Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fernando Ginarte Mora (* 1968)

A los policías les digo que lucho por ellos, por sus familias y por sus derechos

  • nació el 30 de noviembre 1968 en la ciudad Baire, en la República de Cuba

  • por su desobediencia dentro del sistema comunista lo enviaron a una escuela de campo en la Isla de los Pinos

  • por oponerse a atender el servicio militar en 1993 no logró terminar sus estudios universitarios en Cultura Física

  • en el año 1994 participó en el primer “Maleconazo”, en las manifestaciones antigubernamentales

  • durante la década de los formó una agrupación de los artesanos de su provincia

  • en 2005 se adhirió al “Movimiento Cristiano Liberación” y firmó el “Proyecto Varela” liderado en esa época por el disidente Oswaldo Payá

  • es Presidente Nacional de la “Asociación de los Artistas Autónomos”, la que actualmente cuenta con más de 200 miembros, al incluir al movimiento cultural “San Isidro” en La Habana

  • escribe poemas, pinta, y elabora artesanía en madera

  • reside en Baire con su segunda esposa, tiene cuatro hijos

Česká verze příběhu následuje po té španělské:

“Desde mi infancia fui señalado y analizado como problemático, por no encajar a la ideología determinada”, subraya Fernando Ginarte Mora, disidente y artista cubano, quien con determinación continua el esfuerzo por la libre expresión artística en su país.

El Ejército Rebelde mató a mi tío abuelo

Los abuelos de Fernando Ginarte Mora, quien nació el 30 de noviembre 1968, tenían en la época del presidente Fulgencio Batista una finca, un negocio propio y una tienda de alimentos. Los soldados del Ejército Rebelde[1] de Fidel Castro visitaban frecuentemente esta tienda llevándose la despensa, sin pagar por ella, en nombre de la Revolución Cubana[2], que triunfó en el año 1959. En 1970 vino la nacionalización de las propiedades privadas bajo la ideología comunista, y la familia de Fernando perdió la finca y todo lo que tenían. Su padre fue obligado a adherirse al Partido Comunista y laboró como Jefe Provincial de la empresa establecida por el mismísimo Fidel Castro, llamada “Fruta Selecta”. Además de la animadversión al régimen, Fernando creció con un odio hacia el Ejército Rebelde por haber asesinado injustamente a su tío abuelo Frediberto Mora, cuando lo llevaron a la Sierra Maestra como guía, lo ejecutaron con los ojos vendados y con un disparo por la espalda. “Yo crecí con esta historia en la mesa, mi abuela lloraba por su hermano, ni siquiera le pudo poner flores a su tumba”, describe Fernando y añade: “Desde el principio de la Revolución estábamos en contra del Gobierno comunista”.

A mis 18 años ya era disidente

Desde niño Fernando fue estigmatizado como problemático, por no encajar en la ideología determinada por el régimen. Cuando Fernando tuvo doce años, en 1980, negó participar en un acto de repudio contra los que querían salir del país por el puerto Mariel[3], y no participar tuvo sus consecuencias - fue enviado a una escuela de campo en la Isla de los Pinos por desobediencia. “Primeramente me querían aislar, para que nadie se juntara conmigo, nadie me copiara. Estas escuelas hicieron un daño antropológico a la nación cubana, los niños no veían a sus familiares por diez o más meses”, recuerda su estadía de dos años en la Isla. Fernando terminó sus estudios preparatorios en otra escuela de campo, en Baire, donde realizaba extenuantes trabajos en el sector agrícola. A continuación, estudió licenciatura en Cultura Física, sin embargo, a sus 18 años, Fernando ya era políticamente maduro y en el primer año tuvo 17 “manchas” en su expediente por desacato. “No me acogía al sistema. No me gusta cuando abusan de mí, quiero que respeten mis derechos “, comenta al respeto. Cuando Fernando estuvo en la universidad en los años noventa, el país fue afectado por una crisis socioeconómica profunda, llamada el “periodo especial”[4]: Nos marcó a todos, yo usaba los ‘chupameados’, zapatos con suelas de llantas de tractor. Nos marcó por el hambre, por la necesidad”, narra. En 1993 Fernando rechazó atender al servicio militar obligatorio, motivo que le trajo la exclusión de la licenciatura en el último grado y él nunca pudo titularse.

Mi vida se convirtió en un infierno

En agosto 1994, Fernando participó en el primer “Maleconazo”[5] - las manifestaciones antigubernamentales en La Habana, no obstante, a la disidencia formalmente entró hasta el año 2005, cuando lo visitó el expreso político Agustín Cervantes[6], miembro del “Movimiento Cristiano Liberación”[7]. “Agustín, al salir de la prisión vino a mi casa, conversamos y al final firmé el ‘Proyecto Varela’[8]. En Baire, a los disidentes se les dice los ‘varelistas’”, enfatiza sus comienzos en la disidencia. Fernando se integró también al “Movimiento Cristiano Liberación”. “En seguido empecé a recoger firmas para Varela, entregar declaraciones de los derechos humanos, manifestar. Mi vida se convirtió en un infierno - represiones, deportaciones”, describe Fernando y añade: “Primero no [te] atacan a ti, pero a los que te rodean. Insisten para que tu familia te vea como que eres el máximo culpable de todo lo malo que está pasando, por ser el disidente”. Cuando hace unos años Fernando intentó apoyar a su hermana durante su operación en La Habana, fue deportado a Baire sin explicación alguna, y su traslado duró en total 16 días. Fernando pasó por varias detenciones, lo que comenta así: “No me querían soltar, me arrastraron por todos lados, no sabía dónde estaba. Me humillaron”.

Artesanos de Baire

Cuando Fernando tuvo 25 años, en 1993, decidió dedicarse a la artesanía. “Yo llevé a mi pueblo el arte de trabajar con la madera, de talla en la madera. Formé una asociación de los artesanos en Baire”, narra la decisión de dejar de robar por necesidad, y empezar a laborar modestamente, pese a que nuca le emitieron la patente necesaria para vender sus productos legalmente. “Fui a solicitar el permiso varias veces, pero siempre me lo rechazaron, por mis actividades en la oposición”, explica. Lamentablemente Fernando, bajo la presión de la Seguridad del Estado y el boicoteo de los productos artesanales, no puede oficialmente presentarse como el creador y el director de la agrupación, asimismo y en conjunto con los otros miembros de la “Unión Patriótica de Cuba”[9] tampoco puede participar en las juntas del grupo artesanal. “Todos los disidentes se tenían que retirar de las juntas oficiales. Mi presencia molesta, el régimen atacaba al grupo, entonces me retiré del directorio, mi objetivo es que el grupo continúe”, agrega Fernando.

Ser disidente es un sacrificio

Actualmente Fernando es el Presidente Nacional de la “Asociación de los Artistas Autónomos”. “Me dedico a buscar artistas, a contactar a todos, para que formen parte de nuestra agrupación, ya tenemos más que 200 miembros”, subraya. Fernando tiene relación también con el movimiento artístico “San Isidro” en La Habana y con su líder Luis Manuel Otero Alcántara[10]. “Hoy día, San Isidro es la voz cantante de toda la cultura cubana. Son muy valientes, muy buena iniciativa. Cooperamos también con poetas, escritores o pintores independientes”, comenta. Fernando prosigue, pese a las represiones, provocaciones y desafíos de parte del sistema comunista, ejemplo de ello son: las amenazas de desaparición, las multas o a las intimidaciones a sus hijos y prohibiciones de reunión con otros niños. Sin importar las dificultades, está determinado a no parar su rebeldía. “Como nación no tenemos una madurez política, pero en Baire, sí sienten el respeto a la disidencia. Es un sacrificio ser disidente, por eso nos saludan, nos respetan. Hasta la misma policía me dice que reconoce que yo soy el disidente y lo que hago. A los policías les digo: ‘¡Yo lucho por ti, por tu familia, por tus derechos”! enfatiza Fernando y cierra su testimonio.

 

[1] “Ejército Rebelde” fue una organización armada revolucionaria creada para llevar a cabo la Guerra de Liberación Nacional (1956-1958) contra la dictadura de Fulgencio Batista. Más información aquí: https://www.ecured.cu/Ej%C3%A9rcito_Rebelde

[2] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[3] Cuba abrió el puerto Mariel cerca de la Habana y cientos miles de los cubanos aprovechan para salir de Cuba, se llama éxodo de Mariel. Más información aquí: https://www.unabrevehistoria.com/2007/11/exodo-desde-mariel.html

[4] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990 causada por la caída de la Unión Soviética. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[5] “Maleconazo” es el nombre que recibieron una serie de manifestaciones antigubernamentales ocurridas en Cuba el 5 de agosto de 1994, ​consideradas una de las más prominentes desde el inicio de la Revolución cubana. Más información aquí: https://elpais.com/diario/1994/08/07/portada/776210401_850215.html

[6] Agustín Cervantes, miembro de “Movimiento Cristiano Liberación” y gestor del Proyecto Varela en Santiago de Cuba, fue encarcelado en varias ocasiones por el régimen comunista. Más información aquí: https://www.cubaencuentro.com/cuba/noticias/ratificada-la-condena-de-dos-anos-de-carcel-al-disidente-agustin-cervantes-218565

[7] “Movimiento Cristiano Liberación” fue fundado en La Habana el 8 de septiembre de 1988. Pronto su influencia se expandió a todo el territorio nacional. Más información aquí: http://www.oswaldopaya.org/es/movimeinto-cristiano-liberacion/

[8] El Proyecto Varela fue un proyecto de ley ideado y dirigido por el activista político cubano Oswaldo Payá en 1998, que abogaba por reformas políticas en Cuba a favor de mayores libertades individuales. El nombre del proyecto se eligió en honor a Félix Varela, un líder religioso cubano de principios del siglo XIX. Más información aquí: https://www.cadal.org/libros/pdf/Proyecto_Varela.pdf

[9] Página oficial de la organización “Unión Patriótica de Cuba” aquí: https://www.unpacu.org/

[10] San Isidro es un movimiento artístico y social activo de corte político cubano, creado por un grupo de artistas e intelectuales que forman parte de la denominada disidencia cubana, la oposición al Partido Comunista de Cuba. Más información aquí: https://www.bbc.com/mundo/noticias-america-latina-55167554

Testimonio de su líder Luis Manuel Otero Alcántara pueden encontrar en el archivo de “Memory of Nations”: Luis Manuel Otero Alcántara (1987) (memoryofnations.eu)

 

„Už v dětství jsem byl zaškatulkován jako problematický, nesdílel jsem nastolenou komunistickou ideologii,“ zdůrazňuje Fernando Ginarte Mora, kubánský disident a umělec, který s odhodláním usiluje o svobodné umělecké vyjadřování ve své zemi.

Povstalecké vojsko zavraždilo mého prastrýce

Prarodiče Fernanda Ginarta Mory, narozeného 30. listopadu 1968 ve městě Baire na Kubě, vlastnili za vlády prezidenta Fulgencia Batisty statek a obchod s potravinami. Jejich obchod byl často navštěvován povstaleckými vojáky Fidela Castra[1], kteří si vždy nabrali plno surovin, ale nikdy nezaplatili, vše činili „ve jménu Kubánské revoluce“, která vyvrcholila v roce 1959[2]. V roce 1970 došlo Castrem nastoleným komunistickým režimem k masivnímu znárodňování soukromého vlastnictví. Zabavení majetku se týkalo také Fernandovi rodiny a jeho otec byl donucen stát se členem Komunistické strany Kuby, aby mohl být zaměstnán jako okresní vedoucí národního podniku „Vybrané ovoce“ [Fruta Selecta]. Není tedy divu, že Fernando vyrůstal s odporem vůči komunistickému systému, podporovaným také nenávistí směrem k povstaleckému vojsku, které zavraždilo jeho prastrýce Frediberta Mory, když byl odveden do hor Sierra Maestra jako průvodce a tam nakonec popraven střelou do zad. „Tato historka mě provázela celé dětství, moje babička často plakala pro svého bratra, nemohla mu ani položit květiny na hrob,“ popisuje Fernando a dodává: „Už od začátku revoluce jsme byli proti ní, proti komunistické Vládě.“

V 18 letech disidentem

Už od dětství Fernanda označovali za problematického, nesdílel režimem nastolenou ideologii. Když mu v roce 1980 bylo 12 let, odmítl podílet se na veřejném lynčování rodin a jedinců, kteří se rozhodli opustit Kubu přes přístav Mariel[3], což ale pro Fernanda mělo neblahé následky – pro neposlušnost byl poslán na školu v přírodě na „Ostrově borovic“ [Isla de los Pinos, dnes Ostrov mládeže, pozn. ed.]. „Hlavním smyslem mého přemístění bylo izolovat mě, nechtěli, abych se s někým spolčoval, abych někoho strhl s sebou. Takzvané školy v přírodě neskutečně poškodily celou generaci kubánské společnosti, děti nežily se svými rodiči v důležitém formativním věku i několik měsíců, někdy několik let,“ vzpomíná na své dvouleté studium mimo rodinu. Nakonec svá středoškolská studia dokončil na jiné škole v přírodě, ve městě Baire, kde se musel mimo jiné účastnit nucených prací v zemědělství. Následně studoval bakalářský program tělesné výchovy, nicméně uvádí, že už v 18 letech byl politicky vyspělý a v prvním roce studia vysoké školy měl již 17 napomenutí za nevhodné chování a neposlušnost. „Nezapadal jsem do systému, vyčuhoval jsem. Dodnes nemám rád, když mě někdo využívá a vysmívá se mi, každý by měl respektovat práva druhých osob, nenechal jsem si nic líbit“ doplňuje. Během Fernandových studií v 90. letech postihla Kubu socioekonomická krize nazývaná „speciální období“[4]: „Krize nás všechny poznamenala, například já jsem měl jen jedny boty tzv. ‚chupameados‘ [volný překlad oližchcanky pozn.ed.], boty s podrážkou z gumy od traktorů. Také tu byl nedostatek jídla, velký hlad, nebylo co jíst,“ popisuje. V roce 1993 Fernando odmítl nastoupit na povinnou vojenskou službu, za což byl v posledním ročníku vysoké školy vyloučen a nikdy mu nebylo dovoleno jí dokončit.

Můj život se proměnil v peklo

V srpnu 1994 se Fernando účastnil prvního „Maleconaza“[5], protivládních demonstrací v Havaně, i když k aktivní disidenci se přidal až v roce 2005, když ho navštívil bývalý politický vězeň Agustín Cervantes[6], člen „Křesťanského osvobozeneckého hnutí“ [Movimiento Cristiano Liberación][7]. „Agustín mě po svém propuštění z vězení navštívil, přišel ke mně domů a já jsem bez váhání podepsal projekt ‚Varela‘.[8] V Baire se oponentům režimu říká ‚varelisté‘,“ dodává ke svým počátkům v opozičním hnutí. Fernando vstoupil také do „Křesťanského osvobozeneckého hnutí“. „Okamžitě jsem začal sbírat podpisy na podporu projektu ‚Varela‘, archivovat svědectví o porušování lidských práv, vystupovat proti Vládě. Můj život se okamžitě proměnil v peklo – šikana, deportace,“ popisuje Fernando a ke strategii útisku komunistického režimu dodává: „Nejdříve zaútočí Státní bezpečnost na tvou osobu, ale potom na celé tvé okolí. Rodině začnou vnucovat názor, že ty jsi příčinou všeho zlého, protože jsi oponentem.“ Když chtěl před několika lety Fernando podpořit svou sestru během její operace v Havaně, byl bez udání důvodu deportován zpět do Baire, jeho převoz ale trval 16 dní: „Nechtěli mě propustit, vozili mě všude možně po celé Kubě, ani jsem nevěděl, kde jsem. Ponižovali mě, šikanovali mě.“

Umělci z Baire

Když bylo v roce 1993 Fernandovi 25 let, rozhodl se věnovat se řemeslné výrobě. „V našem městě, v Baire, jsem to byl já, kdo začal s řezbářstvím a truhlařinou, založil jsem zde první skupinu umělců,“ popisuje své rozhodnutí opustit svět nezákonných činností z nutnosti a začít pracovat skromně a legálně, ačkoliv mu kubánské autority nikdy nevydaly povolení k výkonu samostatně výdělečné činnosti, aby mohl své řezbářské výrobky prodávat. „O povolení jsem žádal několikrát, ale mou žádost vždy zamítli, kvůli mému protivládnímu aktivismu,“ vysvětluje. V současné době Fernando nemůže kvůli nátlaku Státní bezpečnosti a bojkotu výrobků sdružení vystupovat jako jeho zakladatel ani jako jeho vedoucí. Navíc, kvůli členství v opoziční skupině „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba][9] se nemůže účastnit ani jejich jednání: „Všem oponentům zakázali účastnit se oficiálních schůzek organizace. Moje přítomnost byla nežádoucí, režim útočil na umělce, na řezbáře, tak jsem se vzdal vedoucí funkce, protože mým cílem je, aby skupina fungovala dál,“ doplňuje posmutněle Fernando.

Být oponentem představuje velkou oběť

V současnosti Fernando působí jako předseda „Spolku autonomních umělců“ [Asociación de los Artistas Autónomos]. „Mou pracovní náplní je vyhledávat umělce, kontaktovat je a vyzvat je, aby se stali členy našeho spolku, už máme více než 200 členů,“ uvádí. Fernando je také v úzkém kontaktu s umělci z opozičního kulturního hnutí „San Isidro“ v Havaně, v čele s Luisem Manuelem Otero Alcántarou[10]. „Aktuálně ‚San Isidro‘ představuje jakýsi hlas kubánské kultury a udává její směr. Jsou velmi stateční, úžasná iniciativa. Náš spolek také spolupracuje se spisovateli, básníky nebo nezávislými malíři,“ dodává. Fernando se ve své protivládní činnosti nenechal odradit a pokračuje nadále, a to i navzdory šikaně, útisku nebo provokacím ze strany režimu, mezi které patří například výhružky smrtí, pokuty nebo zastrašování jeho dětí a zákazu kontaktu s ostatními dětmi. Fernando je odhodlán nepolevit ve svém úsilí: „Jako národ nejsme politicky vyspělí, ale alespoň tady v Baire lidé respektují disidenty. Lidé vědí, že být disidentem představuje obrovskou oběť, proto nás zdraví a váží si nás. I samotní policisté mi říkají, že si cení toho, co dělám. Já jím na to odpovídám: ‚Bojuji i za tebe, za tvou rodinu, za vaše práva!‘“ zdůrazňuje Fernando a tím uzavírá své svědectví.

 

 

[1] Fidel Castro vedl ozbrojené jednotky proti diktatuře Fulgencia Batisty. Jejich činnost vyvrcholila v Kubánskou revoluci v roce. Více informací zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1443211-55-let-kariery-fidela-castra

[2] Dne 8. ledna 1959 vítali nadšení lidé v ulicích Havany povstalecké velitele, mezi nimi Fidela Castra. Bývalý diktátor Fulgencio Batista uprchl do exilu a jeho vláda se zhroutila. Více informací zde: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/3/nastup-kubanske-revoluce/ nebo zde: https://www.stoplusjednicka.cz/takhle-vznika-revoluce-co-se-pred-65-lety-odehralo-na-kube.

[3] V roce 1980 Kuba otevřela přístav Mariel poblíž Havany. Tisíce Kubánců využily příležitost a opouštějí Kubu. Událost je také nazývaná jako Exodus z přístavu Mariel. Více informací zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuba#1980:_Exodus_z_p%C5%99%C3%ADstavu_Mariel

[4] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial], jedná se o ekonomickou a potravinovou krizi, vzniklou v důsledku pádu Sovětského svazu v roce 1990 a ukončení hospodářské pomoci Kubě. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[5] „Maleconazo” je označení pro sérii protivládních demonstrací a nepokojů ze srpna roku 1994 v Havaně. Více informací ve španělském jazyce zde: https://elpais.com/diario/1994/08/07/portada/776210401_850215.html

[6] Agustín Cervantes, člen „Křesťanského osvobozeneckého hnutí“ [Movimiento Cristiano Liberación] a koordinátor “Projektu Varela” v Santiagu de Cuba, byl komunistickým režimem několikrát vězněn. Více informací o jeh osobě ve španělském jazyce zde: https://www.cubaencuentro.com/cuba/noticias/ratificada-la-condena-de-dos-anos-de-carcel-al-disidente-agustin-cervantes-218565

[7] „Křesťanského osvobozeneckého hnutí“ [Movimiento Cristiano Liberación] bylo založeno v Havaně 8. srpna 1988. Svůj vliv postupně rozšířilo po celé Kubánské republice. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.oswaldopaya.org/es/movimeinto-cristiano-liberacion/

[8] „Projekt Varela“ se zasazoval o občanská práva, svobodné pluralitní volby, propuštění politických vězňů a hospodářské a sociální reformy na Kubě. Více informací zde: https://echo24.cz/a/wS82x/jak-kuba-prisla-o-nepohodlneho-disidenta

[9] Více informací o jednom z nejvýznamnějších aktivních opozičních hnutí na Kubě „Vlastenecká unie Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] zde: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/

[10] Příběh vůdce kulturního hnutí „San Isidro”, Luise Manuela Otero Alcántary, můžete nalézt v archivu Memory of Nations: https://www.pametnaroda.cz/cs/otero-alcantara-luis-manuel-1987

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Iva Fričová)