Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikayel Hayrapetyan Միքայել Հայրապետյան (* 1965)

Եթե 88-ը չլիներ, երևի գիտնական կդառնայի

  • Ծնվել է 1965-ին Երևանում։

  • Սովորել է Երևանի պետական համալսարանի Բանասիրության ֆակուլտետում։

  • Եղել է Մանուկ Աբեղյանի անվան Գրականության ինստիտուտի ասպիրանտ։

  • 1987-1991-ին դասավանդել է Երևանի Պուշկինի անվան դպրոցում որպես Հայոց լեզու և գրականություն առարկայի ուսուցիչ։

  • Հայոց լեզու և գրականություն է դասավանդել նաև Երևանի Շիրակացու անվան ճեմարանում։

  • 1992-ին եղել է ԱԻՄ-ի «Անկախություն» պաշտոնաթերթի փոխխմբագիր (Ազգային ինքնորոշում միավորում, հիմանդիրը Պարույր Հայրիկյանն էր)։

  • 1993-ին թղթակցել է «Ար» շաբաթաթերթին։

  • 1993-ին թղթակցել է Հայաստանի Հանրապետության պաշտպանության նախարարության «Զինվոր» պաշտոնաթերթին։

  • 1994-1995-ին «Ազգային պետություն» կուսակցության «Շրջան» պաշտոնաթերթի առաջին գլխավոր խմբագիրն է եղել։

  • 1995-ին եղել է «Օրեր» եռօրյա թերթի հիմնադիրը և գլխավոր խմբագիրը։

  • 1998-ին նախագահել է Պահպանողական կուսակցությանը։

  • 2022-ին դուրս է եկել կուսակցությունից։

NOTE: ENGLISH AND ARMENIAN TEXTS FOLLOW AFTER THE CZECH ONE

Ծանոթագրություն․ անգլերեն և հայերեն տեքստերը հաջորդում են չեխերենին

Mikajel Hajrapeťan

Filozof a veřejně známá osobnost Mikajel Hajrapeťan se narodil v Jerevanu v šedesátých letech dvacátého století. Dětství strávil na jednom z jerevanských předměstí. „Vyrostl jsem v prostředí Masivu, byl jsem stejný sígr jako moji kamarádi. Žili jsme dost chudě, protože moji rodiče nebyli žádní křiváci, nebyli to lidé, kteří se přizpůsobili sovětskému režimu a kradli. Můj otec byl řidič.“ Přesto netrpěli nedostatkem informací. Jejich domácnost byla jednou z mála v okolí, kde se poslouchal Hlas Ameriky.

Vzpomíná, že v jednu dobu mu otec každý den dal jednu kopějku. Když našetřili sto rublů, koupili si v obchodním domě v Masivu II sovětské rádio VEF. „Stal jsem se mezi kamarády uznávanou autoritou. Sdílel jsem s nimi, co jsem věděl, a oni mi naslouchali a věřili mi.“ Kromě Hlasu Ameriky k němu rovněž pronikly hlasy arménských disidentů ve formě časopisu Paros (Maják), který vydávali členové Sjednocené národní strany Arménie Stěpan Zatikjan, Hajkazn Chačatrjan a Šahen Haruťuňjan.

Zakázaná literatura

Láska k podvratným názorům a literatuře ho provázela i ve studentských letech. Výsledkem bylo, že byl i se skupinou dalších studentů zatčen. Za četbu a distribuci zakázaných tiskovin měli být souzeni podle stejného paragrafu jako mnoho disidentů – za protisovětskou agitaci a propagandu. Štěstí jim nicméně přálo. V roce 1985 se k moci dostal Michail Gorbačov a perestrojka byla na spadnutí. „Během velmi krátké doby, zhruba tří měsíců, nám byly naše pasy a všechno, co nám zabavili během domovních prohlídek, navráceno.“

Za jiných okolností by je byli uvěznili na dva roky až sedm let. „Když jsem tři měsíce seděl ve vyšetřovací vazbě, moje matka seděla sama doma a plakala. Z našich příbuzných jedině můj strýc (ať odpočívá v pokoji) přijel z jiného města moji maminku podpořit. Jinak žádný soused nepřekročil náš práh. Všichni se k nám obrátili zády, jak sousedé, tak rodina,“ vzpomíná Mikajel Hajrapeťan.

Za studií byl jeho nejbližším přítelem Vahan Išchanjan, syn lingvisty Rafaela Išchanjana, jeden z aktivních členů hnutí, se kterým později pracoval v opozičních listech „Ankachutjun“ a „Šrjan“. „Vahan byl velice statečný. Byl nadán výjimečnou odvahou. Vahan tvrdil, že bychom se za každou cenu měli dostat do vězení, abychom poznali Židy a Ukrajince. Já na to, ne, na to nemusíš jít sedět, a stejně se tam jednoho dne dostaneme. Každý den svobody navíc, každý den, kdy nás ještě nezavřeli, znamená o jeden den práce navíc, představuje to dalšího člověka, kterého dokážeme přesvědčit, aby neposílal svoje děti do ruských škol nebo že komunismus je zlo.“

Boj za arménský jazyk

Ještě než vzniklo hnutí, byl vytvořen Maštoc. Hlavním cílem tohoto svazu bylo zabránit tomu, aby arménské děti chodily do cizojazyčných škol. Aby upozornili na svůj program, členové svazu chodili do ruských škol a často se tam pohádali. „Na konci roku 1987 a na začátku roku 1988 jsme ve skupině navštěvovali mnoho škol a tam jsme se dohadovali. Naším vedoucím byl Avetik Išchanjan. V osmdesátém osmém naše úsilí zesílilo, protože jsme v zádech cítili podporu Karabašského hnutí.“

Když Mikajel Hajrapeťan v roce 1987 odpromoval, začal učit arménský jazyk a literaturu v ruské škole Alexandra Puškina v Jerevanu. Vzpomíná na to, jak se poprvé setkal s ředitelem školy. „Řekl: ,Dobrý den, posaďte se.‘ Řekl to rusky. Poděkoval jsem mu arménsky. On se podivil: ,Copak? Vy snad neumíte rusky?‘ V tu chvíli mě napadla převratná myšlenka; byl jsem ještě mladý a dost vzpurný, a tak jsem odpověděl: ,Já nejsem Uzbek a vy nejste Kyrgyz, tak proč bych měl mluvit rusky?‘ Zadíval se na mě, popadl telefonní sluchátko, zavolal šéfovi vzdělávacího odboru a oznámil mu: ,Mám tady statečného mladého muže. Na nic se mě neptejte a rovnou ho od dnešního dne přijměte do učitelského sboru.‘

On už od té doby mluvil jenom rusky. Když jsme se blíže seznámili, řekl: ,Ohledně arménštiny si nejsem moc jistý v kramflecích.‘ On se totiž skutečně narodil v Kyrgyzstánu a já to tehdy plácnul, aniž bych to tušil.“

Studenti této ruské školy tehdy poprvé recitovali Otčenáš v klasické arménštině grabar a studovali arménský jazyk a literaturu do hloubky. Hajrapeťanovi se podařilo vzbudit zájem o arménštinu v ruské škole. Nový učitel arménštiny byl v této jerevanské výkladní skříni rusifikace rychle přijat. „Tehdy byl takový prokurátor jménem Orechov. Když například přišel do naší školy a snažil se tam několik lidí zatknout, tamní učitelé mě schovali, začali se s Orechovem a jeho doprovodem hádat a nakonec je vykopli ven. Nepustili ho ke mně.“

V roce 1988 vypuklo hnutí. Mikajel Harapeťjan za dobu jeho trvání pronesl z pódia dvě řeči a obě byly věnované tématu arménských škol.

Hnutí

Hnutí začalo požadavkem odtržení Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánské SSR a jeho připojení k Arménské SSR. Hnutí nebylo sjednocené. Karabašský výbor a zastánci nezávislosti jednali každý na svou pěst. Karabašský výbor svým členům nedoporučoval zúčastňovat se shromáždění zastánců nezávislosti a snažil se jim bránit ve veřejných vystoupeních. Bojovníci za nezávislost byli členy Sjednocené národní strany Arménie, kterou založil Parujr Hajrikjan.

„Vzpomínám si, jak Parujrovi Hajrikjanovi jednou zabránili přistoupit k mikrofonu. Jednoho podvečera jsem s Vahanem Išchanjanem stál (na pódiu), Hajrikjan něco řekl a členové karabašského výboru ho napadli. Běželi jsme mu s Vahanem na pomoc a Vahan někoho praštil, ale pak se ukázalo, že to nebyl jeden z útočníků na Parujra, nýbrž někdo ze Sjednocené národní strany.

První zásadní proslov bojovníků za nezávislost se odehrál 28. května 1988 v den výročí založení první arménské republiky. Movzes Gorgisjan ze Sjednocené národní strany na Operním náměstí poprvé zdvihl vlajku s trikolorou. A přestože naprostá většina účastníků této manifestace bezpodmínečně plnila pokyny karabašského výboru, to, co udělal Movzes Gorgisjan, mělo odezvu u všech. Od následujícího dne začali lidé nosit trikolory na šatech. Mikajel Hajrapeťan tvrdí, že myšlenku nezávislosti podporoval od samého začátku.

Na pravé straně Operního náměstí stojí socha arménského hudebního skladatele Alexandra Spendiarjana, zatímco na levé se tyčí arménský spisovatel Hovhannes Tumanjan. „Na začátku karabašského hnutí se lidé jako já instinktivně shromažďovali pod sochou Spendiarjana. Tvrdili, že místo bojovníků za nezávislost je tam.“ Podobně jako ostatní zastánci nezávislosti byl i Mikajel Hajrapeťan toho názoru, že otázka Náhorního Karabachu může být vyřešena teprve po odtržení Arménie od Sovětského svazu. V roce 1991 se konalo referendum o nezávislosti, při němž 99 procent voličů volilo nezávislost Arménie.

Hnutí skončilo a Mikajel Hajrapeťan začal pracovat na sérii článků s názvem „National Chocher“. Jméno je slovní hříčka vycházející z názvu díla arménského spisovatele z 19. století Hakoba Paronjana „Azgajin Jojer“ („Národní vzory“).

Seriál „National Chocher“ začal vycházet v novinách Maštoc a posléze pokračoval v opozičních listech „Ankachutjun“ a „Šrjan“. Jeden díl byl věnovaný arménskému ministrovi vnitra Vanu Siradeghjanovi, který tu byl vyobrazený jako římský císař Caligula. „Ankachutjun“ a „Šrjan“ se kvůli tomu ocitly na seznamu médií, které se staly terčem pohrůžek a útoků.

Mikajel Hajrapeťan svou životní cestu shrnuje těmito slovy: „Nebýt roku 1988 a mé internace na Sibiři, asi bych se byl umírnil; možná by se ze mě stal vědec.“

 

Բանասեր, հանրային գործիչ Միքայել Հայրապետյանը ծնվել է 1960-ականների Երևանում։ Մանկությունն անցել է մայրաքաղաքի ծայրմասային շրջաններից մեկում՝ Մասիվում։ «Մասիվյան միջավայրում եմ մեծացել, նույն անտաշն եմ եղել, ինչ ընկերներս։ Մենք ապրել են բավականին սուղ պայմաններում, որովհետև սրիկա ծնողներ չեմ ունեցել, Սովետին հարմարված, գողացող ծնողներ չեն եղել։ Հայրս վարորդ էր»։ Բայց ինֆորմացիայի սղություն չկար։ Նրա տունը այն քիչ տներից էր, որտեղ հասնում էր Ամերիկայի ձայնը։

The philosopher and public figure Mikayel Hayrapetyan was born in Yerevan in the 1960s. He spent his childhood in Masiv, one of the capital’s suburbs. “I grew up in the Masiv environment, I was the same rogue as my friends. We lived in rather poor conditions because I did not have scoundrel parents, because they weren’t people who adapted to the Soviet Union and stole. My father was a driver.” But there was no shortage of information. His house was one of the few houses which the Voice of America reached.

Հիշում է, որ հայրը կես տարի ամեն օր կոպեկ էր տալիս, երբ հարյուր ռուբլին հավաքվեց, Երկրորդ մասիվի ունիվերմագից առան ՎԵՖ ռադիոընդունիչը։ «Ընկերներիս համար հեղինակություն էի ու իրենց պատմում էի, ինչ իմանում էի, իրենք էլ ինձ լսում էին, վստահում էին»։ Ամերիկյան ձայներից բացի, հասնում էին հայ դիսիդենտների ձայները՝ Ազգային միացյալ կուսակցության անդամներ Ստեփան Զատիկյանի, Հայկազ Խաչատրյանի և Շահեն Հարությունյանի «Փարոս»-ը։

He remembers that his father gave him a kopek every day for half a year. When the hundred Rubles were collected, they bought the VEF radio receiver from the department store of the Second Masiv. “I was an authority for my friends, and I told them what I knew, they listened to me and trusted me.” In addition to the Voice of America, the voices of the Armenian dissidents, the “Paros” of Stepan Zatikyan, Haykaz Khachatryan and Shahen Harutyunyan, members of the National United Party, also reached him.

Արգելված գրականություն / Prohibited literature

Արգելված ձայների ու տեքստերի հանդեպ սերը շարունակվեց ուսանողական տարիներին։ Արդյունքում ինքն ու մի խումբ ուսանողներ բռնվեցին։ Արգելված գրականություն կարդալու ու տարածելու համար նրանց դատելու էին հակասովետական ագիտացիայի և պրոպագանդայի մեղադրանքով՝ նույն հոդվածով, որով դատվել էին բազմաթիվ այլախոհներ։ Սակայն պայմանները բարենպաստ էին։ 1985-ին Միխայիլ Գորբաչովը եկավ իշխանության, առջևում Պերեստրոյկան էր։ «Շատ կարճ ժամանակ հետո՝ երեք ամսից, մեր անձնագրերը ու տնից ինչ տարել էին խուզարկության ժամանակ, վերադարձրին»։

The love for forbidden voices and texts continued in his student years. As a result, he and a group of students were arrested. For reading and distributing banned literature, they were to be tried on charges of anti-Soviet agitation and propaganda, the same article under which many dissidents were tried. However, the conditions were favourable. In 1985, Mikhail Gorbachev came to power, and Perestroika was ahead. “After a very short time, three months, our passports and everything that was taken from the house during the search were returned.”

 Այլ պայմաններում նրանց սպասվում էր 2-7 տարի ազատազրկում։ «Երբ երեք ամիս հարցաքննությունների տակ էի, մայրս մենակ տանը լաց էր լինում։ Մեր ազգականներից միայն լուսահոգի մորեղբայրս էր, որ մեր տուն էր գալիս՝ ուրիշ քաղաքից։ Մեր հարևաններից ոչ ոք չէր մտնում մեր տուն։ Բոլորը երես էին թեքել՝ հարևաններից ու բարեկամներից սկսած»,- հիշում է Հայրապետյանը։

Under different circumstances, they would have been imprisoned for 2-7 years. “When I was under interrogation for three months, my mother was crying alone at home. Among our relatives, only my uncle (may he rest in peace) came to our house from another city. None of our neighbours would enter our house. Everyone turned their backs on us, both neighbours and relatives,” Hayrapetyan recalls.

Ուսանողական տարիների ամենամտերիմ ընկերը Վահան Իշխանյանն էր՝ լեզվաբան Ռաֆայել Իշխանյանի որդին, շարժման ակտիվ մասնակիցներից մեկը, որի հետ աշխատելու էր «Անկախություն», «Շրջան» ընդդիմադիր թերթերում։ «Վահանը շատ խիզախ էր։ Անզուգական խիզախության տեր էր։ Վահանն ասում էր՝ ամեն ինչ պետք ա անել, որ գնանք նստենք՝ էնտեղ հրեա ու ուկրաինացիների հետ ծանոթանանք։ Ես ասում էի՝ չէ, պետք չի նստել, մեկ ա՝ մի օր նստելու ենք, մի օր ավել ազատության մեջ լինելը, մի օր ուշ բռնվելը նշանակում ա մի օր ավելի շատ գործ անել կամ մի մարդու էլ համոզել, որ երեխային չտանի ռուսական դպրոց, մի մարդու էլ համոզել, որ կոմունիզմը վատ բան է»։

His closest friend during his student years was Vahan Ishkhanyan, the son of the linguist Rafael Ishkhanyan, one of the active participants of the movement, with whom he would later work in the opposition newspapers “Ankakhutyun” and “Shrjan”. “Vahan was very brave. He possessed unparalleled courage. Vahan said that we should do everything to go to prison, in order to get to know the Jews and Ukrainians. I said, no, you don’t need to go to prison, and that we would get there one day either way. Being free one more day, being caught one day later meant doing more work, convincing one more person not to send their child to a Russian school or more people that communism was a bad thing.”

Պայքար հայերենի համար / Fight for the Armenian language

Նախքան շարժումը ձևավորվեց Մաշտոց միավորումը։ Դրա հիմնական նպատակը հայ երեխաներին օտարալեզու դպրոցներ ընդունվելու արգեքն էր։ Իրենց միտքը տեղ հասցնելու համար միավորման մասնակիցները գնում էին ռուսական դպրոցներ, հաճախ դպրոցներում վեճի են բռնվում։ «Շատ դպրոցներում խմբով գնում էինք 87-ի վերջին 88-ի սկզբին, կռիվ էինք անում։ Ավետիք Իշխանյանի առաջնորդությամբ էինք անում։ Ավելի բուռն շարժման տեսք ընդունեց 88-ին, երբ թիկունքներիս կար շունչը Ղարաբաղյան շարժման»։

Before the movement, the Mashtots union was formed. Its main purpose was to prevent Armenian children from entering foreign-language schools. In order to get their point across, the participants of the union went to Russian schools, and often got into arguments in schools. “At the end of 1987 and at the beginning of 1988, we used to go to many schools in a group and we used to fight. We did it under the guidance of Avetik Ishkhanyan. It took the form of a more intense movement in 1988, when we felt the breath of the Karabakh movement at our backs.”

87-ին համալսարանն ավարտելուց հետո Հայրապետյանը որպես Հայոց լեզվի և գրականության ուսուցիչ աշխատանքի անցավ Երևանի Ալեքսանդր Պուշկինի անվան ռուսական դպրոցում։ Հիշում է առաջին հանդիպումը տնօրենի հետ։ «Ասեց՝ Здравствуйте։ Ռուսերեն ասեց՝ նստիր։ Ասեցի՝ շնորհակալություն։ Հետո ասեց՝ Что, вообще русским языком не владеете? Հեղափոխական միտքս էկավ, համ էլ երիտասարդ էի, երևի անտակտություն արեցի, ասեցի՝ ո՛չ ես եմ ուզբեկ, ո՛չ դուք եք կիրգիզ, ինչի՞ պիտի ռուսերեն խոսեմ։ Նայեց վրաս, վերցրեց անմիջապես հեռախոսը, զանգեց ժողկրթբաժնի վարիչին, ասեց՝ էստեղ մի հատ խիզախ տղա կա, առանց որևէ բան հարցնելու, խնդրում եմ, սրան հրամանագրեք հենց էսօրվանից աշխատանքի։

After graduating from the university in 1987, Hayrapetyan started working as a teacher of Armenian language and literature at the Alexander Pushkin Russian School in Yerevan. He remembers the first meeting with the director. “He said, ‘Hello, sit down’. He said it in Russian. I said thank you, in Armenian. Then he asked, ‘What, you don’t speak Russian at all?’ I had a revolutionary idea, I was still young and a little reckless, so I replied, ‘I’m neither Uzbek, nor are you Kyrgyz, why should I speak Russian?’ He looked at me, immediately picked up the phone, called the head of the education department and told him, ‘There is a brave boy here, without asking anything, please sign him up for work starting today.’

Դրանից հետո ինքը միշտ ռուսերեն էր խոսում։ Հետո, երբ մտերմացանք, ասեց՝ ես կոմպլեքսավորվում եմ հայերեն խոսելուց, որովհետև իրոք Կիրգիզիայում էր ծնվել, իսկ ես առանց իմանալու էի էդպես ասել»։ Առաջին անգամ ռուսական դպրոցի աշակերտները գրաբարով «Հայր մեր» էին արտասանում ու խորապես ուսումնասիրում հայոց լեզու և գրականություն։ Հայրապետյանին հաջողվում է ռուսական դպրոցում հայերենի նկատմամբ հետաքրքրություն առաջացնել։ Հայոց լեզվի նոր ուսուցիչը Երևանի ռուսասիրության ամրոց արագ ընդունվեց։ «Մի հատ Օրեխով կա՝ Սովետի դատախազ էր։ Օրինակ՝ երբ եկել էր էստեղ ձերբակալություններ անելու, փորձեց Պուշկինի դպրոց մտնել, ինձ ուրիշ տեղից հենց էդ դասատուները հետ փախցրին ու լաչառավարի կռիվ արեցին, հենց էդ Օրեխովին ու իր մարդանց դուրս հանեցին։ Չթողեցին, որ ինձ մոտենա»։

After that, he always spoke Russian. Then, when we got closer, he said, ´I don’t feel confident in my Armenian,´ as he was indeed born in Kyrgyzstan, and I had said that without knowing.”

For the first time, the students of the Russian school recited “Our Father” in grabar [classical Armenian] and studied the Armenian language and literature in depth. Hayrapetyan manages to arouse interest in the Armenian language in a Russian school. The new teacher of the Armenian language quickly became accepted into Yerevan’s fortress of Russification. “There was a Soviet prosecutor named Orekhov. For example, when he came here to make arrests and tried to enter the Pushkin school, the same teachers hid me away and started a fight, kicking out Orekhov and his men. They didn’t let him get close to me.”

88-ին սկսվեց շարժումը։ Շարժման ընթացքում Հայրապետյանը հարթակից ընդամենը երկու անգամ է ելույթ ունեցել։ Երկու անգամ էլ խոսքը նվիրված էր հայկական դպրոցների հարցին։ 

In 1988, the movement began. During the movement, Hayrapetyan made only two speeches from the platform. Both times the speech was devoted to the issue of Armenian schools.

Շարժում / The movement

Շարժումը սկսվեց Լեռնային Ղարաբաղի Ինքնավար Մարզը ադրբեջանական ԽՍՀ-ից հայկական ԽՍՀ-ի կազմ բերելու պահանջով։ Շարժումը միատարր չէր։ Ղարաբաղ կոմիտեն ու անկախականները իրարից անջատ էին գործում։ Ղարաբաղ կոմիտեն զգուշացնում էր չմիանալ անկախականների միտինգներին և անկախականներին փորձում էր հեռու պահել հարթակից։ Անկախականները Պարույր Հայրիկյանի հիմնած ԱԻՄ կուսակցության անդամմներն էին։

The movement started with the demand to bring the Nagorno Karabakh Autonomous Region from the Azerbaijani SSR to the Armenian SSR. The movement was not homogeneous. The Karabakh Committee and the independence supporters acted separately from each other. The Karabakh Committee warned its members not to join the meetings of the independentists and tried to keep the independence promoters away from the platform. The independence people were members of the AIM party founded by Paruyr Hayrikyan.

«Ես հիշում եմ, երբ Պարույր Հայրիկյանին չէին թողնում խոսափողին մոտենալ, մի երեկո մթնշաղին Վահան Իշխանյանի հետ կանգնած էինք, մարդը վերցրեց ինչ-որ բաներ ասեց, կոմիտեականները հարձակվեցին վրան։ Ես ու Վահանը վազելով գնացինք պահելու, հլը Վահանը մեկին էլ խփեց գցեց, պարզվեց՝ ԱԻՄ-ական էր, ոչ թե Պարույրին ծեծողներից»,- պատմում է Միքայել Հայրապետյանը։

“I remember when Paruyr Hayrikyan was not allowed to approach the microphone, one evening at dusk we were standing with Vahan Ishkhanyan, Hayrikyan said something, the committee members attacked him. Vahan and I ran to save him, and Vahan also had to hit someone, it turned out that he was from the AIM, not one of those who attacked Paruyr,” recalls Mikayel Hayrapetyan.

Անկախականների կարևոր առաջին ելույթը եղավ 88-ի մայիսի 28-ին՝ Հայաստանի առաջին հանրապետության օրը։ ԱԻՄ-ական Մովսես Գորգիսյանը Օպերայի հրապարակից առաջին անգամ բարձրացրեց եռագույնը։ Ու չնայած հանրահավաքի ճնշող մեծամասնությունը անվերապահորեն ենթարկվում էր Ղարաբաղ կոմիտեի կոչերին՝ Մովսես Գորգիսյանի արածը գրավեց բոլորին։ Հաջորդ օրվանից մարդիկ գալիս էին եռագույն կրծքանշաններով։ Միքայել Հայրապետյանը պատմում է, որ ինքն ի սկզբանե անկախականների հետ էր։

The first important speech of the independence supporters took place on May 28, 1988, the day of the first Republic of Armenia. Movses Gorgisyan from AIM raised the tricolour for the first time from the Opera Square. And although the overwhelming majority of the rally unconditionally obeyed the calls of the Karabakh Committee, what Movses Gorgisyan did resonated with everyone. From the next day onwards, people came with tricolour badges. Mikael Hayrapetyan says that he was with the independence people from the beginning.

 Օպերայի հրապարակի աջ կողմում հայ կոմպոզիտոր Ալեքսանդր Սպենդիարյանի արձանն է, ձախ կողմում՝ հայ գրող Հովհաննես Թումանյանի։ «Ղարաբաղյան շարժման ամենասկզբում ինձ նմանները Սպենդիարյանի արձանի մոտ էին հավաքվում բնազդորեն։ Ասում էին՝ անկախականների տեղն էնտեղ է»։ Միքայել Հայրապետյանը, ինչպես մյուս անկախականները, հավատում էին, որ Լեռնային Ղարաբաղի հարցը կարող է լուծվել միայն ԽՍՀՄ-ից անկախանալուց հետո։ 1991-ին կայացավ անկախության հանրաքվեն՝ ընտրողների 99 տոկոսը կողմ քվեարկեց անկախությանը։

On the right side of the Opera square is the statue of the Armenian composer Alexander Spendiaryan, on the left side is the statue of the Armenian writer Hovhannes Tumanyan. “At the very beginning of the Karabakh movement, people like me instinctively gathered near Spendiaryan’s statue. They said that the place of the independentists is there.” Mikael Hayrapetyan, like other independentists, believed that the Nagorno Karabakh issue could be resolved only after independence from the USSR has been obtained. An independence referendum was held in 1991, where 99 percent of voters voted for independence.

Շարժումն ավարտվեց։ Միքայել Հայրապետյանը սկսեց «Ազգային չոչեր» շարքը։ Վերցրեց 19-րդ դարի հայ երգիծաբան Հակոբ Պարոնյանի «Ազգային ջոջեր» գրքի վերնագիրը (ջոջեր՝ ավագներ) և վերածեց այն ազգային չոչերի։

The movement came to an end. Mikael Hayrapetyan started the “National Chocher” series. He took the title of the 19th-century Armenian satirist Hakob Paronyan’s book “Azgayin Jojer” [National Figures], (jojer: elders) and turned it into “National Chocher,” [a pun on words].

«Ազգային չոչեր» շարքը սկսվեց «Մաշտոց» թերթում, շարունակվեց ընդդիմադիր «Անկախություն» ու «Շրջան» թերթերում։ Համարներից մեկը նվիրված էր Վանո Սիրադեղյանին՝ Հայաստանի ներքին գործերի նախարարին, որը պատկերված էր հռոմեական կայսր Կալիգուլայի տեսքով։ «Անկախությունն» ու «Շրջանը» չէին վրիպել հարձակումների ու սպառնալիքների ենթարկվող լրատվականների ցանկից։

The “National Chocher” series began in “Mashtots” newspaper and continued in the opposition “Ankakhutyun” and “Shrjan” newspapers. One of the numbers was dedicated to Vano Siradeghyan, the Minister of Internal Affairs of Armenia, who was depicted as the Roman Emperor Caligula. “Ankakhutyun” and “Shrjan” did not escape from the list of news outlets subjected to attacks and threats.

Անցած ճանապարհը Հայրապետյանն ամփոփում է այսպես․ «Եթե 88-ը չլիներ ու եթե Սիբիր չուղարկեին, ես էլ մի քիչ կոտրվեի, երևի գիտնական կդառնայի»։

Hayrapetyan sums up his journey as follows, “If it wasn’t for 1988 and if they didn’t send me to Siberia, I would have caved in a little, maybe I would have become a scientist.”

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť arménského národa

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť arménského národa ()