Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lic. Roberto Jesús Quiñones Haces (* 1957)

“Estoy completamente convencido que la gran fábrica de disidentes es el Gobierno cubano.”

  • nacido el 20 de septiembre de 1957 en Cienfuegos, Cuba, en una familia políticamente arbitraria

  • su padre era revolucionario, la parte materna de su familia contrarrevolucionaria

  • después de haber deseado ser militante de la Unión de Jóvenes Comunistas, en 1986 fue expulsado por diversionismo ideológico

  • en 1976 empezó la carrera de derecho en la Universidad Central “Marta Abreu” de las Villas, ubicada en Santa Clara, Cuba

  • en 1978 fue votado presidente estudiantil de la Facultad de Derecho

  • en 1981 se graduó e inició su servicio social en la Central Electronuclear de Juraguá, de donde fue expulsado por relaciones con una extranjera colombiana en 1982

  • al volver con su antigua novia y actual esposa se mudó a Guantánamo donde terminó su formación en abogacía

  • 1991 publicado su primer libro de poemas “La fuga del cielo”

  • en 1998-1999 defendió a una amiga suya notaria, acusada por haber participado en una compraventa ilícita de inmueble

  • después de una serie de quejas y cartas expresando su desacuerdo con el trato de aquella notaria acusada, el mismo Quiñones fue cuestionado y al final también inculpado en el mismo caso jurídico y condenado a ocho años de privación de libertad

  • desde 1999 lleva el expediente legal de Quiñones las siglas de “C-R” (“contrarrevolucionario”)

  • 1999-2003 estuvo en prisión de Combinado de Guantánamo, liberado condicionalmente por buena conducta

  • después de haber salido de la prisión, sufría de problemas laborales y persecución

  • 2001 premio de la revista Vitral (en Pinar del Río) con su libro de poemas escritos en la cárcel

  • en 2012 empezó a trabajar para el periódico independiente Cubanet

  • desde junio de 2013 sufre de incesante hostigamiento, amenazas y registros en su domicilio

  • en abril de 2019 recibió una multa por haberse resistido a la hora de la detención, la cual se negó a pagar por sentirse inocente, y fue condenado a un año de privación de libertad

  • en agosto de 2019 el Tribunal de apelación volvió a ratificar la condena original por no haber pagado la multa

  • el 11 de septiembre de 2019 fue llevado preso a cumplir su condena

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Estoy completamente convencido que la gran fábrica de disidentes es el Gobierno cubano. Es el propio Gobierno quién los crea”, señala Roberto de Jesús Quiñones Haces, abogado, escritor, periodista independiente y opositor del régimen cubano. “Yo siempre me he considerado un disidente. Pero ser disidente para mí no tiene ninguna connotación peyorativa. En Cuba, ser disidente es ser considerado enemigo político del castrismo. Y así te rechazan desde el punto de vista social”, agrega.

Bipolaridad de opiniones

Uno de los primeros recuerdos de Roberto lo conecta a la antigua Checoslovaquia – un amigo suyo tenía una bicicleta de esta procedencia, y “tener una de ésas en aquella época era una cosa sensacional”. Estamos hablando de principios de los años sesenta, ya que Roberto nació el 20 de septiembre de 1957, “exactamente quince días después de la sublevación contra Fulgencio Batista”[1], la cual marcó lo que iba a venir en el 1959 – la Revolución Cubana de Fidel Castro. Y justo este antes y después marcó también cierta bipolaridad en el mero núcleo familiar de Roberto – mientras que su papá estaba muy vinculado a la lucha revolucionaria, el abuelo materno tenía un baúl lleno de revistas Reader’s Digest[2] con ideas occidentales, lo cual ya de muy joven producía un choque de opiniones dentro de Roberto. “Vi a mi papá con mucho pesar cómo las cosas que tanto anhelaba no dieron resultado”, narra Roberto el derrumbe de ideas revolucionarias a la hora de enfrentarse con la práctica del día a día. Y como si fuera simbólico, también aquella bicicleta checoslovaca terminó rota: “la estrellé contra un árbol y yo quería sinceramente morirme aquel día y nunca se me olvida como vuelvo a casa y le digo el ‘perdóname’…”

Yo no tanto como él

Otra gota en la cubeta de opiniones contrarrevolucionarias la dio su primo, el cual por combatir bajo el ejército rebelde de Escambray fue privado tres años de libertad en prisión, a pesar de tener apenas dieciséis años de edad. Sin recalcar cuánto ese hecho y aquella dicotomía de opiniones dividió a la familia, ya que de hecho fue su padre, quien participó en la Limpia de Escambray combatiendo a las tropas rebeldes. Todo eso marcó a Roberto en su “lucha de pensamiento siendo un niño”. Y con toto el cariño que siempre le ha tenido a su padre recién fallecido en 2019, recuerda una canción de Pedro Luis Ferrer, la cual expresa aquella “amalgama de situaciones”, cantando “mi padre fue fidelista, yo no tanto como él, pero quien toque a mi padre, tiene que darme también”[3], recalcando que en las relaciones familiares no deben influir las diferencias de opiniones, y mucho menos las políticas, y agregando que la familia cubana “está muy fraccionada y la culpa la tiene el sistema”.

Un revolucionario conflictivo

Sin embargo, sus ideas contrarrevolucionarias estaban por brotar por completo: “Yo te digo sin ningún temor que he sido una persona muy revolucionaria. Pero siempre he sido un revolucionario conflictivo”, inicia Roberto el análisis de dónde proviene su espíritu disidente. “Nunca caí bien porque no he sido y nunca seré una persona dócil, y quiero que el Dios me dé fuerzas para seguir siendo una persona dócil. Porque no me parece que el destino del ser humano es encajilarse por lo que le digan, sino buscar por sus propios medios las respuestas”, agrega. “Y aún hoy te puedo decir que estoy muy de acuerdo con cosas que ocurren en esta sociedad. Pero no estaré de acuerdo con la falta de libertad que hay en ella”, termina su pensamiento firmemente.

La doble moral

Ya de chiquito aprendió que “las cosas había que decirlas en el lugar y el momento oportuno”, porque si uno no cumplía con esta regla, “te cuestionaban”. Pero al mismo tiempo estaba seguro de que “todo lo que se impone a fuerza provoca rechazo, porque tú no tienes la voluntad de elegir”, sobre todo a la hora de escoger los pantalones vaqueros para lucir en las fiestas en Cienfuegos (porque “tener un Lee era una cosa fabulosa, quien los llevara, era digno de arrodillarse”) o música norteamericana, escuchada ilícitamente desde Miami. “La prohibición provocó un resultado peor que si hubieran permitido que los jóvenes escucharan la música que quisieran”, comenta. “Yo era un practicante de la doble moral – en la escuela era bien revolucionario y por las tardes escuchaba aquella radio”, señala cómo aquella bipolaridad originalmente familiar seguía marcando el ritmo de su propia vida joven.

De militante de la Juventud a diversionista ideológico

“Yo no era militante de la Juventud[4], a pesar de que quería mucho serlo”, narra su deseo, el cual se le cumplió unos años más tarde. Sin embargo, no sería Roberto y su vida de amalgama de opiniones si entre tanto no llegara una fuerte decepción por el sistema educativo durante su época preuniversitaria, hasta que alrededor de 1986 fue expulsado de aquella tan anhelada Unión de Jóvenes Comunistas. ¿Razón? “Diversionismo ideológico”. Y mientras que estaba a punto de optar por filosofía o periodismo, terminó estudiando derecho. “Y ahora soy periodista sin haberlo estudiado”, se ríe de la contradictoriedad de la vida humana.

La última gota de la Central Electronuclear

En 1976 empezó a estudiar en la Universidad Central[5], donde, a pesar de no sentirse plenamente oponente al sistema, algunos compañeros lo empezaron a evadir por sus opiniones respecto al sistema cubano. Y en 1978, cuando en una votación estudiantil ganó el puesto de presidente de la Facultad de Derecho, ya era tarde para sus opiniones revolucionarias – la cubeta ideológica estaba justo una gota antes de derramarse. Y la gota cayó en la Central Electronuclear de Juraguá[6], adonde fue llamado después de haberse graduado en 1981 a cumplir el servicio social. Y ahí fue cuando sus ideas idealistas sobre el mundo, el partido y la gente terminaron en una vuelta completa. “Ahí fue donde la rebeldía que yo tenía, comenzó a manifestarse, donde eso de ser militante dejó de tener importancia. Lo importante empezó a ser decir lo que pensaba”, demarca la línea divisora de conversión de un joven revolucionario a un adulto contrarrevolucionario. “Porque si yo hubiera sido una persona obediente, yo estaría hoy en el Comité Central, estoy absolutamente convencido”, agrega. Porque fue justo por aquel entonces cuando había dejado a su novia (la cual se convirtió más tarde en su esposa actual) por un amorío loco por Patricia Suárez – una colombiana militante del movimiento guerrillero de Colombia M-19[7], subsidiado por el tráfico de armas procedentes en Cuba. En la Central Electronuclear se enteraron en 1982 de su relación y lo citaron: “y me dicen que no puedo seguir trabajando ahí porque estoy casado con una extranjera que no es socialista”. Y a pesar de que la relación con Patricia terminó en breve, la cubeta antirrevolucionaria se derramó.

Desempatía con el régimen

Roberto volvió, arrepentido por su amorío, con su antigua novia, la cual lo condicionó por mudarse a Guantánamo, donde reside hasta hoy en día. Ahí fue donde terminó su formación de abogado penal después de su desilusión en la Central Electronuclear. Pero si es que a la cubeta le cabía todavía algo de opiniones, a la hora de hundirse en el sistema judicial empezó a percibir también sus errores: “La carrera del derecho te enseña a descubrir todos los males de las sociedades. Pero no los males de la conducta humana de los ciudadanos simples, sino también de las estructuras del estado, de los abusos de la policía y de los tribunales. Y aquello me marcó mucho. Yo no esperaba que la corrupción estatal fuera tan grande”, demarca Quiñones. Por eso, poco a poco se fue transformando en un especialista en derechos humanos, marcando con cada caso más y más su desempatía con el régimen. Y después de años sometiendo cualquier cosa que decía en el Tribunal a escrutinio detallado, terminaron prohibiéndole el ámbito del derecho penal, obligándolo a orientarse al derecho civil. Pero el caso que iba a dar “otro gran viraje de su vida” estaba todavía por llegar.

El “C-R” de “contrarrevolucionario

En 1998 fue nombrado como abogado a un caso de una amiga suya notaria, acusada de haber participado en una compraventa ilícita de una vivienda, cuyo caso y defensa llevó a Roberto a presentar una carta oficial de queja al Consejo de Estado. Muy pronto, fue citado en el bufete colectivo, siendo amenazado de si cualquier cosa que aquella carta decía no era cierta, Roberto mismo iba a caer preso. Y justo, un mes más tarde, Roberto fue detenido en la casa de su suegro, acusado por “participar en la compraventa ilícita de vivienda”, es decir acusado por el mismísimo caso que originalmente defendía como abogado. A pesar de pensar que todo eso era simplemente ridículo, no lo fue la sentencia – fue sancionado a ocho años de privación de libertad. Cuando recuerda una llamada de aquel entonces, en la cual un tal Denis admitió haber sido obligado a declarar falsamente en aquel caso de la notaria e inculpar a Quiñones, el abogado se conmueve y solloza: “cada vez que pienso en eso, se me revuelven muchas cosas”. Y si ya desde los años ochenta había roto Roberto los lazos ideológicos con el régimen, a partir de este momento, llevando su expediente unas letras rojas declamando “C-R”, es decir “contrarrevolucionario”, ya no había marcha atrás. Roberto era definitivamente un disidente. “Es que uno se hace disidente justo por el reclamo de derecho y de justicia”, declama Roberto. “Yo no he puesto una bomba en este país, yo no era miembro de un movimiento opositor, yo sólo era abogado que decía la verdad”, y es así cómo terminó en celdas inmundas de las prisiones cubanas, en “un mundo tan bajo, donde había tantas personas que había defendido”, en “un mundo que no tenía nada que ver conmigo”, en unas celdas de las que “jamás hubiera pensado existieran en Cuba”. “Yo decía – Dios mío, ¿cómo puede haber tanta injusticia?” narra Roberto conmovido.

Salir más humano de cómo entré

A los prisioneros los hacían trabajar, a lo cual Roberto siempre se rehusaba: “Yo era universitario y yo no iba a prisión a trabajar sino a leer”, declara. En su momento, para mantener su cordura mental entrando en la prisión en 1999, decidió: “Yo tengo que salir de aquí más humano y más culto de cómo entré.” Y así se empezó a devorar unas cantidades enormes de lectura para escaparse de la realidad del día a día en la prisión.

Orgullo del presidio

Vivió numerosos suicidios de los que ya no podían seguir más, los cuales, igual que cada muerte en la prisión “se resolvían por infartos” para que nadie preguntara, presenció el fenómeno desesperado del deseo por “un vuelito”, es decir una salida de prisioneros a la calle, o más bien al hospital después de haberse inyectado petróleo en las venas de las piernas, produciéndose inflamación y así necesidad de ser hospitalizado, donde esa mera salida a la calle merece la amputación muy probable de aquella extremidad inyectada, narra sobre las falsas esperanzas para los presos que forman parte de la tortura psicológica, de corrupción en la prisión y de casitas en las afueras de las rejas para los “presos de confianza”… Pero también recuerda toda la valentía de su familia, cuya respuesta a su presidio es “una de las cosas de las que más orgulloso me siento”, de cómo su madre se mudó a Guantánamo aquellos 4 años, 8 meses y 12 días para estar más cerca de su hijo, y de cartas de otros presos políticos, incluyendo una de Oswaldo Payá[8], la cual “la conserva como un tesoro”.

Uno de los países más corruptos del mundo

La corrupción es uno de los temas recurrentes a la hora de hablar con Quiñones: “Estamos hartos. Llevamos sesenta años de violencia en Cuba, uno de los países más corruptos del mundo.” Y no lo dice por nada – personalmente había experimentado cómo los presos “de confianza” llevaban cosas a los respectivos jefes de la prisión a sus casas – fuera comida que les traían las visitas a los propios presos o por ejemplo aceite: Fidel Castro declaró a finales del 1999 que iba a mejorar notablemente las condiciones en las prisiones cubanas y una de las cosas era justo una dosis de aceite destinada para la comida de cada preso. Sin embargo, “yo jamás comí comida con aceite”, declara Roberto. Otro caso era el del pollo: en la primera Nochevieja de Quiñones en la prisión, el 31 de diciembre de 1999, se les sirvió pollo a los presos, para deleitar su experiencia, como decían. Sin embargo, aquel pollo “estaba podrido, yo no me lo comí, porque el olor era nauseabundo”, recuerda Roberto aquellas “mejoras” en el Combinado de Guantánamo.

Golpizas y prostitución

Otra cuestión ardiente cubana son las golpizas, Roberto mismo recuerda tres de ellas – “una por referencia y dos porque las presencié”. Sin embargo, las golpizas en la mayoría de los casos no llegan a ser tratadas legalmente, como bien explica Quiñones: “Porque otra de las cosas que hace esta gente tanto en la prisión como en la calle, que cuando le dan una golpiza a un opositor, lo meten en una celda de castigo para que nadie pueda ver los golpes. Y luego queda la palabra del recluso contra la palabra de los guardias. Y ellos por supuesto, como dice el líder de este país: ‘Jamás aquí se han dado golpes’.” Y una cosa más que es hasta demasiado recurrente, es la prostitución. Pero no estamos hablando de prostitución entre los presos, sino del fenómeno de la prostitución por parte de las madres y hermanas de los presos hacia los mandatarios de prisiones para darle un beneficio a un recluso: “Eso es algo común en las prisiones. Y a veces no lo hacen ni por voluntad propia, sino porque el propio recluso lo pide”, explica Roberto. Y confirma que sí hay casos que hayan agilizado sus procesos judiciales o libertad condicional gracias a esta práctica inhumana.

Un hombre marcado

El 12 de agosto de 2003 salió Roberto de la prisión en libertad condicional. “Salí con mucha expectativa y con ganas de no tenerle rencores al pasado”, cuenta. Sin embargo, “apenas salí, me di cuenta de que la vida no iba a ser la misma jamás, que yo era un hombre marcado”, agrega la triste realidad de su día a día que estaba por venir después de su vuelta a la vida normal. No conseguía trabajo, a pesar de que en Cuba hacían falta abogados, a la hora de aplicar por vacantes en las universidades le dijeron “que no reunía los requisitos políticos y morales” etc. Al final consiguió trabajo como coordinador cultural de la Iglesia Católica de Guantánamo bajo la Parroquia de La Milagrosa. Desafortunadamente ni este ingreso le duró mucho – el director Cortés del Tribunal Provincial le prohibió trabajar para aquella iglesia, diciéndole que forzosamente tenía que trabajar para el Gobierno y que, si Roberto no se buscaba trabajo en una semana, lo iban a mandar de vuelta al Combinado de Guantánamo. El Estado incluso intentó invalidar su inscripción de juristas y se le hacía imposible ejercer la abogacía. “Lo cierto es que soy un licenciado en derecho en un país donde hay carencia en esta especialidad y para mí no hay trabajo”, resume, agregando que por supuesto no existe la abogacía privada y todos sus problemas yacen en el hecho de que el ámbito jurídico está totalmente controlado por el Ministerio de Justicia.

Vivir como un clandestino

En fin, para poder alimentar a su familia, Roberto al final aceptó con gratitud el puesto de periodista para Cubanet que le fue ofertado en mayo 2012[9], lo cual en los ojos del régimen lo convirtió de manera definitiva en contrarrevolucionario, y a partir de junio 2013 está siendo constantemente hostigado, detenido y con registros en su domicilio. El primer registro de su casa sucedió en de 2015 cuando le confiscaron incluso sus cosas personales, incluyendo por ejemplo las grabaciones de las voces de sus hijos cuando eran chiquitos que guardaba de recuerdo. “Estoy aprendiendo a vivir como un clandestino”, comenta Roberto a la hora de narrar que en su hogar le podrían “confiscar únicamente los muebles” ya que ya no guarda ahí ni sus cosas laborales y mucho menos las personales para que nadie más se pueda apoderar de ellas. De manera recurrente recibe “cartas de advertencia” de diverso carácter, incluyendo amenazas a las vidas de sus hijos o a la situación laboral de su esposa, los oficiales del Estado lo suelen llamar por teléfono para intimidarlo: “Uno de ellos con el seudónimo Víctor Víctor incluso tuvo la desvergüenza de llamarme para felicitarme por el día del padre”, Roberto se enfada. “Mira, te lo digo del corazón – me da lástima por lo pequeños que son. Un capitán me dijo una vez que me detuvo: ‘Nosotros somos una piedra y ustedes son el huevo. Los podemos quebrar cuando nos dé la gana’. Y yo me quedé mirándolo y pensando por dentro: qué pequeño debe de ser este hombre para pensar que él puede quebrar a otro hombre como si fuera Dios”.

Ningún periodista en Cuba tiene derechos

“Se quiebra el que quiera quebrarse. O el que ya no pueda más”, afirma Quiñones. Hasta hoy en día, sin embargo, ninguna “advertencia” fue lo suficientemente amenazadora, ni consecuencias de salud después de sus numerosas detenciones (causándole por ejemplo el tímpano perforado) como para que Quiñones dejara de publicar. Aparte de artículos para medios de comunicación va publicando también libros de poemas y cuentos (tiene cinco libros publicados en Cuba y un libro de cuentos publicado en Miami), los cuales reciben apreciación internacional. Tanto de periodistas como de artistas la vida en Cuba no es nada fácil: “Sabemos que en Cuba cuando un artista se sale del carril, por muy brillante que sea, enseguida empieza a tener problemas”. Y a pesar de que declara que “si yo hubiera sabido, cuando empecé a escribir para Cubanet, lo que es ser periodista independiente aquí en Cuba, no lo hubiera aceptado jamás”, se ríe nerviosamente, en el mismísimo momento declara estar “infinitamente agradecido de poder decir lo que siento”. Sin embargo, ninguna sensación de gratitud puede opacar la innegable realidad de Cuba: “Ningún periodista en este país tiene ningún derecho. Eso sí, tenemos la solidaridad internacional, pero aquí en Cuba, tenemos una bala en la cabeza”, comenta.[10] “Un oficial de la Seguridad me dijo que yo era su enemigo. Le dije: Yo no soy tu enemigo. Si tú me consideras a mí tu enemigo, ése es tu problema. Yo rezo por ti. Y no es mentira. Yo rezo por ti y por todos los cubanos”, dice Roberto. “Tú te das cuenta de que no son dos o tres mil los que están descontentos. Que ya van para dos millones”, señala los cambios sociales de los últimos años.

Toda la maldad la pone la dictadura cubana

“Mi situación en Cuba es difícil. Vivo en constante tensión. Cuando salgo a la calle, no sé si voy a regresar a la casa”, narra Roberto. “Te agradezco que hayas estado en mi casa porque no sé cuándo vuelva a estar con esta tranquilidad”, decía Roberto a la hora del segundo encuentro. “Como no vivimos en un estado democrático ni de derecho, mañana a la seis de la mañana puedo estar en un auto patrullero para venir a recogerme. De hecho, ya tengo que ir preparando una caja con los libros que quiero leer, y la ropa que debo llevar, y los medicamentos, porque si no, puedo estar unos tres días sin un cepillo de dientes ahí en la prisión”, agrega. Y en efecto – desde el 11 de septiembre de 2019, Roberto de Jesús Quiñones Haces está de vuelta en la prisión[11], sentenciado a un año de privación de libertad, después de haber aplicado sin éxito el recurso de apelación que ocurrió justo minutos antes de la segunda grabación con Roberto.[12] “Yo tengo la conciencia muy tranquila de que no he cometido ningún delito y que toda la maldad en este caso la ha puesto la dictadura cubana, porque no ha tenido la decencia de hacer un análisis de lo ocurrido. Pero no tienen la valentía de reconocer que se equivocaron, porque lo consideran una debilidad, mientras que en mi opinión hubiera sido una muestra de grandeza y de decencia”, se mantiene estoico al final de la entrevista una vez más Quiñones.

 

[1] La dictadura de Fulgencio Batista fue derrocada con la Revolución Cubana encabezada por Fidel Castro: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-46532629

[2] Reader’s Digest es una revista mensual estadounidense fundada en 1922: https://www.rd.com/. En este caso específico, Roberto Quiňones quedó perplejo por un artículo sobre Stalin.

[3] La canción de Pedro Luis Ferrer „Yo no tanto como él“: https://www.youtube.com/watch?v=O32FDdpXfBw

[4] Unión de Jóvenes Comunistas: organización oficial juvenil del Partido Comunista de Cuba. Página oficial: http://www.ujc.cu/es

[5] Universidad Central „Marta Abreu“ de las Villas, ubicada en Santa Clara, Cuba: https://www.uclv.edu.cu/

[6] La BBC denomina la Central Electronuclear como el „sueňo atómico de Fidel Castro“, como la quería construir según el ejemplo de las centrales en la URSS: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-48618104

[7] Movimiento 19 de abril, frecuente llamado sólo por sus siglas M-19, una organización originalmente guerrillera colombiana, surgida noc base en un fraude electoral en 1970, que noc el transcurso de tiempo se ganó su lugar también como un partido político. Más información: https://pacifista.tv/notas/asi-fue-la-transicion-del-m-19-de-guerrilla-a-movimiento-politico/

[8] Oswaldo Payá Sardiňas era uno de los disidentes cubanos más prominentes que murió en 2012 en un accidente de carretera siendo perseguido por la Policía Política.

http://www.oswaldopaya.org/es/

[9] Artículos de Cubanet de Roberto Quiňones: https://www.cubanet.org/author/jesus-quinones-haces/

[10] El Comité para la Protección de los Periodistas (CPJ) anda continuamente defendiendo no sólo a Quiňones: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/el-cpj-denuncia-acoso-al-periodista-cubano-roberto-qui%C3%B1ones/245321.html

[11] Más información sobre su reciente encarcelamiento: https://www.elnuevoherald.com/ultimas-noticias/article235002907.html

[12] Roberto de Jesús Quiňones Haces fue condenado el 7 de agosto de 2019 por „resistencia y desobediencia“ en relación a unos hechos ocurridos en abril del mismo aňo, cuando ejercía de su trabajo de abogado defendiendo a una pareja religiosa que quería educar a sus hijos en su casa en vez de los establecimientos educativos oficiales. Después de aquel juicio, Quiňones fue detenido, pero al resistirse al arresto, le fue impuesta una multa, la cual se negó a pagar por considerarse inocente. De ahí surgió el juicio mencionado más arriba, cuyo resultado fue la condena por un aňo de privación de libertad por „resistencia y desobediencia“, noc sus respectivo juicio de apelación sin éxito.

 

Česká verze:

„Jsem přesvědčený, že továrnou na disidenty není nikdo jiný než sama kubánská vláda. Je to právě vláda, kdo jim dává vzniknout,“ podotýká Roberto de Jesús Quiñones Haces - právník, spisovatel, nezávislý novinář a odpůrce kubánského režimu. „Odjakživa jsem se považoval za disidenta. Ale být disidentem pro mě není hanlivým přízviskem. Na Kubě je totiž bytí disidentem synonymem pro politické nepřátele castrismu. A na základě toho režim zajistí, že tě zavrhne i celá společnost,“ dodává.

Názorová bipolarita

Jedna z prvních vzpomínek pojí Roberta s Československem – jeden jeho kamarád z dětství míval československé kolo a „mít takové kolo bylo v té době něco senzačního“, jak vzpomíná. Hovoříme tu o počátku šedesátých let, jelikož Roberto se narodil 20. září 1957, „na den přesně dva týdny po povstání proti Fulgenciu Batistovi,“[1] dodává. Tehdejší dějinné události byly předzvěstí toho, co přišlo o dva roky později, tedy Kubánské revoluce Fidela Castra z roku 1959. A přesně tahle „zlomovost“ zásadním způsobem ovlivnila bipolaritu společnosti a s ní i Robertovy rodiny – zatímco jeho otec byl názorově svázán s Castrovým režimem, Robertův dědeček z matčiny strany míval truhlu plnou západních časopisů Reader’s Digest[2]. Logicky byl tak Roberto od útlého dětství vystaven naprosto protichůdným názorům v jeho nejbližším okolí. „Se smutkem jsem pozoroval, jak tak zásadní a důležité věci pro mého tatínka nakonec dopadly tak špatně, jak dopadly,“ shrnuje postupné upadání revolucionářského přesvědčení jak u jeho otce, tak nakonec i u něj samotného. A jako by to bylo symbolické – i ono překrásné československé kolo nakonec vzalo za své: „nechtěně jsem s ním narazil do stromu a vážně se mi chtělo tehdy umřít, když jsem ho vedl zpět kamarádovi a omlouval se mu“.

Já ne tolik jako on

Další kapkou do pomyslné nádoby kontrarevolucionářských názorů byl Robertův bratranec, který bojoval ve vzbouřenecké armádě v pohoří Escambray proti Fidelu Castrovi, za což byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, a to i přesto, že mu tehdy bylo pouhých šestnáct let. A ani nemluvě o tom, jak moc jeho odsouzení ještě prohloubilo rodinné názorové rozpory – nebyl to totiž nikdo jiný než Robertův otec, kdo na straně Castra vojensky potlačil ono povstání při tzv. „čistce Escambray“ [Limpia de Escambray]. “Už od útlého dětství se to ve mně všechno bilo,” vzpomíná Roberto. To však neznamenalo, že by Roberto měl svého otce, zesnulého nedávno roku 2019, méně rád. S láskou vzpomíná na píseň Pedra Luise Ferrera, která del něj perfektně popisuje onu “situační fúzi”, když zpívá: “můj otec býval fidelista, já ne tolik jako on, ale kdo mi na něj vztáhne ruku, ať si to nejdřív vyřídí se mnou”.[3] Robertova vzpomínka na Ferrerovu píseň vyjadřuje hluboký smutek nad tím, jak režim zasáhl do společenských vztahů: “kubánské rodiny jsou rozštěpené a vinu na tom nese systém”, shrnuje.

Konfliktní revolucionář

Jeho kontrarevolucionářské myšlenky však teprve čekaly na své plné propuknutí: „Bez obav ti klidně povím, že jsem byl odjakživa velký revolucionář. Ale taky jsem byl vždycky revolucionářem hodně konfliktním,“ začíná Roberto své vyprávění o myšlenkovém „přeskočení barikády na druhou stranu“ a o původu svého disidentského přesvědčení. „Nikdy jsem nebyl systému vhod, protože nejsem a nikdy nebudu člověkem poslušným. Protože si nemyslím, že osudem lidí by mělo být zaškatulkovat se do toho, co jim jiní předepisují, ale naopak hledat odpovědi po své vlastní ose,“ dodává. „A můžu říct, že i dneska souhlasím s některými věcmi, co se dějí v naší společnosti. Ale nikdy nebudu souhlasit s nedostatkem svobody, kterým se vyznačuje,“ dodává s přesvědčením.

Dvojí morálka

To, co se kubánské děti naučí jako první je, že „věci se mají říkat jen ve správné chvíli a na správném místě a pokud ne, tak přijdou nepříjemné otázky,“ vypráví Roberto. Jedním dechem pak dodává, že „vše, co se do společnosti naočkuje silou, nutně musí vyvolat odpor, protože ti nedali možnost volby“. Tahle možnost volby se v dětství a mládí limituje především na oblečení (protože „mít džíny Lee bylo tenkrát úžasné, bylo to jako bys měl před každým, kdo je měl tehdy na sobě, padnout na kolena“) či hudební vkus (protože americkou hudbu se smělo poslouchat jen v tajnosti). „Prohibice znamenala horší důsledky, než kdyby bývali povolili, aby mládež poslouchala hudbu podle svého gusta,“ komentuje Roberto. „Já jsem praktikoval dvojí morálku – zatímco ve škole jsem byl příkladný revolucionář, po odpoledních jsem poslouchal ilegální radiové vysílání z Miami,“ směje se své vlastní bipolaritě, jejíž kořeny jsou jasně vysledovatelné z rodinného zázemí.

Od militantního mládežníka k ideologickému záškodníkovi

„Já jsem nebyl militantním členem Mládeže[4], a to i když jsem si to moc přál,“ osvětluje Roberto své mladické touhy a to, jak se mu o pár let později konečně splnily. Ale nebyl by to Quiñones a jeho život plný opozic, kdyby v jeho mysli mezitím nedošlo k zásadnímu zvratu a zklamání z komunistického vzdělávacího systému, načež začal otevřeně kritizovat vše, co mu vadilo, a nakonec byl roku 1986 vyloučen z kdysi tak vytouženého Svazu komunistické mládeže. Jaký že by pro to důvod? „Ideologické záškodnictví,“ kroutí Roberto hlavou nad paradoxem té situace. A zatímco přesně ve stejné době řešil, jakou univerzitní dráhu zvolit, z původního plánu studia filozofie či novinařiny ve všem tom zklamání zvolil práva. „A dneska jsem novinářem, aniž bych to vystudoval,“ inu, další z řady paradoxů jeho života.

Poslední kapka padla v atomové elektrárně

Roku 1976 nastoupil na Centrální univerzitu[5], kde se mu řada spolužáků začala vyhýbat právě pro jeho opoziční názory. Jaké pak bylo překvapení, když o dva roky později byl sám Quiñones zvolen studentským předsedou Právnické fakulty, nutno dodat, že k velké nelibosti univerzitních představitelů. Tehdy však jeho pomyslná ideologická nádoba byla těsně před přelitím. A ona poslední kapka padla těsně po absolutoriu práv roku 1981, když nastoupil na sociální práce do Atomové elektrárny Juaraguá[6]: „A právě tam moje rebelská přirozenost vystoupila na povrch, tam jsem ztratil poslední ideály o světě a o Straně a tam můj život zažil zásadní obrat. Právě v tomhle období pro mě přestalo být tak zásadním být dobrým mládežníkem. Zásadní pro mě začalo být říkat to, co si myslím,“ popisuje onu dělicí linku ve svém životě, která revolučního mládežníka proměnila v kontrarevolučního dospělého. „Kdybych býval byl poslušnější, tak bych dneska seděl v Centrální radě Kuby, o tom jsem naprosto přesvědčen,“ vypráví.

A co že bylo oním důvodem pro tak znatelný přelom? Inu, nic jiného než láska – tehdy mu zamotala hlavu jistá Kolumbijka, Patricia Suárez, která však namísto ke komunistické straně patřila ke kolumbijskému guerillovému hnutí M-19[7], které tehdy přežívalo hlavně díky ilegálnímu obchodu se zbraněmi z Kuby. Roku 1982 se o jejich milostném poměru dozvěděli v elektrárně „a obratem mi vysvětlili, že už tam nadále nemůžu pracovat, protože jsem ženatý s cizinkou, co není dostatečně socialisticky smýšlející“. I když nakonec vztah s Patricií vzal za své, protože její guerillové hnutí bylo podle Robertových slov důležitější než jejich manželství, znamenal pro Quiñonese definitivní tečku ta onou ranou názorovou bipolaritou. Poslední kapka padla a Roberto stál najednou definitivně na protějším břehu mezi oponenty režimu.

Nesympatie k režimu

Roberto se po rozchodu s Patricií vrátil ke své původní přítelkyni (a své současné manželce), která mu však pro návrat dala jedinou podmínku: že se přestěhuje do města Guantánamo, známého především díky nedaleké stejnojmenné americké námořní základně. A právě v Guantánamu si Roberto dodělal potřebnou praxi k výkonu právnické profese a začal se specializovat na trestní právo. Ale pokud do jeho názorové nádoby mohla padnout ještě jedna jediná kapka zklamání, tak přišla právě s objevením detailů kubánské soudní praxe. „Studium práv tě naučí odkrývat všechny ty chyby a zlozvyky společnosti. Ale nejen to špatné z lidského chování obyčejných Kubánců, ale hlavně z vládních struktur, ze zneužívání policejní a soudní moci… A to mě nesmírně poznamenalo. Rozhodně jsem nečekal, že by mohla být státní korupce tak obrovská,“ poznamenává Quiñones. A tak se postupně z trestního práva začal odkloňovat směrem k lidským právům, přičemž každým dnem více cítil nesympatie vůči kubánskému režimu. Po letech praxe, kdy byla každá jeho věta pronesená u soudu podrobována detailní analýze jeho nadřízených, mu nakonec advokátní činnost v oblasti trestního a lidského práva zakázali úplně a „doporučili“ mu orientaci výhradně na občanskoprávní spory. Ale nebyl by to zas a znovu Quiñones, kdyby ani tenhle krok neměl znamenat brzké problémy. Soudní spor, který měl definitivně rozhodit jakoukoliv stabilitu jeho života, byl na spadnutí.

„C-R“ jako kontrarevolucionář

Roku 1998 byl přidělen jako právní poradce k případu své známé, notářky obviněné z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti. Nedostatek zdravotní péče, kterou obžalovaná v zadržovací cele tehdy nutně potřebovala, vedla Quiñonese k zaslání několika dopisů a stížností vězeňským úřadům a Radě Kuby. Netrvalo dlouho a přišlo mu předvolání k právnické komisi, jejíž předseda mu vyhrožoval, že „pokud jedno jediné slovo z toho, co jsem v dopisech napsal, není pravda, půjdu sedět taky“. A pravda nepravda, o měsíc později byl už Roberto formálně zadržen v domě svého tchána a obviněn z „účasti na nelegálním prodeji nemovitosti“, tedy z téhož činu, který původně jako advokát hájil svou klientku. Nejprve si myslel, že je to všechno jen směšná souhra náhod, která „se přece musí brzy vysvětlit“, ale oči mu zanedlouho otevřel soudní rozsudek – osm let odnětí svobody. Když si následně vybaví telefonický hovor, ve kterém mu jakýsi Denis svěřil, že byl vládními orgány donucen ke křivé výpovědi, díky které mohl být Roberto pravomocně odsouzen v též soudní kauze jako ona notářka, Quiñones najednou propukne v pláč a celý se třese: „Pokaždé, když si na to vzpomenu, se ve mně rozbouří vlny vší té nespravedlnosti,“ vzlyká.

Jak může existovat taková nespravedlnost?

A pokud tedy již od 80. let byl na cestě od revolučního přesvědčení k disentu, v této chvíli, kdy byl jeho spis označen červenými písmeny „C-R“ značícími kontrarevolucionáře, už nebylo definitivně cesty zpět. „Protože člověk se stane disidentem, když se mu nedostává práva a spravedlnosti,“ vysvětluje Roberto. „Já jsem nikomu neublížil, neumístil jsem někde v tomhle státě bombu, co by vybuchla a zabila lidi, nebyl jsem členem žádného opozičního hnutí, byl jsem pouhopouhým právníkem, co se bil za spravedlnost a pravdu,“ dodává. A bylo to právě ono hledání spravedlnosti, které ho nakonec dovedlo do „odporných smradlavých cel kubánských věznic“, do „světa tak přízemního a ve kterém se pohybovalo tolik lidí, které jsem kdysi sám hájil“, do „světa, který se mnou neměl pranic společného“ a do cel, o „jejichž existenci na Kubě jsem si až do té chvíle dovolil pochybovat“...  „Říkal jsem si: bože můj, jak může na světě existovat taková nespravedlnost?“ vypráví pohnutě Roberto.

Odejít lidštější, než jsem přišel

Vězni byli nuceni k práci, což Roberto kategoricky odmítal: „Jsem univerzitně vzdělaný a do vězení jsem nepřišel pracovat, ale číst a vzdělávat se,“ vysvětluje. Aby si udržel psychické zdraví, když nastupoval roku 1999 do výkonu trestu, rozhodl se: „Musím odsud odejít lidštější a vzdělanější, než jsem sem přišel“. A tak četl všechno, co mu přišlo pod ruku, doslova „tuny knih“, které mu nosila manželka, aby tak unikl z vězeňské reality všedního dne.

Sebevraždy, výletíčky, domečky…

Vzpomíná na bezpočet sebevražd spáchaných těmi, co už nemohli dál, a které (stejně jako jakékoliv jiné úmrtí ve vězení) byly vždy „prohlášeny za infarkt“, protože „na infarkty se nikdo neptá“. Zažil bezbřehou touhu spoluvězňů po „výletíčku“ [vuelito], při kterém se alespoň na pár okamžiků dostali do světa za zdmi věznice – v drtivé většině cestou do nemocnice poté, co si do žil na nohou vstřikovali injekční stříkačkou petrolej, aby jim natekly a museli tak být urgentně ošetřeni. “To ve většině případů znamenalo okamžitou amputaci zasažené končetiny, ale tak obrovská byla jejich touha nadechnout se čerstvého vzduchu, že žádná cena nebyla dost vysoká,” dodává Quiñones. Vypráví pak o korupci ve věznicích a malých domečcích těsně za jejich zdmi, kam měli přístup “elitní vězni, kteří si zasloužili důvěru dozorců”, či o psychickém týrání vězňů vzbuzováním falešných nadějí ohledně svých procesů… Ale vzpomíná také na všechnu tu statečnost, kterou prokázala jeho vlastní rodina: “Jejich reakce na mé věznění je jedna z věcí, na kterou jsem v životě nejvíce hrdý,” uvádí.  Jeho matka se dokonce přestěhovala do Guantánama, aby mu “po dobu oněch 4 let, 8 měsíců a 12 dnů mohla být nablízku”. Quiñones během svého věznění cítil velkou podporu ze strany dalších politických vězňů a disidentů: “dokonce jsem dostal jeden podpůrný dopis od Oswalda Payá[8], ten mám dodnes schovaný jako poklad”.

Jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě

Korupce je v Robertově vyprávění častým tématem: „Už toho máme plné zuby. Máme za sebou šest desetiletí násilí na Kubě, jedné z nejzkorumpovanějších zemí na světě,“ rozčiluje se Quiñones. A neříká to jen tak pro nic za nic – sám byl svědkem, jak oni „elitní vězni“ nosili do domácností vězeňských dozorců potraviny, které přinesly vězňům jejich návštěvy, či například litry a litry oleje. Fidel Castro totiž na konci roku 1999 prohlásil, že zlepší podmínky v kubánských věznicích a jedním z kroků byla i dávka oleje určená pro přípravu jídla pro každého z vězňů. Nicméně, jak vzpomíná Quiñones: „já jsem neměl jídlo s kapkou oleje ani jednou po celou tu dobu svého pobytu ve věznici“. Dalším obdobným pokusem o „zlepšení“ byly příděly masa: na prvního Silvestra, kterého Roberto strávil v odnětí svobody, měli vězni dostat kuřecí, „prý aby nám udělali radost, říkali“, vzpomíná s úšklebkem Quiñones. „To kuře bylo ale úplně shnilé, nemohl jsem ho vůbec pozřít, jak odporně zapáchalo,“ vzpomíná na ona „zlepšení“ v Combinado de Guantánamo.

Výprasky a prostituce

Další kubánskou realitou všedního vězeňského dne jsou výprasky, ať už od dozorců anebo od spoluvězňů, kteří k tomu byli dozorci donuceni. Roberto si vzpomíná na tři takové – „o jednom výprasku mi vyprávěli a u dvou jsem osobně byl“, vyprávěl při prvním rozhovoru pro Paměť národa. Při druhém rozhovoru pak přidal ještě vyprávění o nedávném výslechu roku 2019, při kterém dostal takový výprask, až mu praskl ušní bubínek. „Výprasky se však většinou ututlají – protože jak na ulici, tak ve věznici, tě pak se všemi těmi podlitinami zavřou na samotku a nechají tě vylézt až za pár dní, kdy už po nich není skoro ani památky. Pak je to v případě soudního sporu slovo vězně proti slovu dozorce a tam nemá vězeň sebemenší šanci,“ vysvětluje další vězeňskou praktiku Roberto. „Protože jak přece říká představitel téhle země: ‚Tady se nikdo nikdy nebil.‘,“ vypráví Roberto s odkazem na (nyní už bývalého) kubánského prezidenta Raúla Castra, bratra Fidela Castra. Dalším smutným a dle Robertových slov „až příliš častým“ faktem je prostituce. Nechme stranou prostituci mezi vězni, která je rovněž velmi běžná, protože v tomhle konkrétním případě Quiñones hovoří o fenoménu prostituujících se sester či matek vězňů vůči vězeňským či soudním představitelům, aby bylo vězni dopřáno „nějakého drobného požitku“. „Je to ve věznicích nesmírně časté. A ne protože by to ty ženy dělaly ze své vlastní vůle pro dobro svého blízkého, který je vězněn, ale v drtivé většině případů protože je o prodej svého vlastního těla požádal sám vězeň,“ osvětluje Quiñones a dodává, že ze své vlastní právnické praxe ví o řadě případů, které byly „urychleny, postoupeny či vyřešeny“ na základě prostituce, a to například včetně podmínečného propuštění.

Muž s cejchem

Dne 12. srpna 2003 byl Roberto po čtyřech letech odnětí svobody podmínečně propuštěn za dobré chování. „Odcházel jsem s obrovským očekáváním a pevně přesvědčený, že vůči své vězeňské minulosti nebudu nadále cítit žádnou zášť,“ vypráví. Ale i tentokrát se bohužel pletl. „Jen co jsem vyšel z vězení, jsem si uvědomil, že život už nikdy nebude stejný jako předtím. Pro všechny jsem byl pro jednou navždy muž s cejchem,“ dodává. Nedařilo se mu najít práci, a to i přesto, že na Kubě byl tragický nedostatek právníků, o těch zkušených už ani nemluvě. Na právnických fakultách hledali přednášející, ale Quiñones prý „nesplňoval politické a morální předpoklady“. Nakonec našel místo při katolické faře Parroquia la Milagrosa v Guantánamu jako kulturní koordinátor, ale ani tenhle příjem mu nevydržel dlouho: „Jakýsi Cortés, vedoucí Provinčního soudu, mi tuhle práci zakázal, prý si musím najít něco pod hlavičkou vlády. A když prý nenajdu do týdne, půjdu sedět zpátky do Combinada,“ vzpomíná na překážky při hledání práce Roberto. Vláda se pokusila vzít mu i advokátní licenci a když se jim to nepodařilo, tak mu alespoň zakázali vykonávat činnost. „Pravdou je, že jsem magistrem práv ve státě, kde se téhle specializace zásadně nedostává, a i přesto pro mě tady není práce,“ shrnuje svou pracovní situaci a osvětluje, že na Kubě samozřejmě neexistuje fenomén soukromé právnické praxe – vše je plně řízeno a dozorováno Ministerstvem spravedlnosti.

Žít jako ilegál

Nakonec, aby zvládl uživit rodinu, přijal v květnu 2012 Roberto vděčně nabídku od nezávislého zpravodajského portálu Cubanet[9], což ho v očích režimu definitivně zapsalo na černou disidentskou listinu. Ačkoliv se první měsíce práce pro Cubanet zdálo, že mu to do života příliš nezasáhne, od června 2013 je pod neustálým drobnohledem režimu, často bývá bezdůvodně zadržován a probíhají namátkové domácí prohlídky. První taková se udála roku 2015, kdy mu Státní bezpečnost zabavila kromě pracovního náčiní jako počítače či paměťových disků také předměty ryze osobního charakteru, jejichž hodnota je pro Roberta naprosto nevyčíslitelná: „Měl jsem doma nahrávky hlasů mých dětí, když byly maličké, a i to si odnesli a už nikdy mi to nevrátí,“ vypráví Roberto s lítostí. „Učím se žít jako ilegál, dneska už by si ode mě z domu mohli odnést leda tak nábytek, nemám tam už jeden jediný osobní předmět, o těch pracovních ani nemluvě,“ dodává. Často mu domů pošťák donese výhružný dopis: „Tyhle dopisy jsou rozličné povahy, někdy jsou to obecné výhružky, jindy hrozí ublížením mým dětem, onehdy mi zase psali, že nechají vyhodit mou ženu z práce.“ Když to nejsou dopisy, přicházejí telefonáty: „Vládní agenti mi domů telefonují, abych nechal novinařiny. Jeden z nich, co si nechává říkat Víctor Víctor, měl dokonce odvahu zavolat mi a popřát ke Dni otců,“ rozčiluje se Roberto. „Povím ti to úplně upřímně – je mi jich líto, jsou to ubožáci. Jeden kapitán Státní bezpečnosti mi jednou při zatýkání řekl: ‘My jsme cihla a vy jste mravenci. Rozmázneme vás, kdykoliv se nám zachce.‘ A já jsem na něj zůstal koukat a jen jsem si pomyslel: jak ubohý musí být tenhle člověk, aby si mohl myslet, že může kohokoliv rozmáznout, jako by snad byl Bůh.“

Na Kubě nemá žádný novinář práva

„Zlomí se jen ten, co se zlomit nechat chce. Anebo ten, kdo už prostě nemůže dál,“ analyzuje současnou situaci disentu Quiñones. Přes všechny výhružky zatím žádná nebyla natolik přesvědčující, aby se svého přesvědčení vzdal a už vůbec ne aby přestal publikovat na Cubanetu. Kromě obrovského množství článků píše Roberto i básně a povídky (vyšlo mu pět sbírek tiskem na Kubě a jedna kniha povídek v Miami), které se těší mezinárodní přízni. Ale život na Kubě není snadný jak pro novináře, tak pro umělce: „Když na Kubě umělec vybočí z předepsaných norem, je úplně jedno, jak moc je ve svém oboru geniální, jednoduše začne mít okamžitě problémy s režimem,“ uvádí Quiñones. A i když se nechal při našem druhém rozhovoru slyšet, že „kdybych býval byl při svých začátcích práce pro Cubanet tušil, co to obnáší být nezávislým novinářem na Kubě, nikdy bych tu nabídku nepřijal,“ jedním dechem dodává, že je „neskonale vděčný za možnost konečně říkat vše, co mám na mysli a co cítím“. Ale není pocitu vděčnosti, který by mohl plně zastínit každodenní kubánskou realitu: „Na Kubě nemá žádný novinář žádná práva. Sice se těšíme velké mezinárodní solidaritě, ale tady na Kubě máme neustále namířenou pistoli přímo doprostřed čela,“ komentuje.[10] „Jeden příslušník Státní bezpečnosti mě jednou nazval svým nepřítelem. Na to jsem mu odpověděl: Já nejsem tvůj nepřítel. A pokud mě za něj považuješ, tak to je jen a pouze tvůj problém. Modlím se za tebe. Vážně. Modlím se za tebe a za všechny Kubánce,“ vypráví. „A je vidět, že už to není hrstka lidí, nějaké dva nebo tři tisíce, co jsou tu nespokojení. Už je nás na dva miliony,“ shrnuje společenské změny posledních let.

Všechno zlo pramení v kubánské diktatuře

„Moje osobní situace na Kubě je složitá. Žiju pod neustálým tlakem. Když vylezu na ulici, nikdy nevím, jestli se zvládnu vrátit domů,“ uvádí Roberto. „Jsem ti vděčný za návštěvu a za tenhle rozhovor, protože netuším, kdy se zase budeme moct vidět takhle v klidu,“ říkal Paměti národa při druhém setkání. „Nežijeme tu v demokratické a už vůbec ne právní společnosti, takže zítra v šest ráno si mě může přijet vyzvednout Bezpečnost a odvézt si mě. Už si musím začít připravovat krabici s knížkami, co si chci přečíst, oblečením a léky, protože jinak bych mohl skončit ve vězení dobré tři dny i bez kartáčku na zuby,“ vyjmenovává záležitosti, které musí splnit před svým opětovným nástupem do výkonu trestu.

V dubnu 2019 byl totiž pokutován za odpor při zatýkání a už z pouhého principu odmítl danou pokutu zaplatit, načež ho v srpnu téhož roku odsoudili za „neposlušnost a odpor vůči autoritám“ k jednomu roku odnětí svobody. Žádost o odvolání neuspěla – naše druhé setkání se událo jen pouhých několik hodin poté, co se to Quiñones dozvěděl.[11]

Od 11. září 2019 je Roberto Jesús Quiñones Haces znovu ve vězení.[12] „Mám svědomí úplně čisté – já jsem žádný zločin nespáchal. Naopak všechno to zlo v současné společnosti pramení v kubánské diktatuře, která neměla ani kousek cti, aby lépe prozkoumala to, co se tehdy v dubnu 2019 stalo. Neměli odvahu přiznat, že se prostě a jednoduše spletli, protože by takové přiznání považovali za důkaz slabosti, zatímco pro mě by tím prokázali obrovskou dávku slušnosti a institucionální vznešenosti,“ uzavírá Quiñones své vyprávění.

 

[1] Diktatura Fulgencia Batisty byla svržena Kubánskou revolucí vedenou Fidelem Castrem. Více informací ve španělštině: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-46532629 a v češtině: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/3/nastup-kubanske-revoluce/ či https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube. Shrnutí kubánských událostí v den úmrtí Fidela Castra zde: https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube.

[2] Reader’s Digest je americký časopis založený roku 1922: https://www.rd.com/. V tomto konkrétním případě se z něj Roberto Quiñones dozvěděl pravdu o stalinismu.

[3] Originální znění textu písně: “mi padre fue fidelista, yo no tanto como él, pero quien toque a mi padre, tiene que darme también”. Píseň Pedra Luise Ferrera „Yo no tanto como él“: https://www.youtube.com/watch?v=O32FDdpXfBw

[4] Unión de Jóvenes Comunistas (Svaz komunistické mládeže): oficiální mládežnická organizace Komunistické strany Kuby. Oficiální webové stránky: http://www.ujc.cu/es.

[5] Centrální Univerzita, celým názvem Universidad Central „Marta Abreu“ de las Villas se nachází ve městě Santa Clara na Kubě: https://www.uclv.edu.cu/

[6] BBC označuje Atomovou elektrárnu v Juraguá za “atomový sen Fidela Castra”, vzhledem k tomu, že při její stavbě vzhlížel k obdobným projektům již dříve zrealizovaným v Sovětském svazu: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-48618104

[7] Hnutí 19. dubna (Movimiento 19 de abril), častěji nazýváno pouze jako M-19, původně levicová guerillová kolumbijská organizace vzniklá jako reakce na nespokojenost s volebním podvodem z roku 1970, která se však postupem času stala i politickou stranou. Více informací ve španělštině zde: https://pacifista.tv/notas/asi-fue-la-transicion-del-m-19-de-guerrilla-a-movimiento-politico/

[8] Oswaldo Payá Sardiñas byl jedním z prominentních kubánských disidentů. Zemřel při pronásledování Politickou kubánskou policií ve svém autě při dopravní nehodě roku 2012. http://www.oswaldopaya.org/es/

[9] Odkaz na všechny články Roberta Quiñonese na nezávislém zpravodajství Cubanet: https://www.cubanet.org/author/jesus-quinones-haces/

[10] Mezinárodní Výbor na ochranu novinářů (CPJ) a další světové lidskoprávní organizace za Quiñonesem pevně stojí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/el-cpj-denuncia-acoso-al-periodista-cubano-roberto-qui%C3%B1ones/245321.html. Výbor na ochranu novinářů rovněž označil Quiñonese již v září 2019 za jednoho z 10 nejohroženějších novinářů světa a přidal ho na seznam One Free Press: https://www.cubanet.org/noticias/one-free-press-incluye-quinones-casos-urgentes-injusticias/

[11] Roberto de Jesús Quiñones Haces byl odsouzen 7. srpna 2019 za „neposlušnost a odpor vůči autoritám“ v souvislosti s událostmi z dubna téhož roku, kdy odcházel od soudu, kde hájil své klienty v politicky sledované kauze domácího vzdělávání (na Kubě ilegálního). Před budovou soudu ho přišla zadržet Státní bezpečnost, ale Quiñones své zadržení odmítal jako neopodstatněné, pročež mu byla uložena pokuta. Quiñones se i nadále cítil nevinen, a proto ji odmítl zaplatit, na základě toho byl odsouzen na rok odnětí svobody. Odvolací proces potvrdil v září 2019 původní rozsudek a Quiñones tedy musel nastoupit do výkonu trestu.

[12] Více informací o jeho nedávném zatčení (ve španělštině): https://www.elnuevoherald.com/ultimas-noticias/article235002907.html

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě