„No, tak jsem stále usiloval o to, abych se dostal, kde bych nejenom mohl prokazovat, že získám nějaký informace, ale kde bych aktivně nějakým způsobem mohl se dovídat něco cenného a ovlivňovat vývoj událostí, těch strategií a tak. Takže jako celkem jsem v tý CIA docela úspěšně pracoval, až se mi to nakonec podařilo. Byl jsem... V roce 1976 mi bylo nabídnuto, abych pracoval... tomu se říkalo office... byl to v podstatě think tank, neboli takovej výzkumnej analytickej miniústávek v rámci CIA, který byl mozkem jejich analýzy. To bylo nejtajnější pracoviště, který mělo přístup absolutně ke všem materiálům CIA, kde se teda zpracovávaly, kde se psaly práce většího rázu. Já jsem napsal práci, já ji snad ještě někde mám, ta mohla bejt stostránková nebo ještě delší, kde bylo zadání úplně vlízt do hlavy sovětskejm vládcům, jaký motivy je vedou, že se rozhodujou tak nebo onak, analyzovat to na příkladech a v jejich osobních historiích, co jsme se dozvěděli, jestli rozhodujou pragmaticky nebo ideologicky, kde jsou nakloněni víc – podobný věci se dělaly o Hitlerovi za války. To bylo neuvěřitelně tajný oddělení, to znamená: dostat se do CIA, to musíte projít obrovským množstvím kontrol. Pak jste vyjel tím výtahem do toho jejich patra, ty dveře na kódový zámky, uvnitř CIA, a pak ještě každá místnost kódový zámek, tak tam jsem pronik, to jsem se opravdu dostal až na tu špičku, to jsem nahlásil do Prahy – a tady zasahuje Kalugin. Dosahuje toho, že mě v Praze volají na poradu. On se lek. Kalugin jako americkej agent se lek, protože tam už by bylo docela dobře možný, že bych se o tom dozvěděl. Nebo bych byl schopnej vydedukovat, od koho ty informace jdou. A on se neodvážil podle mě, protože jnak bych byl okamžitě zatčen, to těm Američanům říct. Protože kdyby mě jako identifikoval, tak mě zatknou, no a je to na něm. Poněvadž nikdo jinej o tom neví, o mně. Poněvadž ten Rus jedinej, kterej měl moje materiály, byl Kalugin. Takže on to řešil tak, jako to řešil tehdy i s tim Ščadrinem, kterýho nechal unýst a zabít a kterýho pravděpodobně osobně zabil sám, kterej ho taky osobně ohrožoval, Ščadrin byl v podobný situaci jako já, pracoval nahoře. A tak jako mě povolali do tý Prahy, všechno bylo krásný, obdivovali se mi, a objeví se tam Kalugin a začne se mě ptát na nějaký informace, na který jsem se nemoh pamatovat, a: ,Vidíte? Neodpovídá!' Označil mě za nepřátelskou osobu, která pracuje pro Američany, a požádal rozvědku, aby se mě zbavila. O tom píše ve svých pamětech, kde se odhaluje, takže o tom není sporu, že se to stalo. Notabene existují ještě jedny paměti, poněvadž on nepřijel sám, on přijel ještě s někym z rozvědky, údajně na pracovní návštěvu do Prahy. A najednou on šel po mně. Chtěl se se mnou setkat, vyptávat se mě a tak, měl přímej zákaz od Andropova to udělat. Tenhlete chlapík píše, že nadskočil a informoval Andropova, že na sovětskym vyslanectví telefonoval Andropovovi, Andropov znova zakázal Kaluginovi jakkoli se se mnou kontaktovat a cokoli, a on přesto to udělal. Takže je vidět, že jel přímo proti rozkazu. A krátce nato byl Kalugin vyhozen ze svého místa. Já se domnívám, že to mohlo být kvůli mně, že neuposlechl rozkaz, poněvadž Andropov mě měl docela v oblibě. Ale pak se do toho asi nechtěl plíst, poněvadž Češi, Čechoslováci, měli určitou autonomii, nechtěl jim něco nařizovat úplně, malá byla, ale byla, nechtěl si je znepřátelit, takže nechal Köchera bejt. No ale já jsem teda v tý Praze ve vile u Benešova, a ten Kalugin jim řekl, že jsem ten nepřítel...“