Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elena Larrinaga de Luis (* 1955)

En Cuba se necesita una transición política para terminar la polarización allí

  • nació en La Habana, Cuba, el 4 de diciembre de 1955

  • creció en una familia católica, estudiando siempre en escuelas del Sagrado Corazón de Jesús

  • vivió en Estados Unidos hasta 1967 - 1968

  • su madre y su padre mueren cuando apenas era muy joven

  • presidenta de la Federación de Asociaciones Cubanas, en España

  • seguridad del Estado no la dejó entrar a la isla de Cuba la primera vez, obteniendo permiso del Consulado cubano en España para viajar a Cuba una segunda

  • se reúne con líderes opositores del gobierno cubano, como Oswaldo Payá, Laura Pollán, Guillermo [Coco] Fariñas

  • crea el Observatorio [Cubano de Derechos Humanos]

  • acogió en España a presos políticos de la Primavera Negra de Cuba del año 2003

  • junto a otros activistas llevó una moción al Consejo de Europa sobre derechos de trabajadores en Cuba

  • reside actualmente en Madrid, España

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

Elena Larrinaga de Luis, nace en La Habana, Cuba, el 4 de diciembre de 1955. De familia católica, siempre creció en un ambiente marcado por la familiaridad y el amor de unos padres comprensivos. Pero todo empezaba a cambiar en la Mayor de las Antillas. En 1959, precisamente el 1 de enero, triunfaría la Revolución Cubana, comandada por Fidel Castro, lo cual supondría un vuelco en todo lo relacionado con lo social, lo político y lo económico en la isla.

Migración forzada

Su padre, Severiano Larrinaga Aguirre, nacido en España, vicepresidente ejecutivo de la Empresa Siderúrgica José Martí, conocida como Antillana de Acero[1], en Cuba, al ver que en la isla las cosas estaban cambiando para el 1959, decide sacar a sus hijos, entre ellos a Elena, del país: “Solo tenía 5 años. Tengo en mi memoria que estábamos en la casa de Tarará[2], pero todo estaba apagado, los muebles tapados y nos sacaron de la casa sin saber nada”. Un 26 de julio: “Nos trasladamos a Estados Unidos con un tío, a vivir a Washington, donde esperaríamos a que llegara mi mamá desde Cuba”. Elena recuerda una frase que siempre repetían simpatizantes del gobierno de los Castro: “Nosotros ya no nos pertenecemos a nosotros mismos, le pertenecemos a la Patria. Con esa expresión, la Revolución se atribuyó el derecho de desarticular la sociedad y las familias, por lo que muchas temían que les quitaran a sus hijos y los mandaran a Rusia”. Recuerda con pavor aquella época, para ella gris, ya que: “El marxismo se convirtió en casi una religión en 1959”. Los padres de Elena siempre velaron por la estabilidad y educación de sus hijos y no querían que fueran educados en escuelas comunistas debido a que: “Fidel cerró todas las escuelas privadas, escuelas libres de enseñanza. Monopolizó la educación”.

En mi casa no se hablaba mal de la Revolución Cubana

Su familia para aquel entonces no presentaba ningún tipo de problemas económicos y: “Mi madre una vez más buscó, en Washington, un colegio del Sagrado Corazón, al cual ella siempre fue muy devota”. La escuela a la que asistían los hijos del matrimonio de Isabel Sánchez Montoya, natural de Cienfuegos, Cuba y del español, Severiano Larrinaga Aguirre, era de las mejores de esa ciudad: “Allí estudiamos hasta con los hijos de Kennedy y con hijos de personalidades tanto de la política o la cultura de Estados Unidos”. Pero no todo fue “color rosa” para los niños de la familia y mucho menos para Elena: “Debido a todo lo que habíamos vivido, tuve problemas porque es muy difícil para una niña de 5 años entender todo lo que estaba pasando. Muchas veces me orinaba en la cama por el nerviosismo y me daba tanta pena que no decía nada y dormía con las sábanas orinadas”. Isabel Sánchez, su madre, quien había llegado de Cuba embarazada, se puso de parto en Estados Unidos y se encontraban solas, sin su padre. A pesar de estos percances: “Recuerdo que mi casa era una casa de acogida a familiares, amigos, conocidos, personas que también habían tenido que salir huyendo de Cuba como nosotros. Allí aprendí qué era el exilio”. También rememora que: “A pesar de todo lo que se estaba viviendo, en mi casa no se hablaba mal de la Revolución cubana, mis padres siempre nos inculcaron que teníamos que pensar siempre por nosotros mismos y no dejarnos guiar por lo que contaran los demás”.

Vida en España

Por el año 1967 – 1968 [la entrevistada no recuerda fecha exacta], Elena Larrinaga junto a su familia llegan a España, debido a que: “Mi madre no quería seguir viviendo en Estados Unidos”. Primero vivieron en Bilbao, en el norte de España, para luego trasladarse a la capital, Madrid, donde nuevamente: “Mi madre buscó un colegio del Sagrado Corazón de Jesús, para que sus hijos estudiaran”. En Madrid nace el hermano pequeño de Elena: “Para mi madre eso si fue como revivir nuevamente, ya que tener un hijo español le hizo querer mucho a España”. Entre disímiles anécdotas, cuenta que: “De mi padre aprendí mucho, de mi madre también, pero ella era más rígida, más fuerte de carácter que mi papá”. Luego de su llegada a la madre patria y transcurrido un tiempo, los padres la mandan a estudiar de internas a un colegio en Suiza y: “Yo extrañaba mucho. Cada vez que hablaba por teléfono con mi padre, terminaba llorando”. En dicho colegio también se encontraba estudiando el hijo de Fulgencio Batista, pero: “A pesar de la enemistad de mi padre con Batista, debido a que el primero no estaba de acuerdo con el golpe de estado que dio el segundo en Cuba, me permitió ser amiga de su hijo; amistad que ha perdurado hasta el día de hoy´´. Su padre siempre la educó en la tolerancia y a que siempre: “Tenía que escuchar las historias de la gente”. Fueron muchísimas las experiencias que la entrevistada vivió, tanto en Estados Unidos, como en España, las cuales irían formando a la mujer activista pro derechos humanos que es hoy.

El nuevo acercamiento a la isla

A pesar de que se tuvo que marchar de Cuba con tan solo 5 años, Elena ha hecho todo lo posible por denunciar los atropellos que el gobierno cubano mantiene desde hace más de 60 años. Han sido muchas las iniciativas creadas por ella y su equipo para lo anterior: “Decidimos realizar una vez un borrador de transición política para Cuba, desde el modelo español, porque tiene que terminar la polarización allí”. También cuenta que: “Creo en la institución de la familia y eso hay que intentarlo reforzar”. Larrinaga ha pertenecido y creado algunos movimientos en España para la integración de cubanos que lleguen a ese país, sobre todo, ha atendido muy de cerca el caso de los presos políticos: “Entre otras cosas he sido presidenta de la Federación de Asociaciones cubanas, en España y tuve el gusto de atender a los presos políticos cuando sucedió en Cuba la Primavera Negra[3] y me conmovieron mucho las historias de vida de las personas. Mi padre siempre me decía que, no son las circunstancias las que hacen al hombre, sino el hombre el que hace las circunstancias”. Narra que los cubanos son víctimas de las circunstancias: “Un mal gobierno genera, a parte de una catástrofe nacional, muchos problemas añadidos”.

Regreso fallido y de vuelta a Cuba

Elena decide regresar a La Habana, después de muchos años: “A través de un amigo me entero que podía ir a Cuba, por lo que me pedí mi pasaje y viajé a Cuba”. Obvio que allí le esperaría la Seguridad del Estado e impedirle entrar debido a su activismo: “Me tuvieron varias horas de interrogatorio y no me dejaron ingresar en la nación, pero yo juré que volvería´´. Después de citas en el Consulado cubano en Madrid, Elena recibe un permiso para poder viajar a la isla: “Yo no te voy a mentir. La Seguridad del Estado me dejó visitar a todo el mundo. Estuve con Laura Poyán, con Oswaldo Payá, [Guillermo] Fariñas[4]… yo quería conocer a los opositores, lo necesitaba para poder entender muchas cosas”. La visita que realizara fue muy corta, pero “fructífera”. A partir de ahí se comenzaron a gestar en España y en Europa varios proyectos en apoyo al pueblo de Cuba, como fue la creación del Observatorio Cubano de Derechos Humanos[5]. “Se empezó a escuchar la voz de Oswaldo Payá[6], de Laura [Poyán], de Bertha [Soler][7], de Coco Fariñas y de muchísimas personas. A Fariñas lo llevamos al Parlamento Europeo a que recibiera el premio Sajarov. El mismo ya lo habían recibido Payá y las Damas de blanco”.

Los vientos de la libertad barren todo

A Elena no le preocupa el futuro de Cuba: “Es que lo veo fantástico. Imagínate que el futuro de Cuba yo lo veo sin un gobierno monolítico y sé que al final tendrá un colapso económico”. Le molesta mucho cuando ve que el gobierno de Cuba tiene que depender de países como Venezuela, la Antigua Unión Soviética: “Es que acaso los cubanos no somos competentes”. También cree que las cosas en Cuba se tienen que lograr con paciencia y analizar bien todo: “Cuanto mayor es el obstáculo, mayor es la gloria de quien lo vence, con esa frase se describe todo, porque el día en que en Cuba se abra la ventana, te aseguro que entrará aire fresco.”

 

[1] Antillana de Acero: Se encuentra ubicada en el capitalino municipio del Cotorro y es la empresa siderúrgica más grande de Cuba y fábrica insigne del Ministerio de la Industria Sideromecánica en el país. Fuente consultada: https://www.ecured.cu/Empresa_Sider%C3%BArgica_Jos%C3%A9_Mart%C3%AD

[2] Tarará: https://www.14ymedio.com/reportajes/Tarara-Cuba-cubanos-cubanoamericanos-construcciones-Operacion_Milagro-Venezuela-Pueblo_cubano-reparto_0_2073992581.html 

[3] Se conoce como la Primavera Negra de Cuba a la serie de arrestos contra detractores del gobierno de Fidel Castro ocurridos durante la primavera de 2003. A este grupo se le suele llamar por parte de la disidencia cubana el grupo de los 75 prisioneros de conciencia condenados en la primavera negra del 2003. Fuente consultada: https://es.wikipedia.org/wiki/Primavera_Negra_de_Cuba  https://www.cubanet.org/destacados/cuba-75-disidentes-y-una-primavera-negra/

[4] La entrevista de Guillermo [Coco] Fariñas está disponible en el archivo de Memory of Nations: https://www.pametnaroda.cz/en/hernandez-guillermo-farinas-1962  

[5] Web del Observatorio Cubano de Derechos Humanos: https://observacuba.org/

[6] La entrevista con Rosa María Payá está disponible en el archivo de Memory of Nations: https://www.pametnaroda.cz/en/paya-rosa-maria-1989

[7] Testimonio de Bertha Soler en el archivo de Memory of Nations: https://www.pametnaroda.cz/en/soler-fernandez-berta-1963

 

„Už nepatříme sami sobě, patříme vlasti.’Touto větou si [Kubánská] revoluce přivlastnila právo na rozbití rodin a společnosti. Proto se mnoho lidí obávalo, že jim odeberou děti a pošlou je do Ruska. V roce 1959 se marxismus stal téměř náboženstvím,“ vzpomíná na dopady fráze často opakované Castrovými sympatizanty Elena Larrinaga de Luis, která se narodila 4. prosince 1955 v Havaně na Kubě.

Nucená migrace

Elena Larrinaga de Luis se narodila do katolické rodiny a vyrůstala v prostředí naplněném důvěrou a láskou chápavých rodičů. Brzo se však začaly věci v souostroví Velkých Antil[1] měnit. Dne 1. ledna 1959 zvítězila Kubánská revoluce vedená Fidelem Castrem, která znamenala obrat ve všem, co souviselo se sociálními, politickými a ekonomickými záležitostmi Kuby.Její otec Severiano Larrinaga Aguirre narozen ve Španělsku, výkonný viceprezident Hutní společnosti JoséMartí [Empresa Siderúrgica JoséMartí] známé jako Železná Antilanka[2] [Antillana de Acero], se proto po 1. lednu 1959 rozhodl odvézt své děti včetně Eleny ze země. „Bylo mi pouhých pět let. Pamatuji si, že jsme byli v domě v Tarará[3], ale všechno bylo vypnuté, nábytek byl zakrytý a z domu nás vyvedli, aniž bychom něco víc věděli,“ vzpomíná.Eleniny rodiče vždy navíc dbali na stabilitu a vzdělání svých dětí. Nechtěli, aby byly vzdělávány v komunistických školách. To ale bylo na Kubě nemožné. „Fidel zavřel všechny soukromé školy, školy bezplatného vzdělávání. Monopolizoval vzdělávání,“ popisuje Elena situaci kubánského školství.

V našem domě se o kubánské revoluci špatně nemluvilo

„Dne 26. července jsme se strýcem přestěhovali do Washingtonu v USA, kde jsme čekali na příjezd mé matky z Kuby,“ vzpomíná Elena na náročné chvíle v době přesunu. V USA rodina netrpěla finančním nedostatkem. „Moje matka ve Washingtonu hledala školu Nejsvětějšího srdce Ježíšova [Colegio del Sagrado Corazón de Jesús], kterou vždy velmi obdivovala,“ vypráví Elena. Tato škola byla jednou z nejlepších ve městě. „Studovali jsme tam dokonce s Kennedyho dětmi a s dětmi dalších politických a kulturních osobností USA,“ poukazuje na prestiž vzdělávací instituce. Ne všechno ale bylo pro děti z rodiny,zvláště pro Elenu,tak růžové. „Kvůli tomu všemu, co jsme zažili, jsem měla problémy, protože pro pětiletou dívku bylo velmi těžké pochopit, co se tenkrát dělo. Několikrát jsem se z nervozity v noci pomočila a tolik mě to mrzelo, že jsem nic neřekla a spala v promočeném povlečení,“ vzpomíná. Její matka Isabel Sánchez Montoya, která dorazila o něco později než její děti, odjela z Kuby těhotná a v USA porodila sama bez manžela. I navzdory všem komplikacím ale našla prostor pro pomoc ostatním. „Pamatuji si, že náš dům byl útočištěm pro příbuzné, přátele, známe, osoby, které také musely utéct z Kuby jako my. Tady jsem se pochopila, co je to exil. Přes to všechno se u nás o Kubánské revoluci nemluvilo špatně. Moji rodiče nám vždy vštěpovali, že musíme myslet sami za sebe a nenechat se řídit tím, co říkají ostatní,“ popisuje Elena vřelost nového domova.

Život ve Španělsku

V roce 1967 nebo 1968, Elena si nevzpomíná na přesné datum, se společně se svou rodinou přestěhovala do Španělska. „Moje matka už nechtěla nadále žít ve Spojených státech,“ vypráví. Nejprve tak žili v Bilbau na severu Španělska a později se přestěhovali do hlavního města Madridu. „Matka pro nás děti znovu hledala školu Nejsvětějšího srdce Ježíšova [Colegio del Sagrado Corazón de Jesús],“ zdůrazňuje matčin zájem o kvalitní vzdělávání svých dětí. V Madridu se také narodil Elenin mladší bratr. „Moje matka jakoby znovu ožila, díky narození španělského syna se do Španělska zamilovala,“ vzpomíná. Svých rodičů si Elena dodnes velmi váží. „Od mého otce jsem se hodně naučila, od mé matky také. Ale ona byla přísnější, silnější povahy než otec,“ dodává. Po nějaké době od příjezdu do otcovy rodné země ji rodiče poslali studovat na internátní školu ve Švýcarsku. „Hodně se mi stýskalo. Pokaždé, když jsem s otcem telefonovala, končila jsem v slzách,“ vzpomíná. Na stejné škole studoval také syn Fulgencia Batisty[4]. „Navzdory nepřátelství mého otce s Batistou, protože nesouhlasil s pučem[5], který Batista na Kubě provedl, mi dovolil se s jeho synem přátelit. Naše přátelství trvá dodnes,“ vypráví Elena o neobvyklém kamarádství. Otec jí vždy vedl k toleranci a vyprávěl příběhy různých lidí. To a Eleniny zkušenosti jak z USA, tak ze Španělska ji postupně formovaly v aktivistku za lidská práva, jakou dnes je.

„Nové“ přiblížení ostrovu

Navzdory skutečnosti, že musela opustit Kubu v pouhých pěti letech, udělala Elena vše pro to, aby odhalovala zneužívání kubánské vlády trvající již přes 60 let. Proto spolu se svými přáteli vytvořila mnoho iniciativ. „Jednou jsme se rozhodli pro Kubu vypracovat návrh politické tranzice po vzoru španělského modelu, jelikož na Kubě musí polarizace skončit,“ popisuje jednu z akcí. Díky vlastní zkušenosti dává i v rámci aktivismu velký důraz na rodinu.„Myslím si, že se musíme pokusit posílit instituci rodiny,“ deklaruje. Elena také vytvořila a byla součástí několika španělských hnutí za integraci Kubánců, kteří se do Španělska přestěhovali.Nejvíce se zajímala o případy politických vězňů. „Mimo jiné jsem byla prezidentkou Federace kubánských asociací ve Španělsku [Federación de Asociaciones Cubanas] a měla jsem to potěšení navštěvovat politické vězně v době Černého jara[6] [Primavera Negra] na Kubě. Životní příběhy těch lidí mě neuvěřitelně dojaly. Můj otec mi vždy říkal, že okolnosti nedělají člověka, ale že člověk okolnosti vytváří…Kubánci jsou oběti okolností. Špatná vláda vytváří kromě národní katastrofy i mnoho dalších problémů,“ dodává Elena na adresu kubánské vlády.

Neúspěšný návrat a „na skok na Kubě“

Elena se po mnoha letech rozhodla vrátit do Havany. „Prostřednictvím jednoho přítele jsem zjistila,že mohu na Kubu odletět a proto jsem si zarezervovala letenku a na Kubu odcestovala,“ vypráví. Ne zcela nečekaně na ni po příjezdu čekala Státní bezpečnost. „Několik hodin mě vyslýchali a nenechali mě vstoupit na [kubánské] území, ale já přísahala, že se vrátím,“ říká odhodlaně. Zpátky ve Španělsku, po několika schůzkách na kubánském konzulátu v Madridu, obdržela Elena povolení k cestě na Kubu. „Nebudu ti lhát. Státní bezpečnost mě nenechala navštívit všechny. Setkala jsem se s Laurou Poyán[7], Oswaldem Payá[8], [Guillermem] Fariñasem[9] … chtěla jsem se s oponenty seznámit, potřebovala jsem to k pochopení různých věcí,“ vysvětluje Elena. Její návštěva byla velmi krátká, ale plodná. V té době se ve Španělsku a v Evropě začalo formovat několik projektů na pomoc kubánskému lidu jako Kubánské observatorium lidských práv[10] [Observatorio Cubano de Derechos Humanos]. „Začaly být slyšet hlasy Oswalda Payá, Laury [Poyán], Berthy [Soler][11], Coco Fariñase a mnoha dalších osob. Fariñase jsme vzali do Evropského parlamentu, aby převzal Sacharovu cenu[12]. Stejnou, jakou už obdržel Payá[13] a Dámy v bílém[14] [Damas en blanco],“ dodává hrdě.

Vítr svobody vše umete

Elena se o budoucnost Kuby nebojí. „Vidím ji fantasticky. Představ si, že vidím budoucnost Kuby a vidím ji bez monolitické vlády a taky vím, že nakonec dojde k ekonomickému kolapsu,“ říká. Hodně ji trápí, že kubánská vláda musí být závislá na zemích jako Venezuela nebo bývalý Sovětský svaz. „Možná, že my Kubánci nejsme kompetentní,“ dodává. Také věří, že změn na Kubě se musí dosáhnout s trpělivostí a po pečlivé analýze. „Čím větší překážka, tím větší sláva toho, kdo ji překoná. Touto frází je popsáno vše, protože v den, kdy se na Kubě otevře okno, zavane čerstvý vzduch,“ uzavírá Elena rozhovor.

 

[1] Souostroví, jehož součástí je také Kuba spolu s Jamaikou, Dominikánskou republikou, Haiti a Portorikem.

[2] Železná Antilanka  [Antillana de Acero] se nachází v havanské části Cottoro. Je největší hutní společností na Kubě a vlajkovou lodí Ministerstva železářského a ocelářského průmyslu v zemi. Více na: https://www.ecured.cu/Empresa_Sider%C3%BArgica_Jos%C3%A9_Mart%C3%AD

[3] Článek s rozhovorem s Elenou o jejím bývalém bydlišti v Tarará dostupný na: https://www.14ymedio.com/reportajes/Tarara-Cuba-cubanos-cubanoamericanos-construcciones-Operacion_Milagro-Venezuela-Pueblo_cubano-reparto_0_2073992581.html

[4] Fulgencio Batista byl kubánský diktátor, kterého 1. ledna 1959 v rámci vítězství Kubánské revoluce svrhl Fidel Castro.

[5] Díky úspěšnému puči se tři měsíce před volbami v roce 1952 Batista za podpory armády opět chopil moci, zrušil volby a vládl Kubě až do převzetí moci skupinou vedenou Fidelem Castrem.

[6] Během Černého jara na Kubě došlo na jaře 2003 k sérii zatýkání kritiků vlády Fidela Castra. Skupina zatčených je kubánskými disidenty nazývána „Skupina 75“ [Grupo de los 75] podle počtu odsouzených osob během tohoto období. Více na: https://es.wikipedia.org/wiki/Primavera_Negra_de_Cuba

[7] Laura Poyán je bojovnice za lidská práva a zakládající členkou opoziční organizace Dam v bílém [Damas en Blanco].

[8] Oswaldo Payá (29. února 1952, Havana, Kuba – 22. července 2012, Granma, Kuba) byl kubánský politický aktivista a vůdce politické opozice. Byl zakladatelem Křesťanského osvobozeneckého hnutí a organizátorem projektu Varela, jehož prostřednictvím shromáždil podpisy nezbytné k předložení legislativního návrhu na změnu politické a sociální reality na Kubě. V roce 2002 mu Evropský parlament udělil Sacharovu cenu za lidská práva a v letech 2002, 2003, 2008, 2010 a 2011 byl kandidátem na Nobelovu cenu za mír.

[9] Příběh Guillerma (Coco) Fariñas je dostupný na stránkách Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/en/hernandez-guillermo-farinas-1962

[10] Oficiální stránky Kubánského observatoria lidských práv dostupné na: https://observacuba.org/

[11]Příběh Berthy Solar je dostupný na stránkách Paměti národa na: https://www.pametnaroda.cz/en/soler-fernandez-berta-1963

[12] Sacharova cena je Evropským parlamentem udělována bojovníkům za lidská práva.

[13] Příběh dcery Oswalda Payá Rosy Maríi Payá je dostupný na stránkách Paměti národa: https://www.pametnaroda.cz/en/paya-rosa-maria-1989

[14] Dámy v bílém [Las Damas de Blanco] je mírumilovné opoziční hnutí, které sdružuje příbuzné ženského pohlaví kubánských politických vězňů. Dámy často demonstrují proti režimu na veřejných komunikacích a v parcích oblečené v bílé barvě jako symbolu míru. Několik rozhovorů s členkami Dam v bílém je dostupných na Paměti národa. Například příběh členky Miriam Leivy: https://www.memoryofnations.eu/en/leiva-miriam-1947

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)