Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

María Elena Mir Marrero (* 1962)

• Nació el 16 de enero de 1962 en Guanabo

• A sus once años se fue a vivir a la residencia de estudiantes en Batanabó

• Sus estudios fueron marcados por fuerte sensación de separación familiar

• Durante los estudios pasó por trabajo forzado en las cosechas de café y tabaco

• Su servicio social consistía en la enseñanza de adultos en el campo de Holguín

• Desempañaba la profesión de maestra desde 1976 hasta 1984

• Se involucró en las estructuras opositoras cubanas trabajando por ejemplo en la organización del Concilio Cubano y en la gestión de sindicatos independientes

---český příběh následuje po španělském originále---

“El mundo que nos dibujaron no tenía nada que ver con la realidad que nos esperaba. Nos separaron de nuestras raíces familiares. La residencia de estudiantes donde vivíamos eran antiguas barracas de vacas,” reflexiona sobre su decisión de irse a estudiar maestría a una escuela situada a varias horas de viaje de su pueblo natal. En aquel entonces tenía once años. La infancia llena de golosinas y juguetes que le solía traer su abuelo se convirtió abruptamente en un recuerdo que pesaba sobre sus hombros durante las noches solitarias en la residencia de estudiantes. 

Los juguetes y las golosinas del abuelo

María Elena Mir Marrero nació el 16 de enero de 1962 en una familia que vivía en Guanabo, ciudad pequeña conocida por sus playas blancas, hoy en día destino turístico popular situado en la costa norte de Cuba, a unos 30 kilómetros del centro de La Habana. Una de sus primeras rebeliones contra las reglas que definían la vida de los cubanos después del triunfo de la revolución era más bien de carácter práctico. “La pañuelita me daba calor por lo cual llamaron a mis padres a la escuela. Después ya tuve que usarla,” explica las peripecias. 

Hasta el sexto grado siempre iba a la misma escuela en Guanabo. Sus días fueron llenos de la bondad de su abuelo que trabajaba como conductor de camioneta turística y como tal podía permitirse abastecer su primera nieta de manera que ella nunca sufrió escasez. “Siempre trataban de complacerme a medida de sus posibilidades. No recuerdo haber sentido en aquel entonces nada como una falta de comida o juguetes,” recuerda. Lo que siguió después se convirtió en la primera verdadera prueba de fuego para la joven muchacha.  

La separación familiar y la faena en el campo 

María salió del sexto grado directamente a la beca. El gobierno cubano, afrontando la escasez de maestros en el marco de la campaña de alfabetización que continuaba siendo uno de los puntos propagandísticos más importantes del régimen instalado por Fidel Castro, apoyaba a los niños en la decisión de convertirse en maestros y fue precisamente María, quien a sus once años optó por esta vía. La decisión significaba trasladarse a la residencia de estudiantes de la Escuela Formadora de Maestros en Batabanó, municipio localizado en la costa sur de la isla, a unos 80 kilómetros de viaje, lo que hasta el día de hoy supone un recorrido de varias horas. El primer año era pésimo. No solo para ella, sino para toda su familia. “Un año para borrar de la memoria. Regresábamos a casa solo el fin de semana. Salíamos el sábado a las once de la mañana y el domingo a la una de la tarde teníamos que volver. Todo eso llevaba una carga psicológica enorme. Obviamente, ya en mi escuela previa había que repetir los lemas del comunismo, pero aquí el adoctrinamiento, de repente, era mucho más fuerte. Te obligaban a formar parte de la Juventud Comunista y participar en actos políticos con los cuales muchas veces no estaba de acuerdo…,” narra María, desde siempre criada por sus abuelos que no estaban nada a favor de este proceso. Por si fuera poco, otra parte integral de la educación consistía en las escuelas del campo. Los estudiantes iban a la provincia de Pinar del Río para recoger café, limpiar surcos o cosechar hojas de tabaco. “Si no participabas, te expulsaban de la escuela,” añade. La pesadilla terminó con el inicio del segundo año. En las afueras de La Habana, cerca de Guanabo, abrieron la Escuela Formadora de Maestros en Cojímar y María fue trasladada.

Uno de los recuerdos que más marcaron no solo la infancia y adolescencia, sino también la vida entera de María, fue el primer Congreso del Partido Comunista de Cuba[1] celebrado en 1975 en La Habana. “Nos llevaron en guaguas a la Plaza de la Revolución. Fue un día entero sin comer, nos dejaron allí como una vaquería suelta. Regresé a mi escuela sin zapatos y corbata a las dos y media en la madrugada,” recuerda su participación en una de las manifestaciones populares del régimen más emblemáticas de las primeras décadas después del triunfo de la revolución. “Nunca más en mi vida asistí en la Plaza de la Revolución. Fue un desastre…”

La joven maestra en la década dorada 

El cuarto año de los estudios de pedagogía significaba el llamado servicio social, o sea el deber de los graduados de la educación superior y técnico-profesional de poner sus conocimientos al servicio de la sociedad durante cierto período de tiempo. María terminó en Holguín, donde le tocó trabajar en la zona campesina de Banes. “Nos pusieron en un pueblito sin electricidad, donde nuestros alumnos eran mayores que nosotros,” cuenta María que en aquel entonces tenía más o menos quince años… Si se puede hablar de algo de su adolescencia que ella misma califica de agradable, sería el ambiente en el cual disfrutaban las alegrías cotidianas. Los jóvenes se divertían, iban a las fiestas, la violencia no llegaba a nivel actual y tampoco la escasez no era tan fuerte. “Era un mundo tan diferente en comparación con lo que se vive hoy en día. Sin drogas, sin tanta incertidumbre...,” señala María, graduada de maestra en la Escuela Formadora de Maestros José Martí en Cojímar en 1979. 

A pesar de haber concluido su carrera, la autorización para poder terminar el servicio social y regresar a La Habana no llegaba al grupo de maestros que tuvo que quedarse por la provincia de Holguín durante siguientes dos años. Al final, María decidió volver a La Habana sin permiso y empezó a trabajar en una escuela local. Su salario en aquel entonces consistía de 148 pesos y, según afirma, alcanzaba para cubrir los gastos de la vida cotidiana junto con la ayuda de la familia que de vez en cuando mandaba alimentos o ropa. “No vivía en lujo, pero los 148 pesos me daban. Si salías con cinco pesos a la pizzería de Guanabo, comprabas una pizza de jamón y chorizo por 1,60 pesos. Una malta costaba 40 centavos. Luego ibas a la cremería y te comprabas un vaso con cinco bolas de helado que valía 1,50 pesos. Y cuando salíamos por la noche, nos sentábamos para comer una pechuga de pollo con papas fritas y un refresco por 2 pesos. Unos cinco pesos eran suficiente para poder comprar todo eso. Hoy en día una libra de arroz vale 350 pesos y un paquete de pollo 2 500 pesos. Si ganas 3 000 pesos, ¿cómo vas a mantener una familia?” pregunta.  

Debido al nivel de vida relativamente cómodo (especialmente en comparación con la situación actual) en los años 70 y 80 todavía se notaba en la población un cierto entusiasmo en lo que se refiere al proceso revolucionario. “Por donde querías que caminabas, encontrabas una pancarta, algo de propaganda. Esto ya no existe, porque las personas se dieron cuenta de que no veíamos el progreso que nos vendían en las imágenes bonitas. Ahora se lucha por comer y no por la revolución. Esto ya no le interesa absolutamente a nadie,” comenta. 

El período especial y el período aún más especial 

En lo que se refiere a la caída abismal de la calidad de vida de los cubanos, el primer choque llegó a principios de los años 90 con el derrumbe del bloque soviético que rompió las cadenas de abastecimiento. Los testimonios sobre el hambre que sufrió la población cubana durante el llamado período especial son abundantes y María cuenta una anécdota de su hogar: “Mi hijo tenía unos cinco años, pero hasta el día de hoy se recuerda como él se comía un pedazo de carne de pollo, mientras yo estaba machucando el hueso. Se comía tan poco que empezaron a surgir problemas de salud serios,” afirma sobre los efectos de la malnutrición - se produjo por ejemplo una epidemia de neuropatía óptica que afectó a decenas de miles de personas, causando pérdida de visión debido a la mala dieta. La difícil situación económica sumió a muchas familias en permanente lucha por sobrevivencia. Y mientras los padres se esforzaban por conseguir comida, sus niños crecían sin que alguien tuviera tiempo para preocuparse sobre la educación. Muchos jóvenes vivían sin conocimiento de los valores fundamentales, ya que lo único que realmente importaba era sobrevivir. Haciendo esta retrospectiva, María compara el período especial con lo que está sucediendo en Cuba ahora. “Estamos peor. Los apartamentos han cogido incendios, porque la gente dentro intenta inventar como preparar comida a sus hijos sin electricidad y gas durante los apagones constantes,” dice.   

Haciendo un análisis sobre el abrupto deterioro del nivel de la educación de la población cubana en las décadas recientes, María destaca una significante falta de recursos que se dedican a la formación de los maestros. En este sentido menciona que pese a cierta insuficiencia material que sufría su generación, no se puede comparar con lo que se manifiesta en los centros de educación para futuros maestros en la actualidad. Mientras que ellos tuvieron por lo menos lo básico para enseñar, ahora falta incluso lo más básico. Además, sus cinco años de formación proporcionaron un conocimiento del proceso de enseñanza mucho más profundo que los seis meses que tienen que cumplir los que quieren trabajar como maestros ahora. María trabajó como maestra hasta el año 1984.  

Todos saben que los maestros hablan alto 

Ya sea por la educación que recibió en su casa o por la desobediencia natural de leyes y reglas injustas, María nunca ha sido partidaria del régimen. El carné de la Juventud Comunista que llevaba durante los estudios no era nada más que una necesidad para poder terminar la carrera. “Nunca tuve una vida activa en las organizaciones políticas del régimen,” destaca. Durante del servicio social en el campo de Holguín observaba las graves dificultades en la vida de los campesinos y su descontento con la realidad cubana iba creciendo. Cuando regresó a La Habana, se hizo famosa en su entorno por no quedarse callada al discutir los problemas sociales y políticos del país. “Yo hablaba… y hablaba alto. Todos saben que los maestros hablan alto. Entonces, un día vienen a verme… fue Ibrahim Hernández, sindicalista independiente[2],” recuerda y afirma que desde entonces comenzó a involucrarse en lo que es el movimiento de sindicalismo independiente en Cuba. 

Al mismo tiempo, María empezaba a participar en las actividades del movimiento opositor cubano en general. “Cuando surgió el Concilio Cubano[3] yo no estaba a la luz todavía, pero fue en mi casa donde se hicieron unos 25 000 documentos que circularon. Fueron hechos a máquina de escribir aquí mismo,” cuenta. En aquel entonces trabajó también con el periodista Reinaldo Cosano Alén. Y la represión no tardó en llegar. “Parece que soy detectada, ya que un día aparece un grupo en mi casa y me llevan detenida a la estación de policía de Guanabo. Me sentaron, me cerraron la puerta de rejas con un candado y me dejaron allí. Más tarde me sacaron, me pusieron una venda en los ojos, me montaron en un carro y empezaron a dar vueltas y vueltas. Sentí que el carro paró, me bajaron, subimos una escalera y me sentaron en una mesa frente a unos oficiales de la Seguridad del Estado. Allí, en una casa de tablas, empezó el interrogatorio. No sé cuanto tiempo estuve allí. Posteriormente me volvieron a cerrar mis ojos, me montaron en el carro y me dejaron en una curva oscura. A partir de ese momento, mi convicción fue aún más firme,” narra la primera experiencia con la Seguridad del Estado.  

Más tarde, María fundó su sindicato independiente dentro del Sindicato Libre de Trabajadores de Cuba[4]. “Este fue el camino por el cual fui desde entonces. Me gusta enseñar a las personas que al entrar a su centro de trabajo tienen derechos – por ejemplo el derecho a convenio colectivo,“ comenta y sigue narrando: „En el año 2008 llegué a ser la secretaria general de la Confederación Obrera Nacional Independiente (CONIC) y desempeñé este cargo hasta el 2016.” El desconocimiento de la ley por parte de los trabajadores cubanos ha sido siempre el mayor enfoque de su labor. “Quería demostrarles que la CTC no responde a sus derechos. Mi primer objetivo era llevar a la gente al conocimiento de que no tienen que pertenecer a la CTC. El segundo era llevarles a que si tuvieron un problema con la administración de su centro laboral, la sección sindical es la que está en obligación a defenderlos y que se tienen que enfrentarse. A final, ganen o no ganen, hicieron el esfuerzo,” describe todo el proceso. “Por ejemplo cuando obligaron a una mujer embarazada a cargar unas cajas de jabones. Ella se negó y la sancionaron. Nosotros hicimos la reclamación, la guiamos y ganamos,” menciona uno de los casos exitosos.  

Las perspectivas 

En 2014, María tuvo la oportunidad de visitar a varios países europeos, entre ellos por ejemplo España, Suíza y Polonia. La experiencia de ver cómo se vive en otras partes del mundo la llenó de más fuerza y dedicación para promover el cambio del régimen en Cuba. María se involucró también en la creación del sistema de bibliotecas independientes y estableció una en su casa. La biblioteca funcionaba hasta el año 2019, cuando la policía hizo un registro total y se llevó todo el material. Desde hace seis años tiene prohibida la salida del país. Sigue hablando en la calle, siempre esforzándose en el campo de la educación del trabajador cubano, involucrando la población en la lucha contra las injusticias, tanto como en la defensa de los derechos de la mujer en este país que considera sumamente machista. 

 

[1] El primer Congreso del Partido Comunista de Cuba (PCC) se celebró en La Habana en diciembre de 1975, 10 años después de la fundación del partido. Este evento fue de gran importancia histórica, ya que trazó el rumbo de la Revolución Cubana y contó con la presencia de Fidel Castro y miles de delegados. Se declaró de manera oficial la afinidad a la Unión Soviética y se aprobó la nueva Constitución socialista. 

[2] No confundir con Iván Hernández Carrillo. 

[3] Concilio Cubano fue una red de grupos pro-democráticos fundada en octubre de 1995. Las autoridades suprimieron las actividades de esta red a principiod del año siguiente. 

[4] El Sindicato Libre de Trabajadores de Cuba se refiere a organizaciones sindicales independientes que operan al margen de la Central de Trabajadores de Cuba (CTC), el sindicato oficialista que agrupa a la mayoría de los trabajadores cubanos. Estos sindicatos independientes buscan defender los derechos laborales y sociales de los trabajadores, enfrentando obstáculos como la negación de sus derechos sindicales en la práctica, a pesar de lo que establece la legislación cubana.

 

---český příběh---

„Malovali nám obrázek o krásném a spravedlivém světě. Jenže ten neměl nic společného s realitou před našima očima. Zpřetrhali rodinné vazby. Předtím, než jsme se nastěhovali na ubytovací zařízení internátní školy, sloužil tento areál jako kravín,“ přemítá o svém rozhodnutí odejít studovat učitelství na místo vzdálené několik hodin cesty od jejího rodného města. V té době jí bylo sotva jedenáct let. Radostné dětství plné sladkostí a hraček, které jí nosíval její dědeček, se v tu ránu stalo vzpomínkou, která nad ní visela jako černý mrak během samotou protkaných nocí na studentské ubytovně. 

Hračky a sladkosti od dědečka 

María Elena Mir Marrero se narodila 16. ledna 1962 do rodiny žijící v Guanabu, malém městě známém pro své bělostné pláže a dnes oblíbené turistické destinací na severním pobřeží Kuby vzdálenou asi třicet kilometrů od centra hlavního města Havany. Jejím životem se line motiv vzdělání, a to od dětství až po současnost. Dobře si vzpomíná na to, jak jí ve škole překážel pionýrský šátek uvázaný kolem krku. Její pocity ohledně propagandou ovlivněného povinného oděvu ale příliš nesouvisely s postojem jejích rodičů a prarodičů, kteří se směřováním režimu souhlasili pramálo. „V tom šátku mi prostě bylo vedro. Rodiče kvůli tomu museli zavolat do školy. Pak už jsem ho musela nosit tak, jako všichni ostatní,“ vysvětluje své tehdejší starosti. Od předškolního vzdělání až do šesté třídy chodila María vždy na stejnou školu, přičemž její dny zpříjemňovala přízeň dědečka, který si jakožto řidič v turistickém ruchu mohl dovolit zásobovat svou prvorozenou vnučku do té míry, že během tohoto období nikdy nepocítila skutečný nedostatek. „Odjakživa se snažili, aby mi nic nechybělo. A já si skutečně nevybavuji, že bych pociťovala nějaký nedostatek hraček nebo jídla. Nic takového jsem neznala,“ vzpomíná. To, co mělo přijít už v zápětí, se oproti tomu pro mladou dívenku stalo opravdovou zkouškou ohněm. 

Odloučení a těžká dřina na internátní škole 

María zamířila na internátní školu hned po dokončení šesté třídy. Kubánská vláda se při řešení nedostatku učitelů během alfabetizační kampaně, která zůstávala dlouhou dobu jedním z hlavních prvků propagandy kolem režimu nastoleného Fidelem Castrem, rozhodla podporovat děti v rozhodnutí připravit se právě na výkon učitelského povolání. María se v pouhých jedenácti letech rozhodla vydat touto cestou. Znamenalo to stěhování na internátní školu Escuela Formadora de Maestros v Batabanó, městě na opačném, tedy jižním pobřeží ostrova, vzdáleném nějakých 80 kilometrů, což i dnes znamená několik hodin jízdy. První rok se stal noční můrou nejen pro ni, ale pro celou rodinu. „Celý ten rok bych nejraději úplně vymazala z paměti. Domů jsme se vraceli jen o víkendech, přičemž jsme odjížděli v sobotu v jedenáct hodin dopoledne a v neděli v jednu odpoledne už jsme museli být zase na cestě zpět. Znamenalo to obrovský tlak na dětskou psychiku. Nemusíme se bavit o tom, že už dříve jsem musela ve škole opakovat komunistická hesla. Tady to ale bylo jiné. Najednou jsme se potýkali s o poznání větší mírou indoktrinace. Museli jsme vstoupit do Svazu komunistické mládeže a účastnit se různých politických akcí, s jejichž podobou jsem často nesouzněla…,“ vysvětluje María, jejíž výchovu odmalička ovlivňovali prarodiče, kteří nebyli příznivci vlády. Aby toho nebylo málo, další nedílnou částí vzdělávacího procesu byly školy v přírodě. Žáci odjížděli do provincie Pinar del Río, kde museli pomáhat například při sklizni kávy nebo tabáku. „Kdo se neúčastnil, toho vyhodili ze školy,“ dodává María. Otřesná zkušenost se naštěstí pro ni omezila na první rok. Druhý už začala v nově otevřené škole pro budoucí pedagogy Escuela Formadora de Maestros v Cojímaru, tedy v blízkosti Guanaba i Havany. 

Jeden ze zážitků, které se podepsaly tučným písmem nejen na jejím dětství a dospívání, nýbrž na celém dalším životě, se stala její účast na prvním kongresu Komunistické strany Kuby[1], který se konal v roce 1975 v Havaně. „Naložili nás do autobusů a odvezli na Náměstí Revoluce. Celý den jsme nedostali nic k jídlu, nechali nás tam postávat jako stádo krav. Do školy jsem se vracela bez bot a kravaty o půl druhé ráno,“ vypráví zkušenost z onoho dne, který se byl jedním z nejvýznamnějších v politickém životě Kuby po vítězství Kubánské revoluce. „Nikdy víc jsem se na Náměstí Revoluce nevrátila. Byl to otřesný zážitek…“ 

Mladá učitelka a osmdesátá léta na Kubě

Čtvrtý ročník studia pedagogiky znamenal účast na takzvaném servicio social, což byla povinnost všech studentů vyššího stupně vzdělání, kteří museli nabyté znalosti využívat během určeného období ve prospěch státu a obvykle byli přiděleni na neplacenou práci podle studovaného oboru. María skončila v provincii Holguín, kde měla pracovat jako učitelka ve venkovské lokalitě kolem vesnice Banes. „Přivezli nás do vesnice bez elektrického proudu, přičemž lidé, které jsme vyučovali, byli o poznání starší než my,“ popisuje María, které v té době bylo něco kolem patnácti let… Pokud bychom měli na tomto místě zmínit něco pozitivního, hovoří o tom, že dospívání bylo z jejího pohledu celkem příjemným obdobím prožitým ve společnosti vrstevníků, kteří si užívali každodenních kratochvílí. Bavili se, chodili na oslavy, násilí ve společnosti tehdy ani zdaleka nedosahovalo takové úrovně, jako dnes a ani obecný nedostatek nebyl tak strašný. „Ve srovnání s dnešní dobou to byla velmi odlišná situace. V ulicích nebyly drogy a tolik nejistoty…,“ vysvětluje María, která zakončila studium na škole Escuela Formadora de Maestros v Cojímaru v roce 1979. 

Přestože její studium bylo dokončené, nedostávalo se jí povolení skončit servicio social a vrátit se zpět domů. Skupinka vyslaná do provincie Holguín tam proto zůstala i během dalších dvou let. Nakonec se María rozhodla nečekat na úřední souhlas a v roce 1981 odcestovala zpět Guanaba, kde začala pracovat na místní škole. Její plat tehdy dosahoval 148 pesos, což – jak sama potvrzuje – stačilo na pokrytí běžných životních výdajů, přičemž s nákupem potravin a oblečení čas od času pomáhala rodina. „Nemluvím tady o tom, že bychom žili v nějakém luxusu, ale těch 148 pesos mi vystačilo. Když šel člověk ven a vzal si s sebou pět pesos, mohl si koupit v pizzerií šunkovou pizzu za 1,60 pesos. K pití jsme si dávali kvas, který stál 40 centů. Potom jsme šli do zmrzlinářství, kde jsme si koupili pohár s pěti kopečky za 1,50 pesos. A navečer jsme vyrazili zase do restaurace, kde jsme si dali plátek kuřecího masa s hranolkami a limonádu, což vyšlo dohromady na 2 pesos. Jen se sami podívejte, co všechno člověk pořídil za pět pesos… Dneska stojí půl kila rýže 350 pesos a balení kuřecího masa 2500 pesos. Takže když člověk vydělá měsíčně 3000 pesos, jak může asi normálně žít…?“ pokládá María řečnickou otázku. 

Vzhledem k relativně příznivé tehdejší ekonomické situaci na konci sedmdesátých a během osmdesátých let bylo podle Maríi ve společnosti stále tak nějak cítit určité nadšení v souvislosti s revolučním procesem. „Kamkoliv jste šli, tam na vás čekal nějaký propagandistický billboard. To už dneska takřka nepotkáte, protože lidé už si uvědomují, že nám celou dobu prodávali něco, co nikdy nebylo skutečné. Dnes už nebojují za revoluci, ale za holé přežití. Revoluce už nikoho nezajímá,“ přemítá. 

Zvláštní a ještě zvláštnější období 

Hovoříme-li o strmém propadu životní úrovně Kubánců, první opravdový šok přišel na začátku devadesátých let s rozpadem východního bloku, což zpřetrhalo mnohé zásobovací trasy, díky kterým si kubánské obyvatelstvo mohlo užívat určitý životní standard během předchozích dekád, především v osmdesátých letech, které jsou někdy, zřejmě nadneseně, označovány za zlaté desetiletí, neboli década dorada. Svědectví o hladomoru je bezpočet. V tomto ohledu přidává jeden příklad i María: „Mému synovi bylo tehdy asi pět let, ale dodnes si to živě vybavuje. Seděli jsme u stolu, on jedl kousek kuřecího masa, zatímco já jsem se pokoušela rozžvýkat kost. Tehdy se jedlo tak málo, že to obyvatelstvo odneslo celou řadou nemocí pramenících z podvýživy,“ potvrzuje obecně přijímané teze, které jsou dnes už dobře zdokumentované. Kromě toho se neutěšená ekonomická situace promítala i do širšího společenského kontextu, přičemž lidem v důsledku neustálého boje o zajištění alespoň nějaké potravy nezůstával čas na výchovu a vštěpování základních hodnot přicházející nové generaci, vyrůstající v tomto období. „Tyto aspekty života musely jít zkrátka a dobře stranou,“ povzdychne si María a následně porovnává tehdejší krizi se současnou situací na Kubě. “Teď jsme na tom ještě o poznání hůře. V domácnostech propukají požáry kvůli tomu, jak se lidé zoufale snaží vymyslet alternativní způsoby, jak uvařit nějaké jídlo, když nemají plyn a navíc trpíme neustálými výpadky elektřiny,“ hodnotí nynější stav věcí.  

 Jakožto člověk, který zasvětil celý svůj dosavadní život vzdělání, se María pouští také do analýzy prudkého poklesu kvality kubánského školství. V tomto ohledu zmiňuje velký nedostatek prostředků směřujících do výchovy mladých učitelů. Přestože její generace se také potýkala s ne zcela ideální situací, dnes je to podle ní ještě o mnoho znatelnější. Zatímco ona se při svém studiu mohla opřít alespoň o základní vybavení a učební pomůcky, dnes nemají mladí učitelé k dispozici často ani trojúhelník. Kromě toho se její generace vzdělávala celých pět let a dnes stačí k výkonu učitelské profese šestiměsíční kurz. María pracovala jako učitelka od roku 1976 do roku 1984. 

Všichni přeci dobře vědí, že učitelé rádi mluví nahlas

Ať už to bylo díky hodnotovému rámci, který jí poskytla rodina, nebo kvůli vrozené tendenci k neposlušnosti a nerespektování nespravedlivých a hloupých pravidel a norem, nestala se María nikdy podporovatelkou režimu. Průkazku členky Svazu komunistické mládeže měla během studií zkrátka proto, že jiná cesta k vystudování nevedla. „Nikdy jsem se ale nepodílela aktivně na činnosti žádné politické organizace,“ zdůrazňuje. Během servicio social se na venkově provincie Holguín střetla s realitou života chudých venkovanů, což v ní posílilo nesouhlasné pocity ve vztahu k nastavenému kurzu. Když se vrátila do Guanaba, stala se záhy v okruhu svých sousedů osobou známou pro své nepokryté vyjadřování směrem ke kubánské vládě. Nikdy se nezdráhala hovořit o problémech, a činila tak velice hlasitě. „V tomto ohledu jsem se opravdu nedržela zpátky… Všichni přeci vědí, že učitelé rádi mluví nahlas. No a tak jednoho dne přišli… byl to Ibrahim Hernández, který pracoval pro nezávislé odbory[2],“ vysvětluje a zároveň potvrzuje, že právě tehdy se začala zapojovat do činnosti nezávislých odborů na Kubě. 

Tím ale její aktivity v opozičním hnutí na Kubě nekončily. Když vznikla iniciativa za projektem Concilio Cubano[3], ještě jsem nebyla úplně na očích. Bylo to ale u mě doma, kde se na stroji přepisovalo asi 25 000 dokumentů souvisejících s tímto projektem, které se následně dostaly na mnoho různých míst,“ popisuje své zkušenosti během prvních let. V té době se také seznámila a začala pracovat s kubánským nezávislým novinářem Reinaldem Cosano Alénem. A reakce úřadů na sebe nenechaly dlouho čekat. „Už to tak vypadá, že si mě začali všímat. Jednoho dne se u mě doma zjevila skupinka lidí, kteří mě zadrželi a odvezli na policejní stanici v Guanabu. Tam mě posadili, zavřeli mříže na zámek a nechali mě tam. Po chvíli mě odtamtud vyvedli, dali mi pásku přes oči, posadili mě do auta a někudy kroužili. Cítila jsem, že auto najednou zastavilo. Vysadili mě z auta a šli jsme nahoru po schodech. Tam mě posadili za stůl před několik agentů Státní bezpečnosti. A v tom domě z prken začal výslech. Nevím, jak dlouho mě tam drželi, ale nakonec mi zase zavázali oči, naložili mě do auta a vysadili mě v potemnělé zatáčce. Po této zkušenosti se moje přesvědčení o tom, že to dělám správě, ještě posílilo,“ vzpomíná na svou první zkušenost s výslechem před agenty Státní bezpečnosti. 

 María je také zakladatelkou vlastního nezávislého odboru v rámci opozičního odborového seskupení Sindicato Libre de Trabajadores de Cuba[4]. „Tohle cesta, kterou razím od té doby. Dělá mi radost ukazovat lidem, že když někde začnou pracovat, jejich zaměstnavatel musí dodržovat jisté normy – například mají právo shromažďovat se a protestovat,“ popisuje a pokračuje: „V roce 2009 jsem se stala hlavní tajemnicí organizace Confederación Obrera Nacional Independiente (CONIC) a zastávala jsem tuto funkci do roku 2016.“ Neznalost práv ze strany zaměstnanců byla vždy hlavním bodem její agendy. „Chtěla jsem jim ukázat, že CTC (viz. pozn. 2) nezastává jejich zájmy. Prvním krokem tak bylo přesvědčit je o tom, že nemusí být členy CTC. Druhým krokem bylo, aby věděli, že pokud budou mít na svém pracovišti nějaký problém, jsou to právě odbory, které jim musí pomoci postavit se bezpráví. To, jestli se podaří spor vyhrát, nebo ne, to už je samozřejmě něco jiného. I snaha se počítá,“ popisuje, jak funguje celý proces a dodává, že ne vždy je to předem prohraná bitva. „Měli jsme například případ těhotné ženy, kterou v práci nutili nosit těžké krabice s mýdlem. Ona to odmítla a následoval postih. Postavili jsme se proti tomu, absolvovali společně s ní celý proces a nakonec jsme to vyhráli.“ 

Perspektivy

V roce 2014 měla María příležitost navštívit několik evropských zemí, mezi nimi například Španělsko, Švýcarsko a Polsko. Zkušenost s tím, jak se žije ve svobodném světě, ji naplnila nadšením a i díky tomu pokračuje v práci za změnu na Kubě. Zapojila se mimo jiné i do iniciativy zřizující síť nezávislých knihoven, poskytujících široké veřejnosti přístup k jinak těžko dostupné literatuře. Knihovna, kterou založila u sebe doma, fungovala do roku 2019, kdy policie provedla razii a zabavila veškerý materiál. Od té doby má María zakázáno vycestovat z Kuby. Nic jí ale nezabránilo pokračovat s veřejnou kritikou systému, přičemž se i nadále zaměřuje především na osvětu a vzdělávání kubánského pracujícího lidu, stejně jako na obhajobu práv žen v tomto státě, který považuje za výsostně machistický. 

 

 

[1] První kongres Komunistické strany Kuby (PCC) se konal v roce 1975, konkrétně od 17. do 22. prosince 1975, a byl významným milníkem v budování kubánského socialismu. Na tomto kongresu byla přijata první socialistická ústava a byla stanovena politická a ekonomická orientace země.

[2] Nezaměňovat za disidenta jménem Iván Hernández. 

[3] Concilio ubano byla síť skupin prosazujících demokratizaci Kuby založená v říjnu 1995. Její činnost potlačily kubánské úřady začátkem následujícího roku. 

[4] El Sindicato Libre de Trabajadores de Cuba, neboli Svobodné odbory kubánských zaměstnanců je síť nezávislých odborových organizací, které působí mimo oficiální Centrálu kubánských zaměstnanců (CTC). Tyto organizace se zaměřují na ochranu a boj za práva zaměstnanců.