Vladimír Hanzel

„Když probíhaly politické procesy a v rádiu o někom říkali, že zradil vlast, zklamal a tak dále, matka protestovala: ,My ho přeci známe, je to slušný člověk!‘ A otec jen udělal: ,Pšt! Před dětmi o tom nemluv.‘ A přešli do němčiny nebo jidiš, abychom jim nerozuměli.“

„Během hodiny matematiky na mě spolužačka sykla, ať jí dám půjčené desky Beatles. S těžkým srdcem jsem je vytáhl z aktovky a podával jí je. Učitel Dlouhý si toho všiml, přiběhl k nám, desky nám vzal a povídá: ,Zabavuje se, bude vráceno na konci školního roku.‘ Já jsem byl jako opařený. Přišlo mi, že to Lence nemůžu udělat. O přestávce jsem šel s těžkým srdcem do kabinetu matematiky a říkal jsem si: ,Nějak ho musím obměkčit, vysvětlit, že desky nejsou moje, ale Lenky, že jí je tatínek přivezl z Paříže, že to je pro mě strašně nepříjemná věc.‘ Sumíroval jsem si řeč a cestou ke kabinetu jsem slyšel povědomé zvuky. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že učitel tam sedí s gramofonem a pouští si desky. Zaklepal jsem, on se trošku lekl a provinile se na mě podíval. Já zablekotal část toho, co jsem měl připraveno, ale on mě zarazil a zeptal se: ,Můžu si to nechat do zítřka?‘“