovalo tak jako před válkou. Dědeček se znovu oženil, vzal si Němku, která se tak nemusela vystěhovat. Po roce se vrátili do Wroclawi, jejich byt v Tczewské ulici už ale zabral někdo jiný. Bydleli u maminčiny kamarádky, která dětem navrhla, jestli nechtějí na nějaký čas do dětského domova, kde o ně bude postaráno do doby, než najdou nový byt. Pamětníka tato představa nadchla. Přemluvili maminku, a tak pamětník se svou o rok starší sestrou nastoupili 1. října 1947 do domova v Gorzanowě v Dolním Slezsku. „Staraly se o nás řádové sestry a měli jsme se tam moc dobře, i když jsme museli pomáhat. Ale neměli jsme hlad a mohli jsme tam chodit do školy.“

Po roce se situace změnila. Polští komunisté rušili dětské domovy, které vedly řádové sestry. Pamětníka se sestrou rozdělili, on putoval do státního dětského domova ve městě Bardo Śląskie, kde od prvního dne zažíval šikanu od starších chlapců. „První noc mě zbili, sebrali mi oblečení, a nemohl jsem nic říct, protože mi vyhrožovali. Hráli karty, kouřili, chodili za školu, chovali se úplně jinak než svěřenci u jeptišek. Když za mnou máma na Vánoce přijela, řekl jsem jí to. A ona zařídila, abych mohl soukromě zpátky do Gorzanowa.“ Po půl roce se mohl vrátit k mamince do Wroclawi, která mezitím sehnala byt.

V roce 1950 dokončil základní školu a pokračoval na střední škole pro letecké mechaniky. Měl výborný prospěch a chtěl pokračovat ve studiu na wroclawské polytechnice. Maturitní zkouška se mu povedla, ale na maturitním vysvědčení měl jako celkovou známku uvedenou trojku. Od ředitele školy se dozvěděl, že je to kvůli tomu, že nebyl členem Polského svazu mládeže (Związek Młodzieży Polskiej). Přitížilo mu i to, že když 5. března 1953 zemřel sovětský vůdce Stalin, neprojevil dostatečně svůj zármutek. „Stalin vyvezl na Sibiř dva miliony Poláků. Třetina umřela, třetina se vrátila, třetina tam zůstala. A před školou stáli mládežníci v černém s červenými kravatami a plakali. Zeptal jsem se jich, co se stalo? Řekli, že zemřel soudruh Stalin. A já jsem opáčil, že jsem myslel, že se stalo něco vážnějšího.“

Studiem vysoké školy si splnil sen

Na vysokou školu mohl zapomenout, a navíc dostal za trest umístěnku až do Gliwic u Gdaňsku. Podařilo se mu vyjednat si změnu a v září 1955 nastoupil jako konstruktér do wroclawské továrny WSK (Wytwórnia Sprzętu Komunikacyjnego), ve které se vyráběla letadla a stroje pro textilní průmysl. Po roce se mu splnil sen – nastoupil na wroclawskou polytechniku. Vysokou školu musel v říjnu 1956 opustit a narukovat na tři roky do armádu, která prý potřebovala jeho specializaci leteckého technika. Pamětník se domnívá, že to byl trest za to, že se účastnil protestních pochodů proti krvavě potlačenému povstání dělníků v Poznani na konci června 1956. Vojenskou službu naštěstí zkrátili na dva roky, po vojně dokončil studia a vrátil se do továrny WSK, kde se seznámil se svou budoucí ženou. V roce 1961 se jim narodila dcera, v roce 1964 syn.

Rodina se přestěhovala do lázeňského města Duszniki-Zdrój, kde pamětník pracoval jako technický ředitel v podniku na výrobu automobilových motorů Zakłady Elektrotechniki Motoryzacyjnej. Ačkoli nebyl členem komunistické strany, jako odborník často cestoval služebně do mnoha západních zemí včetně tříměsíční stáže v italském FIATu. Po čtrnácti letech se rodina se vrátila do Wroclawi kvůli dceři, která zde studovala střední školu. V době výjimečného stavu (13. prosinec 1981 – 22. července 1983) přišel pamětník o práci v automobilovém průmyslu a začal taxikařit. Když jednou vezl bývalého kolegu, dostal nabídku pracovat jako inspektor kvality práce. Po roce a půl nastoupil jako technický ředitel do podniku Wrozamet, který vyráběl plynové a elektrické sporáky. Ze zdravotních důvodů odešel v roce 1990 do částečného invalidního důchodu. Lékař mu dal tehdy na vybranou: Život, nebo funkce. Po odchodu do důchodu ale dostal záhy nabídku od známého pracovat na částečný úvazek v technické správě společnosti PPH CREATOR. Ta se postupem času stala největším rehabilitačním zařízením v Dolním Slezsku a pamětník zde pracoval 22 let, až do roku 2012.

Jméno otce našli na seznamu obětí katyňského masakru

Po pádu komunismu se pamětník konečně dozvěděl, co se stalo s jeho otcem. „Našel jsem jeho jméno na seznamu obětí katyňského masakru.“ Felixe Gaika zavraždili Sověti spolu s dalšími 6 310 polskými policisty a důstojníky, které zajali v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop a věznili v zajateckém táboře NKVD v klášteře na ostrově Stolobny asi 10 kilometrů od Ostaškova. Mezi 3. dubnem a 19. dubnem 1940 je všechny v rámci katyňského masakru zastřelili.  

„Moje matka na svého muže celý život čekala, nikdy se už nevdala, i když byla pohledná a měla několik nabídek. Sedávala u okna a měla pocit, že ho vidí, že se vrací. Ale nikdy se nevrátil,“ uzavírá Ryszard Gaik.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Inconvenient Mobility

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Inconvenient Mobility (Markéta Reszczyńská)