Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David D'Omni (* 1984  )

Esa dictadura ya la tumbé ya. Ellos a mí no me representan en nada

  • nace el sábado 3 de marzo de 1984, a la una de la madrugada en el Hospital Ramón González Coro de El Vedado, La Habana, Cuba.

  • actualmente tiene 37 años

  • su madre se llama Esperanza Soilet Carrillo Cardoso y el padre Norberto Escalona Rodríguez

  • siempre tuvo habilidades para el arte, especialmente las artes plásticas o manuales y la música

  • se caracterizaba como un niño muy rebelde e hiperactivo

  • abandona sus estudios en la enseñanza preuniversitaria

  • con 16 años de edad, en el 2000, entra como miembro activo del colectivo artístico multidisciplinario, Omni Zona Franca

  • ha sido perseguido, encarcelado, violentado por la policía cubana y la Seguridad del Estado, por hacer arte independiente

  • delegado dos veces de la sociedad civil cubana en la Cumbre de las Américas

  • actualmente labora como productor musical, masterizador, entre otras funciones, en su estudio de grabaciones

  • reside actualmente en el municipio Guanabacoa, La Habana, Cuba

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

El colectivo multidisciplinario artístico, Omni Zona Franca[1], radicado en Cuba, cuenta entre sus filas con muchísimos artistas, entre ellos David Escalona Carrillo, músico, productor, pintor, artista audiovisual, performers, cubano, quien ha sido perseguido por el régimen por solo, a través del arte, pensar y decir lo que siente.

El impacto del arte desde niño

David, nace en La Habana, en el hospital Ramón González Coro, el sábado tres de marzo de 1984, a la una de la madrugada: “De ese tiempo tengo recuerdos muy extraños. Recuerdo un barco, una casa. Mi primer artista favorito fue el brasileño Roberto Carlos. Siempre me apasionó la cultura general. Mi padre, Norberto Escalona Rodríguez, me leía todas las noches libros sobre cultura general. A muy temprana edad, con cinco años específicamente, ya sabía cuáles eran las siete maravillas del mundo; es decir, que ya venía cultivándome en temas culturales desde niño. También me gustaba el músico panameño El General. Me apasionaba todo lo que tuviera que ver con la música y la pintura. Podría decir que tenía habilidades especiales para estas manifestaciones”. David, también cuenta que: “Era un niño que llamaba la atención. Me encantaba disfrazarme, hacer cosas que no eran comunes en niños de esa edad. También debo decir que era muy intranquilo y sobre todo rebelde, pero siempre fui muy aplicado en los estudios”.

El país extraño

Existen nombres para llamar a las diferentes generaciones,[2] como por ejemplo los Baby boomers, Generación Z, Generación X, Milenials. Del tema dice David: “No creo que los cubanos entremos dentro de estas generaciones. Cuba es un país muy extraño. Todo llega atrasado. Por ejemplo, a Cuba llegaron los celulares 20 años después de que existieran. Siempre hemos estado atrás en todo, desde el 1959. La Revolución ha sido un mal para nuestro país”. También habla sobre la educación: “En nuestro país han utilizado las escuelas para adoctrinarnos. Tú ves a un niño de muy poca edad gritando consignas[3] como: Viva Fidel [Castro] o Pioneros por el Comunismo, seremos como el Che. Es increíble todo esto y además, teníamos que gritar estas consignas con el estómago vacío, porque, por ejemplo, cuando yo empecé a estudiar, el gobierno había quitado la merienda escolar[4]. Siempre, desde niño, me di cuenta que, si yo hablaba bien de la Revolución, o apoyaba toda esta ideología comunista del Partido Comunista de Cuba que enseñaban en las escuelas, yo avanzaba un poquitico más que los demás. Siempre noté eso desde niño. Que, guataconear [adular, lisonjear], como se dice aquí, a la figura de Fidel Castro era como bueno, para adelantar más que los demás Hice mis primeros estudios en el círculo infantil Amiguitos de Martí. Luego cursé el preescolar y los demás grados en la escuela primara Jesús Menéndez[5], ubicada en el reparto Alamar[6], fundado en la década de 1970, perteneciente a la provincia La Habana. Esta zona tiene sus peculiaridades, debido a la mezcla de diferentes culturas existentes allí. Ya luego empecé la secundaria básica en el centro Tupac Amaru, pero la cerraron tiempo después porque había muy poca disciplina y terminé esos estudios en la escuela 26 de julio[7], que era más organizada, había más rigor”.

Alamar

Desde esa época de estudiante, David empezó a meterse más de a lleno en actividades culturales: “En Alamar es donde comienzan los primeros festivales de rock de Cuba. También comienza a florecer el movimiento del rap cubano, el hip hop. Ya comenzaba a saber que eran estos movimientos, estilos de música y de vida. También conozco por primera vez lo que es la marihuana, también experimenté mis primeras experiencias sexuales. Fue una etapa muy bonita. Pude conocerme mucho más. Además de que mi conciencia política se fue expandiendo y se fue formando poco a poco para llegar hasta lo que soy hoy, es por ello que choco con el aparato ideológico de la dictadura. Dejo de ser un buen estudiante y en el preuniversitario dejé de estudiar. Estuve en varios Pres [preuniversitarios] en el campo. Estábamos internados. Es como estar en una prisión, porque teníamos hasta jefes de albergue. También en estos internados existían casos de suicidios. Era muy difícil adaptarse a este sistema de vida. Además, teníamos que estudiar en las mañanas y trabajar en el campo[8] en las tardes, para producir alimentos que luego el régimen exportaba. No me interesa en lo absoluto tener un título cubano. Es que no sirven para nada. Por ejemplo, los títulos universitarios cubanos no sirven en ningún país del mundo. Hay que revalidarlos y muchas veces hasta volver a estudiar la carrera. Estoy viendo como a mis padres y a todos los padres de mi generación, que estudiaron en escuelas cubanas y son ingenieros químicos y están vendiendo maní, o son ingenieros, o son doctores, o son gente así que han estudiado; muchos con carreras como físicos nucleares y cosas así, manejando un bicitaxi [medio de transporte de tres ruedas] en La Habana, pasando miles de trabajos, y veo como que no vale la pena estudiar en Cuba una carrera, pues tener un diploma que no sirve en ninguna parte del mundo. Después viajas a otro país y tienes que revalidar tu título o tienes que estudiar de nuevo. O sea, que preferí instruirme personalmente a mi velocidad y a mí manera y seguir cultivando el conocimiento. Se puede decir que he leído bastante, que, si me he cultivado bastante, pero no tengo un título o algo como eso porque no me interesa un título cubano de nada”.

Omni Zona Franca

“En el año 2000 me uno oficialmente al colectivo multidisciplinario de Omni Zona Franca. Es un espacio donde las personas pueden ser lo que sean libremente, sin miedo a represalias ni de la gente ni mucho menos del gobierno”. Este grupo autodidacta, según dice su propia página web, fundado por artistas plásticos y poetas, se considera un equipo de creación, pero con proyección conscientemente abierta a la sociedad. Desde el año 1997 hasta el 2009, se asocian al centro de Arte y Literatura Fayad Jamís, de La Habana. Actualmente es un grupo independiente: “Como el gobierno vio la labor que estábamos desplegando por las calles, entre la gente, pues nos tildó de contrarrevolucionarios. Se dieron cuenta que las personas estaban entendiendo el mensaje que queríamos dar, que era, nada más y nada menos, que un cambio en Cuba. Que necesitábamos libertad para hacer arte. Que el arte no puede estar preso y ellos lo tienen preso hace muchos años. Tienes que ver la cacería de brujas contra los intelectuales cubanos. Han visto el arte como una amenaza y cualquier propuesta de cambio, ellos [gobierno] lo ven como un ataque”.

Cumbre de las Américas

David D’Omni, quien ha sido delegado dos veces de la sociedad civil cubana en la Cumbre de las Américas y ha sufrido amenazas, persecución, cercos policiales, por parte de la Seguridad del Estado y la policía política, trabaja actualmente como músico, productor musical, masterizador e ingeniero, en su propio estudio, ubicado en Guanabacoa, La Habana, donde reside en la actualidad.

 

[1] Omni Zona Franca: http://omnizonafranca.blogspot.com/p/nosotros.html

[2] Generaciones: Baby boomers: Nacidos de 1946 a 1964 y tienen entre 55 y 73 años.

Generación X: Este grupo de personas nació entre 1965 y 1980 y tienen entre 39 y 54 años.

Millennials: Han nacido entre 1981 y 1997 y tienen entre 22 y 38 años.

Generación Z: Son los menores de 20 años. https://www.lavanguardia.com/vivo/20180408/442342457884/descubre-que-generacion-perteneces.html

[3] Consignas: https://matadornetwork.com/es/consignas-de-la-cuba-revolucionaria-y-lo-que-verdaderamente-significan/

[4] Eliminación de la merienda escolar: https://sinevasion.wordpress.com/2009/06/20/a-la-rueda-rueda%E2%80%A6-la-merienda-escolar/

[5] Jesús Menéndez: https://www.ecured.cu/Jes%C3%BAs_Men%C3%A9ndez_Larrondo

[6] Alamar: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/alamar-diferencias-de-clase-en-la-meca-del-hombre-nuevo/

[7] 26 de julio: asalto a los Cuarteles Moncada en Santiago de Cuba y Carlos Manuel de Céspedes en Bayamo. En esta fecha se celebra el día de la Rebeldía nacional en la isla.

[8] Trabajo de estudiantes en el campo: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/la-realidad-de-los-preuniversitarios-en-el-campo/

 

Česká verze:

Multioborové umělecké uskupení Omni Zona Franca[1] se sídlem na Kubě má ve svých řadách mnoho umělců, mezi nimi Davida Escalona Carillo, hudebníka, producenta, malíře, audiovizuálního umělce, performera a Kubánce, který byl režimem pronásledován jen proto, že skrze umění vyjadřuje to, co si myslí, říká a cítí.

Od dětství pod vlivem umění

David Escalona Carrillo se narodil v jednu hodinu ráno, v sobotu 3. března 1984 v Havaně v nemocnici Ramóna Gonzáleze Cora. „Na tuhle dobu mám zvláštní vzpomínky. Pamatuji si loď, dům. Mým prvním oblíbeným umělcem byl Brazilec Roberto Carlos. Kultura mě vždy okouzlovala. Můj otec, Norberto Escalona Rodríguez, mi každou noc četl knihy o kultuře. Už od útlého věku, přesně od pěti let, jsem znal sedm divů světa, tím chci říct, že jsem se kulturně vzdělával už od dětství. Také jsem měl rád panamského hudebníka [jménem] El General. Měl jsem vášeň pro všechno, co souviselo s hudbou a malováním. Můžu říct, že jsem pro tyto projevy měl zvláštní nadání,“ vzpomíná na své dětství. „Byl jsem dítě, které přitahovalo pozornost. Rád jsem se převlékal, dělal věci, které nebyly u dětí v mém věku běžné. Musím říct, že jsem byl také velmi neklidný a především vzpurný, ale během studia jsem byl vždy velmi pilný,“ dodává na svůj účet.

Zvláštní země

Pro různé generace existují různá jména, jako například baby boomers, generace Z, generace X, mileniálové.[2] Podle Davida však na Kubě toto dělení neplatí. „Nemyslím si, že Kubánci zapadají do těchto generací. Kuba je velmi zvláštní země. Všechno přichází se zpožděním. Například mobilní telefony dorazily na Kubu až 20 let poté, co už existovaly. Vždycky jsme ve všem byli pozadu, od roku 1959. Revoluce byla pro naši zemi pohromou,“ vysvětluje své přesvědčení. Také kubánské školství nepovažuje za srovnatelné s jinými zeměmi „V naší zemi byly školy využívány k tomu, aby nás indoktrinovaly. Vidíš velmi malé dítě, jak křičí slogany[3] jako: ‚Ať žije Fidel [Castro]‘ nebo ‚Pionýři za komunismus, budeme jako Che‘. To vše je neuvěřitelné, a navíc jsme tyhle hesla museli křičet s prázdným žaludkem, protože například když jsem já nastoupil do školy, vláda zrušila školní obědy[4]. Vždycky, už od mala jsem si všímal, že pokud bych o Revoluci mluvil hezky, nebo bych celou komunistickou ideologii Kubánské komunistické strany, kterou učili na školách, podporoval, dostal bych se o kousíček dál než ostatní. Už od dětství jsem si toho všímal. Že vychvalovat [guataconear], jak se u nás říká, postavu Fidela Castra, bylo stejně tak dobré, aby ses dostál dál než ostatní. Svoji první školní docházku jsem absolvoval v mateřské škole Amiguitos de Martí. Poté jsem navštěvoval předškolní a další ročníky na základní škole Jesúse Menéndeze[5] nacházející se ve čtvrti Alamar[6], založené v 70. letech minulého století, spadající do provincie Havana. Tato oblast má své zvláštnosti díky směsici různých kultur, které zde existují. Pak jsem šel na střední školu v centru Tupac Amaru, to ale po nějaké době zavřeli, protože zde byla velmi nízká disciplína, a tak jsem studia dokončil na škole 26. července[7], která byla organizovanější, přísnější,“ popisuje David své zkušenosti s kubánským vzděláváním.

Alamar

Už během studia se David začal více zapojovat do kulturních aktivit. „Alamar je místem, kde začínají první rockové festivaly na Kubě. Také začíná vzkvétat hnutí kubánského rapu, hip hopu. Začal jsem poznávat tyhle hnutí, hudební styly a jejich způsob života. Také jsem poprvé poznal, co je to marihuana, a také jsem měl své první sexuální zkušenosti. Bylo to krásné období. Mnohem víc jsem poznal sám sebe. Kromě toho se rozšiřovalo mé politické povědomí a postupně se formovalo až k tomu, kým dnes jsem, proto se střetávám s ideologickým aparátem diktatury. Přestal jsem být dobrým studentem a během přípravky [na univerzitní vzdělávání] jsem školy zanechal. Byl jsem na několika vesnických přípravkách [školách]. Byli jsme internováni. Je to jako být ve vězení, protože jsme měli vedoucí bloků. Také zde bylo mnoho případů sebevražd. Bylo velmi těžké přizpůsobit se tomuto způsobu života. Kromě toho jsme ráno museli studovat a odpoledne pracovat na polích[8], abychom pěstovali potraviny, které pak režim vyvážel. Vůbec nestojím o to, mít kubánský titul. Je k ničemu. Například, kubánské univerzitní tituly neuznávají nikde na světě. Je potřeba je znovu ověřit a často musíte znovu studovat. Vidím své rodiče a rodiče mojí generace, kteří studovali na kubánských školách a jsou inženýři chemie prodávající buráky, nebo jsou inženýři, nebo jsou doktoři nebo další studovaní lidé, mnozí z oborů jako jaderná fyzika a podobně, a řídí bicitaxi [bicykl upravený a sloužící jako taxi] v Havaně, absolvují tisíce zaměstnání. A vím, že na Kubě nemá cenu studovat kvůli titulu, který neslouží nikde na světě. Pak odcestuješ do jiné země a musíš si svůj diplom nechat ověřit nebo znovu studovat. Takže já jsem dal přednost tomu, abych se sám učil svým vlastním tempem a způsobem, a pokračoval v pěstování znalostí. Dá se říct, že jsem hodně četl, že jsem se hodně kultivoval, ale nemám titul ani nic podobného, protože mě kubánský titul vůbec nezajímá,“ dodává David odhodlaně.

Omni Zona Franca

„V roce 2000 jsem se oficiálně přidal k multioborovému uskupení Omni Zona Franca. Je to prostor, kde mohou být lidé svobodní bez ohledu na to, kým jsou, beze strachu z odvety od lidí a od vlády,“ říká o uměleckém uskupení, ke kterému se jako velmi mladý přidal. Tato samoucká skupina, jak o sobě její členové píšou na svých webových stránkách, založená výtvarníky a básníky, se považuje za kreativní skupinu, ale s vědomě otevřeným dosahem do společnosti. Od roku 1997 do roku 2009 byli spojeni s Centrem umění a literatury Fayada Jamíse [Centro de Arte y Literatura Fayad Jamís] v Havaně. V současnosti jde o nezávislé uskupení. „Když vláda viděla práci, kterou v ulicích rozmisťujeme, mezi lidmi, označila nás za kontrarevolucionáře. Uvědomila si, že lidé chápou poselství, které jsme jim chtěli předat, což nebylo nic víc a nic míň než změna na Kubě. Že k tvorbě umění potřebujeme svobodu. Že umění nemůže být vězněno a oni ho vězní už mnoho let. Měl bys vidět ten hon na čarodějnice proti kubánským intelektuálům. Viděli umění jako hrozbu a jakýkoliv návrh na změnu vidí [vláda] jako útok,“ kritizuje postoje vlády vůči nezávislým umělcům.

Summit Amerik

David D’Omni, který byl dvakrát delegátem kubánské občanské společnosti na Summitu Amerik a byl vystaven výhružkám, pronásledování a policejnímu obléhání ze strany Státní bezpečnosti a politické policie, pracuje v současnosti jako muzikant, hudební producent, remasteruje nahrávky a je inženýrem ve svém vlastním studiu. Davidovo studio se nachází v Guanabacoa v Havaně, kde v době rozhovoru také žil.

 

[1] Více o uskupení Omni Zona Franca na: http://omnizonafranca.blogspot.com/p/nosotros.html

[2] Baby boomers jsou narozeni v letech 1946 až 1964. Generace X se narodila v letech 1965 až 1980. Mileniálové se narodili v letech 1981 až 1997. Generaci Z tvoří osoby, kterým v roce 2021 bylo méně než 20 let. Více na: https://www.lavanguardia.com/vivo/20180408/442342457884/descubre-que-generacion-perteneces.html

[3] Více o sloganech: https://matadornetwork.com/es/consignas-de-la-cuba-revolucionaria-y-lo-que-verdaderamente-significan/

[4] Více o zrušení školních obědů na: https://sinevasion.wordpress.com/2009/06/20/a-la-rueda-rueda%E2%80%A6-la-merienda-escolar/

[5] Více o osobě Jesús Menéndez na: https://www.ecured.cu/Jes%C3%BAs_Men%C3%A9ndez_Larrondo

[6] Více o čtvrti Alamar na: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/alamar-diferencias-de-clase-en-la-meca-del-hombre-nuevo/

[7] Datum 26. července je dnem, kdy došlo k útoku na kasárny Moncada v Santiago de Cuba a Carlos Manuel de Céspedes v Bayamo. V tento den se na Kubě slaví Den národního povstání.

[8] Více o pracích studentů na venkově: https://www.cubanet.org/actualidad-destacados/la-realidad-de-los-preuniversitarios-en-el-campo/:

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)