Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Manuel Vázquez Portal (* 1951)

• narodil se 9. října 1951

• sám sebe označuje za příslušníka tzv. očarované generace, která ze začátku mesiáše Castra vnímala velmi pozitivně

• na univerzitě začal poznávat reálnou tvář kubánského komunistického režimu

• od roku 1995 se věnoval disidentské činnosti v rámci nezávislého kubánského tisku

• skupina novinářů byla velmi úspěšná, dařilo se publikovat také v zahraničí

• v roce 2003 během černého kubánského jara spolu s kolegy zadržen odsouzen k osmnácti letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě

• z věznice se podařil vynést jeho deník, který byl následně vydán a přeložen do osmnácti jazyků

• vše se snažil brát s humorem, věřil, že vše přežije a jednou se vrátí domů

• po třech letech kvůli zdravotním problémům propuštěn na svobodu v roce 2006 odjíždí i s rodinou do USA, kde pracoval jako produkční známé show

Tři roky strávil Manuel Vázquez Portal ve vězení, protože se nebál psát o pravdě. Patřil ke skupině novinářů kubánského nezávislého tisku. Jejich články byly publikovány také v zahraničí, a tak se brzy stalo, že kubánská politická policie novináře začala pronásledovat. Vše vyvrcholilo v roce 2003, kdy byl Manuel odsouzen k osmnácti letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě. Vězení ho nezlomilo, psal i nadále. Velký ohlas měl deník, který se podařilo z vězení vynést - byl vydán a přeložen do osmnácti světových jazyků. V roce 2005 byl Manuel předčasně propuštěn ze zdravotních důvodů. Při propouštění mu policie doporučila, aby se na Kubě příliš dlouho nezdržoval a co nejdříve zemi opustil. 

Očarovaná generace

Manuel se narodil do rolnické rodiny. Když mu bylo 7 let, dostal se Fidel Castro k moci. Lidé jeho generace Castra vnímali jako mesiáše, který přichází vyřešit problémy Kuby. Z počátku režim nevnímali negativně. „Ukázalo se však, že je to monstrum převlečené za mesiáše.  Můj vlastní život mi ukázal, že místo aby mi problémy vyřešil, spoustu mi jich způsobil tolik problémů, že jsem nakonec skončil ve vězení s dlouhým trestem za to, že jsem nenáviděl a odmítal tohoto člověka, který v mém dětství byl jakousi legendární tropickou obdobou Robina Hooda. Byl to Robin Hood, který na počátku rozdal lidem to, co mu nepatřilo a když  mu to, co rozdával z cizího, došlo, začal lidem brát. A to je ta chvíle, kdy jsem já a  Fidel  Castro  začali mít spolu potíže.“ 

Během studia na vysoké škole se Manuelovi dostala do ruky kniha Marxisticko-leninská filosofie. Později musel složit zkoušku historického materialismu, dialektického materialismu, socialistické ekonomie. Začalo mu docházet, že učení je tendenční a předpojaté. Kouzelný ráj z dětsví se pomalu ztrácel, bylo jasné, že vše je ve skutečnosti jinak. Bavila ho kubánská a hispanoamerická literatura, filologie a věnoval se i vlastní tvorbě. Po dokončení studia v roce 1980 se Manuel začal věnovat novinářské činnosti. Začal pracovat dětském časopisu Pionýr. 

Časopis Pionýr

Časopis byl určený malým dětem, malým pionýrům. Manuel byl v dětsvím sám pionýrem, stejně jako jeho dcera. Hesla typu „Pionýři pro komunismus!“ mu nebyla cizí. V létě pionýři jezdili na tábory, které se jmenovaly Centra průzkumníků. Manuel dostal za úkol udělat reportáž o jednom takovém centru přímo v Havaně. Toto centrum bylo nádherné. Děti dostávaly zmrzlinu, čokoládové sladkosti, džusy, měly veškeré vybavení - batohy, houpací sítě a k dispozici celý Leninův park, aby si mohli užívat přírody. Později ale Manuel zjistil, že všechna Centra průzkumníků nejsou tak krásná. Zjistil to ve chvíli, kdy se jeho dcera z jednoho takového tábora vrátila, přečetla si jeho reportáž a označila otce za lháře.

„Bylo pro děti vysokých funkcionářů vlády, strany a armády, proto tam měli tak skvělé podmínky. Centrum průzkumníků, kde musela být má ubohá dcera a děti dělníků a obyčejných pracovníků jako já, bylo mizerné.“Chtěl napsat novou reportáž, ale nebylo mu to dovoleno. Následně se Manuel rozhodl, že pro tento časopis již dál pracovat nebude. V roce 1989 také vystoupil ze Svazu kubánských novinářů. Začátkem devadesátých let přišla naděje, že tak jako v Evropě, se něco změní i na Kubě, ale velice brzy bylo jasné, že tomu tak nebude. 

Kubánský nezávislý tisk

V roce 1995 založil Manuel s kolegy novináři, kteří odešli z oficiálních médií jako on, kubánský nezávislý tisk. „Když moskevské zlato došlo, Kubánci těžce, opravdu těžce trpěli. A v této situaci se objevil nezávislý tisk. Začali jsme líčit skutečnou situaci, v níž se Kubánci nacházejí. Represe ze strany politické policie na sebe nedaly dlouho čekat. Dělali nám domovní prohlídky, zatýkali nás, znemožňovali nám volný pohyb.“ 

V té době vzniklo několik tiskových agentur. Manuel jednu z nich řídil, jmenovala se Decoro a byla tvořena malou skupinkou nezávislých novinářů. Skupina psala zejména kroniky, které zaznamenávaly běžný život na Kubě. Vyskytl se ale technický problém - na Kubě nebyl internet, novináři měli k dispozici pouze papír a tužku. K dispozici byl pouze telefon. „Naše zprávy jsme diktovaly po telefonu Heraldu, Radiu Martí, CubaNetu a dalším médiím, které  v zahraničí zveřejňovaly naše věci. Později jsme získali fax, který nám poslali. Od roku 2000 nám Americká zájmová sekce v Havaně dával k dispozici jednu hodinu týdně, abychom se mohli připojit k internetu.“ I to bylo ale velmi málo a skupina musela neustále hledat způsoby, jak pracovat co nejefektivněji. Po roce 2000 na Kubě existovalo silné disidentské hnutí v čele s Křesťanským hnutím osvobození. Castro podlehl svým emocím a nařídil nekompromisní represe vůči novinářům.

Černé kubánské jaro

Ve dnech 18.-21. března 2003 nechal Castro zatknout 75 novinářů a politických a lidskoprávních aktivistů. Vybral is okamžik, kdy USA a koalice Spojených národů intervenovaly v Iráku a ačkoli zahraniční noviny o vlně represí na Kubě z počátku neinformovaly, nakonec to byl velký celosvětový skandál. Manuel Vázquez Portal cítil, že se blíží chvíle jeho zatčení: „Připrav mi hygienické potřeby a kartáček na zuby, protože tohle u těch, co zatkli dnes, 18. března, neskončí.“ A přesně tak se stalo.  19. března jsme se naobědvali a já si dal siestu. Ve tři, ve čtyři odpoledne silné bušení na dveře mi oznamovalo, že přišla má chvíle. Manželka otevřela dveře. Ukázali ji průkaz politické policie, odstrčili ji a do bytu jich vtrhla celá horda – početná skupina příslušníků politické policie. Moje žena: „O co jde?“ „Uděláme tu domovní prohlídku. „Máte k tomu povolení?“ „Ne, ne, my jsme z vlády, jsme od politické policie. Zavolejte svého manžela.“ Zavolali mě. Já přišel. Řekli mi: „Tady se posaďte!“ A pustili se do důkladné domovní prohlídky celého domu. Když vyšly na dvorek, řekl jsem jim: „Až to tam budete prohlížet, dávejte pozor, protože tam mám ukrytou C čtyřku.“ Místo aby se zasmáli, vyděsili se.“ 

O měsíc později byl Manuel odsouzen k 18 letům vězení za činy proti ekonomické a státní stabilitě, které definoval tzv.náhubkový zákon z roku 1988. Výslechy byly nepříjemné, navíc Manuel neměl ani možnost promluvit s právníkem déle než dvě minuty. „U soudu jsem proto  řekl jen pár věcí, které jsem říci musel. Trval jsem na tom, že jsem novinář a mám právo na svobodu projevu a svobodné sdělovací prostředky. Jsem ubohý civilista, ubohý básník a spisovatel, kterého vy strčíte do vězení za to, že říkal pravdu.“ Koncem dubna byli odsouzení převezeni do několik věznic. 

Věznice Boniata

Ve věznici Boniata ve východní části ostrova byl Manuel na samotce, která měla přibližně dva a půl metru na šířku a sedm na délku. Do cely se vešlo jen odporné lehátko a turecký záchod. Strop měl téměř osm metrů a osvětlení bylo jen na chodbě. „Když se v noci setmělo, byla tam úplná tma, protože ty slabé žárovky byly na ústřední chodbě, podél níž  byly cely. Na celách žárovky nebyly. Později jsme žádali, aby nám je do cel daly. Oni nám vysvětlili, že sklo je nebezpečné, protože bychom mohli žárovku rozbít a sebepoškozovat se pomocí střepů, nebo je použít jako zbraň proti ostatním.“

Strava ve věznici byla nepoživatelná, vycházky hodinu denně o samotě a za doprovodu strážných se psem, návštěvy rodinných příslušníků jednou za čtyři měsíce. „Když jsem se dostal z vězení, kdosi se mě ptal, zda mě mučili. Pamatuji, si, že jsem mu řekl: „Záleží na tom, co považujete za mučení. Na mučení je dnes třeba  nahlížet jinak. Nemoci se patnáct dní umýt je pro mě strašlivé mučení. Hladovět, protože nejsem schopen pozřít to co mi dávají, to je groteskní mučení. A tím spíš v civilizační fázi, v které se dnes nacházíme, proboha!“ Smysl pro humor byl lékem, věděl, že tyrani a diktátoři humor nesnášejí. Někteří bachaři byli ochotní vynášet papíry z vězení, a tak se stalo, že se podařilo pronést celý Manuelův deník, který se rychle stal velkým hitem a byl přeložen do osmnácti jazyků. 

„Byli jsme v šoku, úplně nás to ohromilo, že jsi publikoval deník z Boniatica! A my máme být zticha? V té chvíli nezávislí novináři si řekli: „Ne, ne! Ať se stane co se má stát!“ Nezávislí novináři se do toho znovu pustili a všichni začali publikovat pod svým jménem, přestali používat  pseudonymy.“

„Vypadni z Kuby, běž do exilu“

V roce 2005 začal mít Manuel problémy s dýcháním. Převezli ho do jiné věznice, ze které velmi často jezdil do nemocnice. „Lidská solidarita existuje. Byli tam lékaři a sestřičky, kteří nám pomáhali. Velice tajně a obezřetně. Snad  jednou  budu moci uvést jejich jména, protože dnes člověk neví, zda tam ještě nepracují.“ Kvůli zdravotním problémům byl Manuel propuštěn na svobodu, ale pod výhružkou, že jestli bude pokračovat dál ve své činnosti, brzy se do vězení vrátí. Jeden z policistů mu při propoštění řekl: „Už půjdeš domů, ale poslechni, dám ti radu – nevracej se domů, ale táhni někam do prdele. Nezůstávej na Kubě, protože my tě zase zavřeme. Vypadni z Kuby, běž do exilu, protože jinak budeš mít ze života peklo.“

První noc doma Manuel nemohl spát. Z Kuby utíkat nechtěl, ale manželka ho kvůli synově budoucnosti přemluvila. Přestěhovali se do Miami, kde se Manuel věnoval novinářské činnosti pro Radio Martí a poté produkční činnosti. Moc si přeje vrátit se na Kubu a spatřit ji zase v jiném světle: „Chtěl bych navštívit svou zemi, aniž bych musel žádat o povolení. Rád bych se vrátil na malý statek mého dědečka, tam kde jsem si, jak jsem vám vaprávěl na začátku, užíval jeho moudrosti a kubánského venkova.“