Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yoan Martí Magrané (* 1984)

Lo que han hecho, lo que yo soy ahora, de que no tengo amor por los dirigentes, por el gobierno y por el país; la causa de como yo soy, es el resultado de cómo me ha tratado el sistema y la policía

  • nace el 22 de noviembre de 1984, en Guantánamo, República de Cuba, cerca de la Base Naval de Guantánamo

  • su pueblo natal es Carreterita, donde ha vivido toda su vida

  • la madre siempre fue ama de casa y su padre chofer

  • en su etapa de estudiante empezó a desarrollar gustos por la música

  • trabaja como sonidista y musicalizador

  • intenta una salida ilegal del país y la guardia costera estadounidense lo devuelve junto a los otros tripulantes de la embarcación, a Cuba

  • interrogado por la policía varias veces por su salida ilegal del país

  • intenta una segunda salida ilegal, también fallida

  • la Seguridad del Estado y la policía política siempre le tienen vigilado

  • estuvo preso 10 meses, declarándose inocente

  • actualmente vive en provincia Guantánamo, República de Cuba

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

Carreterita es un pueblo ubicado a pocos kilómetros de la ciudad de Guantánamo, Cuba, pero también a pocos de Caimanera[1], municipio donde se encuentra enclavada la Base Naval de Guantánamo. Allí, el día 22 de noviembre de 1984, nace Yoan Martí Magrané, un joven hoy en día con fuertes ideales de cambio para una Cuba mejor.

Infancia del estudiante modelo

Carreterita queda a escasos kilómetros de la ciudad de Guantánamo[2]. Es un pueblo polvoriento, quizá perdido en el tiempo, dada la búsqueda en internet, pero del que nunca ha querido irse Yoan Martí Magrané: “Siempre he vivido aquí. Me gusta mi pueblo”. Siendo apenas un niño, la madre de Yoan es diagnosticada con trastornos psicológicos: “Mi madre siempre fue ama de casa y mi padre chofer. Desde que la diagnosticaron con problemas psicológicos, mi padre tuvo que dejar su trabajo para dedicarse completamente a ella. Nunca más pudo trabajar de chofer. Ella estuvo ingresada también en Mazorra[3]”. Ya en la escuela, Magrané era el niño modelo: “La escuela me encantaba. Siempre me levantaba temprano para ir a estudiar. No me importaba si llovía, si los otros niños faltaban, si los maestros no iban a trabajar; yo siempre estaba allí. Me encantaba leer, estudiar, y esas cosas, que a los niños por lo general les da pereza. Recuerdo la escuela, Daniel Llosa Preval. Era un niño inteligente y siempre fui monitor de varias asignaturas”. También recuerda sus gustos por la música, una vez ingresa a la enseñanza secundaria: “Me acuerdo que mi mamá me regaló una grabadora [En Cuba se conoce como grabadoras a un equipo que reproducía los antiguos cassett´s] para mi cumpleaños y enseguida empecé como que a hacer conexión con la música. Me encantaba y me encanta, a tal punto que desde ese momento quise dedicarme a algo que tuviera que ver con ella y hoy por hoy me dedico a ello. Pero quería incrementar mi equipo de sonido y así fue como poco a poco me fui comprando o me regalaban bocinas, cables. Como todos mis amigos y profesores sabían mi pasión por la música, yo siempre era el que llevaba el equipo y ponía las canciones en las fiestas de la escuela”. En duodécimo grado: “Dejé los estudios por problemas familiares, pero empecé a hacer un Curso de superación[4] en el que me pagaban un pequeño salario, con el cual también compraba equipos de audio. Ya luego saqué una patente[5] para ejercer el Trabajo por Cuenta Propia [en adelante TCP] como musicalizador y sonidista y hasta hoy he trabajado en carnavales, fiestas populares, actos políticos, fiestas particulares, trabajé en el Hotel de Caimanera. Donde quiera que alquilen mi audio, ahí estaré yo”.

La Base, la salida y el Non grato

Caimanera alberga en su territorio a la Base Naval de Guantánamo, territorio ocupado por los Estados Unidos, en Cuba, desde el año 1903. Yoan vive muy cerca de este municipio, pero hoy por hoy no puede entrar allí: “Como te dije yo trabajé muchísimo tiempo en el hotel de Caimanera. Pero en ese pueblo existen muchas historias de personas que se han ido ilegal del país, tanto por el mar, como por la Base Naval. Un día me dio curiosidad y decidí intentar irme de Cuba ilegalmente, en balsa”. A partir de ese momento, Yoan, conoció a un grupo de personas con su mismo interés de abandonar Cuba: “Nos fuimos a un lugar el cual no puedo decir el nombre ni tampoco el de los implicados, y estuvimos allí 20 días armando la balsa en la que nos íbamos a ir. Fueron días duros, muy duros, pero al final la terminamos. Luego de esos días nos fuimos a la costa, donde permanecimos por cinco días más. Allí pasamos hambre, sed. Cazábamos los cangrejos con los cordones de los zapatos y nos lo comíamos crudos. Al final, al quinto día, empezamos a caminar sigilosamente desde las 12 de la noche y lo así lo hicimos hasta las 4 de la mañana, hasta que llegamos al punto por donde nos íbamos. Tiramos la balsa al mar y vimos que le estaba entrando agua. Dos de los que se iban con nosotros no se quisieron montar por miedo y se fueron a sus casas. Los demás permanecimos. Yo dije que no me bajaba. Emprendimos rumbo a esa hora para que los guardacostas no nos cogieran. En el mar estuvimos varios días. Presenciamos una tormenta grandísima, donde yo pensé que nos íbamos a morir. Al quinto día vimos una gaviota volar, y eso quiere decir que estábamos cerca de tierra y le dimos más velocidad al motor, pero este no aguantó, debido a que se partió el tubo donde iba. A lo lejos presenciamos una embarcación y le empezamos a hacer señas para que nos recogieran, y ellos parece que llamaron a los guardacostas americanos. Al rato estaban allí, nos montaron en el Barco Madre[6], donde permanecimos por cinco días más junto a unos 50 inmigrantes más. Allí nos entrevistaron varias veces y al final nos devolvieron a Cuba, con una carta que decía que el gobierno cubano no podía tomar represalias contra nosotros por haber abandonado la isla de la manera en la que lo hicimos”. El gobierno cubano, obvio que no tomaría en cuenta esto: “Enseguida nos llevaron para Casablanca. Allí nos entrevistaban a todos cada una o dos horas, buscando información de algún tipo. Es criminal de la forma en la que nos tratan por habernos ido del país. Luego de eso, nos llevaron para nuestras provincias y cuando llegué a Guantánamo, también me interrogaron varias veces”. A partir de ese momento, la vida de Yoan daría un giro de 360 grados: “Nunca más he sido persona. Me tienen como persona Non grata en Caimanera, por lo que no puedo entrar al municipio. Me vigilan. Para cualquier lugar donde voy a salir, siempre me intercepta una patrulla de policías y me cuestiona para donde voy. Es duro lo que pasamos los que decidimos irnos de Cuba por el mar”. Pero esto no para aquí. Yoan decide irse ilegalmente una segunda vez: “Ya teníamos todo. El viaje sería como de unas 500 millas más o menos, porque lo haríamos desde Holguín, pero no funcionó por problemas técnicos de la embarcación”

Diez meses de cárcel

También estuvo preso, al parecer, por una causa construida en su contra por la Seguridad del Estado: “Yo iba en una moto por la carretera y de pronto me sale al encuentro una patrulla de policía y me llevan detenido. Fueron a mi casa e hicieron un registro y encontraron carne de res[7]. Yo la había comprado a dos muchachos que me la fueron vendiendo y al parecer fue mandado por ellos [por la Seguridad del Estado]. En ese registro me decomisaron muchísimas cosas, como bafles, cables, una laptop, una cámara fotográfica, una bicicleta. Estaban ensañados en mí. Me llevaron para el Técnico, [prisión de interrogatorios] donde fui torturado física y psicológicamente. Me bañaba y me sacaban en medio del baño, todo mojado y me ponían delante de un aire acondicionado. De allí salí con catarro, secreciones, neumonía. Cuando salí del Técnico, me llevaron a prisión, donde pasé ocho meses. Al final llegó el juicio, donde se demostró que yo era inocente y que todo había sido fabricado por la Seguridad del Estado y la policía política”. Pero luego de esto, la policía le fabrica otro delito: “Vuelvo a caer preso. Estuve incomunicado por cinco días y todo por un policía. Fui a juicio dos veces y me pedían una sentencia de dos años, supuestamente por desobediencia. Al final se vio que todo era mentira, pero no me dejan salir limpio de allí, es por eso que me ponen una multa de 700 pesos”.

„Nunca tuve un interés político, ni social, ni de ningún tipo, en contra del gobierno ni del país. Todo lo que ha sido de mí y lo que yo he hecho desde que pensé salir del país de forma ilegal, hasta ahora, y lo que viene en el futuro, ha sido fabricado, moldeado, por la policía, las autoridades o por dirigentes, de la provincia y el país como tal, porque la provincia se rige por el país. Todo lo que yo he sido desde ese entonces hasta ahora, ha sido influenciado por ellos, porque ya te digo, nunca tuve ningún interés, de ningún tipo, ni malo ni bueno, por el país. Yo siempre fui un muchacho como cualquier otro“.

 

[1] Caimanera: municipio perteneciente a la provincia de Guantánamo. Es el territorio donde está ubicada la Base Naval que tiene el gobierno de Estados Unidos en Cuba. https://www.ecured.cu/Caimanera_(provincia_de_Guant%C3%A1namo)

[2]Guantánamo: es una ciudad ubicada en el sudeste de Cuba. Es, además, la capital de la provincia de Guantánamo, provincia donde se encuentra la base estadounidense de Guantánamo desde 1903. La mayoría de sus habitantes viven de la producción de sal, cacao, tomate, caña de azúcar y café. https://es.wikipedia.org/wiki/Guant%C3%A1namo

[3] Mazorra: es el Hospital Psiquiátrico de La Habana, llamado „Comandante Doctor Eduardo Bernabé Ordaz Ducungé“, mejor conocido como Mazorra (nombre original de la finca sobre la cual se construyó). https://www.cubanet.org/destacados/el-recuerdo-espantoso-de-mazorra/

[4] Cursos de superación: https://es.wikipedia.org/wiki/Sistema_educativo_de_Cuba

[5] Patente: https://www.onat.gob.cu/

[6] Barco Madre: es el nombre por el que se le conoce a una embarcación de la Guardia costera de los Estados Unidos, debido a que se encarga de auxiliar y llevarlos nuevamente a la isla, a los cubanos que dejan Cuba ilegalmente, por el mar.

[7] Venta de carne de res: En 1963, el gobierno de Fidel Castro, prohibió a los cubanos sacrificar sus vacas o vender carne y subproductos sin permiso del Estado, después de que el paso de un huracán acabara con el 20% del ganado de la isla. El número de reses y la producción de leche mejoraron hasta 1989, cuando se produjo el derrumbe de la Unión Soviética y entró en vigor el Período especial, del cual Cuba no ha podido salir hasta la fecha.

 

Carreterita je vesnice ležící pár kilometrů od města Guantánamo[1] na Kubě, ale také kousek od obce Caimanera[2], kde se nachází americká námořní základna Guantánamo. A právě zde se 22. listopadu 1984 narodil Yoan Martí Magrané, dnes mladík se silnými ideály za lepší Kubu, který se neúspěšně a nelegálně dvakrát pokusil svou rodnou zemi opustit.

Dětství příkladného studenta

Carreterita je pokryta prachem, dle internetu možná ztracena v čase. Yoan Martí Magrané jí však nikdy nechtěl opustit: „Žil jsem tu odjakživa. Mám svoji vesnici rád,“ říká o své rodné vísce s láskou. Ještě když byl malé dítě, byla jeho matce diagnostikována psychologická porucha: „Moje matka byla vždy v domácnosti a můj otec řidič. Když byly matce zjištěny psychologické problémy, musel otec práci opustit, aby se jí mohl plně věnovat. Už nikdy nemohl pracovat jako řidič. Matka také byla hospitalizována v Mazorra[3],“popisuje složité rodinné prostředí. Ve škole byl Yoel vzorným žákem. „Škol mě bavila. Vždycky jsem vstával brzo, abych mohl jít studovat. Nezajímalo mě, jestli prší, jestli chyběly ostatní děti, jestli učitelé půjdou do práce, vždy jsem tam byl. Bavilo mě číst, studovat a další věci, na které jsou děti většinou líné. Vzpomínám si na školu Daniela Llosa Prevala. Byl jsem chytré dítě a vždy jsem v různých předmětech na ostatní dohlížel,“ vypráví Yoan o školních letech. Vzpomíná i na svůj zájem o hudbu v době, kdy nastoupil na druhý stupeň školy. „Pamatuji si, že mi matka dala k narozeninám magnetofon (přehrávač na staré kazety) a já hned začal do hudby pronikat. Bavila mě a pořád mě baví až do té míry, že jsem se rozhodl věnovat něčemu, co s ní souvisí, a tak se jí teď věnuju. Ale chtěl jsem svoji zvukovou aparaturu rozšiřovat, a tak jsem postupně kupoval nebo dostával reproduktory, kabely. Jelikož všichni moji přátelé a učitelé o moji vášeň pro hudbu věděli, byl jsem vždy tím, kdo nosil vybavení a pouštěl písničky na školních večírcích,“ vysvětluje, jak začala jeho vášeň. V posledním ročníku Yoan odešel ze školy. „Kvůli rodinným problémům jsem nechal školy, ale začal jsem dělat profesní kurz, kde mi něco málo platili. Za výplatu jsem taky kupoval audio zařízení. Později jsem získal živnostenský list, abych mohl pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná [OSVČ] jako hudebník a zvukař a k dnešnímu dni jsem pracoval na karnevalech, lidových festivalech, politických událostech, soukromých večírcích, pracoval jsem v Hotel de Caimanera. Kdekoli si pronajmou můj zvuk, budu tam,“ podtrhává své muzikální nadšení.

Základna, odchod a persona non grata

Obec Caimanera se nachází na území námořní základny Guantánamo, kubánského území okupovaného USA od roku 1903. Yoan žije kousek od tohoto městečka, nemůže do něj však vstoupit. „Jak jsem říkal, dlouhou dobu jsem pracoval v Hotelu Caimanera. A v tom městečku jde mnoho historek o lidech, kteří nelegálně odešli ze země, jak po moři, tak přes námořní základnu. Jednoho dne mě přepadla zvědavost a rozhodl jsem se zkusit Kubu na voru, nelegálně, opustit,“ vysvětluje jeden z impulzů k odchodu. V té době poznal Yoan skupinu osob se stejným zájmem o opuštění Kuby. „Šli jsme na místo, které nemohu jmenovat, ani prozradit jména zúčastněných, strávili jsme 20 dní stavěním voru, na kterém jsme chtěli odejít. Byly to těžké dny, velmi těžké, ale nakonec jsme ho dokončili. Poté jsme odešli na pobřeží, kde jsme zůstali dalších pět dní. Tady jsme hladověli a žíznili. Lovili jsme kraby tkaničkami od bot a jedli je syrové. Nakonec, pátý den, jsme potají od půlnoci do čtyř do rána šli na určené místo. Pustili jsme vor na moře a viděli, že se do něj dostává voda. Dva z nás dostali strach a nechtěli nastoupit a vrátili se domů. Já jsem řekl, že nevystupuji. Vyrazili jsme v určitý čas, aby nás nechytla pobřežní stráž. Na moři jsme strávili několik dní. Zastihla nás obrovská bouře, během které jsem si myslel, že zemřeme. Pátý den jsme viděli letět racka, což znamenalo, že jsme byli blízko pevniny, a tak jsme přidali motoru víc otáček. Ale ten to nezvládl, něco se rozbilo. V dálce jsme viděli loď a začali jsme signalizovat, ať nás vyzvedne, a ta jak se zdá, zavolala americkou pobřežní stráž. Po chvíli dorazila a vysadili nás na mateřskou loď[4] [Barco Madre], kde jsme zůstali dalších pět dní spolu s dalšími 50 imigranty. Tam nás několikrát vyslýchali a nakonec nás vrátili na Kubu s dopisem, ve kterém uvedli, že kubánská vláda nás nemůže trestat za opuštění ostrova způsobem, jakým jsme to provedli,“ popisuje Yoan neúspěšný pokus o útěk z Kuby. Kubánská vláda dopis ale nebrala v potaz. „Okamžitě nás vzali do Casablanky. Tam nás každou hodinu nebo dvě vyslýchali ve snaze získat nějaké informace. To, jakým způsobem s námi zacházeli kvůli opuštění země, je trestuhodné. Poté nás rozvezli do našich provincií a když jsme dorazili do Guantánama, zase mě několikrát vyslýchali.,“ dodává. Od tohoto momentu se Yoanův život otočil o 180 stupňů. „Už nikdy jsem nebyl člověkem. V Caimanera mě mají za persona non grata, nechtěnou osobu, a proto nemůžu do městečka vstoupit. Hlídají mě. Kamkoliv jdu, vždy mě zadrží policejní hlídka a ptá se mě, kam jdu. Je těžké, čím procházíme my, kteří jsme se rozhodli opustit Kubu po moři,“ přiznává sklesle. Tím to ale neskončilo. Yoan se pokusil o nelegální odchod i podruhé. „Už jsme měli vše. Cesta by byla dlouhá asi 500 mil, protože bychom ji absolvovali z Holguínu, ale nevyšlo to kvůli technickým problémům plavidla,“ popisuje příčinu selhání druhého pokusu o opuštění Kuby.

Deset měsíců vězení

Yoan Martí Magrané byl vězněn kvůli případu nejspíše zosnovanému Státní bezpečnosti. „Jel jsem na motorce po silnici a najednou se objevila policejní hlídka a zadržela mě. Šli do mého domu a udělali prohlídku a našli hovězí maso[5]. Koupil jsem ho od dvou chlapců, kteří mě ho nabízeli, a zdá se, že byli jimi [Státní bezpečností] posláni. Během této prohlídky mi zabavili mnoho věcí jako reproduktory, kabely, počítač, fotoaparát, kolo. Byli na mě rozzuření. Vzali mě do Technického oddělení [vyšetřovací vazba], kde jsem byl fyzicky i psychicky mučen. Sprchoval jsem se a v polovině koupele mě vytáhli, celého mokrého, a postavili mě před klimatizaci. Odešel jsem odtamtud s nachlazením, teklo mi z nosu, a zápalem plic. Když jsem z technického odešel, vzali mě do vězení, kde jsem strávil osm měsíců. Nakonec přišel i soud, kde se ukázalo, že jsem nevinný a že vše bylo uměle vytvořeno Státní bezpečnosti a politickou policí,“ vypráví o policejních praktikách. Později na něj policie narafičila další trestný čin. „Znovu jsem byl uvězněn. Pět dní jsem byl držen v izolaci, a to vše jedním policistou. Byl jsem dvakrát u soudu a chtěli pro mě dvouletý trest, údajně za neposlušnost. Nakonec se ukázalo, že to vše byla lež, ale nenechali mě odtud vyjít jen tak a dali mi pokutu 700 pesos,“ poukazuje na snahu policie dostat ho znovu za mříže. „O politiku jsem se nikdy nezajímal, ani o sociální, ani žádnou jinou, nebyl proti vládě nebo proti zemi. Vše, co ze mne vzešlo, a co jsem udělal od pomyšlení na nelegální opuštění země až do této chvíle, a co přijde v budoucnu, bylo vytvořeno, formováno policií, úřady nebo představiteli provincie a celé země, protože provincie je řízena státem. Všechno, co od té chvíle až doteď jsem, je jimi ovlivněno, protože řeknu ti, nikdy jsem se nezajímal žádným způsoben, ani ve zlém, ani v dobrém o stát. Vždycky jsem byl chlapec jako každý jiný,“ uzavírá Yoan své svědectví.

 

[1] Guantánamo je město ležící na jihovýchodě Kuby. Je hlavním městem stejnojmenné provincie, kde se od roku 1903 nachází základna USA. Většina obyvatel žije z produkce soli, kakaa, rajčat, cukrové třtiny a kávy.

[2]Caimanera je obec patřící do provincie Guntánamo. Jde o území, kde se nachází námořní základna USA na Kubě. Více na: https://www.ecured.cu/Caimanera_(provincia_de_Guant%C3%A1namo)

[3]Mazorra je psychiatrická léčebna v Havaně oficiálně zvaná „Comandante Doctor Eduardo Bernabé Ordaz Ducungé“, známější pod jménem Mazorra podle názvu původní farmy, na které byla postavena. Více na: https://www.cubanet.org/destacados/el-recuerdo-espantoso-de-mazorra/

[4] Mateřská loď je název, pod kterým je známé jedno z plavidel pobřežní stráže USA, které má na starost pomoc a navrácení Kubánců ilegálně opouštějících Kubu po moři zpět na ostrov.

[5] V roce 1963 vláda Fidela Castra zakázala Kubáncům porážet krávy nebo prodávat maso a vedlejší produkty bez povolení státu poté, co hurikán vyhladil na ostrově 20 % dobytka. Počty skotu a produkce mléka se zlepšovaly jen do roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz a nastalo tzv. Zvláštní období poznamenané ekonomickou a sociální krizí, ze které se Kuba dodnes nedokázala dostat.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)