Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mario Jorge Travieso Medina (* 1953)

La Iglesia en Cuba no tiene derechos, solo deberes. Esto tiene que cambiar

  • nació 28 de septiembre 1953 en Cienfuegos en la República de Cuba

  • es Pastor eclesiástico activo y Apóstol

  • estudió la licenciatura en educación física de la cual graduó como profesor, no obstante, por no dedicarse a esta profesión, el régimen comunista le quitó el título

  • decidió estudiar teología en la “Universidad Visión” y logró graduarse como Doctor y Máster en Ministerio

  • en 1992 estableció en Las Tunas el Ministerio apostólico “Viento Recio” y empezó a profesar y ejercer como pastor en esta localidad

  • en 2004 esta comunidad evangélica tuvo que afrontar las consecuencias del ataque y robo de la policía, por lo cual se tuvieron que mudar a una finca fuera de la ciudad

  • al regresar a Las Tunas las persecuciones hacia los creyentes no disminuyeron, al contrario, se intensificaron, tanto que hasta el día de hoy permanecen bajo la vigilancia e intimidaciones de parte de la Seguridad del Estado

  • estuvo 14 años regulado, sin poder viajar, hasta que obtuvo el pasaporte español en 2014, ya que sus padres eran originalmente de España

  • vive en Las Tunas con su esposa y sus dos hijas

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“El régimen me quiere quitar mi patriotismo y mi cubanía porque no soy del Partido Comunista o porque no practico la ideología determinada”, afirma Mario Jorge Travieso Medina, el Pastor y Apóstol del Ministerio “viento Recio” de Las Tunas, al entender esto como consecuencia de sus creencias y actividades religiosas en Cuba.

El régimen comunista me quitó los títulos universitarios

Mario Jorge Travieso Medina nació el 28 de septiembre 1953 en Cienfuegos en Cuba. Creció como hijo único en una familia bien posicionada económica y socialmente, sus padres eran maestros. “El mejor recuerdo que tengo es de mi niñez. Tuve siempre una vivienda linda. Mis padres nunca pelearon, no discutían, no tomaban alcohol ni drogas. Mis padres tenían valores”, se acuerda de su infancia, que dio la base de sus valores cristianos. “Cuando triunfó la Revolución Cubana en 1959[1], empezó el igualitarismo y uno de los peores sistemas educacionales en América. Los valores y el respeto mutual desaparecieron, todos hacen el mismo trabajo”, enfatiza. Mario Jorge estudió educación física y se graduó como profesor, sin embargo, decidió dedicarse a la teología y entró como pastor evangélico a la Iglesia. “Como no ejercité mi profesión más que diez años, el régimen me quitó mi título, ya no era profesor de física”, describe los tropiezos. Decidió continuar su formación educativa y estudió una maestría y un doctorado en teología en la “Universidad Visión” en el extranjero, no obstante, los títulos otorgados por esta universidad americana nunca han sido aceptados por las instituciones cubanas. “Es muy difícil estudiar o promover teología en Cuba, lo quitaron los comunistas, decían esto no sirve en esta nación”, recuerda.

Mis hijas chiquitas se escondían de la policía

Cuando en el año 1992 en la ciudad de Las Tunas estableció el Ministerio apostólico “Viento Recio”[2] y empezó a fungir como pastor, ocurría una desmedida asechanza de la población religiosa en esta ciudad, misma que Mario Jorge comenta así: “El Gobierno cubano realizó visitas a las escuelas, visitas a los Centros de Trabajo, donde atendían las personas de nuestra Iglesia, para perseguirlos, amenazarlos con la pérdida de sus trabajos o estudios”. El régimen continuaba con los acosos, por ejemplo, por nueve meses ponían unos vecinos música tan alta, que uno no escuchaba su propia palabra. Las persecuciones de su familia también continuaron y en el año 2000 le negaron a Mario Jorge la partida del país: “Siempre viajaba por mi trabajo, visité 15 naciones de todo el mundo, pero sin razón, sin explicación, me rechazaron la salida y quedé 14 años regulado, hasta que logré sacar mi pasaporte español por el origen de mis padres”, añade y menciona: “En aquella época no teníamos absolutamente nada, hasta que el Dios me habló y me dijo, que venía una bendición”, así destaca el nacimiento de sus dos hijas en los años 2000 y 2001, precisamente cuando en Cuba se vivían los apagones de electricidad o la ausencia de los médicos por su misión en Venezuela[3]. “Con el nacimiento de mis hijas vino un cambio, empezamos a tener liquidez, mis niñas nunca crecieron con hambre”, subraya agradecido, aunque la guerra entre los creyentes y el sistema comunista seguía en pie. Sus dos pequeñas hijas tuvieron que enfrentar persecución y problemas en la escuela por sus creencias. “Las niñas se escondían cuando pasaba un carro policial, pensaron que la policía las va a llevar. Vivieron constantes revisiones por la Seguridad del Estado o multas cuando las llevaba a la escuela”, relata Mario Jorge.

Los policías nos robaron todo, dejaron solo el piso y el techo

Un día a las cuatro en la mañana del 2004 Mario Jorge y su familia vivieron la violación de sus derechos por parte del Gobierno cubano, cuando su iglesia fue rodeada por carros policíacos, ambulancias y camiones. “Se metieron dentro y se llevaron un cuarto de millón de pesos cubanos entre las bancas, instrumentos musicales, equipos de refrigeración, todo comprado correctamente en las tiendas cubanas. Filmamos todo el incidente, pero donde fuimos a quejarnos, nos corrieron. No tuvimos justicia”, narra. No obstante, la iglesia en Las Tunas se levantó, se estableció en casa de una de sus hermanas de la Iglesia, hasta que le quitaron la casa. “De todos lados nos botaron, nos quedamos en casa de mi suegra. Llegaron policías, vecinos con propaganda del Partido Comunista, hasta que mis suegros se enfermaron, no pudieron soportar la música alta, el estrés, las amenazas y se mudaron a los Estados Unidos de América. EE. UU., donde pronto se murió mi suegra”, describe las consecuencias de practicar la religión. La comunidad del Ministerio apostólico “Viento Recio” se mudó a una finca, a unos seis kilómetros desde Las Tunas, en sus afueras. “Para llevar a la gente a la finca rentamos camiones, pero prohibieron a los camioneros llevarnos. En el camino a la finca detenían a los que iban a la iglesia, los metían a los calabozos, incluso a mi esposa o a mí”, recuerda y agrega: “Predicar al Cristo es nuestro delito. Entendemos que el comunismo es más que una ideología, es una religión en contra a la fe la que puede profesar cualquier ser humano”.

Iglesia es la única institución que no pueden controlar

“La Iglesia es la única institución que no pueden controlar, somos fuera de su círculo. Tienen miedo, que somos muchas personas, no nos pueden exigir nada. Estamos a favor de una libertad religiosa y libertad total en Cuba”, explica la razón de las constantes persecuciones a los creyentes. Según Mario el sistema comunista también destruyó los valores de la nación y no trata al pueblo como seres humanos: “Gente trabajadora, gente que incluso ha servido a la Revolución se da cuenta ahora que el régimen no ha traído nada positivo, cuando quieren comprar cosas básicas como jabón, desodorante, pasta de dientes. Las tienen que comprar ‘al enemigo’, del régimen comunista. ¡Si quieres vivir como ser humano, necesitas tener dólares americanos”! agrega a las medidas gubernamentales vinculadas con el decremento del ingreso de la moneda extranjera y la incapacidad del Gobierno de pagar por las importaciones de productos básicos, por lo cual se abrieron en Cuba las “tiendas de dólares”[4]. “La crisis de hoy en 2020 es extraordinaria, estamos peor que en el ‘periodo especial’ en los años noventa[5], hay apagones, no hay agua, no hay comida, no hay transporte”, añade. La comunidad del Ministerio apostólico “Viento Recio” cuida y busca las personas que se encuentran en críticas circunstancias de la vida y los apoya. “Nosotros vivimos en una manera modesta, pero nunca nos hace falta, hemos vivido como seres humanos, no como el resto de la nación cubana. Me duele ver ancianos tener que sobrevivir con diez dólares al mes. Nadie puede vivir así. Les damos comida, les damos jabón, pasta etc. Los cuidamos”, describe el Pastor. 

No me temo a nada, por eso puedo decir la verdad

Según Mario Jorge los derechos humanos pertenecen a todos los seres humanos - el Dios dio los derechos a todos, no un Gobierno. “Lo que anhela este pueblo es derecho, aquí todo es propiedad del Gobierno, hasta los seres humanos. Cuando uno sale del país, respira la libertad”, dice Mario Jorge al respeto. El Gobierno cubano en los últimos 60 años no ha asumido una posición positiva hacia la Iglesia, lo que Mario comenta así: “No tenemos ley para que la Iglesia tenga derechos, solo tiene deberes. Esto tiene que cambiar. La Iglesia puede hacer que la nación camine correctamente. Nuestro mensaje no es mensaje de tiranía. Nosotros invitamos, no queremos que la gente venga por obligación, no por temor, pero por amor”, y está determinado a persistir en sus convicciones y patriotismo: “No soy cubano porque soy o no soy comunista, soy patriota porque amo a mi nación. Me quieren quitar mi patriotismo y mi cubanía porque no soy de un Partido Comunista o porque no practico la ideología determinada”. El Pastor y Apóstol Mario Jorge ya perdió el miedo a la muerte, a las amenazas, a la policía: “Temores hay muchos, que mi familia se quedará sola, aún me pueden quitar a mí, pero al final mi familia tiene a Dios. ¡No me temo a nada, no me temo decir la verdad, por ello puedo compartir con Ustedes mi testimonio”! y con estas palabras cierra la entrevista.

 

 

[1] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] Más información sobre la Misión el “Viento Recio” aquí: https://www.cubaenmiami.com/pastor-de-culto-viento-recio-acosado-en-cuba/

[3] Los profesionales médicos cubanos han llegado masivamente a Venezuela en el marco de dos acuerdos comerciales, el primero firmado en 2000 y el segundo en 2005. Estos acuerdos fijan un precio preferencial para la exportación de servicios médicos cubanos a cambio de una provisión fija de petróleo venezolano. Más información sobre la diplomacia médica cubana aquí: https://nuso.org/articulo/la-diplomacia-medica-cubana-recibe-una-pequena-ayuda-de-sus-amigos/

[4] En agosto 2020 de las casi 5,000 tiendas controladas por el estado en Cuba, 72 se han convertido en “tiendas de dólares”, que son las únicas que ofrecen productos de necesidad básica. Más información aquí: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-53647986#:~:text=Solo%20tarjetas,cr%C3%A9dito%20internacional%2C%20excepto%20las%20estadounidenses.

[5] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990 causada por la caída de la Unión Soviética resultando en el fin del apoyo económico de Cuba. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

 

„Režim na Kubě omezuje moje vlastenectví a moje kubánství, protože jsem odmítl vstoupit do Komunistické strany, a protože nesdílím režimem nastolenou ideologii,“ popisuje Mario Jorge Travieso Medina, pastor a apoštol sboru „Silný vítr“ [Viento Recio], reakci systému na jeho náboženskou činnost.

Komunistický režim mi odebral vysokoškolské tituly

Mario Jorge Travieso Medina se narodil 28. září 1953 ve městě Cienfuegos v Kubánské republice, kde vyrůstal jako jediný syn ve finančně dobře zajištěné učitelské rodině. „Nejkrásnější vzpomínky, které mám, pocházejí právě z mého dětství. Vždy jsme měli hezké bydlení, moji rodiče se nikdy nehádali, neholdovali alkoholu ani drogám. Moji rodiče se vzájemně respektovali,“ dodává k rodinným vztahům, které daly základ jeho křesťanským hodnotám. „Když v roce 1959 vyvrcholila Kubánská revoluce, na Kubě se rozšířilo tzv. rovnostářství a jeden z nejhorších vzdělávacích systémů v Americe. Vymizely základní lidské hodnoty a vzájemná úcta, všichni vykonávali tu stejnou práci,“ uvádí. Mario Jorge vystudoval pedagogiku tělovýchovy, nicméně tíhl ke křesťanství i profesně a začal působit jako evangelický pastor v místním kostele. „Jelikož jsem se nikdy nevěnoval výuce tělesné výchovy, byl mi odebrán vysokoškolský titul,“ komentuje obtížnosti, kterým musel čelit. Mario Jorge se ale nenechal odradit a rozhodl se studovat magisterský program a následně doktorát teologie na „Universitě Vize“ [Universidad Visión] mimo Kubu, avšak jeho tituly získané na zahraniční univerzitě nebyly kubánskými úřady nikdy uznány. „Studovat a věnovat se religionistice nebo teologii je na Kubě velmi obtížné, komunisté vše zrušili pod záminkou, že to není potřeba,“ popisuje.

Moje malé dcery se schovávaly před policií

Když v roce 1992 Mario Jorge založil ve městě Las Tunas evangelickou faru „Silný vítr“ [Viento Recio][1] a začal tam působit jako pastor, rozpoutal se doslova „hon na věřící“, ke kterému Mario dodává: „Státní bezpečnost pravidelně navštěvovala školy a pracovní úřady, kam chodili členové našeho sboru a sledovala je nebo jim vyhrožovala ztrátou zaměstnání.“ Režim pokračoval v pronásledování a šikaně věřících, například žijícím v sousedství fary nařídil pouštět hlasitou muziku, a to po dobu devíti měsíců, kdy nebylo slyšet vlastního slova. Taktéž zesílilo stíhání Mariovi rodiny i jeho samotného, v roce 2000 mu bylo zakázáno opustit zemi: „Vždy jsem hodně cestoval kvůli práci, navštívil jsem přes 15 zemí po celém světě, než mi bezdůvodně zakázali opustit Kubu, to trvalo nakonec 14 let, než se mi podařilo vyřídit si španělský cestovní pas díky španělskému původu rodičů,“ zmiňuje a dodává: „Bylo to těžké období, neměli jsme vůbec nic, až jednoho dne ke mne promluvil Bůh a řekl mi, že přijde požehnání,“ popisuje okolnosti narození jeho dvou dcer, v roce 2000 a 2001, zrovna když na Kubě byly běžné výpadky elektřiny a lékaři hromadně odjížděli na službu do Venezuely, takže na Kubě bylo obtížní sehnat lékařskou péči.[2] „Když se narodily mé dcery, všechno se najednou změnilo, zlepšila se naše finanční situace, naše holky nikdy nezažili hladovění,“ dodává s vděkem, ačkoliv pokračující „válka“ mezi věřícími a komunistickým režimem nepolevila, a i jeho dvě malé dcery musely čelit obtížím během školní výuky. „Když kolem našeho domu projelo policejní auto, holky se schovaly pod stůl, bály se, že je policie odveze. Zažily pravidelné domovní prohlídky nebo pokutování a šacování, když jsem je vodil do školy,“ doplňuje Mario.

Policie nám všechno zabavila, nechali jen podlahu a strop

V roce 2004 se jednoho brzkého rána dostavila na faru Státní bezpečnost s doprovodem národní policie, ambulancemi a několika nákladními vozy: „Vpadli dovnitř a zabavili nám veškeré vybavení v hodnotě čtvrt milionu kubánských pesos, sebrali nám lavičky, hudební nástroje nebo lednice a mrazáky, které jsme legálně koupili v kubánských obchodech. Celý zásah jsme natočili, ale ať jsme žádali o spravedlnost kdekoliv, nikde nás nevyslechli a odmítli nás. Nikdo se našim případem nechtěl zabývat,“ vypráví. Navzdory útoku se podařilo evangelický sbor obnovit v domě jedné z jeho členek, dokud jí z domu nevyhostili a dům nezabavili. „Odevšud nás Státní bezpečnost vystěhovala, nakonec jsme skončili u tchýně doma. Bylo to ale neudržitelné, policie pravidelně prováděla domovní prohlídky, nebo přicházeli sousedé s propagačním materiálem Komunistické strany a obtěžovali rodiče mé manželky, kteří to velmi těžce nesli – hlasitou muziku, stres a výhružky, až se jim nakonec podařilo utéct do Spojených států amerických, kde krátce po přestěhování moje tchýně zemřela,“ uvádí důsledky své náboženské činnosti. Komunita naší fary „Silný vítr“ se přemístila na statek vzdálený šest kilometrů od města Las Tunas. „Aby se k nám dostali členové naší církve snadněji, pronajali jsme autobus, ale nakonec režim všem řidičům zakázali vozit je a jezdit k nám na statek. Na cestě ke statku vytvořili policejní kontroly a všechny příchozí prohledávali, některé dokonce zavřeli do podzemních kobek, včetně mě a mojí manželky,“ vzpomíná a dodává: „Náš prohřešek je věřit v Krista. Dnes už víme, že komunismu je více než jen ideologie, jedná se o náboženství brojící proti jakékoliv lidské víře.“  

Církev je jedinou institucí, kterou nemůžou ovládat

„Církev je jedinou institucí, kterou nemůže komunistický režim plně ovládat, nachází se mimo jejich působení. Mají strach, protože nás věřících je mnoho, hledají způsob, jak nás přimět k poslušnosti. My ale prosazujeme svobodu v náboženství a demokracii na Kubě,“ vysvětluje důvod neustálého pronásledování věřících v zemi. Podle Maria kubánský systém zničil hodnoty ve společnosti a s obyvateli nezachází jako s lidskými bytostmi: „Pracující lid, i ti, kteří Kubánskou revoluci od jejích začátků podporovali si nyní při nákupu věcí běžné potřeby, kterými jsou mýdlo, šampon nebo zubní pasta, uvědomují, že nastolený režim nepřinesl nic dobrého. Tyto věci lze sehnat jen v obchodech ‚nepřátel‘ komunismu. Je to paradoxní, pokud chceš žít jako lidská bytost, musíš mít americké dolary,“ dodává k vládním krokům v návaznosti na pokles zahraničních měn v kubánské ekonomice a neschopnost Vlády zaplatit za dovoz základních surovin a hygienických prostředků, a k otevření těchto tzv. „dolarových obchodů“.[3] „Současná krize v roce 2020 je naprosto výjimečná, zdá se být horší než socioekonomický propad během ‚speciálního období‘ v 90. letech[4], čelíme výpadkům elektřiny, není voda, v krámech není jídlo, nefunguje veřejná doprava,“ popisuje. Evangelická fara „Silná vítr“ hledá a pečuje o osoby, které se nacházejí v nesnadných životních podmínkách. „Žijeme skromně, ale nikdy netrpíme nedostatkem, můžeme žít jako lidské bytosti, ne jako ostatní obyvatelé Kuby. Bolí mě u srdce vidět staré spoluobčany, kteří přežívají na ulici s deseti pesy na měsíc. Nikdo nemůže přežít v takových podmínkách. Náš sbor jim dává jídlo, mýdlo, pastu atd. Staráme se o ně,“ zmiňuje pastor.

Ničeho se nebojím, proto mohu říkat pravdu

Dle Mariových slov Bůh udělil lidská práva všem jedincům, nikoliv vláda. „To, co náš národ postrádá, jsou práva, na Kubě je vše majetkem kubánské Vlády, včetně lidských bytostí. Když se někomu podaří odjet z Kuby, může se konečně nadechnout svobody,“ zdůrazňuje Mario Jorge. Kubánská Vláda během posledních 60 let neučinila nic positivního ve vztahu k církvi, což Mario komentuje takto: „Nemáme žádný zákon, který by upravoval práva církve jako takové, pouze povinnosti. To se musí změnit. Církve má potenciál udat správný směr celému národu. Náš vzkaz všem lidem není vzkazem tyranie. My lidi uctivě zveme, nenutíme nikoho, aby přišel do kostela, lidé to nedělají z povinnosti, ale z lásky,“ a je přesvědčen pokračovat ve svých postojích a stát si za svým vlastenectvím: „Nejsem Kubáncem, protože jsem nebo nejsem komunistou, to je nesmysl. Jsem vlastenec, protože miluji svou vlast. Chtějí mi sebrat mé vlastenectví a moje ‚kubánství‘, protože nepatřím do komunistické strany nebo proto, že nepodporuji stanovenou a pro ně jedinou pravdivou ideologii.“ Pastor a apoštol Mario Jorge již nemá strach ze smrti, z výhružek ani z policie: „Strachů je hodně, největší, že moje rodina zůstane sama, režim mě může kdykoliv odstranit, ale pak si uvědomím, že moje rodina vždy bude pod ochranou Boha. Ničeho se nebojím, proto mohu říkat pravdu a vyprávět Vám můj příběh!“ a těmito slovy uzavírá Mario rozhovor.

 

[1] Více informací o faře „Silný vítr“ ve španělském jazyce zde: https://www.cubaenmiami.com/pastor-de-culto-viento-recio-acosado-en-cuba/

[2] Jednalo se o tzv. „lékařskou diplomacii“ Kubánské republiky. První taková dohoda byla s Venezuelou podepsána v roce 2000. Už v roce 2002 se v ropné zemi údajně nacházelo okolo 6190 lékařských pracovníků z Kuby. Kuba ve Venezuele také začala zřizovat celé kliniky a nemocnice. Více informací zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2727176-chavez-s-castrem-smenili-ropu-za-lidi-venezuelsky-rezim-drzi-u-moci-tisice-kubanskych

[3] Více informací o „dolarových obchodech“ na Kubě zde: https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/na-kube-uz-zase-plati-americke-dolary_545970.html

[4] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Iva Fričová)