Karel Köcher

* 1934

  • „Vzdali jsem se amerického občanství, Hanička taky, přišel konzul až k nám. Vyletěli jsme na americký pas. Druhý den ráno nás posadili do Herculesu, to jsou ta obrovská vojenská dopravní letadla, kde nejsou sedadla, jenom lavice po straně. Obklopen agenty, spoután, ale tak brutálně, že jsem necítil ruce. Jediný ze sedmi agentů se styděl, jak se ke mně chovají, a dával mi žvejkačku. Snažil se mě uklidňovat. Příletěli jsme na Tempelhof, letiště v Západním Berlíně. Rovnou z letadla mě posadili do dodávky. Tou dodávkou mě vezli na ten slavný most, s Haničkou. Spoutanýho. Všichni měli takovou podivnou hrůzu, aby se nic nestalo. Doprava byla zastavena, projížděli jsme všemi křižovatkami, všude stála policie na motorkách, neuvěřitelný průjezd Západním Berlínem až k tomu mostu. Most byl přes řeku Havel, to je cesta z Berlína do Postupimi. Konec Berlína, velice hezké prostředí, klasický secesní most. Seděl jsem v té v dodávce se svou ženou a čekalo se, až přijede z druhé strany auto se Ščaranským. Byli tam i další lidé, přihození, spolu s námi vyměnili pár takových celkem bezvýznamných lidí. Syn tenisty Javorského, který převážel nějakou ženskou přes hranici, z Bulharska do Turecka, a zatkli ho. Javorský měl tenisovou školu a učil kancléře tenis, tak kancléř vyjednal, aby jeho syna pustili. Ti byli bezvýznamní, přihození šlo tam o Ščaranského a o mě. Přijelo auto z Postupimi, tam byl Ščaranský. Zastavili na té východoněmecké straně. On vyšel z auta první a šel přes most. Ten den hodně sněžilo a oni museli zastavit a zamést most, aby byla vidět ta čára mezi Východem a Západem, hranice železné opony. Teď tam zastavují autobusy s turisty. Ščaranskýmu dali Sověti nový oblek, ale on je mrňavý, kalhoty si musel založit. Přišel Ščaranský, šel směrem k dodávce a udělal velký krok přes tu čáru, zvedl nohu až na druhou stranu. Prošel okolo mě a v ten moment mi sundali pouta a otevřeli dveře. Mezitím už přijel Wofgang Vogel se zlatým mercedesem, přistavil se k té dodávce. Přešel jsem čáru, za ní čekal Vogel a přejeli jsme do východního Německa. Tam už čekal autobus se šampaňským a číšníkem a jeli jsme do vily Stasi a do hotelu. Druhý den jsem odletěl do Prahy letadlem ministra vnitra. Tehdy poprvé dali Češi najevo svou přítomnost.“

  • „Vyjdu z budovy na 47. ulici, kde byla ta kancelář. Před ní stála černá limuzína a obklopili mě - že se mnou chtějí mluvit a že mi chtějí udělat nabídku, FBI. Jestli bych jel s nimi. Nezatkli mě, jestli bych jel s nimi. Viděl jsem, jak mě obklopili, bylo to takové zastrašovací. Nepošlete je do hajzlu - chtějí mi udělat nabídku. V té době jsem se chystal do Rakouska a nevěděl jsem, čím se tam budu živit. Odvezli mě do jednoho z nejluxusnějších hotelů v New Yorku, Barbizon Plaza. Tam měla Sofia Loren apartmá a tak, ultra ultra! Tam měli suite. Tam seděl kontrarozvědčík FBI, docela příjemný člověk, a šéf kontrarozvědky CIA . A teď mi povídají, že vědí o mé spolupráci… Věděli spoustu detailů mojí práce, až to hezký nebylo. To mohli mít od Fily, ale nemyslím si, že mě Fila prásknul. Dozvěděli se to od Kalugina a od něj šli na Filu a ten si myslel když jsem proti režimu v Praze, tak budu spolupracovat. Domnívám se, že tak to bylo. A oni byli taky přesvědčení, že mě otočili, že jsem v konfliktu s Prahou. Udělali mi nabídku. Nabídli mi, že mě nechají odjet do Rakouska a že mi dají smlouvu spolupracovníka CIA a odtamtud můžu pracovat proti režimu v Praze.“

  • „Doporučovalo se, koho verbovat, nebo neverbovat, to byl jeden z hlavních cílů, objevit takové ty měkčé povahy, které by bylo možné zmáčnout, nebo by byli úplatní. Takže tam byla zároveň možnost torpédovat ty verbovky. To mi vyhovovalo, protože si myslím, že Američané se chovají velice ošklivě ke svým agentům, protože když jim to někdo podepíše a pracuje pro ně, tak se vystavuje obrovskému riziku, ne jenom zatčení, ale vůbec zničení všeho, rodiny, a oni se o něj nepostarají potom. Bylo mi opravdu potěšením torpédovat ty verbovky. Nebo když někdo odjížděl do Afriky, do Ugandy nebo kam, tak že tam budou chtít někoho verbovat, někoho kdo tam jel jako tlumočník, takže už jsem mohl varovat, koho chtějí verbovat. Já bych to teoreticky neměl vědět, ale všichni byli upovídaní a všichni mi to vykládali, takže to nebyl problém zjist.“

  • „Detektor lži. Dneska je to už asi jiný, dneska už bych je asi neošálil. Jistě budou daleko dokonalejší. To se odbylo za jedno odpoledne. Tady byl nějakej major Dufek, to byl psychiatr, pracoval v Krakovské ulici, tam mělo vnitro zdravotní zařízení. On tam měl laboratoř, kde si postavil vlastníma rukama detektor lži. Pomáhal mu v tom nějaký americký desátník, který zběhnul, dělal předtím asistenta u výslechů na detektoru lži a potom požádal o azyl v Československu. On si tedy postavil ten detektor lži, obludný zařízení, neměl polovidiče, čipy, ale lampy, ale všechno ostatní bylo. Dával mi na prsty ty náramky, okolo prsou pás, jak dýchám, jak se potím. Prostě me naučil tu techniku a vysvětlil mi jak to obejít. Musíte mít silnou vůli a musíte mít předpoklady, ale jde to.“ „A co je ta technika?“ „Technika je vícenásobná. Když se má určit základní úroveň, od který se vypočítává to vzrušení, že lžete, tak to ta úroveň už musí být dost vysoká, že to lhaní už to moc nevychýlí. Takže když se mě ptal na nějaký základní věci, kde jsem se narodil, kam jsem chodil do základní školy, tak už jsem si představoval, že lžu a snažil jsem se být co nejnervóznější. Tak to je první fáze. Další fáze je, když vám dává otázky, jestli jste příslušníkem cizí rozvědky, tak si představujete něco, krásnou alpskou louku, něbo že jíte něco dobrýho, něco co vás nevzrušuje, ale uklidňuje. To je ta síla soustředění.“

  • „Přišli ke mně domů, ohlásil se Gvozdek, on vedl protišpionážní oddělení proti Němcům, ale byl pověřený mým výcvikem ve špionážním řemesle. Řekl: ,Karle, přijdu k vám ještě s jedním člověkem.’ Přišel s jedním rozvědčíkem, sedli si u mě, udělal jsem jim kafe a povídá, že pro mě mají návrh. To byl rok 1964. ,Chceme Vás vyslat do Spojených států.’ Cituju doslova. A já jsem řekl: ,Co tam budu dělat?' ,Proniknete do CIA.' Potlačil jsem tedy úsměv, on neuměl anglicky, o Americe neměl tušení, ale byl to hodnej, čestnej člověk. A tak jsem se ptal, jak to mám udělat? On řekl: ,To bude vaše věc, Karle.' A tím to skončilo. Ševela k tomu připsal ,vystuduješ vysokou školu a to ti otevře brány.’ Ta sprostota od toho Ševely, rozumíte mi. Tak to nebylo, to byl absurdní návrh, jenže ta absurdita... To je jako když vám někdo navrhne, abyste skočil z velké výšky do vody. Uděláte to? Nebo zvedat těžkou činku. Já jsem vzpíral. To je prostě - hec. Udělám to? To snad není možný. Tím jsem samozřejmě pohřbil všechny seriozní kariéry a stal se ze mě dobrodruh.“ „Dobrodruh?“ „Dobrodruh. V prvé radě, když máte takovouto identitu - moje skutečná identita byla rozvědčík - i když učíte filozofii na americký vysoký škole, tak jste v první řadě rozvědčík, protože vás kdykoli můžou sebrat, a musíte neustále uspořádávat svůj život a neustále se ohlížet za rameno. Vaše identita je tahle. Jste secret agent, nejste profesor. Profesor jste až potom.“

  • „Vladivoj Tomek byl… Nerad o tom mluvím, protože já o Vladivojovi nemůžu nic moc dobrého říct. Skončil hrozně. On byl jeden z těch devíti, které poslali do francouzského gymnázia, předtím chodil na LaGuardiovo gymnázium v Holešovicích, jenže Vladivoj byl ze všech těch devíti nejméně schopný se tomu přizpůsobit. Samé čtyřky, franština vůbec, matika čtyřky. On byl trochu obézní, asi měl cukrovku, rodina rozvrácená, žil s matkou, která… Jednou jsem tam u nich byl, byla opilá. Dost hrozný. V té škole byla většina holek, jen pár kluků, samý holky a všechny krásné, z bohatých rodin prvorepublikových prominentů. On neměl vůbec žádnou šanci, já jsem nějakou měl, moje první dívka byla jedna ze spolužaček, ale Tomkovi to dávali sežrat. On ještě zapáchal, asi byl nemocnej, nikdo vedle něj nebyl ochotný sedět. To byl kámen úrazu. Zdeňka Macková, hezká holčina, někde zpívala, chtěla být operní zpěvačka, já jsem s ní jezdil domů, byli jsme přátelé. A oni ji posadili vedle Tomka, do lavice. A ona dostala záchvat, strašně plakala, že s ním sedět nemůže. Srdceryvně plakala. Vyměnil jsem si s ní místo, sedl jsem si k Tomkovi. Tomek se na mě pak trochu pověsil. On opravdu neuměl, každou chvíli chyběl, byl nemocný. Byl špatný v matematice, já jsem exceloval, půjčoval si ode mě sešity a snažil jsem se mu to vysvětlovat, co se v hodině vykládalo. Jednou si šel půjčit sešit ke mně na Vinohrady a tam dostal ten nápad, protože viděl vojenskou hlídku, jak jde od Olšanských hřbitovů, měli samopaly, a tak dostali nápad, že jí přepadne a zmocní se zbraně. A když ho chytli, tak takhle to přesně těm vyšetřovatelům řekl, že ho to napadlo, když si jel ode mě vypůjčit sešit. Tím pádem já jsem se dostal do strašnýho průseru.“ „To bylo v jaké době?“ „On ho zabil v roce 1952 toho Šmatlavu. Celý je to ujetý, protože bojovat proti režimu tím, že zastřelím vojáka prezenční služby, je nesmysl. On byl vytočený, protože v komunitě spolužáků byl vyloučený, holky se s ním nechtěly bavit. Teď ještě neuměl ve škole. Měl potřebu se nějak realizovat, být hrdina. Ovšem být hrdina tímto způsobem… V dnešní době by asi vyloupil banku, prodával drogy - chtěl udělat něco troufalého. Tak to bylo.“

  • „No, tak přijdou na mě a teď co se mnou dělat. Zabíjet mě, na to oni nebyli, to šlo ještě tak u Kalugina v tý KGB, ale v Česku, to těžko. Přijde ten, co mě tam měl na starosti, na tom americkým oddělení, na tý první správě, a říká: ,Karle, my máme pro tebe uplně úžasnou zprávu, už se nevrátíš do Ameriky, zůstaneš tady. A za dva dni vystoupíš na tiskový konferenci,' to bylo po Minaříkovi, ,a předložíš svědectví o tom, že Tigrid a Havel a ty lidi okolo...' To bylo pár měsíců předtim, tu Chartu už dávali dohromady, to museli vědět, na tý první správě, poněvadž ta byla prolezlá agentama, že jo, podle mě jich minimálně polovina těch zakladatelů byla agenty. ,Prostě je obviníš.' Oni zřejmě chystali nějakej proces, že toho Havla obviněj z velezrady. Což bylo ještě komplikovaný tím, že Tigrid byl důstojník CIA. Já jsem znal jeho šéfa. No tak samozřejmě, že jsem nechtěl ani obvinit Tigrida, a tim méně Havla, Havla už vůbc ne. Tak jsem řekl: ,No, tak mě zatkněte.' To byl ten konečnej důkaz, že jsem nepřátelská osoba. ,Prosim tě, co chceš, máš tady rodiče, máš tady matku, budeš mít vilu, auto, budeš hrdina, ty seš Američan, ty seš zrádce...' Trvalo to asi tři dny, ten nátlak. Tak jsem nakonec – ona to byla dost zoufalá situace, oni nevěděli, co se mnou udělat, já jsem taky nevěděl, jak z toho ven - tak jsem tu hru přijal a řikal jsem: ,Takže jsem ten americkej agent a asi jsem těm Američanum přesně řek, kam teda jedu a kde jsem, ne? No a když se jim ztratí CIA officer, tak to bude hodně zlé. To máte válku jako v 50. letech.' No tak vyřešili to tak, že řekli: ,Sbal si kufry.' Tak jsem si sbalil kufry, odvezli mě do Ruzyně. Nejdřív teda před ten kriminál, tam řekli: ,Podívej se!' Odvezli mě teda na letiště a řekli: ,Leť, a jestli okamžitě nepřerušíš veškerou spolupráci se CIA a budeš pracovat proti nám, tak tě v tý Americe fyzicky zlikvidujem. My na tebe došáhnem.' Dovedli mě na to letadlo, mimo pasovou kontrolu, vrátili mi americkej pas a já jsem odletěl. A pak jsem okamžitě rezignoval ze CIA.“

  • K. K.: „A já jsem si to vlastně vyžádal jako... Poněvadž mně se stejskalo po Praze. Jako gesto dobré vůle od nich (nadřízených z Prahy). Když teda nechtěj, abych šel do nějaké organizace nebo instituce, kde bych podléhal zvláštnímu režimu, tak jsem víceméně mohl přijet jako turista po těch letech, na americkej pas. To oni také nechtěli, ale tak jako sice mě převezli a dali mi diplomatickej pas, ale nebránili mi v pohybu po Praze a tam jsem moh řikat, že jsem jako turista. Umožnili mi, nebránili mi, a byl to také výraz dobré vůle, abych přijel a odjel. A to oni byli medoví ještě strašně, nevěděli, co jim bude chodit přes tu Prahu do Moskvy. Poněvadž já jsem se snažil vysvětlit té Moskvě, že je to neudržitelný, že musej hledat nějaký modus vivendi, snížit nějak ten svůj arzenál nukleární a hledat od nich reciproční opatření. A taky jsem se dost jako zaručoval, že je možný s těma Američanama jednat v dobré víře, že ty lidi kolem Reagana byli odstraněný, ty nepřátelé, a že ty, který tam jsou, budou asi držet slovo. To byl James Baker... – a v tom jsem měl absolutní pravdu. To byli sice američtí konzervativní vlastenci, dá se říct, ale vysoce pragmatičtí. Takovej Baker se později vyloženě spřátelil se Ševarnadzem, byli osobními přáteli, Reagan s Gorbačovem to taky jako docela dobře přátelsky dali dohromady. Prostě vysvětlit, že ty dvě velmoci se nemohou jako hnát do toho konfliktu, nýbrž že by si snad opravdu měly rozdělit sféry zájmu, a pokud možno tedy vynechat z toho východní Evropu a nás, poněvadž to je neudržitelný, v moderním světě takový impérium. Poněvadž jim můžete dokázat, že ti Američani, když na to přijde, tak je přejedou. Ekonomicky i těma zbraněma, poněvadž to je proti Sovětskýmu svazu, co se dá dělat, more advanced society.“ Tazatel: „A ty informace, který jste předával do Prahy, to byly víceméně analýzy?“ K. K.: „No, to byly analýzy založený na velice důvěrných informacích.“ Tazatel: „A ty jste získával po známých?“ K. K.: „No jistě, to oni se s váma velice rádi o tom pobaví, když tomu rozumíte, to víte, že jo. Takhle vim třeba, že opravdu se chystal preventivní útok na Sovětský svaz. To připustil vlastně náměstek jednoho ministra.“ Tazatel: „A v kterym roce se to mělo odehrát?“ K. K.: „To bylo v roce 1983, řekl bych.“

  • „A když už jsem měl odjet (z USA), už to bylo všechno prodaný, byt a tak dál, věci přichystaný, tak mě ne zatkli, ale požádali mě, abych se s nimi sešel. Přišla FBI a CIA, měli jsme společný jednání, byl tam šéf rozvědky CIA, nějakej Brown, a pak šéf kontrarozvědky v New Yorku, FBI, to byl mladej kluk. A oni mně udělali jako dobrou nabídku. Oni říkali: ,My teda víme, že pracujete pro tu druhou stranu, ale my Vám nabídneme imunitu, když budete pracovat pro nás, co vy na to.' A zajímavý bylo, že se mě vyptávali jenom na to období, kdy jsem byl v CIA do toho roku 1976. A vůbec se neptali na to, co bylo potom. Takže o tom nevěděli, rozumíte? Takže mě zřejmě udal Kalugin, protože kdyby mě udal Fila, tak by věděli všechno. No anebo to bylo s tim Filou trochu složitější, ale to bylo jedno. Takže asi tejden jsme se bavili a oni mě nechali jít domů, takže kdybych byl hodně šikovnej, tak bych jim i utek. Kdybych měl někde v sejfu nějaký falešný pasy. I kdyby mě sledovali, tak jsem profesionál, tak jim uteču.“

  • „No, ty poměry byly zajímavý, protože to bylo maximum security přímo v New Yorku, kde ti lidi čekali na soud. Protože Giuliani pozatýkal kde koho. No, oni to byli... no, špičky mafie, opravdu, třeba všechny kmotry newyorský mafie. Takže tam seděli Persico, kterej ved Colombo Family, seděl tam starej Gambino, mladej Gambino, absolutní špičky, a to byli mimořádně zajímavý lidi. Takže pak tam byl nějakej přední irskej terorista, takže to společnost byla vynikající. Pak tam byl šéf italský mafie, kterýho FBI vylákala někam do Barcelony z Palerma a unesli ho, to byl don Gaetano Badalamente, velice zajímavej člověk. To ještě z tý doby, kdy ještě ta mafie neprodávala drogy, ale vykonávala určitou takovou středověkou spravedlnost. To byla vlastně vláda. Ale já jsem mu velice vděčnej, nedám na něj dopustit, poněvadž mi opravdu bodnul. Oni se ke mně chovali s velikým respektem. Pak tam byl, to bylo taky pozoruhodný... Bylo tam několik mimořádnejch lidí, s kterýma bylo neuvěřitelně poučný se setkat. Pak tam byl současný šéf italský zednářský lóže P2, tý ultraneofašistický pravice, který ji dodneska vede, tehdy byl tak druhej, toho Američani, to je dlouhá historie, ale velice zajímavej člověk, Franceso Pazienza.“

  • „No, tak jsem stále usiloval o to, abych se dostal, kde bych nejenom mohl prokazovat, že získám nějaký informace, ale kde bych aktivně nějakým způsobem mohl se dovídat něco cenného a ovlivňovat vývoj událostí, těch strategií a tak. Takže jako celkem jsem v tý CIA docela úspěšně pracoval, až se mi to nakonec podařilo. Byl jsem... V roce 1976 mi bylo nabídnuto, abych pracoval... tomu se říkalo office... byl to v podstatě think tank, neboli takovej výzkumnej analytickej miniústávek v rámci CIA, který byl mozkem jejich analýzy. To bylo nejtajnější pracoviště, který mělo přístup absolutně ke všem materiálům CIA, kde se teda zpracovávaly, kde se psaly práce většího rázu. Já jsem napsal práci, já ji snad ještě někde mám, ta mohla bejt stostránková nebo ještě delší, kde bylo zadání úplně vlízt do hlavy sovětskejm vládcům, jaký motivy je vedou, že se rozhodujou tak nebo onak, analyzovat to na příkladech a v jejich osobních historiích, co jsme se dozvěděli, jestli rozhodujou pragmaticky nebo ideologicky, kde jsou nakloněni víc – podobný věci se dělaly o Hitlerovi za války. To bylo neuvěřitelně tajný oddělení, to znamená: dostat se do CIA, to musíte projít obrovským množstvím kontrol. Pak jste vyjel tím výtahem do toho jejich patra, ty dveře na kódový zámky, uvnitř CIA, a pak ještě každá místnost kódový zámek, tak tam jsem pronik, to jsem se opravdu dostal až na tu špičku, to jsem nahlásil do Prahy – a tady zasahuje Kalugin. Dosahuje toho, že mě v Praze volají na poradu. On se lek. Kalugin jako americkej agent se lek, protože tam už by bylo docela dobře možný, že bych se o tom dozvěděl. Nebo bych byl schopnej vydedukovat, od koho ty informace jdou. A on se neodvážil podle mě, protože jnak bych byl okamžitě zatčen, to těm Američanům říct. Protože kdyby mě jako identifikoval, tak mě zatknou, no a je to na něm. Poněvadž nikdo jinej o tom neví, o mně. Poněvadž ten Rus jedinej, kterej měl moje materiály, byl Kalugin. Takže on to řešil tak, jako to řešil tehdy i s tim Ščadrinem, kterýho nechal unýst a zabít a kterýho pravděpodobně osobně zabil sám, kterej ho taky osobně ohrožoval, Ščadrin byl v podobný situaci jako já, pracoval nahoře. A tak jako mě povolali do tý Prahy, všechno bylo krásný, obdivovali se mi, a objeví se tam Kalugin a začne se mě ptát na nějaký informace, na který jsem se nemoh pamatovat, a: ,Vidíte? Neodpovídá!' Označil mě za nepřátelskou osobu, která pracuje pro Američany, a požádal rozvědku, aby se mě zbavila. O tom píše ve svých pamětech, kde se odhaluje, takže o tom není sporu, že se to stalo. Notabene existují ještě jedny paměti, poněvadž on nepřijel sám, on přijel ještě s někym z rozvědky, údajně na pracovní návštěvu do Prahy. A najednou on šel po mně. Chtěl se se mnou setkat, vyptávat se mě a tak, měl přímej zákaz od Andropova to udělat. Tenhlete chlapík píše, že nadskočil a informoval Andropova, že na sovětskym vyslanectví telefonoval Andropovovi, Andropov znova zakázal Kaluginovi jakkoli se se mnou kontaktovat a cokoli, a on přesto to udělal. Takže je vidět, že jel přímo proti rozkazu. A krátce nato byl Kalugin vyhozen ze svého místa. Já se domnívám, že to mohlo být kvůli mně, že neuposlechl rozkaz, poněvadž Andropov mě měl docela v oblibě. Ale pak se do toho asi nechtěl plíst, poněvadž Češi, Čechoslováci, měli určitou autonomii, nechtěl jim něco nařizovat úplně, malá byla, ale byla, nechtěl si je znepřátelit, takže nechal Köchera bejt. No ale já jsem teda v tý Praze ve vile u Benešova, a ten Kalugin jim řekl, že jsem ten nepřítel...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 01.03.2007

    (audio)
    délka: 02:43:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 20.11.2020

    (audio)
    délka: 01:44:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 27.11.2020

    (audio)
    délka: 02:09:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 04.12.2020

    (audio)
    délka: 02:04:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 14.12.2020

    (audio)
    délka: 02:07:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nesloužil jsem nikomu jinému než sobě samému, svým hodnotám

Karel Köcher
Karel Köcher
zdroj: tyden.cz

Karel Köcher se narodil 21. září 1934 v Bratislavě. Židovská rodina z matčiny strany byla krutě postižena holocaustem. Studoval na anglickém a francouzském gymnáziu v Praze. Jeho spolužákem na francouzském gymnáziu byl Vladivoj Tomek, který v té době založil protirežimní odbojovou skupinu a později byl popraven za vraždu vojáka základní služby při pokusu opatřit si zbraně. I sám Köcher se na střední škole zapojil do protikomunistické činnosti; podle svých slov seznal, že tímto způsobem není možné režim zasáhnout. Karel Köcher studoval MFF UK a FAMU. Pracoval jako televizní reportér, učitel a rozhlasový redaktor. V 60. letech byl dvakrát podmínečně odsouzen, později získán StB ke spolupráci. Sám to zdůvodňuje snahou ovlivňovat komunistický režim zevnitř. Ke spolupráci s rozvědkou ho prý také vedl úmysl dostat se do zahraničí a emigrovat. Vzdělaný, inteligentní a jazykově vybavený Köcher byl vyslán do USA, kde studoval na Kolumbijské univerzitě a pracoval pro newyorskou centrálu Svobodné Evropy. Spolu s ním do CIA cestovala i jeho manželka Hana Köcherová, která se také podílela na zpravodajské činnosti. Začátkem 70. let pronikl do CIA jako informátor Prahy i Moskvy. Pracoval pro první a druhou správu StB. V roce 1984 byl zatčen FBI, po čtrnáctiměsíčním věznění vyměněn v Berlíně za Anatolije Ščaranského. Do roku 1990 pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV. Později byl medializován pro údajný podíl na pokusu o podvod na Mohamedu Al-Fayedovi.