Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Guillermo Fariñas Hernández (* 1962  )

En la lucha no violenta hay fuerza

  • nació el 3 de enero de 1962 en la ciudad Santa Clara, República de Cuba

  • es preso político, disidente, activista de derechos humanos y portador del premio Sájarov

  • en 1974 comenzó su entrenamiento en la escuela militar, aquí los preparaban para la contienda armada en América Latina y África, en 1981 lo enviaron a participar en la guerra de Angola

  • en 1982 inició estudios universitarios militares en la Unión Soviética, donde se familiarizó con la literatura samizdat y la historia censurada por el régimen castrista en Cuba

  • regresó a Cuba en 1985, sus condiciones de salud física le impidieron continuar a la carrera militar, por tanto, eligió estudiar psicología y trabajó en el sector salud, ahí se concientizó de corrupción y clientelismo

  • en los noventa comenzó a señalar abiertamente las fallas del sistema comunismo cubano, ha sido encarcelado tres veces, cumpliendo un total de 14 años y 2 meses

  • organiza protestas, huelgas de hambre, coopera con periódicos internacionales y se convirtió en un reconocido disidente tanto en Cuba, como en el extranjero

  • en 2010 participó en una huelga de hambre que resultó en la excarcelación de 116 prisioneros

  • está determinado permanecer en Cuba y continuar en la lucha contra el régimen comunista de en forma no violenta

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

“Vi, lo que hacían nuestras tropas antiguerrillas. Yo personalmente no participé, pero observaba todo lo que hacían. Estábamos haciendo exactamente lo mismo como los nazis en Ucrania o Bielorrusia. Táctica de tierra arrasada. Las unidades dedicadas a la liquidación de las guerrillas obtuvieron tres veces más de ron cubano que las otras. Les emborrachaban con Habana Club para acallar su conciencia, esto me chocó. Estando en Angola, decía a mí mismo, que estamos haciendo exactamente lo mismo que los nazis. Pero en otros uniformes”.

Entrenamiento para sobrevivir en la selva

Guillermo Fariñas Hernández fue entrenado para asesinar desde los 12 años. En 1974 lo envió su padre a una escuela militar llamada “Los Camilitos”, donde preparaban a los jóvenes cubanos con la finalidad de contender en América Latina y África. Hasta entonces Guillermo vivía en la ciudad Santa Clara, ubicada en el centro de la isla, una ciudad conocida por su violencia y criminalidad. La decisión de su padre se basó en el deseo de apartar a su hijo de este barrio. “La muerte era pan nuestro de cada día. Me eduqué en la parte de la ciudad, donde el contacto con la muerte era una cosa cotidiana”, recuerda Guillermo su niñez y adolescencia, además añade: “La violencia siempre tiene algo de muerte. Varios hermanos o padres de mis amigos decían, que no sobrevivirían hasta los 20 años, que preferían batirse en un tiro con la policía. En estas circunstancias yo crecí”. No obstante, la violencia en “Los Camilitos” era aún más intensa. Los entrenadores desarrollaban intencionalmente la brutalidad de los niños. El entrenamiento tuvo un objetivo claro – sobrevivir en la selva en América Latina y África, dónde Fidel Castro intentaba exportar la Revolución Cubana[1]. Los homosexuales o los cobardes sufrieron intimidaciones y golpes frecuentemente. “Recibimos un entrenamiento duro, para convertirse en asesinos capaces de sobrevivir en las condiciones extremas. Aprendimos judo, karate, kung-fu, entre otros artes marciales. Un ejército es la violencia planificada, nada más”, explica Guillermo. Por su comportamiento y resultados obtuvo una beca en una escuela militar en la Unión Soviética: “Muchos aspiraban para tener esta carrera militar…yo me sentí realmente realizado, en este momento mi cosmovisión era una cosmovisión marxista, una cosmovisión intolerante totalitaria. Yo pensaba que lo peor que podía haber era el capitalismo, lo mejor que podía haber era el socialismo, podemos decir que pensamos de otra manera, teníamos 16, 17 años”, admite. 

En Angola hacíamos lo mismo que los nazis

En Angola comenzó la guerra civil de los 30 años[2], cuando Guillermo tenía tres años, en 1965, esta conflagración se convirtió en un conflicto internacional, cuando los Estados Unidos de América apoyaron a la “Unión Nacional para la Independencia Total de Angola” y al “Frente Nacional de Liberación de Angola”, mientras tanto en el otro bando estaba el “Movimiento Popular para la Liberación de Angola” financiado por la Unión Soviética y Cuba. El 4 de noviembre 1975 Fidel Castro envió hacia Angola a las primeras tropas cubanas. “Durante una de sus borracheras Raúl Castro ordenó enviar a nosotros los becarios para Angola, en plena guerra. Fui ubicado en el comando de munición y sabotaje, reportando directo a Raúl Castro. Participé en 11 excursiones. Recibí heridas en pierna y espalda, lo que venía dentro de mi mochila me salvó. No me morí, no me mató esa bala”, agradece y agrega: “Con mis compañeros llegamos a la conclusión, que estábamos actuando como alemanes nazis, pero en otros uniformes. No era tan bueno ni tan humanitario el socialismo como en ese momento nos lo estaban diciendo”, está convencido Guillermo.

Anticomunista en Rusia

Guillermo regresó de Angola exhausto. “La guerra me afectó. Sufrí el síndrome de culpa del sobreviviente, como se llama en psicología, pero en ese momento todavía no lo sabía”, comparte. La historia de vida del disidente Guillermo Hernández puede parecer paradójica, ya que creció en un barrio violento y peligroso, fue entrenado como asesino profesional, además de participar en las contiendas africanas y finalmente, “abrir los ojos” en una escuela militar de élite en la Unión Soviética, donde se convirtió en anticomunista convencido. La academia militar se encontraba en la ciudad Tambov, a 480 kilómetros de Moscú. Este territorio está conocido por el movimiento guerrillero antibolchevique y aunque el movimiento fue derrotado en 1922, en la zona permanecieron grupos rebeldes llamados “los lobos de Tambov”[3]. “La ciudad era dividida en dos partes. En una veías vivir a los campesinos en unas casas de madera con pozos, en el otro lado los militares vivían en las casas con todas las modernidades”, recuerda Guillermo. En la academia participaron militares de todos los países del bloque socialista y de Cuba. No obstante, todos mantenían contacto con la población local, incluso varios compañeros de Guillermo se casaron allá. “Tratamos no mezclarnos con las familias que no eran de militares, en el principio no entendía por qué. Esas personas crecieron con una ideología anticomunista y, gracias a estas personas, varios de ellos nacieron directo en campamentos en Siberia, me convertí en anticomunista, apareció la luz”, aclara. En la escuela Guillermo estaba aprendiendo cómo hacer guerra en nombre del comunismo, entre los rusos locales aprendí que significa el comunismo realmente: “Leí ‘Rebelión en la Granja’ y ‘1984’ de George Orwell en ruso, me aproximé a la literatura samizdat. Me enteré de todo lo que había ocurrido en 1949 Polonia, lo de la masacre de los oficiales en Polonia, lo de la traición y la división de Polonia entre Stalin e Hitler en el 1939, todo eso, diríamos los procesos de Moscú, todos los procesos Moscú, el asesinato de Trotski, todo eso lo leía en ruso. Porque la literatura samizdat me daba la posibilidad, todo eso estaba realmente cerrado en Cuba… en esa comunidad se trasmitía. Nosotros lo íbamos asimilando, en caso mío yo lo fui asimilando, yo ahí me convertí realmente en un anticomunista”, describe con agradecimiento a “los lobos de Tambov”.

¡No mientes Fidel!

En 1985, durante el entrenamiento militar en Rusia, Guillermo Fariñas Hernández fue herido en un incidente, lo que le impidió proseguir con su carrera militar. Al regresar a Cuba estudió maestría en psicología. Durante la universidad inició su disidencia, motivo que originó su constante vigilancia por la Seguridad del Estado y casi fue expulsado en tres ocasiones, aunque todavía pertenecía a la Unión de Jóvenes Comunistas. El conflicto culminó cuando Guillermo defendió su tesis sobre la eficacia del sistema reeducativo de menores dentro del Ministerio del Interior. “Hice crítica, investigación y demostré que existía corrupción, nepotismo, o que pedían relaciones sexuales a los familiares femeninos de los menores de edad que pasaban por la reeducación. Los alumnos aprendían como palanquear una reja de la ventana y otras técnicas de delincuencia”, relata. Su tesis fue discutida en secreto y el Ministerio del Interior tomó los derechos autorales de su tesis, como dice Guillermo - “la secuestraron”. Pese a que Guillermo logró terminar la universidad, fue clasificado como políticamente no confiable y se le complicaba encontrar algún trabajo. Al final laboró en varios hospitales como pediatra psicólogo. Cuando en 1993, en el pleno “periodo especial”[4], Fidel Castro inspeccionó el hospital de La Habana, donde trabajaba Guillermo y, anunció el cierre del hospital con el objetivo de repararlo y modernizarlo, algo, que no le pareció a Guillermo, por tanto, decidió enfrentar directamente a Fidel Castro: “Cuba se estaba muriendo de hambre, me paré y pregunté a Castro ‘¿En serio estás diciendo la verdad’? Fidel se enojó, por supuesto me sacaron. Este hospital sigue cerrado, sin reparar hasta el día de hoy, lo van a demoler. Comunistas dicen una cosa y no la hacen”, sintetiza.

Encarcelamientos y huelgas de hambre

Guillermo entró a una franca batalla con el sistema comunista cuando comenzó a publicar denuncias sobre la corrupción en hospitales y mercado negro con leche en polvo para niños, además de toallas, jabones, sábanas, y otros recursos de necesidad básicas, que la Unidad Europa donaba a Cuba para apoyar al sistema de salud durante la crisis económica. No empero la directora del hospital, ligada a sus colaboradores cercanos revendía la comida y los insumos médicos. Guillermo no calló ante este hecho y le dijo: “La gente como tú, que deja, que le roba la leche a los enfermos y a los niños enfermos, que no se pueden recuperar de sus patologías, de sus enfermedades, porque no tienen una alimentación adecuada, lo que se merece es realmente dos tiros en la cabeza”, describe el motivo de su primera encarcelación. El tribunal estuvo 11 meses averiguando su delito, para al final sancionarle a otros 11 meses en la cárcel basado en una práctica judicial llamada “convicción moral de los jueces”, la que aplican cuando no tienen pruebas contra el acusado, pero su convicción les dice que es culpable. “Cuando salí de prisión, no tuve donde irme, la Seguridad del Estado obligó a mi pareja a dejarme, regresé a Santa Clara. Hice comunicación con Raúl Rivero[5], muy amigo mío y con el canal de televisión CNN, me planté enfrente del hospital con un cartel ‘Abajo la corrupción’. Fui golpeado, interrogado y acusado nuevamente”, comenta su primera denuncia pacífica en público. Ya arrestado declaró su primera huelga de hambre, que duró 120 días y tuvo como resultado una medida disciplinaria aplicada a la directora del hospital, para Guillermo un mérito significativo y la huelga de hambre se convirtió en una manera de bregar contra el régimen comunista cubano. Su segunda huelga de hambre lo llevó nuevamente a la prisión. “Aunque después de la huelga estuve muy mal de salud, perdí locomoción y estuve cerca de la muerte, siempre sigo adelante”, añade. Guillermo Fariñas se convirtió en un relator de derechos humanos reconocido nacional e internacionalmente. En 2010 con otros activistas manifestó una huelga de hambre de 125 días por una lucha no violenta, acusando al Gobierno cubano por haber matado al activista Orlando Zapata Tamayo[6], quien murió en huelga de hambre en el mismo año. “Con el apoyo de Las Damas de Blanco, hermanos dentro de la prisión y en el exilio, con el apoyo de público internacional e Iglesia católica logramos liberar 116 presos políticos de las cárceles cubanas”, subraya el éxito obtenido. Sin dudar a muchos de ellos les salvó la vida.

Con lucha no violenta hacia la democracia

En 2013 Guillermo Fariñas, alias Coco, cambió su visión para afrontar al Gobierno cubano: “Tuve que buscar un mecanismo de enfrentamiento con el Gobierno que no implicara violencia. Lo más importante es estar preparado a amar al que te está haciendo mal. Hay que tener más valor para recibir golpes y no devolverlo”, explica cómo funciona la lucha no violenta, aunque sus amigos bravos le preguntan frecuentemente, por qué deja que le golpeen y, Guillermo responde: “Lucha no violenta me ha percatado, siempre me enseñaron a odiar al que no está igual que yo, la teoría de lucha no violenta es amar al que no piensa igual que yo, amar al que me difama, amar al que me dispara, amar al que me golpea”. Guillermo Fariñas se dedica también al periodismo, estableció la agencia de noticias “Cubanacán Press” y actualmente es director general de “Producciones Nacán” y, a su vez funge como director de la “Revista Nacán”. El 21 de octubre de 2010 fue reconocido con el “Premio Sájarov” a la Libertad de Conciencia del Parlamento Europeo[7].​ “Me mantengo despierto, en cualquier momento me pueden asesinar dentro de Cuba, como lo hicieron con Oswaldo Payá Sardiñas[8], portador de premio Sájarov, o Laura Pollán[9], quienes murieron en circunstancias muy extrañas, yo estoy preparado para esto, la lucha no violenta me da fuerza”.

 

[1] La Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[2] Guerra civil en Angola sugirió entre años 1975 – 2002, se libró como una escalada de la guerra de la Independencia de Angola, de 1961 a 1974. Las tropas cubanas participaron entre años 1975 y 1991, con alrededor de 300.000 soldados. Más información sobre el conflicto y su participación cubana llamada como “Operación Carlota”: http://historico.cubainformacion.tv/index.php/internacionalismo-cubano/59435-la-hazana-de-la-operacion-carlota-300000-combatientes-cubanos-lucharon-en-angola

[3] La Rebelión de Tambov (1920-1922), de ahí nombre de los rebeldes “los lobos de Tambov”, fue uno de los mayores levantamientos del campesinado contra los bolcheviques durante la guerra civil . Más información sobre los “lobos de Tambov”: https://forocubanacanpress.wordpress.com/2010/04/05/gracias%E2%80%A6-a-los-lobos-de-tambov-i-por-guillermo-farinas-hernandez/

[4] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990 causada por la caída de la Unión Soviética. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[5] Raúl Rivero es un poeta, periodista y disidente cubano. Nació en 1945 en la localidad de Morón, perteneciente a la antigua provincia de Camagüey.

[6] Orlando Zapata Tamayo era el activista de los derechos humanos en Cuba (1967-2010). Más información sobre su muerte: http://www.cubadebate.cu/opinion/2010/02/26/orlando-zapata-tamayo-la-muerte-util-de-la-contrarrevolucion/#.XV-5negzZdg

[7] El Premio Sájarov para la Libertad de Conciencia, bautizado así en honor del científico y disidente soviético Andréi Sájarov, fue establecido en 1988 por el Parlamento Europeo como un medio para homenajear a personas u organizaciones que han dedicado sus vidas o acciones a la defensa de los derechos humanos y las libertades. Página oficial: https://www.europarl.europa.eu/sakharovprize/en/home

[8] Oswaldo Payá Sardiñas (1952-2012) era opositor del régimen cubano, nominado al Premio Nobel de la paz cinco veces. Murió en el año 2012, en un accidente en el coche, bajo las sospechosas circunstancias. Más información: http://www.oswaldopaya.org/es/sobre-oswaldo/

[9] Laura Pollán Toledo (1948 – 2011) fundó el grupo disidente Damas de Blanco, que convoca marchas pacíficas de protesta con las mujeres y cónyuges de presos políticos en Cuba para reclamar su liberación.​ Trabajó como profesora de literatura hasta su jubilación en 2004. Más información: https://elpais.com/internacional/2011/10/15/actualidad/1318693329_447251.html

 

Česká verze:

„Viděl jsem, co v Angole dělaly naše protipartyzánské oddíly. Já se toho neúčastnil, ale viděl jsem, co dělají. Chovali jsme se stejně jako němečtí nacisté na Ukrajině nebo v Bělorusku. Taktika spálené země. Oddíly, které měly likvidovat partyzány, dostávaly třikrát větší příděl kubánského rumu než ostatní vojáci. Nalívali do nich Habana Club, aby jim alkohol zatemnil mozek a umlčel svědomí. To mě strašně zarazilo. Ještě na Kubě jsem viděl hodně sovětských filmů. Byly hlavně o válce. A já si v Angole říkal, že tam přece děláme úplně to samé co nacisté. Jen v jiných uniformách.“

Výcvik pro boj v džungli

Guillermo Fariñas Hernández se na válku a zabíjení cvičil od svých dvanácti let. V roce 1974 poslal otec chlapce do vojenské školy jménem Los Camilitos, kde se Kubánci připravovali na boj v Latinské Americe i Africe. Čtvrť ve městě Santa Clara v centrální části Kuby, ve které do té doby Guillermo vyrůstal, byla násilí plná. A otec chtěl syna z takového prostředí dostat pryč. Pokud možno co nejdříve a co nejdál.

„Smrt se tam stala každodenní součástí života. Skutečnost, že někoho probodnou nebo zastřelí, byla na denním pořádku. Odmalička jsem se pohyboval v takovém prostředí,“ vzpomíná Guillermo Fariñas Hernández na své dětství, když o tom vypráví do kamery dokumentaristů Post Bellum. „Násilí, uprostřed kterého jsem žil, je násilí, kdy balancuješ na pokraji smrti. Mnoho bratrů či rodičů mých kamarádů říkalo, že se nedožijí dvaceti, že raději umřou při přestřelce s policií. V té čtvrti to byl náš každodenní chléb. Ano, myslím, že tomu tak je. Myslím, že to nepochybně posílilo můj pocit neohroženosti.“

Ovšem pouliční brutalita a zlo, z nichž otec Guillerma vyrval, byly ve vojenské škole vystřídány násilím neskonale horším. V Los Camilitos vládla totiž naprostá netolerance. Velitelé a instruktoři tam v dospívajících chlapcích plánovitě rozvíjeli násilnické sklony. Výcvik byl zaměřen tak, aby vojáci dokázali bojovat v podmínkách tropické džungle v zemích Latinské Ameriky i Afriky, kam se Fidel Castro s podporou Moskvy, nebo třeba i bez ní, rozhodl násilně vyvážet komunistickou revoluci.

Ve škole nesměli být homosexuálové. Bázliví začátečníci dostali hned po příchodu takovou nakládačku, že zase raději odešli. Důstojníci ministerstva ozbrojených sil byli velice tvrdí. Připravovali zabijáky schopné bez cizí pomoci přežít v extrémních podmínkách džungle a tropické krajiny. Byla to cílená výchova k násilí. „Kromě džuda jsme se učili zápasnické techniky, karate, kung-fu, celou řadu bojových umění, které z člověka udělají tvrdého chlapa,“ líčí Guillermo. „Co jiného je armáda než plánované násilí. To je smyslem každé armády.“

Sám měl vynikající prospěch a patřil k nejodvážnějším, takže dostal nabídku odjet studovat do Sovětského svazu na vyšší vojenské učiliště pro vzdušně výsadkové vojsko, slavné ruské modré barety. Pro mnoho mladých kubánských vojáků na prahu důstojnické kariéry bylo studium v SSSR vytouženým snem. Podobně jako když vojáci z Latinské Ameriky toužili studovat ve West Pointu v USA.

„Tehdy byl můj světový názor marxistický, nesnášenlivý, totalitní. Byl jsem přesvědčený o tom, že to nejhorší na světě je kapitalismus a to nejlepší socialismus. Bohužel, když nám bylo šestnáct sedmnáct let, takhle jsme přemýšleli,“ svěřuje se dokumentaristům.

V Angole jako nacisté

Téměř třicet let trvající občanská válka vypukla v Angole roku 1965, když byly Guillermovi tři roky. Několik mocenských uskupení usilovalo o převzetí vlády a kontrolu nad Angolou. Vládní Lidové hnutí za osvobození Angoly v čele s Agostinhem Netou, podporované Havanou i Moskvou, muselo v krvavých konfliktech čelit útokům hnutí UNITA neboli Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly a Národní fronty pro osvobození Angoly. Za ty zase v Angole přímo vojensky intervenovala Jihoafrická republika a dostávaly finanční i materiální podporu ze Spojených států.

V roce 1975 povolil americký prezident Gerald Ford, aby CIA zvýšila jejich tajnou podporu na dvacet čtyři milionů dolarů, což byl podle britského historika a novináře Richarda Gotta začátek operace, která probíhala následujících dvacet let.

„Castro se rozhodl, že pošle kubánské jednotky do Angoly 4. listopadu 1975,“ píše Gott v knize Nové dějiny Kuby. „S nikým to nekonzultoval s výjimkou svého bratra Raúla, a s Moskvou se ani nepokusil spojit. Castro nazval kubánský výsadek kódovým jménem operace Carlota, po otrokyni, která kdysi vedla vzpouru otroků na třtinové plantáži v Matanzasu v roce 1843 a zahynula s mačetou v ruce. Oslavy výročí této revolty se na Kubě konaly v roce 1973 a její jméno utkvělo Castrovi v paměti.“

Podle historika Richarda Gotta odletěly kubánské speciální jednotky do Angoly kubánskými turbovrtulovými letadly bez jakékoli podpory ze strany Rusů. V prvním letadle se přepravovalo sto vojáků a sto padesát v následujících dvou letadlech.

Guillermo Fariñas Hernández byl do Angoly odvelen v roce 1981. Na rozlučce před odletem mladých vojáků ke studiu do Sovětského svazu prohlásil opilý Raúl Castro, aby lidé, kteří ještě ani nečuchli ke střelnému prachu, věděli o armádě více než věděl on sám.

A dříve než do Ruska poslal tedy ty kluky „na zkušenou“ do Angoly. Guillermo byl v komandech provádějících demolice a sabotáže. „Naším úkolem bylo proniknout do týlu nepřítele. Zúčastnil jsem se jedenácti průniků na nepřátelské území, byl jsem dvakrát raněn. Jednou do nohy, podruhé do zad blízko páteře. Naštěstí jsem měl na zádech batoh, což mě zachránilo, a já tam nezůstal. Nezemřel jsem. Ta kulka mě nezabila,“ vypráví.

Antikomunistou v Rusku

Z Angoly se vrátil psychicky velmi vyčerpaný. „Myslím si, že mě to hodně poznamenalo. Zpětně jsem si pak uvědomil, že jsem vlastně trpěl syndromem pocitu viny agresora, což je termín užívaný v psychologii. To jsem tehdy nevěděl. Nicméně mě to přimělo přemýšlet o tom, že socialismus zřejmě nebude tak dobrý a humanistický, jak se mi do té doby snažili namluvit političtí komisaři, kteří působí v armádě každého totalitního státu, jako je Kuba.“

Je velkým paradoxem příběhu kubánského disidenta Hernándeze, odkojeného drsnou ulicí rodného města a vycvičeného v profesionálního zabijáka, který prošel krvavým bojem v africké džungli, že konečného prozření se mu dostalo během studií elitního vojenského učiliště v Sovětském svazu. Tam se totiž stal zapřisáhlým antikomunistou.

Akademie se nachází ve městě Tambově. Oblast jihozápadně od Moskvy se během občanské války proslavila odporem proti bolševikům a ozbrojeným povstáním, které se sovětskému generálu Tuchačevskému podařilo potlačit až v roce 1922. Mnoho let poté však v Tambovské oblasti dál operovaly partyzánské jednotky a bojovaly s bolševiky. Říkalo se jim „tambovští vlci“. Guillermo vzpomíná, že ještě v roce 1982, kdy po návratu z Angoly do akademie v Rusku nastoupil, byla v Tambově patrná silná antikomunistická tradice.

„Město bylo rozděleno na dvě části. V jedné žili v dřevěných chatrčích s artéskými studnami místní lidé, na druhé straně města to byli vojáci. Ti bydleli v moderních domech s vymoženostmi běžnými v moderních městech,“ vzpomíná Guillermo. Kadeti akademie snad ze všech zemí celého socialistického bloku, včetně Kubánců, se stýkali s místními lidmi. Chodili s děvčaty, někteří se tam oženili. „Potkávali jsme se s lidmi odmalička vedenými v protikomunistickém duchu. Prostě se do toho narodili, někteří dokonce přišli na svět v lágru někde na Sibiři. A právě díky těmto lidem jsem prozřel.“

Na akademii se mladý Kubánec učil, jak ve jménu komunismu válčit, mezi Rusy v Tambově pak postupně zjišťoval, co to ten komunismus skutečně je. Dostal se k samizdatové literatuře. V ruštině poprvé přečetl Orwellovu Farmu zvířat. Četl o tom, co se v roce 1939 stalo v Polsku, o masakru polských důstojníků, o rozdělení Polska mezi Stalina a Hitlera. Také třeba o všech moskevských procesech, o zavraždění Trockého.

„O tom všem jsem se dozvídal prostřednictvím ruské samizdatové literatury. O tom všem jsme na Kubě neměli ponětí, neexistovala žádná možnost se k těmto informacím dostat. Dozvěděl jsem se, co se stalo v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968, jak zavraždili afghánského prezidenta v roce 1978. Snažil jsem se to vstřebat a stal se skutečným antikomunistou. Stále jsem vděčný ‚vlkům z Tambova‘, tak se ti partyzáni nazývali, ale říkali si tak i jejich potomci. Ti už nevedli partyzánský boj, ale jejich boj probíhal na úrovni idejí. Stále jsem vlkům z Tambova vděčný. Díky nim jsem se stal antikomunistou.“

Fidele, nelži!

V roce 1985 se Guillermo Fariñas Hernández během výcviku na akademii vážně zranil. Musel armádu opustit, vrátil se na Kubu a vystudoval psychologii. Už na univerzitě začala jeho disidentská kariéra. Brzy se dostal do hledáčku státní bezpečnosti a několikrát byl ze studií téměř vyhozen.

Nejdrsnější konflikt s mocí nastal při obhajobě diplomové práce. Guillermo měl analyzovat systém převýchovy mladistvých, který používalo ministerstvo vnitra. Na základě výzkumu mezi mladými lidmi, kteří převýchovou prošli, vypracoval kritické připomínky. Poukazoval na kruté zacházení s dětmi. Popsal například, jak důstojníci požadují sexuální služby od rodinných příslušnic dětí v převýchově.

„Ty děti se tam dostaly za výtržnictví a jejich převýchova spočívala v tom, že z nich nadělali Castrovy přívržence. A také je učili nejrůznějším zločineckým technikám,“ vzpomíná. „Měl jsem kvůli tomu problémy s ministerstvem vnitra. Ze školy mě sice nakonec nevyhodili, ale diplomku jsem obhajoval neveřejně, nikdo se na obhajobu nemohl přijít podívat. Po skončení obhajoby pak ministerstvo vnitra moji práci zabavilo. Takže dodnes nemám svou diplomku. Někam ji prostě zašantročili.“

Univerzitu tedy nakonec vystudoval, ale jako politicky nespolehlivý obtížně hledal místo. Dlouhé měsíce býval bez práce. Když dostal zaměstnání psychologa v dětské nemocnici v Havaně, dostal se tam do přímého konfliktu se samotným Fidelem Castrem. Během návštěvy nemocnice vůdce oznámil, že se toto zařízení bude rekonstruovat a je nutno je vyklidit. Guillermo věděl, že to nemůže být pravda. Situace na Kubě byla tak špatná, že ve zdravotním systému nebyly peníze ani na základní potraviny pro pacienty, natož na opravy nemocnic.

Guillermo vstal a přímo se Fidela zeptal, jestli to myslí vážně, když v nemocnici není ani čím topit. „Fidel se samozřejmě rozzuřil. Ochranka mě vyvedla ze sálu a on tam pak ještě něco vykládal. V té nemocnici žádná rekonstrukce neproběhla dodnes. Je pořád zavřená a má se bourat. Takže Fidel Castro nesplnil slovo. A to je moc důležité, protože já se stále snažím dokázat, že když komunisti něco říkají, nikdy to nesplní. Jediné, co umí, je zabíjet a používat teror, ale pro lidi nikdy nic dobrého neudělají.“

Vězení a hladovky

Do otevřené války se systémem vstoupil Guillermo ve chvíli, kdy začal využívat vznikající nezávislý samizdat. Upozorňoval v něm na bující korupci v nemocnici, šmelinu se sušeným mlékem, ručníky, ložním prádlem, mýdlem, jež kubánské zdravotnictví získávalo darem z Evropské unie. Ředitelka nemocnice, členka ústředního výboru komunistické strany, se skupinkou svých patolízalů zdravotnický materiál a potraviny rozprodávala.

„Lidé jako ty, kteří připustí, aby se kradlo mléko nemocným dětem, které se nemohou uzdravit, protože nedostávají náležitou stravu, si zaslouží jedině kulku do hlavy,“ vmetl ředitelce do tváře na schůzi vedení nemocnice. „Takhle jsem jí to řekl. Prostě mi to vylítlo. Neměl jsem samozřejmě v úmyslu to provést, neměla to být výhružka. Oni se toho ale hned chytli a dostali mě před soud.“

Odseděl si téměř rok. Odsouzen byl na základě takzvaného morálního přesvědčení soudců. To znamená, že soudci nemají proti obžalovanému žádný důkaz, ale jsou o jeho vině skálopevně přesvědčeni. Z nemocnice byl vyhozen, a když Guillerma pustili z vězení, zjistil, že v Havaně už nemá kde bydlet. Příslušníci státní bezpečnosti přinutili jeho děvče, aby se s ním rozešlo, a musel se tedy vrátit k rodičům do Santa Clary.

Z Havany ovšem neodešel úplně a poražen už vůbec ne. Pevně rozhodnut kritizovat bezpráví přistoupil ke svému prvnímu veřejnému protestu. Vyrobil si plakát, spojil se Raúlem Riverem, známým novinářem, kontaktoval také CNN. Pak se Guillermo postavil před nemocnici s transparentem „Pryč s korupcí!“. Potom ho estébáci zmlátili, psalo se o tom v zahraničním tisku a odhodlaný disident začal držet hladovku.

Po sto dvaceti dnech protestu byla ředitelka nemocnice sesazena a Guillermo začal od té doby hladovku používat jako svou hlavní zbraň. Protestoval proti korupci, klientelismu, proti pronásledování nevinných lidí.

Stal se známým obráncem lidských práv na Kubě i v zahraničí, a když v roce 2010 se skupinou dalších disidentů vyzývajících k nenásilnému odporu hladověl 125 dnů, podařilo se jim dostat na svobodu celkem 116 politických vězňů trpících za mřížemi zdravotními problémy. Mnohým z nich tím velmi pravděpodobně zachránili život.

Kubánský disent

Zlaté období kubánského disentu bylo v dobách Oswalda Payá, který snad jako jediný v nedávné kubánské historii dokázal sjednotit kritické hlasy občanské společnosti v rámci projektu Varela. Poté co v roce 2012 za nevyjasněných okolností zemřel, se žádný kubánský lídr nikdy netěšil takové oblibě. Opozice se začala tříštit a dnes je velmi fragmentovaná. K tomu mnozí emigrovali a zbylí čelí represím či se radikalizují a tím se oddalují od myšlení průměrné kubánské populace.

„Čím dál tím víc se Kubánci nedělí pouze na disidenty a nedisidenty. Dnes máme na Kubě několik kategorií: komunisty, sympatizanty s komunisty, lidi s apolitickým přístupem, lidi s kritickým myšlením i ke komunistům u moci i k opozici, grassrootove aktivisty, high-level disidenty,“ vysvětluje Lucia Argüell, která v humanitární organizaci Člověk v tísni vede latinskoamerické oddělení.

Přestože se podle ní průměrní Kubánci už nebojí kritizovat poměry na ostrově, často disidenty neznají a je otázkou, zda by s některými souhlasili. Spíš by si je drželi od těla kvůli obávanému propojení s miamskými politicko-ekonomickými zájmy.

„Když porovnáme konec 80. let v Československu a dnešní Kubu, tak je postavení kubánské opozice o něco lepší. Dnes už přední představitelé opozice nekončí na dlouhá léta ve vězení, mohou cestovat. A to třeba i do Washingtonu, Bruselu či Ženevy. Dostává se jim značné finanční podpory ze zahraničí, mají internetový kontakt se světem, jsou informovaní,“ říká Lucia Argüell.

„Avšak jiné aspekty života disidentu jsou stejné. Sledování, vyhrožování, psychologické tlaky, násilí. Hlavně neznámí aktivisté bývají samovolně zadržováni a občas i biti. Na Kubě je pravděpodobně větší disidentské hnutí, než bylo v komunistickém Československu. Zatímco v kvantitě jsou asi na tom líp, v kvalitě ne. Často jim chybí politické a kulturní vzdělání. Často nenachází cestu k průměrným Kubáncům. Zdá se, že mají problémy s dialogem.“

Dalším důležitým aspektem je exil. Český exil nehrál tak velkou roli ve formování vnitřní opozice, a tudíž způsoboval menší polarizaci a radikalizaci uvnitř opozičních hnutí. Některé kubánské nezávislé organizace jsou úzce spjaté s kubánským exilem v USA, který bývá radikální a jakoby „zaseklý“ v dobách studené války, kdy poměry na Kubě byly úplně jiné.

Nenásilím ke svobodě

Se zmíněným lídrem kubánského disentu Oswaldem Payou se Guillermo Fariñas Hernández setkal a říká, že v krajním případě je odhodlán položit za demokracii na Kubě svůj vlastní život, stejně jako on.

„Musíme hledat způsob, jak bojovat proti režimu nenásilnými prostředky. Za velice významnou považuju skutečnost, že na Kubě vzniklo hnutí, jehož zakladatelé dokázali pro vyjádření svého odporu zvolit cestu nenásilí. Nejdůležitější pro nás v dnešní době je, že jsme se naučili milovat ty, kteří nám způsobují utrpení. Abys dokázal přijímat rány a nevracet je, musíš najít více odvahy, než když ty rány vracíš stejnou měrou,“ vysvětluje Guillermo.

„Moji kamarádi, drsní chlapi, s nimiž jsme společně vyrůstali, mi říkají: ‚Jak se můžeš nechat ztlouct s rukama za zády?‘ Teorie nenásilného boje mě však naučila milovat. Milovat svého nepřítele. Milovat toho, kdo smýšlí jinak. Milovat toho, kdo mě bije. Milovat toho, kdo mě mučí. Milovat toho, kdo mě pomlouvá. Myslím, že nám to umožňuje, abychom z morálního hlediska získali převahu nad našimi nepřáteli.

A to je důvod, proč jsem přijal tento způsob vyjadřování odporu proti režimu. Zůstávám na Kubě, přestože vím, že mě kdykoli mohou zavraždit tak, jak to udělali s jinými představiteli kubánské opozice. Mám na mysli Osvalda Payu a Lauru Pollán. Oba byli držiteli Sacharovovy ceny Evropského parlamentu. A oba zemřeli za velice podivných okolností. Já jsem na to také připraven, protože právě v nenásilném boji získáš tu sílu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Tomáš Netočný)