Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ricardo Severino González Alfonso (* 1950)

• nació en La Habana, Cuba, el 18 de febrero de 1950

• hijo de Antonio González y Graciela Alfonso. Ella ama de casa y él empresario

• desde pequeño siempre estudió en los colegios católicos de La Salle

• fue interrogado por la Seguridad del Estado a los 12 años, por poner carteles contra Fidel Castro en los baños del colegio

• en la década de 1980 se casa y tiene dos hijos

• realiza un viaje a Estados Unidos y desde allí se da cuenta de la verdadera realidad existente en la isla, tapada por la censura del gobierno

• fundador Junto a Raúl Rivero de la Sociedad de periodistas, Manuel Márquez Sterling

• nombrado en Cuba periodista para la Organización Reporteros sin fronteras

• creador de la revista De Cuba, con la sede de ésta en su propia casa

• desde 2003 hasta el 2010 cumplió una sentencia de cárcel por dedicarse al periodismo independiente

• es miembro del grupo de los 75

• reside actualmente en Madrid, España

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“Yo he tenido el raro privilegio de haber estado dos veces con personas que van a fusilar. La primera es cuando tenía 11 años, que, para impresionarme, me pusieron en una celda con dos que iban a fusilar al día siguiente. No sé si era verdad, o solo una escenografía para asustarme, por eso no lo cuento de verdad. Pero la otra sí. Es un caso muy conocido que fue un grupo de muchachos que secuestraron la lancha Baraguá[1], y yo estuve en la celda, en Villa Marista[2], con el principal de ellos. Y en una semana los detuvieron, los sentenciaron, los fusilaron... en solamente siete días”, narra Ricardo González, cubano exiliado en Madrid.

Los primeros contactos con la política

Ricardo Severino González Alfonso, nace en La Habana, el 18 de febrero de 1950. Hijo de Antonio González y Graciela Alfonso. Ella ama de casa y él empresario. Desde pequeño tuvo contactos con la política, debido a que estudió en colegios católicos de La Salle[3], donde había pequeños grupúsculos reaccionarios, primeramente contra Batista y luego contra Fidel Castro: “Me acuerdo que en uno de los colegios de La Salle donde estudié, los chicos mayores ponían proclamas en los baños contra Fidel Castro y su gobierno. Mi hermano era uno de los cabecillas. Él era jefe de un pequeño grupo que estaba en contra de Fidel y yo parece que, para seguir sus pasos, una vez, puse unos carteles en los baños y me agarraron, aunque corrí mucho” cuenta entre risas. Según sigue contando: “Me llevaron a varias estaciones de policías donde me  interrogaría el Departamento Técnico de Investigaciones, también conocido como DTI[4]. Te puedo jurar que el interrogatorio más fuerte que he sufrido en mi vida, que han sido unos cuantos, fue cuando yo tenía 12 años. El problema es que en aquel tiempo la Seguridad del Estado era primeriza y su metodología era muy brusca”. González Alfonso dice agradecer a todos esos sucesos que le ocurrieron de niño porque: “Fueron formando a la persona que fui, soy y seré siempre”. Unos días después del triunfo de la Revolución, el 1 de enero de 1959: “Para ser específicos, el 5 de enero, nombran en Cuba un Consejo de Ministros, en el que no estaba Fidel Castro. Al poco tiempo, todas esas personas fueron encontradas muertas, a otros los fusilaron, hubo desaparecidos y algunos se fueron de Cuba. Eso ya daba la medida de lo que se avecinaba en la isla a partir de ese año y hasta el presente”. El hermano de Ricardo era miembro del Movimiento Revolucionario del Pueblo: “Una organización creada con personas que lucharon contra Batista y luego contra Fidel Castro. Una vez se escondió en mi casa el Coordinador de dicho movimiento porque el gobierno lo perseguía desde la región oriental del país. Es decir, que siempre estuve ligado, de una forma u otra a cuestiones políticas”.

La visión desde fuera es más nítida

“En aquella época ser católico era una forma de rebeldía y yo había estudiado en escuelas católicas y aunque no era practicante de la religión ya, pues yo quería seguirlo siendo” cuenta de forma jocosa. “Corrían los años de 1980 y el gobierno cubano abre las puertas de las Embajadas para crear así, una salida masiva del país de todas aquellas personas que fueran detractores de sus políticas. Por ese tiempo pues también me caso y tengo dos hijos. La que era mi esposa era miembro del Partido Comunista de Cuba”. Ricardo recibe una invitación para ir a Estados Unidos de visita: “Me denegaron la primera vez, pero mi familia hizo algunos trámites y cuando me presento en la entrevista por segunda vez entonces me aprueban. Estando en Estados Unidos comienzo a entender muchísimo mejor las cosas que estaban sucediendo en Cuba. Oigo por primera vez sobre el Movimiento Cristiano de Liberación[5] y su Coordinador, Oswaldo Payá[6]. Allá me hago miembro de grupo de derechos humanos. Es increíble como ves mejor las cosas desde fuera. Eso te da la medida de la gran censura a la que nos tiene sometido el gobierno cubano”.

El periodismo independiente

Ricardo, de vuelta a Cuba, ya decide colaborar por el cambio en la isla, desde el periodismo independiente: “Empecé redactando noticias. Luego pasé a ser jefe de corresponsales y me daba cuenta que entre los mismos que decían ser periodistas independientes habían muchos infiltrados de la Seguridad del Estado. Fundó, junto a Raúl Ramón Rivero Castañeda[7], la agencia de noticias independientes del gobierno cubano, Cuba Press y además: “Raúl viene un día a proponerme fundar la Sociedad de periodistas de Cuba, Manuel Márquez Sterling[8] y además creamos, junto a un grupo de cubanos libres la primera revista independiente que se hacía en un país totalitario, estoy hablando de la revista De Cuba”. De esta mencionada revista no aparece referencia alguna, debido a que solo tuvo dos tiradas y fueron en físico. La Seguridad del Estado se encargaría de condenarla al olvido. González escribía mucho para medios independientes: “Hacía cinco o seis noticias diarias. Escribía artículo para una revista de España y además tenía un programa fijo en Radio Televisión Martí llamado: Cuba emigración: Preguntas y respuestas, donde atendía a planteamientos de las personas desde el teléfono de mi casa. Ahora hay mucha tecnología, pero antes solo teníamos para hacer periodismo un lápiz y una hoja en blanco, porque hasta los teléfonos nos lo tenían interceptados”. Narra que: “En la Sociedad de periodistas Manuel Márquez Sterling, teníamos gente de la Seguridad del Estado, infiltradas. Uno de ellos era Néstor Baguer. Nosotros sabíamos que él era informante de la Seguridad, era por eso que lo teníamos allí porque lo utilizábamos para desinformar a la Seguridad del Estado“.

La prisión y las huelgas de hambre

Ricardo, junto a otros compañeros de causa, fueron juzgados en La Habana por un tribunal militar: “En mi caso me extrañó mucho que me pidieran cadena perpetua por el simple hecho de escribir sobre lo que ocurría en Cuba y el mundo no sabía. En total estuve preso siete años y 4 meses y en ese tiempo pasé por tres prisiones diferentes a lo largo y ancho del país”. Ricardo comenta que: “Para reclamar derechos hacía huelgas de hambre. En 1997 me apresaron e hice una para reclamar derechos. A los tres días me soltaron. Otra vez, ya estando preso, hice una para exigir que nos trataran como a los demás presos, mal, pero no quería que nos dieran trato de escorias, que era mucho peor”. Habla además de las condiciones de las prisiones en Cuba: “Tienen condiciones deplorables. Una vez estuve en una celda pequeñita, donde no entraba ni siquiera, la luz de una bombilla. Me ponían un poco de agua para 15 día y tenía que elegir entre bañarme con ella o administrarla para que me durara para esos días. En realidad, era inaguantable”. Entre Oswaldo Payá, la esposa de Ricardo y otros integrantes de la oposición, comienzan una campaña a nivel internacional por la excarcelación los presos políticos. Al final: “Pudimos salir de la prisión y ahora estoy en España desde el 2009. Vivo alquilado en una habitación a la que he acondicionado como mi templo, mi estudio y casi no tengo espacio para caminar de la cantidad de cosas que tengo las cuales ya no me caben en el cuarto” cuenta entre risas. También dice que: “Prefiero vivir como estoy viviendo, que ganar más cediendo en lo que no voy a ceder nunca. Volver a Cuba quiero, pero sé que no puedo”.

Sentido del humor

Ricardo, escritor del libro “Emigrar al patíbulo y otras crónicas de horror y de humor[9]”, a pesar de haber pasado por muchas situaciones difíciles, nunca ha perdido el sentido del humor, eso lo demuestra cuando cuenta que: “Cuando llegamos a [la prisión] de Kilo 8[10], llegamos por la noche. Ya habían comido los [presos] y nos dieron la comida de los oficiales a los 11 [reclusos] que acabábamos de llegar. Yo cuando vi aquello, era una comida excelente y dije yo: ¿Pero así se come aquí porque la referencia que yo tenía era que no? [el jefe de la prisión le dijo] Así comen los presos donde yo estoy. A los meses siguientes nos dimos cuenta que todo era mentira“ cuenta entre risas. Además de todo ya mencionado, demuestra su amplio sentido del humor, además de por su risa contagiosa, cuando dice que su frase de vida es: “Cuando no estoy bien, es porque estoy mejor”.

 

[1] Lancha Baraguá o Lanchita de Regla: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/fusilados-y-presos-de-fidel-castro/

[2] Villa Marista: Villa Marista es parte del Departamento de Operaciones de la Dirección de Contrainteligencia del Ministerio del Interior. Fue creada en 1963 y es el equivalente cubano de la Lubianka de Moscú. Instructores de la KGB, veteranos estalinistas, trasmitieron a los cubanos su vasta experiencia represiva. https://stasi-minint.blogspot.com/2014/12/y-que-es-la-carcel-de-villa-marista.html

[3] Colegios de La Salle: es una comunidad escolar fundada por San Juan Bautista De La Salle hace más de 300 años. El carisma fundamental de dicha congregación religiosa era la educación.

[4] Departamento Técnico de Investigaciones [DTI]: creado el 13 de julio de 1959, tiene un objeto social: el descubrimiento, prevención y corte de acciones contra el Gobierno cubano, mediante la obtención de información con métodos, medios y técnicas secretas, las cuales son inhumanas y agresivas, tanto psicológicamente como corporales. Léase el testimonio de Leonardo Bruzón Ávila, joven torturado por el DTI: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y01/feb01/15a1.htm 

[5] Movimiento Cristiano de Liberación: fundado en la Habana el 8 de septiembre de 1988 por Oswaldo Paya, Ramón Antúnez, Dagoberto Capote Mesa, Fernando Avedo y Santiago Cárdenas. Pronto su influencia se expandió a todo el territorio nacional. Sus militantes y simpatizantes incluyen dedicados y valientes cubanos, creyentes y no creyentes que se identifican con las propuestas del MCL.  La visión del movimiento es de cambio pacífico y democrático y de respeto a la dignidad humana. Léase además: http://www.oswaldopaya.org/es/movimeinto-cristiano-liberacion/

[6] Oswaldo Payá: (La Habana, Cuba, 29 de febrero de 1952-provincia de Granma, 22 de julio de 2012) fue un activista político cubano, líder de la oposición política al gobierno cubano. ​ Fue el fundador del Movimiento Cristiano de Liberación y el organizador del Proyecto Varela, ​ mediante el cual, amparado por la constitución, recolectó las firmas necesarias para presentar al gobierno una solicitud de cambios en la legislación. Premio Sajarov a los Derechos Humanos del Parlamento Europeo en 2002 y candidato oficial al Premio Nobel de la Paz 2011, ​2010, 2008, 2003 y 2002.

[7] Raúl Ramón Rivero Castañeda: es un poeta, periodista y disidente cubano. Nació en 1945 en la localidad de Morón, perteneciente a la antigua provincia de Camagüey (actualmente corresponde a Ciego de Ávila), en el centro de Cuba. Ha publicado varios libros de poesía y ha trabajado en medios de comunicación cubanos, tanto oficialistas como independientes. https://es.wikipedia.org/wiki/Ra%C3%BAl_Rivero

[8] Sociedad de periodistas, Manuel Márquez Sterling: fundada el 31 de mayo de 2001, esta organización acogería a todas las personas con deseos de expresarse libremente. La sede principal era una habitación de la casa de Ricardo González.

[9] Emigrar al patíbulo y otras crónicas de horror y de humor: Libro sobre anécdotas de Ricardo Severino González Alfonso, donde narra los horrores que vivieron él y sus compañeros en la prisión, además de otras vivencias, también de humor

[10] Prisión de Kilo 8: es un centro penitenciario perteneciente al gobierno de los Castro. https://www.radiotelevisionmarti.com/a/denuncian-horrores-de-kilo-8-la-c%C3%A1rcel-donde-se-perdi%C3%B3-la-llave-/265875.html

 

„Měl jsem zvláštní výsadu – dostal jsem se totiž dvakrát do kontaktu s lidmi těsně před popravou. Poprvé, když mi bylo 11 let. Aby na mě udělali dojem, dali mě do cely se dvěma osobami, které na druhý dne měli zastřelit. Nevím, jestli to byl pravda, nebo jen způsob, jak mě vyděsit. Ale v tom druhém případě jsem si jistý. Byl to známý případ. Jednalo se o skupinu chlapců, kteří unesli člun Baraguá[1] a já jsem byl v cele ve Villa Marista[2] s jejich vůdcem. Během týdne je zatkli, odsoudili a zastřelili… Během pouhých sedmi dní,“ vzpomíná Ricardo Severino González Alfonso, kubánský exulant v Madridu.

První kontakt s politikou

Ricardo Severino González Alfonso se narodil 18. února 1950 v Havaně na Kubě. Je synem Antonia Gonzáleze, podnikatele, a Graciely Alfonso, ženy v domácnosti. Díky studiu na katolické škole La Salle[3] se dostal k politice už jako malý. Na La Salle existovaly malé reakcionářské skupiny studentů nejprve proti Batistovi a později proti Fidelu Castrovi. „Pamatuji si, že starší chlapci na mé škole v koupelnách vyvěsili prohlášení proti Fidelu Castrovi a jeho vládě. Můj bratr byl jedním z vůdců. Byl šéfem malé skupiny, která byla proti Fidelovi a myslím, že po jeho vzoru jsem jednou v koupelně vyvěsil nějaké plakáty. I když jsem rychle utíkal, stejně mě dopadli,“ směje se při vzpomínce Ricardo. „Vzali mě na několik policejních stanic, kde mě vyslýchali na Odborném vyšetřovacím oddělení [Departamento Técnico de Investigaciones][4] známém také jako DTI. Mohu ti přísahat, že nejdrsnější výslech, který jsem zažil, a že jich pár bylo, byl ten, když mi bylo 12 let. V té době se Státní bezpečnost teprve rodila a její metodika byla velmi rázná,“ vzpomíná Ricardo na svůj první výslech. Navzdory hrůzným zážitkům říká, že je za všechny události ze svého dětství vděčný. „Zformovaly mě v člověka, jakým jsem byl, jsem a vždycky budu,“ dodává. Pár dní po vítězství revoluce, konkrétně 5. ledna 1959, byla na Kubě jmenována Rada Ministrů. „Fidel Castro nebyl její součástí. Nedlouho poté byla velká část členů nalezena mrtvá, další členové byli popraveni, zmizeli nebo opustili Kubu. Už to ukazovalo měřítko toho, co se na Kubě od toho roku až do současnosti děje,“ vykresluje nekompromisnost Castrova režimu nad kontrolou veškerého dění na Kubě. Ricardův bratr byl členem Lidového revolučního hnutí [Movimiento Revolucionario del Pueblo]. „Jednalo se o organizaci vytvořenou osobami, které nejprve bojovaly proti Batistovi a později proti Fidelu Castrovi. Koordinátor tohoto hnutí se jednou, když ho vláda pronásledovala až z východní oblasti země, ukrýval v mém domě. Jinými slovy, vždycky jsem byl nějakým způsoben zapojen do politického dění,“ popisuje Ricardo Severino González Alfonso prostředí, ve kterém vyrůstal.

Pohled zvenčí je srozumitelnější

„V té době být katolíkem znamenalo určitý druh vzpoury a já jsem studoval na katolických školách. Ačkoliv jsem již nebyl praktikujícím katolíkem, chtěl jsem tam pokračovat,“ vypráví Ricardo s úsměvem. „V 80. letech vláda otevřela ambasády, aby umožnila masivní odchod lidí, kteří kritizovali její politiku. V té době jsem se také oženil a narodily se mi dvě děti. Moje žena byla členkou Komunistické strany,“ vykresluje svůj rodinný život. Jednoho dne dostal Ricardo pozvánku do USA. „Nejprve mi výjezd zamítli, ale moje rodina vyřídila nějaké žádosti, a když jsem se na pohovor dostavil podruhé, výjezd mi povolili. Díky pobytu v USA jsem mnohem lépe začal chápat věci, které se na Kubě dějí. Poprvé jsem slyšel o Křesťanském osvobozeneckém hnutí [Movimiento Cristiano de Liberación][5] a jeho koordinátorovi Oswaldovi Payá[6]. Zde jsem se také stal členem skupiny bojující za lidská práva. Je skvělé, jak zvenčí vidíte věci srozumitelněji. Ukáže ti to míru obrovské cenzury, které nás kubánská vláda podrobila,“ říká Ricardo o svém zásadním politickém procitnutí.

Nezávislá žurnalistika

Po svém návratu na Kubu se Ricardo rozhodl snažit se o změnu skrze nezávislou žurnalistiku. „Začal jsem psát zprávy. Později jsem se stal vedoucím korespondentů a uvědomil jsem si, že mezi těmi, kteří se prohlašovali za nezávislé novináře, je mnoho infiltrátorů ze Státní bezpečnosti. Spolu s Raúlem Ramónem Castañedou[7] jsem založil zpravodajskou agenturu s názvem Cuba Press, nezávislou na kubánské vládě. Raúl jednoho dne navrhnul, abychom založili Společnost kubánských novinářů Manuela Márqueze Sterlinga [Sociedad de Periodistas de Cuba, Manuel Márquez Sterling][8]. S dalšími nezávislými [novináři] jsme společně také vytvořili první nezávislý časopis vycházející v totalitní zemi. Mluvím o časopisu De Cuba,“ popisuje Ricardo Severino González Alfonso své novinářské začátky. Časopis měl pouze dvě fyzická vydání. Státní bezpečnost se postarala, aby upadl v zapomnění. Ricardo však v psaní pro nezávislá média pokračoval dál. „Denně jsem psal pět nebo šest zpráv. Psal jsem články pro jeden španělský časopis a měl jsem také stálý pořad v rádiu a televizi Radio Televisión Martí s názvem ‚Kubánská emigrace: otázky a odpovědi‘, kde jsem se ze svého domácího telefonu odpovídal na otázky lidí. Teď jsou k dispozici různé technologie, ale předtím jsme měli jen tužku a prázdný papír, protože i ty telefony nám zabavili,“ vypráví o úskalích tehdejší novinářské práce. „Ve Společnost kubánských novinářů Manuela Márqueze Sterlinga jsme měli infiltrátory ze Státní bezpečnosti. Jedním z nich byl Néstor Baguer. Věděli jsme, že je informátor Bezpečnosti. Proto jsme si ho tam nechali, abychom mohli Státní bezpečnosti dezinformovat,“ vysvětluje taktiku, jak s kolegy obcházeli bezpečnostní složky kubánského režimu.

Vězení a hladovky

Ricardo byl spolu se svými spolupracovníky za svou činnost souzen vojenským soudem v Havaně. „Osobně jsem byl velmi překvapen, že pro mě žádali doživotní vězení za prostý fakt, že jsem psal o tom, co se na Kubě dělo a co svět nevěděl. Celkově jsem strávil ve vězení sedm let a čtyři měsíce a za tu dobu jsem prošel různými věznicemi po celé zemi. V boji za práva vězňů jsem držel několik hladovek. Jednu jsem držel, když mě zatkli v roce 1997. Po třech dnech mě propustili. Další jsem držel už ve vězení za rovné zacházení nás [politických vězňů] jako s ostatními vězni. Tedy špatně, ale ne jako s odpadem, což bylo mnohem horší,“ vypráví Ricardo o svém boji za vězeňská práva. Vzpomíná také na podmínky v kubánských věznicích. „Mají žalostné podmínky. Jednou jsem byl v malinké cele, kam nepronikl ani paprsek světla. Dali mi trochu vody na 15 dní a musel jsem si vybrat mezi tím, zda se omyju, nebo si ji budu šetřit, aby mi vydržela. Ve skutečnosti to bylo k nevydržení,“ popisuje nelidské podmínky věznic. Mezitím Ricardova žena s dalšími členy opozice, mezi nimi také Oswaldo Payá, zahájili mezinárodní kampaň za propuštění politických vězňů. „Nakonec jsme mohli vězení opustit, a tak od roku 2009 žiju ve Španělsku. Žiju v pronajaté místnosti, kterou jsem si uzpůsobil jako svůj chrám, svoje studio. Nezbyl mi už skoro žádný průchozí prostor kvůli množství věcí, které mám a které se mi už nevejdou do bytu,“ vypráví Ricardo se smíchem. „Preferuji žít tak, jak žiju, než vydělávat víc postoupením toho, co nikdy postoupit nemohu. Chci se na Kubu vrátit, ale vím, že nemůžu,“ dodává smutně.

Smysl pro humor

Ricardo, autor knihy Emigrar al patíbulo y otras crónicas de horror y de humor[9], ani po tolika těžkých zkušenostech neztratil smysl pro humor. To potvrzuje i v jedné ze svých příhod. „Když jsme přijeli do [vězení] Kilo 8[10], byla už noc. Vězni už byli po jídle a tak nám jedenácti vězňům dali jídlo důstojníků. Jídlo to bylo výborné, když jsem to viděl, zeptal jsem se: ‚Takhle se tu jí? Protože podle referencí, které mám, to tak nebývalo?‘ Šéf věznice mi odpověděl: ‚V mojí věznici se takhle jí‘. V následujících měsících jsme si uvědomili, že to všechno byla lež,“ vzpomíná dnes se smíchem Ricardo. Svůj velký smysl pro humor dokazuje i svým nakažlivým smíchem a životním mottem: „Když mi není dobře, je to pro to, že je mi ještě lépe“, dodává.

 

[1] Mladíci se loď pokusili unést a dostat se s ní do USA. Více o případu na: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/fusilados-y-presos-de-fidel-castro/

[2] Oddělení Villa Marista je součástí Provozního oddělení ředitelství kontrarozvědky Ministerstva vnitra [Departamento de Operaciones de la Dirección de Contrainteligencia del Ministerio del Interior]. Oddělení bylo vytvořeno v roce 1963 a je kubánským ekvivalentem moskevské Lubjanky (velitelství bezpečnostní služby FSB a přidružené věznice). Instruktoři z KGB a stalinističtí veteráni zde předali kubánským kolegům své široké zkušenosti v represivních postupech. Více na: https://stasi-minint.blogspot.com/2014/12/y-que-es-la-carcel-de-villa-marista.html

[3] Školy La Salle jsou součástí školní komunity založené sv. Janem Křtitelem de la Salle před více než 300 lety. Hlavním lákadlem studia této náboženské kongregace byla dostupnost vzdělání.

[4] Odborné vyšetřovací oddělení [Departamento Técnico de Investigaciones] DTI bylo založeno 13. července 1959. Jeho hlavním cílem je odhalování, prevence a ukončení akcí proti kubánské vládě získáváním informací tajnými metodami, prostředky a technikami, které jsou fyzicky i psychologicky agresivní a nelidské. Svědectví Leonarda Bruzóna Ávily o mučení DTI na: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y01/feb01/15a1.htm

[5] Křesťanské osvobozenecké hnutí [Movimiento Cristiano de Liberación] bylo založeno 8. září 1988 Oswaldem Payem, Ramónem Antúnezem, Dagobertem Capote Mesou, Fernandem Avedou a Santiagem Cárdenasem. Jeho vliv se brzo rozšířil po celé Kubě. Mezi jeho členy a příznivce patří oddaní a odvážní Kubánci, věřící i nevěřící, kteří se s činností MCL ztotožňují. Cílem hnutí je mírová a demokratická změna vedení země s respektem k lidské důstojnosti. Více na: http://www.oswaldopaya.org/es/movimeinto-cristiano-liberacion/

[6] Oswaldo Payá (29. února 1952, Havana, Kuba – 22. července 2012, Granma, Kuba) byl kubánský politický aktivista a vůdce politické opozice. Byl zakladatelem Křesťanského osvobozeneckého hnutí a organizátorem projektu Varela, jehož prostřednictvím shromáždil podpisy nezbytné k předložení legislativního návrhu na změnu politické a sociální reality na Kubě. V roce 2002 mu Evropský parlament udělil Sacharovu cenu za lidská práva a v letech 2002, 2003, 2008, 2010 a 2011 byl kandidátem na Nobelovu cenu za mír.

[7] Raúl Ramón Rivero Castañeda je kubánský básník, novinář a disident. Marodil se v roce 1945 ve městě Morón ve staré provincii Camagüey (dnes Ciego de Ávila). Vydal několik knih s poezií a pracoval v oficiálních i nezávislých kubánských médiích.

[8] Společnost kubánských novinářů Manuela Márqueze Sterlinga byla založena 31. května 2001. Organizace propojovala lidi s touhou svobodně se vyjadřovat. Hlavním sídlem organizace byl jeden z pokojů v domě Ricarda Severina Gonzáleze Alfonsa.

[9] Emigrar al patíbulo y otras crónicas de horror y de humor, do češtiny lze přeložit jako Emigrace na šibenici a další kroniky hororu a humoru, je kniha příhod Ricarda Severina Gonzáleze Alfonsa, ve které vypráví o hrůzách, které on a jeho spoluvězni zažili ve vězení s jemu vlastní dávkou humoru.

[10] Věznice Kilo 8 je vězeňské středisko patřící Castrově vládě. Více na: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/denuncian-horrores-de-kilo-8-la-c%C3%A1rcel-donde-se-perdi%C3%B3-la-llave-/265875.html