Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aram Abrahamyan Արամ Աբրահամյան (* 1960)

Լրագրող եւ առաջին նախագահի մամուլի քարտուղար

  • 1978-1983-ին սովորել է Երևանի պետական կոնսերվատորիայի երաժշտական բաժնում

  • 1983-1986-ին երգեցողություն է դասավանդել Գեղարքունիքի մարզի Դդմաշեն գյուղում

  • 1986-1991 թվականներին եղել է ՀՀ ԳԱԱ Արվեստի ինստիտուտի գիտաշխատող, գիտական քարտուղար

  • 1991-1992 թվականներին` «Ա1+»ստուդիայի գլխավոր խմբագիր

  • 1992-1994 թվականներին` ՀՀ Նախագահի մամուլի քարտուղար

  • 1994 թվականից «Առավոտ» օրաթերթի գլխավոր խմբագիրն է

NOTE: ENGLISH AND ARMENIAN TEXTS FOLLOW AFTER THE CZECH ONE

Ծանոթագրություն․ անգլերեն և հայերեն տեքստերը հաջորդում են չեխերենին

Období perestrojky

Novinář Aram Abrahamjan se narodil 17. února 1960 v Jerevanu v rodině univerzitních profesorů. Jeho otec byl filozof Levon Abrahamjan. Studoval na Státní konzervatoři v Jerevanu pojmenované po hudebním skladateli Komitasovi v letech, „kdy takřka nikdo nebral sovětskou ideologii vážně a všichni si doma v kuchyni utahovali z Brežněva. Podle mě té ideologii nevěřili ani čelní představitelé tehdejší vlády Karena Demirčjana“.

Na konzervatoři panovala obdobná atmosféra. „Konzervatoř byla poměrně svobodomyslným místem. Rektor Lazar Sarjan, syn Martirose Sarjana, byl válečným veteránem a nebylo snadné mu vnucovat cizí vůli. Byl chráněný z obou stran a ponechával nám značnou svobodu projevu, samozřejmě v tvůrčím slova smyslu. Neměli jsme problém se svobodně vyjádřit. Pozornost se věnovala kultuře a vzdělávání, což mělo svá ideologická omezení, ale ta nejlepší hudební díla, která se hrají dodnes, pocházejí z období Sovětského svazu.“

Po absolvování univerzity se Abrahamjan stal učitelem zpěvu na vsi v regionu Gegharkunik. Když se stal vědeckým pracovníkem na Ústavu uměleckých studií Akademie věd, perestrojka už byla v běhu a masivní vlna budoucích hnutí za občanské svobody už byla v hrubých rysech načrtnutá.

Nacionalistické tendence, které se plně rozvinuly v osmdesátých letech, existovaly už od let šedesátých. Z memoárů disidentů ze šedesátých let je patrné, že tehdejší umělecké odbory spolupracovaly s KGB a disidentům znepříjemňovaly život. Podle Abrahamjana pak v osmdesátých letech vzešly národnostní požadavky i ze středu Svazu spisovatelů.

„Připravili jsme pro Moskvu zprávu o Abovjanské ulici a bylo zřejmé, že Chačatur Abovjan měl proruské tendence. Mluvili jsme také přímo o Chačaturu Abovjanovi a já si vzpomínám, jak to Svaz spisovatelů, Literární noviny a další intelektuální kruhy vnímaly negativně.“

Od hudby k politice

Abrahamjan se nezajímal o protesty kvůli životnímu prostředí, ale v roce 1988 už nebylo možné dále setrvávat doma. Už na náměstí Svobody měl ale Abrahamjan pochyby o Karabašském výboru a viděl jejich slabiny, což se potvrdilo po dosažení nezávislosti. Později se stal prostředníkem mezi lidmi z výboru a veřejností. Jeho angažmá v prezidentově týmu se podle něj zakládalo na osobních sympatiích prezidenta vůči jeho osobě.

„V prvních měsících války jsem rovněž připravoval zpravodajství z fronty.“

Svůj přesun od hudby k politice vysvětluje Abrahamjan následovně: jeho vrstevníci bojovali a umírali, ale on sám nikdy nedržel v ruce zbraň a tuto neúčast ve válce měl potřebu nějak kompenzovat. V okruhu prezidenta se neustále kuly pikle. Prý Abrahamjana nikdo neměl moc rád, protože nebyl členem strany a přicházel zvenčí. „Stranická nomenklatura, státní intriky – kdo se kolikrát sešel se šéfem, kdo jak vychází se kterým šéfem, kdo je lepší – to všechno je mi hluboce cizí.“

Hned jak v roce 1994 válka skončila, odešel z pozice tiskového mluvčího.

(Ne)závislý tisk

Nepopírá tehdejší snahy potlačovat svobodu tisku. V roce 1994 byla Arménská revoluční federativní strana postavena mimo zákon a jejich noviny byly zakázány. Abrahamjan se podle svých slov snažil udržet dobré vztahy s vládou, ale současně se nerozpakoval vyjádřit nespokojenost s tím, co se dělo členům Arménského národnostního hnutí.

V roce 1995 byl dočasně zakázán Hlas Arménie, jeden z nejkritičtějších opozičních listů. „Je možné, že k tomu nedošlo na úrovni Ter-Petrosjana, protože někdo vydal rozkaz, aby nebyl otiskován Vrež Markosjan kvůli svému dluhu. Hlas Arménie chvíli nevycházel, ale onen dluh byl pouze záminkou. Jak se to vyřešilo? Během jakési recepce na nějaké ambasádě oslovila Ter-Petrosjana šéfredaktorka novin Flora Nachškarjan a vysvětlila mu, o co jde, a Ter-Petrosjan to velmi rychle vyřešil. Byla to ukázka tehdejších represálií, ale nemyslím, že to byla Ter-Petrosjanova iniciativa. Přestože se o něm v novinách psalo velmi kriticky, domnívám se, že ta iniciativa vzešla odněkud z nižších pater politiky.“

Vzpomíná si na výhrůžky své osobě, například když bylo u moci Arménské národní hnutí, hrozilo mu, že ho vyhodí z okna redakce Aravotu v patnáctém poschodí.

Další represe přišly později, po změně vlády v roce 1998. „Tou dobou už jsem byl šéfredaktorem Aravotu. Ne, ještě jsem nebyl šéfredaktorem, ještě jsem byl svobodným občanem. Dozvěděl jsem se, že za tím stálo ,DRO‘, organizace se strukturou podobnou KGB, přináležející k Arménské revoluční federaci (Dashnaktsutyun).“

Abrahamjan nicméně nepopírá, že ani Aravot nebyl tak zcela nezávislý, ale ničeho nelituje, protože podle něj neexistuje a nemůže existovat stoprocentně nezávislé médium. „Zdi mohou být úzké nebo široké. Ty moje byly široké.“

Kdo v tom případě sponzoroval A1+ a Aravot?

„Různí lidé. Nemůžu mluvit za A1+, protože nejsem jeho ředitelem. Byli tam různí lidé. Od samého začátku tam figuroval Vano Siradeghjan.“

„Neznamená to tedy, že Aravot nebyl nezávislý?“

„Řekl jsem snad, že byl nezávislý?“

„Neřekl. Jen mě překvapila vaše odpověď.“

„Ani Vano, ani nikdo jiný mi nikdy nepřikazoval, abych o něčem psal anebo nepsal, abych nedělal rozhovor s tím a tím člověkem a nebavil se s jiným. Taková omezení nikdy nebyla ve hře. Dokonce nás ani nenutili, abychom někoho očerňovali, ani tehdy, ani dnes. Ale existoval závazek napsat čas od času o někom něco pochvalného.“

Pohled do devadesátých let

Abrahamjan shrnuje svůj postoj k devadesátým letům následovně: „Pro mě osobně byla devadesátá léta obdobím vítězství. Zmanipulované volby z let 1995 a 1996 byly malér, ale nebyl to konec světa. Zlomovým okamžikem byla změna vlády v roce 1998, která znemožnila vyřešení Karabašské krize mírovou cestou a svedla nás na scestí nacionálního romantismu, kterým jsme žili až do roku 2020. V devadesátých letech si tisk mohl dovolit větší nezávislost, existovalo méně omezení, i když jsem tehdejšího prezidenta a vládu nepovažoval za plně akceptovatelné. Ani já jsem nebyl zcela nezávislý. Ale je tu jeden rozdíl. Dokážu odlišit ušlechtilé hnutí roku 1988 od všeho špatného, co následovalo.“

 

«Պերեստրոյկայի» տարիները

The years of Perestroika

Լրագրող Արամ Աբրահամյանը ծնվել է 1960-ի փետրվարի 17-ին Երևանում դասախոսների ընտանիքում։ Հայրը փիլիսոփա Լևոն Աբրահամյանն է։ Սովորել է Երևանի Կոմիտասի անվան պետական կոնսերվատորիայում այն տարիներին, «երբ խորհրդային գաղափարախոսությանը համարյա ոչ ոք լուրջ չէր վերաբերվում, իսկ Բրեժնևի մասին բոլորն իրենց խոհանոցներում կատակներ էին անում։ Ինձ թվում է՝ առաջին դեմքերը՝ Կարեն Դեմիրճյանն ու մնացածը, նույնպես չէին հավատում այդ գաղափարներին»։

Journalist Aram Abrahamyan was born on February 17, 1960, in Yerevan, in a family of professors. His father is Levon Abrahamyan, the philosopher. He studied at the Yerevan State Conservatory named after Komitas the composer in the years “when hardly anyone took the Soviet ideology seriously, and everyone made jokes about Brezhnev in their kitchens. It seems to me that the first figures of the country, Karen Demirchyan and the rest, did not believe in those ideas either.”

Մթնոլորտը համարյա նույնն էր Կոնսերվատորիայում. «Կոնսերվատորիան բավականին ազատ բուհ էր, ռեկտորը Ղազարոս Սարյանն էր՝ Մարտիրոս Սարյանի որդին, նա պատերազմի վետերան էր, և այդպիսի մարդուն դժվար էր որևէ բան պարտադրել։ Նա պաշտպանված էր երկու կողմից և թույլ էր տալիս մեզ բավականին ազատ արտահայտություններ անել, բնականաբար՝ ստեղծագործական։ Խնդիրներ չունեինք ինքնաարտահայտվելու։ Կար նաև ուշադրություն մշակույթի ու կրթության հանդեպ, որը յուրովի էր արտահայտվում և ուներ գաղափարախոսական սահմանափակումներ, բայց լավագույն գործերը, որ մինչև հիմա էլ կատարվում են, ստեղծվել են հենց խորհրդային շրջանում»։

The atmosphere was almost the same in the Conservatory. “The conservatory was quite a free university, the rector was Ghazaros Saryan, the son of Martiros Saryan, he was a war veteran, and it was difficult to impose anything on such a person. He was protected from both sides and allowed us to express ourselves quite freely, of course, in a creative sense. We had no problems expressing ourselves. There was also attention to culture and education, which was expressed in its own way and had ideological limitations, but the best works that are still being played today, were created in the Soviet period.

Բուհն ավարտելուց հետո Գեղարքունիքի մարզի գյուղերից մեկում երգեցողության ուսուցիչ էր։ «Պերեստրոյկան» արդեն սկսվել էր, երբ Աբրահամյանը դարձավ Գիտությունների ակադեմիայի Արվեստագիտության ինստիտուտի գիտաշխատող, իսկ Հայաստանում սպասվող մեծ ալիքը արդեն ուրվագծվում էր։

After graduating from university, he was a singing teacher in one of the villages of Gegharkunik region. Perestroika had already begun when Abrahamyan became a researcher at the Institute of Art Studies at the Academy of Sciences, and the great wave of civic movements expected in Armenia could already be outlined.

1980-ականներին լավագույն դրսևորումը ստացած ազգայնական մոտիվները կային 1960-ականներից։ Եթե 60-ականների այլախոհների հուշերից հասկանում ենք, որ ստեղծագործական միությունները համագործակցում էին ՊԱԿ-ի հետ՝ դժվարացնելով այլախոհների կյանքը, ապա ութսունականներին, Աբրահամյանի խոսքով, ազգային հողի վրա պահանջների հովը գալիս էր նաև Գրողների միությունից։

The nationalist motives that were best manifested in the 1980s existed from the 1960s. We understand from the memoirs of the 1960s’ dissidents that the creative unions cooperated with the KGB, making life difficult for the dissidents. Then, in the 1980s, according to Abrahamyan, the wind of demands on national grounds also came from the Writers’ Union.

«Աբովյան փողոցի մասին հաղորդում էինք պատրաստել Մոսկվայի համար, իսկ Խաչատուր Աբովյանը, պարզ է, որ ուներ ռուսական կողմնորոշում։ Մենք խոսում էինք նաև բուն Խաչատուր Աբովյանի մասին, և ես հիշում եմ, թե Գրողների միությունը, Գրական թերթը, մտավորականների այլ տարբեր շրջանակներ ինչ բացասական էին ընկալել»։

“We prepared a report for Moscow about Abovyan Street, and it is clear that Khachatur Abovyan had a Russian orientation. We were also talking about Khachatur Abovyan himself, and I remember how the Writers’ Union, the Literary Newspaper, and other various intellectual circles perceived it negatively.”

Երաժշտությունից՝ քաղաքականություն

From Music to politics

Բնապահպանական ակցիաները Աբրահամյանին չէին հետաքրքրում, բայց 1988-ին տանը մնալ հնարավոր չէր։ Արդեն հրապարակից Աբրահամյանը զգում էր, տեսնում էր Կոմիտեի անդամների թերությունները, որոնք կարծրանալու էին անկախացումից հետո։ Ավելի ուշ ինքը դառնալու էր կամուրջ այդ մարդկանց ու հանրության միջև։ Իր կարծիքով՝  նախագահի աշխատակազմում իր հայտնվելը պայմանավորված էր նախագահի անձնական համակրանքով։

Abrahamyan was not interested in environmental protests, but in 1988 it was not possible to stay at home. Already at the Liberty square, Abrahamyan felt and saw the shortcomings of the members of the Karabakh Committee, which would solidify after independence. Later, he would become a bridge between those people and the public. In his opinion, he was appointed to the president’s staff thanks to the president’s personal partiality for his person.

«Պատերազմի առաջին ամիսներին ես նաև ռազմաճակատից էի ռեպորտաժներ պատրաստում»։

“During the first months of the war, I also prepared reports from the front.”

Երաժշտությունից քաղաքականություն իր անցումը լրագրողը բացատրում է այսպես. իր տարեկիցները կռվում ու զոհվում էին, իսկ ինքը երբևէ զենք չէր բռնել, պատերազմին չմասնակցելը պետք էր ինչ-որ ձև լրացնել։ Նախագահի աշխատակազմում խարդավանքների պակաս չկար։ Պատմում է, որ իր նկատմամբ համակրանքը մեծ չէր, քանի որ կուսակցական չէր՝ «դրսի մարդ էր»։ «Պետական հիերարխիան, պետական խարդավանքները՝ ով քանի անգամ շեֆի մոտ մտավ, ով ավելի լավ է էս ինչ շեֆի հետ, ով ավելի լավ է՝ էդ ամենը ինձնից շատ հեռու է»։

The journalist explains his transition from music to politics as follows: his peers were fighting and dying, but he had never held a weapon, and not participating in the war had to be compensated for in some way. There was no shortage of intrigues in the president’s staff. He says that he did not enjoy much friendliness because he was not a party member, he was an “outsider.” “State hierarchy, state intrigues - who went to the boss how many times, who is on good terms with what boss, who is better - all of this is far from me.”

1994-ին՝ պատերազմն ավարտելուն պես, լքեց մամուլի քարտուղարի պաշտոնը։

In 1994, as soon as the war had ended, he left the position of the press secretary.

(Ան)անկախ մամուլը

(In)dependent press

Մամուլի նկատմամբ ճնշումների առկայությունը չի ժխտում։ 1994-ին արգելվեց Հայ հեղափոխական դաշնակցություն կուսակցության գործունեությունը, փակվեցին նրանց թերթերը։ Աբրահամյանի բառերով՝ ինքը փորձում էր պահել իշխանության հետ ձևավորված դրական հարաբերությունները, բայց չէր խուսափում ՀՀՇ-ի անդամներին կատարվողի վերաբերյալ իր դժգոհությունը հայտնելուց։

He does not deny the presence of repressions of the press. In 1994, the activities of the Armenian Revolutionary Federation Party were banned and their newspapers were shut down. In Abrahamyan’s words, he tried to maintain the positive relations formed with the government, but he did not shy away from expressing his displeasure about what was happening to the members of the Armenian National Movement.

1995-ին առժամանակ փակվեց նաև «Գոլոս Արմենիի» ամենասուր ընդդիմադիր թերթերից մեկը։ «Երևի թե դա արվում էր ոչ թե Տեր-Պետրոսյանի մակարդակով, որովհետև ինչ-որ մի օղակից հրահանգ էր տրվել Վրեժ Մարկոսյանին չտպագրել պարտքերի պատճառով։ Ինչ-որ ժամանակ «Գոլոս Արմենիի»-ն չէր տպագրվում, բայց դա (պարտքերը) պատրվակ էին։  Ինչպե՞ս դա լուծվեց. ընդունելություններից մեկի ժամանակ ինչ-որ դեսպանատանը Ֆլորա Նախշքարյանը մոտեցավ Տեր-Պետրոսյանին և ասաց այսպիսի բան կա, և Տեր-Պետրոսյանը շատ արագ այդ հարցը լուծեց։ Ճնշումներից մեկն էր, բայց չեմ կարծում, որ հրահանգողը Լևոն Տեր-Պետրոսյանն էր։ Չնայած, որ իր հասցեին խիստ բացասական արտահյտություններ կային թերթում, բայց դա արեցին ավելի ցածր օղակները»։

In 1995, Golos Armenii, one of the most critical opposition newspapers, was temporarily closed. “Perhaps it was not done at the level of Ter-Petrosyan because someone had given an order not to publish Vrezh Markosyan because of his debt. For some time Golos Armenii was not published, but that (debt) was an excuse. How was it resolved? During one of the receptions at some embassy, Flora Nakhshkaryan approached Ter-Petrosyan and said that there is such an issue, and Ter-Petrosyan resolved the issue very quickly. It was one of the repressions, but I don’t think Levon Ter-Petrosyan was the instructor. Even though there were very negative comments about him in the newspaper, it was done by the lower circles.”

Հիշում է իր նկատմամբ սպառնալիքները, օրինակ՝ դեռ ՀՀՇ իշխանության ժամանակ խոստանում էին «Առավոտ» օրաթերթի խմբագրության պատուհանից՝ 15-րդ հարկից, ցած նետել։

He remembers the threats against himself, for example, while the Armenian National Movement was in power. They promised to throw him out of the window of the Aravot daily editorial office on the 15th floor.

Ճնշումներ եղան նաև ավելի ուշ՝ 1998-ի իշխանափոխությունից հետո. «Ես արդեն «Առավոտ» թերթի խմբագիր էի։ Չէ դեռ խմբագիր չէի, դեռ ազատ քաղաքացի էի։ Ինձ ասացին, որ դա արել է ԴՐՈ կառույցը՝ Դաշնակցության ԿԳԲ-ն»։

There were also repressions later, after the change of power in 1998. “I was already the editor of the Aravot newspaper. No, I was not yet an editor, I was still a free citizen. I was told that it was done by ‘DRO’, the KGB-like structure of the Armenian Revolutionary Federation (Dashnaktsutyun).”

Չնայած սրան՝ Արամ Աբրահամյանը չի ժխտում, որ «Առավոտ»-ը ևս լիովին անկախ չէր, բայց ափսոսանք չի զգում, քանի որ, իր խոսքով, չկա և չի կարող լինել լիովին անկախ լրատվական, «պատերը կարող են լինել նեղ և լայն։ Իմ պատերը լայն էին»։

Despite this, Aram Abrahamyan does not deny that Aravot was not completely independent either, but he does not feel regret as, according to him, there is no and cannot be a completely independent news outlet. “The walls can be narrow and wide. My walls were wide.”

«Էդ դեպքում ովքե՞ր էին «Ա1+»-ի ու «Առավոտ»-ի հովանավորները» հարցին պատասխանում է. «Տարբեր։ «Ա1+»-ի մասին չեմ կարող ասել, որովհետև ես չեմ տնօրենը։ Տարբեր մարդիկ էին։ Սկզբից դա Վանո Սիրադեղյանն էր։  - Դա արդեն չի՞ նշանակում, որ անկախ չէր։ - Իսկ ես ասում եմ, որ անկա՞խ էր։ Ոչ Վանոն, ոչ էլ որևէ մեկը ինձ չէր ասում՝ սա գրեք, սա մի գրեք, ինչո՞ւ եք սրան խոսացրել, ինչո՞ւ եք սրանից հարցազրույց վերցրել և այլն։ Էդպիսի կաշկանդվածություն չկար։ Բայց որոշ վատ նյութեր որոշ մարդկանց մասին  թե՛ այն ժամանակ, թե՛ այսօր ոչ ոք չէր ստիպում գրել։ Բայց որոշ լավ բաների обязаловка կար էն ժամանակ և կա»։

In that case, who were the sponsors of A1+ and Aravot?

“Various people. I cannot talk about A1+ because I am not the director. There were various people. From the beginning it was Vano Siradeghyan.”

 “Doesn’t that already mean that it was not independent?”

“Did I say it was independent?”

 “No. I was just surprised by the answer.”

“Neither Vano nor anyone else told me to write or not to write about something, not to talk to this person, not to interview another, etc. There was no such constraint. No one was forced to run a smear campaign against some people either then or now. But there was an obligation to write good things [ed.about someone/something] now and then.”

Հետհայաց 1990-ականներին

A glance back to the 1990s

1990-ականների նկատմամբ իր վերաբերմունքը Աբրահամյանը ամփոփում է այսպես. «Ինձ համար իննսունականները հաղթանակի տարիներ էին։ Շատ վատ էին 1995-ի ու 1996-ի կեղծված ընտրությունները, բայց դրանք ճակատագրական նշանակություն չունեցան։ Ճակատագրականը 98-ի իշխանափոխությունն էր, որը թույլ չտվեց կարգավորել Ղարաբաղի հարցը խաղաղ ձևով և տարավ ազգայնական ռոմանտիկայի ճանապարհով, որով ապրում էինք մինչև 2020-ը։ Իննսունականների մամուլը կարող էր լինել ավելի անկախ, ճնշումները ավելի քիչ, նախագահն ու իշխանությունն էլ ինձ համար ամենաընդունելին չէին։ Ես էլ լիովին անկախ չէի։ Բայց կա մի բան։ Ես կարողանում եմ բաժանել 1988-ի ազնիվ շարժումը բոլոր տեսակի բացասական բաներից»։

Abrahamyan summarizes his attitude towards the 1990s as follows: “For me, the 1990s were years of victory. The falsified elections of 1995 and 1996 were very bad but they were not fatal. The fateful event was the change of government in 1998, which did not allow the resolution of the Karabakh conflict in a peaceful way and took us towards the path of national romanticism, which we lived in until 2020. In the nineties, the press was able to be more independent, there were fewer repressions, even though the president and the government were not the most acceptable to me. I was not completely independent either. But there is one thing. I am able to separate the noble movement of 1988 from all kinds of negative things.”

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť arménského národa

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť arménského národa ()