Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Raiza Arango Medina (* 1991)

La historia es cíclica y Cuba no está exenta de esto

  • nace en el municipio Arroyo Naranjo, La Habana, República de Cuba

  • fue criada solamente por su madre

  • hija de padres divorciados

  • vivió en un barrio de la periferia de La Habana donde abundaban armas de fuego y violencia

  • prefiere utilizar el término negro para referirse a su raza en vez del implantado por el gobierno cubano “afrodescendiente”

  • residió toda su vida en una casa con malas condiciones de estructura

  • estudió periodismo en la Universidad de La Habana

  • fue ubicada por el gobierno a realizar su servicio social en el periódico Granma, órgano oficial del Partido Comunista de Cuba

  • además laboró en el periódico oficialista, Trabajadores y la revista independiente Vistar Magazine

  • fue la encargada de comunicaciones del Centro Nacional de Educación Sexual, dirigido por Mariela Castro

  • abandona Cuba en 2021 y actualmente reside en México

Českojazyčná verze textu následuje po španělské verzi:

Proveniente de un barrio de la periferia habanera, marcado por personas que el gobierno cubano considera lacras de la sociedad, Raiza Arango Medina, trató siempre de marcar la diferencia y quitar el estigma con el que han crecido varias generaciones de lugareños, provenientes de esos barrios, marcados por violencia, prostitución, robos; pero, sobre todo, poco entendimiento de las máximas autoridades de la isla.

Marcando la diferencia

Como se dice en el argot popular, con 30 años en sus costillas, Raiza Arango Medina, sufre aún haber crecido en una comunidad estigmatizada: “Nací en el municipio Arroyo Naranjo, ubicado cerca de la ciudad de La Habana. Vivir en la periferia, en la capital, La Habana, significa que tu nivel económico no es bueno, no va a ser bueno y que está marcado sobre todo por muchas personas, muchas familias negras. A mí no me gusta la terminología afrodescendiente, que es lo que normalmente se utiliza en Cuba. A mí me gusta llamar las cosas como son: es negro. Somos negros, somos blancos y pues para mí el mestizaje muy bien, pero en Cuba eso realmente no está así dictatorialmente. Pues entonces está marcada por lo marginal y eso conlleva a que son varios donde se roba más, se hacen negocios más oscuros, más negros por decirlo de alguna manera, donde la prostitución está más marcada. Donde también hay muchas más familias disfuncionales porque está el padre preso o el tío delincuente o la persona que mata o la que roba”. Estos barrios son muy comunes en Cuba. Se tienen registros de lugares que el propio gobierno ha creado para apartar a personas y no se les da una oportunidad de reinserción dentro de las actividades o la vida diaria. En la provincia de Cienfuegos existe una de esas comunidades, llamada La Pedrera[1]. El periodista independiente Cris Alvarez[2], exiliado en Madrid, realizó un reportaje en ella, el cual se encuentra disponible en la revista de temática cubana radicada en Estados Unidos, ADN Cuba.

La familia

La familia de Raiza tampoco escapó al nulo entendimiento del gobierno de los Castro. Su madre, trabajadora del Ministerio de Educación cubano, por lo tanto, con un bajo salario, tuve que ingeniárselas para poder mantener no solo la economía de su hogar, sino también la integridad: “Mi mamá era reconocida en la comunidad como una persona de principios, siempre estaba ayudando a la gente y educó a generaciones de cubanos. Con eso crecí siempre, orgullosa de mi familia, que, a pesar de ser muy pequeña, aunque mi abuela tuvo 11 hijos, siempre marcó la diferencia entre todo en lo que habíamos crecido. Vivíamos en una casa con pocas condiciones. El techo era de tejas y albergaba alacranes y alguna vez me picó uno al igual que a mi mamá. Vivir en la periferia en la capital, significa que tu nivel económico no es bueno, no va a ser bueno. También tengo una hermana, que no creció conmigo ya que cuando nació, mi mamá no tenía condiciones para mantenerla por lo que mi abuela paterna fue quien la crió. Ella estudió en la Escuela nacional de arte, la especialidad de danza y se fue abriendo caminos poco a poco hasta que, en uno de sus viajes, pudo emigrar a España, donde vive hoy en día. Aunque ella no escapó de las leyes absurdas que existen Cuba. Mientras tenía un contrato de trabajo en España, el Ministerio de Cultura se quedaba con parte de su salario. Además, cuando decidió quedarse a vivir en España, no pudo entrar más al país, porque existía una ley que dictaminaba que las personas que abandonaban misiones internacionalistas, contratos de trabajos, o similares y que portaran un pasaporte oficial, no podrían regresar a Cuba pasado ocho años, por lo que nunca más volvimos a ver a mi hermana hasta que yo me encontraba estudiando el primer año de universidad”. Uno de los grupos que más sufrieron esta normativa fueron los médicos que cumplían misiones en países como Venezuela, Brasil, entre otros y abandonaban estas para permanecer viviendo en los países de destino. El Código Penal de Cuba, en su artículo 135[3], dispone penas de prisión de 8 años para los médicos o profesionales que no vuelven a Cuba tras completar la misión de trabajo.

El periodismo

Luego de haber estudiado en el Instituto Preuniversitario Vocacional de Ciencias Exactas [IPVCE], Vladimir Ilich Lenin, Raiza pudo presentarse a las pruebas de aptitud para alcanzar la carrera de Periodismo en la Universidad de La Habana: “Todo el mundo sabe que lograr alcanzar una carrera que es para personas no negras, como es el Periodismo, es duro. A mí siempre me gustó y quería estudiarlo. Me presenté a las pruebas porque tenía un buen escalafón en el preuniversitario y me la otorgaron. Yo sabía que el periodismo que se estudia en Cuba responde a los intereses del gobierno y el Partido Comunista, pero aún así considero que los años de estudio fueron buenos y la preparación que recibí también”.

El servicio social

Luego de estudiar una carrera universitaria, las mujeres tienen que pasar tres años de servicio social obligatorio y los hombres dos años, debido a que perdieron un año por el Servicio Militar. Sobre lo que es el servicio social en el archipiélago, la entrevistada cuenta: “Lo que no te dicen en la carrera universitaria, pero sí te lo dicen llegando a un medio estatal, es que si no terminas tu servicio social, te invalidan el título, con lo cual tú no puedes ejercer de periodista en más ningún sitio y con lo cual si algún día te quieres ir del país y quieres revalidar tu título dentro del Ministerio de Relaciones Exteriores, que además cuesta carísimo, porque cuesta 500 dólares, tu no lo puedes hacer porque tu título está invalidado, porque van a llamar al Ministerio y va salir como que tú no terminaste tu carrera. Ese es el fin de la historia. Esto no es más que un servicio que brindas al gobierno, muy mal remunerado, y donde ellos te utilizan por tres años, a su antojo. A mí me tocó trabajar esos tres años en el periódico Granma[4], que es el órgano oficial del Partido Comunista de Cuba. Yo no quería estar ahí. Me sentía mal porque no podía hacer lo que verdaderamente me gusta que es escribir sobre temas culturales”.

Cambios

El gobierno de la isla caribeña, desde 1959, impone una serie de medidas, las cuales tienes que aceptar obligatoriamente. Este es el caso del servicio social.[5] “Yo no quería estar trabajando en el Granma, por lo que una amiga que laboraba en el periódico Trabajadores, movió algunos contactos y me sacó de allí para trabajar en ese semanario. Allí estuve escribiendo de deportes, cultura y otros temas[6]. Un día, en una cobertura a la que asistí, conocí a Mariela Castro Espín[7], a la cual le hice varias preguntas y al final me saludó y me dijo que si querría trabajar en el Centro Nacional de Educación Sexual [CENESEX][8] lo cual no pensé ni por un momento. Me dejó su tarjeta y a los pocos días la llamé y en menos de 15 días ya estaba trabajando en el Departamento de comunicación del Centro”.

Una sociedad heteronormativa

La entrevistada asegura que: “Estamos totalmente de acuerdo de que en Cuba hay una sociedad heteronormativa, heteropatriarcal, súper machista”. Lo dicho, influyó en el año 2012 para que no se aprobara una ley dentro de la nueva Constitución, que salvaguardara los derechos de las personas LGBTIQ. En aquel entonces, el artículo 68 dictaba que: Todas las personas tenían derecho a contraer matrimonio. Pero esto no fue lo único que influyó en que no se aprobara este decreto: “También las iglesias tuvieron la culpa, porque comenzaron una campaña de desprestigio contra la comunidad LGBTIQ cubana. Se malintencionó mucho, se inventaron cosas”. La Asamblea del Poder Popular lanzó un mensaje diciendo que el artículo 68 habría sido separado de la Carta Magna “como forma de respetar todas las opiniones”, una clara referencia a la oposición manifestada por parte de las iglesias cubanas y un segmento importante de la ciudadanía.

El 11M y el exilio

En 2019, Cuba vivió un nuevo período de los tantos que han ocurrido desde 1959, al cual el gobierno nombró Situación Coyuntural[9]. Es por ello que ese año se cancela la Conga Cubana Contra la homofobia y la transfobia[10]: “A mí me tocó hacer la nota oficialista de la cancelación de la marcha, aun cuando yo no estaba de acuerdo. Además, a la misma Mariela Castro se lo dije en su cara”, comenta. Debido a esta decisión del CENESEX, es que activistas cubanos se organizan clandestinamente para planificar y llevar a cabo la marcha del 11 de mayo de 2019.[11] “Luego de todo lo sucedido, comienzo a tener varios trabajos porque ya no quería estar en Cuba. Necesitaba ahorrar dinero para salir del país. Comienzo a trabajar con la revista Vistar Magazine, también con Telesur y se me dio la oportunidad de abandonar la isla en el 2021 cuando Cuba estaba viviendo su peor momento del Covid-19, saliendo con destino a México donde resido actualmente. Es triste, sobre todo porque cuando abandoné Cuba, le dije a mi madre que a lo mejor nunca más regresaría. Es duro tener que decir esto, pero es la cruda realidad”, concluye Raiza.

 

[1] La Pedrera: comunidad ubicada en la provincia Cienfuegos, donde residen personas de muy bajos recursos. Siga este link para leer el reportaje: https://adncuba.com/noticias-de-cuba/la-pedrera-un-barrio-miserable-y-sin-suenos 

[2] Cris Alvarez: https://adncuba.com/autor/cris-alvarez

[3] Artículo 135 del Código penal cubano: https://diariodecuba.com/cuba/1605713589_26566.html

[4] Periódico Granma: periódico cubano fundado el 3 de octubre de 1965. Es el órgano oficial del Partido Comunista de Cuba

[5] De acuerdo con lo establecido en la Ley # 116, del 20 de diciembre de 2013, Código de Trabajo, el servicio social consiste en el cumplimiento del deber de los graduados de cursos diurnos, que alcanzan los conocimientos en el nivel superior y técnico profesional de la educación, de ponerlos en función de la sociedad de conformidad con la planificación y prioridades del desarrollo económico y social. Esta nota fue tomada de la página oficial del Ministerio de Trabajo y Seguridad Social de Cuba, la cual ponemos a su consideración: https://www.mtss.gob.cu/noticias/cumplimiento-del-servicio-social  

[6] Artículo escrito por Raiza para el semanario Trabajadores: http://www.trabajadores.cu/20170609/la-columna-vertebral-buen-funcionamiento/

[7] Mariela Castro Espín: Diputada a las Asamblea Nacional del Poder Popular y rectora del CENESEX. Es hija de Raúl Castro Ruz

[8] CENESEX: Centro Nacional de Educación Sexual. Es quien está llevando en la isla, los temas relacionados al Código de las familias, Comunidad LGBTIQ y similares

[9] Situación Coyuntural: https://www.dw.com/es/dilema-en-cuba-per%C3%ADodo-especial-o-coyuntural/a-50548478

[10] Cancelación de Conga cubana contra la homofobia: https://www.cibercuba.com/noticias/2019-05-07-u1-e20037-s27061-cuba-suspende-conga-anual-contra-homofobia-organiza-mariela

[11] Si quiere conocer detalles de lo sucedido este día, puede acceder a través de este link: https://www.france24.com/es/20190512-choques-marchas-cuba-habana-lgbti

 

Česká verze:

Raiza Arango Medina, původem ze čtvrti na havanské periferii, kterou kubánská vláda považuje za vřed společnosti, se vždy snažila z tohoto prostředí vymanit a zbavit se stigmatu, s jakým vyrostlo několik generací místních obyvatel těchto čtvrtí, které se vyznačovaly násilím, prostitucí, krádežemi, ale především pro ně vládní orgány na ostrově měly nulové pochopení.

Dostat se z toho

I ve svých třiceti letech Raiza Arango Medina stále trpí tím, že se narodila ve stigmatizovaném společenství: „Narodila jsem se v obci Arroyo Naranjo, která se nachází poblíž Havany. Žít na periferii hlavního města, Havany, znamená, že jste na tom ekonomicky opravdu špatně, že lepší to nebude a že je tam opravdu hodně černých lidí a rodin. Já sama nerada používám výraz potomci afrického obyvatelstva, který se na Kubě obvykle používá. Ráda nazývám věci a lidi pravými jmény, v tomto případě černí. Jsme černí, jsme bílí a já osobně nemám s míšením ras žádný problém, ale kubánská diktatura už ano. Periferie je zkrátka okrajová ve všech slova smyslech: jsou to čtvrti, kde se víc krade, uskutečňují se tam různé podloudné obchody, špinavé, abych to nějak nazvala, kde je nejvíc prostituce. A zároveň je tam i nejvíc dysfunkčních rodin, protože otec je zpravidla ve vězení, zatímco strýc je kriminálník nebo člověk, který krade a zabíjí.“ Tyhle čtvrti jsou na Kubě velice časté. Existují seznamy míst, které vytvořila vláda, aby od sebe lidi oddělila, a kteří tak nemají možnost se zapojit do různých aktivit či do každodenního života. V provincii Cienfuegos se jedno takové společenství nachází – jmenuje se La Pedrera.[1] Nezávislý novinář Cris Alvarez[2], který žije v exilu v Madridu, zde udělal reportáž, kterou je možné si přečíst v časopise s kubánskou tematikou se sídlem ve Spojených státech – ADN Cuba.

Rodina

Ani Raizině rodině se nevyhnulo nulové pochopení vlády Castrů. Její matka, která pracovala pod kubánským ministerstvem školství, tedy za velmi nízký plat, si musela poradit, aby udržela pohromadě nejen domácnost, ale také svoji integritu: „Moje matka byla v komunitě uznávaná jako zásadový člověk, vždycky pomáhala lidem a vzdělávala celé generace Kubánců. V tomhle jsem celou dobu vyrůstala, hrdá na svoji rodinu, která, ačkoli nebyla početná (přestože moje babička měla jedenáct dětí), fungovala jako určitá hradba před tím vším, v čem jsme vyrůstali. Bydleli jsme v domě v dost nuzných podmínkách. Střecha byla z tašek, do kterých zalézali štíři. Jednou mě jeden bodnul, stejně tak moji matku. Žít na periferii hlavního města znamená, že jste na tom ekonomicky opravdu špatně a že lepší to nebude. Mám ještě sestru, která se mnou nevyrůstala, už když se narodila. Moje matka neměla podmínky na to, aby ji uživila, a tak ji vychovala babička z otcovy strany. Vystudovala obor tance na Národní umělecké škole a postupně si razila cestu, až se jí při jedné z cest podařilo emigrovat do Španělska, kde žije doteď. Ani tak ale neunikla absurdním zákonům, jaké na Kubě existují. Měla sice pracovní smlouvu ve Španělsku, ovšem kubánské ministerstvo kultury si ponechávalo část jejího platu. Navíc potom, co se rozhodla žít ve Španělsku, se už na Kubu nemohla vrátit, protože existoval zákon, podle kterého ti, kteří opustili internacionalistické mise, pracovní smlouvy a podobně a kteří měli oficiální pas, se mohli na ostrov vrátit teprve po osmi letech, a tak jsme sestru znovu spatřili teprve tehdy, když jsem byla v prvním ročníku na univerzitě.“ Jednou ze skupin, která tímto nařízením nejvíc trpěla, byli lékaři, kteří vykonávali své mise v zemích, jako byla mimo jiné Venezuela či Brazílie, a své poslání opouštěli, aby se v cílových zemích usadili natrvalo. Kubánský trestní zákoník ve svém čl. 135[3] stanovuje osmiletý trest odnětí svobody pro ty lékaře či ostatní profese, které se po splnění své pracovní mise nevrátí na Kubu.

Studia žurnalistiky

Poté, co studovala na Přípravném univerzitním institutu exaktních věd [IPVCE] Vladimíra Iljiče Lenina se Raiza mohla dostavit ke zkouškám způsobilosti ke studiím žurnalistiky na Havanské univerzitě: „Všichni vědí, že dostat se jako černoch na obor jako žurnalistika je velice obtížné. Mě novinařina vždycky zajímala a chtěla jsem ji vystudovat. Ke zkouškám jsem se dostavila proto, že jsem měla dobré výsledky z přípravného institutu, a vzali mě. Věděla jsem, že žurnalistika v té podobě, v jaké se studuje na Kubě, podléhala zájmům vlády a komunistické strany, ale i tak jsem za ty roky studií vděčná a myslím, že příprava, jaké se mi dostalo, byla kvalitní.“

Služba společnosti

Poté, co vystudují univerzitní obor, musejí ženy strávit tři roky povinnou službou společnosti, a muži dva, neboť jeden rok strávili na vojně. O tom, jak taková služba společnosti na souostroví vypadá, říká dotazovaná následující: „Co vám na [univerzitních] studiích neřeknou, ale dozvíte se to teprve ve státních novinách, je, že pokud nebudete vykonávat službu společnosti, zneplatní vám titul, tím pádem nemůžete dělat novinářskou práci už vůbec nikde, a když už se rozhodnete jednoho dne ze země odejít a chcete na ministerstvu zahraničí požádat o jeho opětovné uznání, kromě toho, že je to strašně drahé a vyjde vás to na 500 dolarů, i kdybyste na to měli, titul vám neuznají, protože je zneplatněný – zavolají totiž na ministerstvo a vyjdete z toho tak, jako byste v životě nedostudovali. Takhle to zkrátka je. Není to jen služba, kterou děláte pro vládu, navíc strašně špatně placená, a kde vás během těch tří let využívají, jak se jim zrovna hodí. Mně vláda přidělila pracovní místo v novinách Granma[4], což je oficiální zpravodaj Kubánské komunistické strany. Nechtěla jsem tam vůbec být. Cítila jsem se špatně, protože jsem nemohla dělat to, co mě opravdu zajímá, tedy psát o kulturních tématech.“

Změny

Počínaje rokem 1959 vláda karibského ostrova zavádí sérii opatření, která musíte povinně dodržovat. Týkala se i služby společnosti.[5] „V Granmě jsem pracovat nechtěla, a tak mě jedna kamarádka, která pracovala pro Trabajadores, dostala přes svoje kontakty pryč, abych mohla pracovat v tomhle týdeníku. Tam jsem psala o sportu, kultuře a dalších tématech[6]. Jednou jsem se ve vysílání poznala s Marielou Castro Espín[7], které jsem položila několik otázek, a ona se se mnou na konci rozloučila a zeptala se mě, jestli bych nechtěla pracovat v Národním centru sexuálního vzdělávání [CENESEX][8], což jsem si nemusela rozmýšlet zrovna dvakrát. Nechala mi vizitku a já jsem se jí po několika dnech ozvala, a ani ne za dva týdny jsem už pracovala v komunikačním oddělení centra.“

Heteronormativní společnost

Dotazovaná uvádí: „Jako ženy se na Kubě jednoznačně shodneme, že zde existuje heteronormativní, heteropatriarchální společnost, která je příšerně machistická.“ To mělo také v roce 2012 vliv na to, aby se v rámci nové ústavy neschválil zákon, který by zaručoval práva lidí LGBTIQ. V té době článek 68 uváděl, že: Všichni lidé mají právo uzavřít manželství. To však nebylo jediné, co ovlivnilo, aby toto nařízení nebylo schváleno: „Svou roli v tom sehrály i církve, protože zahájily diskreditující kampaň proti kubánské komunitě LGBTIQ. Bylo to vyloženě zlomyslné, vymýšlely se různé věci.“ Shromáždění Lidové moci vydalo prohlášení, podle kterého měl být článek 68 z ústavy vyňatý jakožto „výraz úcty ke všem názorům“, čímž se jasně odkazovalo na odpor, jaký kladla část kubánských církví a významná část veřejnosti.

Platforma 11M a exil

V roce 2019 Kuba zažila další z mnoha období, která se vyskytla od roku 1959 a která vláda nazvala konjunkturální situací[9]. Z tohoto důvodu byl toho roku zrušen Kubánský průvod proti homofobii a transofobii[10]: „Já jsem o tom zrušení musela napsat oficiální zprávu, přestože jsem s ním nesouhlasila. Kromě toho jsem to i samotné Mariele Castro přímo řekla,“ dodává. V důsledku tohoto rozhodnutí centra CENESEX se kubánští aktivisté zorganizovali potají, aby průvod naplánovali a uskutečnili 11. května 2019.[11] „Po tom všem, co se událo, jsem začala dělat všude možně, protože jsem už na Kubě nechtěla být. Potřebovala jsem našetřit peníze, abych mohla ze země odejít. Začala jsem pracovat v časopise Vistar Magazine, pak taky pro teleSUR, a v roce 2021 se mi naskytla příležitost ostrov opustit ve chvíli, kdy byla na Kubě vůbec nejhorší krize v souvislosti s onemocněním Covid-19, a vyrazila jsem do Mexika, kde teď žiju. Je to celé smutné, protože když jsem opustila Kubu, řekla jsem své matce, že se nejspíš nikdy nevrátím. Je těžké muset tohle říct, ale taková je realita“, uzavírá Raiza.

 

[1] La Pedrera: společenství, které se nachází v provincii Cienfuegos, kde žijí velmi nízkopříjmoví obyvatelé. Reportáž si můžete přečíst pod tímto odkazem: https://adncuba.com/noticias-de-cuba/la-pedrera-un-barrio-miserable-y-sin-suenos 

[2] Cris Alvarez: https://adncuba.com/autor/cris-alvarez

[3] Čl. 135 Kubánského trestního zákoníku: https://diariodecuba.com/cuba/1605713589_26566.html

[4] Deník Granma: kubánské periodikum založené 3. října 1965. Jde o oficiální zpravodaj Kubánské komunistické strany.

[5] Podle zákona č. 116 ze dne 20. prosince 2013 pracovního zákoníku spočívá služba společnosti ve splnění povinnosti absolventů denního studia, kteří dosáhnou odborného vzdělání na vysokoškolské úrovni, pracovat ve prospěch společnosti v souladu s plánováním a prioritami ekonomického a sociálního rozvoje. Tento výňatek byl převzatý z oficiálních stránek kubánského Ministerstva práce a sociálního zabezpečení, které si můžete prohlédnut pod tímto odkazem: https://www.mtss.gob.cu/noticias/cumplimiento-del-servicio-social  

[6] Článek, který Raiza napsala pro týdeník Trabajadores: http://www.trabajadores.cu/20170609/la-columna-vertebral-buen-funcionamiento/

[7] Mariela Castro Espín: Poslankyně Národního shromáždění Lidové moci a vedoucí centra CENESEX. Je dcerou Raúla Castra Ruze

[8] CENESEX: Národní centrum sexuálního vzdělávání. Jde o osobu, která má na ostrově na starosti témata související se zákony o rodině, komunitě LGBTIQ apod.

[9] Konjunkturální situace: https://www.dw.com/es/dilema-en-cuba-per%C3%ADodo-especial-o-coyuntural/a-50548478

[10] Zrušení průvodu Conga cubana contra la homofobia: https://www.cibercuba.com/noticias/2019-05-07-u1-e20037-s27061-cuba-suspende-conga-anual-contra-homofobia-organiza-mariela

[11] Pokud se chcete dozvědět více o tom, co se v ten den událo, můžete se podívat na následující odkaz: https://www.france24.com/es/20190512-choques-marchas-cuba-habana-lgbti

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť kubánského národa – nástroj pro transformaci kubánské společnosti ke skutečné svobodě (Eva Kubátová)