Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leyla Yunus (* 1955)

I want justice, so I must fight

  • She was born on December 21, 1955 in Baku, at that time it was the Azerbaijan SSR

  • Her grandfather Teymur Useynov was the director of Azerbaijanfilm studio

  • She graduated in 1978 from the History Department of Baku University in Azerbaijan

  • In 1978 she married Arif Yunus

  • During her post-graduate studies in Moscow she joined the underground movement „National Minorities against the Bolshevik regime

  • She signed the „Appeal for the Return of the Crimean Tatars to their Homeland“

  • in 1988 was one of the founders of the People‘s Front of Azerbaijan party and left together with her husband when Aliyev‘s supporters infiltrated there

  • covered in foreign press events of Armenian and Azerbaijani pogroms and events of „Black January“ - invasion of Soviet troops into Azerbaijan on January 20, 1990

  • created Armenian-Azerbaijani website, led discussions between Armenians and Azerbaijanis to solve national issues

  • In 1994 she founded the Institute for Peace and Democracy, where she was engaged in human rights activities, created complete lists of political prisoners and fought for their release

  • In 2011, the building of the Institute was demolished by the government forces

  • In 2014, she wrote an appeal to the Council of Europe against the European Games in Azerbaijan

  • In August 2014 she was arrested and accused of spying for Armenia

  • was sentenced by a court to 8, 5 years in prison for alleged „economic crimes“.

  • In 2015, the Red Cross and an independent doctor from Germany, Christian Witt, were allowed to visit her

  • In December 2015, under pressure from the world community, her sentence was changed to a suspended one for health reasons

  • In 2016, she and her husband were forced to emigrate to the Netherlands, where their daughter Dinara was already living

  • She registered her Institute for Peace and Democracy in the Netherlands, and continues with human rights activities

  • She makes reports at the Council of Europe, speaks at democracy forums where she denounces European politicians corrupted by Azerbaijan and the totalitarian regime of President Ilham Aliyev, fights for the release of political prisoners in Azerbaijan

Note: Texts in English and Russian follow aftre the Czech one

 

Leyla Islam qizi Yunus je ázerbájdžánská historička, bojovnice za lidská práva a zakladatelka Institutu pro mír a demokracii.

Má světlé vlasy a výrazné orientální oči, hovoří rozvážně, jako by promluva vycházela z hloubi jejího nitra. Byla předurčena stát se umělkyní. Vyrůstala v bohémské rodině svého dědečka Teymura Hüseynova, ředitele studia Azerbaijanfilm. Jeho dům byl plný tvůrčích přátel, mimo jiné Rusů, Arménů a Gruzínců.

Leyla však od školních let znala historii své rodiny bez příkras. Po Říjnové revoluci byl majetek obchodníka Hüseynova – jejího dědečka – znárodněn a ve třicátých letech byli dědečkovi starší bratři spolu se svými ženami popraveni jako nepřátelé lidu.

Osud tomu chtěl, že se Leyla během postgraduálního studia v Moskvě stala historičkou a disidentkou. Zapojila se do podzemního hnutí Národnostní menšiny proti bolševickému režimu, jehož schůzky se konaly v malých vesnicích v Estonsku a Bělorusku. Tam se Leyla seznámila s osudy politických vězňů v Sovětském svazu a pochopila, jak nespravedlivě se socialistický systém chová vůči jednotlivým občanům.

Měla štěstí, že v mládí potkala svou lásku - stejně smýšlejícího přítele Arifa Yunuse. Leyla a její manžel publikovali v samizdatu a radovali se z Gorbačovovy perestrojky a dlouho kýžené svobody slova. Leyla se stala jednou ze zakladatelek strany Nová fronta Ázerbájdžánu. Spolu s Arifem prožila následně šok z tzv. černého ledna, invaze sovětských vojsk do Ázerbájdžánu 20. ledna 1990. S nástupem Hejdara Alijeva, a zejména později jeho syna Ilhama Alijeva k moci byly jejich naděje na demokracii v nezávislém Ázerbájdžánu zcela zmařeny.

V roce 1993 začaly represe proti kritikům vlády a Leyla se začala plně věnovat práci v oblasti lidských práv. V roce 1995 založila Institut pro mír a demokracii a bojovala proti autoritářskému režimu zaváděnému v Ázerbájdžánu.

Roku 2011 byla malá jednopatrová budova Institutu pro mír a demokracii na nádvoří v Baku zbourána – v noci a bez varování. Archivy, svědectví a fotografie zmizely v prachu trosek.

V roce 2014 byla Leyla na základě obvinění ze špionáže ve prospěch Arménie zatčena a odsouzena k osmi a půl letům vězení – již na základě dalšího obvinění z hospodářských trestných činů. O několik dní později byl zatčen i Arif a odsouzen k sedmi letům vězení. Pod mezinárodním tlakem soud koncem roku 2015 změnil trest pro Leylu Yunus na pět let odnětí svobody podmíněně. Stejně byl trest zmírněn i Arifovi.

Za čtyři měsíce pod nátlakem Ázerbájdžán opustili, v Nizozemsku získali politický azyl. Tam už žila jejich dcera Dinara, která utekla před pronásledováním během jejich věznění.

V Nizozemsku napsali knihu Ze sovětského lágru do ázerbájdžánského vězení. Kniha vyšla v Polsku v ruštině a v Belgii v angličtině s podporou European Endowment for Democracy.

V Evropě Leyla nadále bojuje za propuštění ázerbájdžánských politických vězňů. Je v neustálém kontaktu s příbuznými zatčených, spravuje internetové stránky a vystupuje na konferencích o zatýkání disidentů a mučení v ázerbájdžánských věznicích. Její osamělý hlas není slyšet. Světové společenství neuznává Ilhama Alijeva jako diktátora, na veřejnost se sice dostávají známé případy uplácení evropských politiků Alijevem, lidé ale zůstávají ve vězení. Leyla chápe, že světové společenství zachránilo jí i Arifovi život, ale upozorňuje, že ve vězeních zůstávají obyčejní lidé, jejichž jména Evropa nezná.

S dědečkem ve filmovém studiu

Leyla Yunus (rodným jménem Vəliyeva) se narodila 21. prosince 1955 v Baku v Ázerbájdžánské SSR. Její matka, Jorge Teymur gizi Huseynova, byla stále zaměstnaná ve škole – učila angličtinu, pak se stala ředitelkou večerní školy a Leyla ji vnímala jako starší sestru. Svého otce nikdy neviděla, rodiče se krátce po jejím narození rozvedli. Hlavou rodiny byl její dědeček Teymur Huseynov (nar. 1895). Byl jedním ze zakladatelů ázerbájdžánské kinematografie, nejprve hercem, poté vedoucím filmového studia a režisérem známých filmů jako Na vzdálených březích, Telefonní operátor, Aršin Mal-Alan. Nejhezčí vzpomínky má Leyla na dětství, kdy ji dědeček bral do filmového studia a tehdejší výkvět kultury se scházel u nich doma.

Už na škole Leyla věděla, že její rodina trpěla pod sovětským režimem. «Otec mého dědečka byl bohatý obchodník, měl čtyři syny a dceru, a když přišli bolševici, starší bratry a jejich ženy zastřelili. Po obou rodinách zůstaly dvě malé dcery. Dědeček a jeho sestra přijali tyto dcery do svých rodin. Pak přišel rok 1937. Zatkli dědečkova mladšího bratra a potom zemřel v lágru. Moje babička, Sofia Gürza Murza Yuzbasheva, měla německou matku. V Ázerbájdžánu byla velká německá kolonie. A když začala druhá světová válka, mnozí z nich byli vyhnáni – i to zůstalo v paměti rodiny.»

Leylin dědeček byl jediný, kdo z rodiny přežil, a to díky svému gruzínskému příteli. «Jeho mladší bratr při mučení přiznal, že jsou íránští špioni, a dědeček musel být zatčen. Jeho přítel předběhl KGB a zatkl ho na základě ekonomického paragrafu – dědeček se tak vyhnul osudu osob z tzv. Bagirovova seznamu.» Teymur Huseynov si odseděl tři roky a na začátku války byl propuštěn.

Dědeček Teymur byl blízkým přítelem moskevského kameramana Grigorije Lemberga a režiséra arménského původu Amo Ivanoviče Bek-Nazaryana. Amo Bek-Nazaryan, který neměl žádná vnoučata, o Leylu pečoval a posílal z Moskvy do Baku nedostatkové věci do domácnosti: ledničku a televizor. Později, když Leyla studovala postgraduálně v Moskvě, bydlela v domě Amo Ivanoviče na Puškinově náměstí. A než byla nucena emigrovat, pečovala o jeho hrob.

Leyla studovala na ruské škole č. 189 nedaleko domova a vždy byla výbornou studentkou. Bydlela s matkou v obecním bytě v Nizámího ulici čp. 53. Byl to starý dvůr, jak bylo dříve pro Baku typické, kde spolu žili Ázerbájdžánci, Rusové, Arméni, Židé a Tataři. «Všichni žili společně. Dokonce ani na noc nezamykali dveře.»

Nábor disidentů v Leninově knihovně

V roce 1978 Leyla ukončila studium historie na univerzitě v Baku a nastoupila na postgraduální studium v Moskvě. V knihovně ji oslovili mladí lidé a požádali ji, aby podepsala Výzvu za návrat krymských Tatarů do vlasti. Byli z podzemního hnutí Národnostní menšiny proti bolševikům. Leyla podepsala výzvu a stala se členkou hnutí. Říká: «Mými učiteli byli Ukrajinci, Estonci, Lotyši – lidé, kteří si odseděli 20 až 25 let v táborech. Potkávali jsme se tajně, například v Estonsku na statku, v lesní chatce.“

Byli tam různí lidé. Leyla vzpomíná na starší Estonku, která pomáhala v kuchyni. Po připojení Estonska k SSSR byla celá její rodina deportována na Sibiř. Po smrti rodičů se vrátila domů a rozhodla se bojovat proti režimu. Zůstala negramotná, ale byla ochotná pomáhat, jak jen mohla.

Leyla ukazuje ve své knize obrázek s Estoncem Martem Niklusem a vypráví o tom, co mají společného. V roce 1980 vystoupil profesor Niklus proti konání olympijských her v SSSR, za což byl odsouzen k deseti letům tábora. V roce 2014 Leyla vystoupila proti Evropským hrám 2015 v Ázerbájdžánu a také zaplatila svojí svobodou. Jenže on byl politickým vězněm SSSR a ona politickým vězněm «demokratického» Ázerbájdžánu.

Na otázku, proč tehdy v Leninově knihovně podepsala výzvu, Leyla říká: «Moje rodina si prošla téměř tím samým. Chtěla jsem spravedlnost. Lidé trpěli. Lidé přicházeli o své blízké. Proti takovým věcem se musí bojovat, toť vše.»

Disertační práce v SSSR: 18. století a cenzura

Tématem Leyliny disertační práce bylo anglo-ruské soupeření v Kaspickém moři v 18. století. Hlavní dokumenty čerpala z Archivu ruské zahraniční politiky.

Vzpomíná, že si dělala výpisky (zdlouhavá práce – rukopisy byly ve staré ruštině) do sešitu, kde byly všechny listy očíslovány. Sešity odevzdala k prověrce, a když je dostala zpátky, zjistila, že asi třetina stránek je vytržená. Cenzor se domníval, že tyto skutečnosti by měly být před veřejností skryty. Leyla říká: «Šlo o 18. století. Byla to pro mě velká lekce.»

Seznámení s Arifem

Leyla a Arif chodili na stejnou fakultu, ale seznámili se v roce 1978 u své učitelky Mayi Mamedovové. Maya prohlásila, že Arif se k Leyle hodí, a Leyla s ní souhlasila. «Arif mě doprovodil domů. O několik dní později jsme se vzali. Jsme spolu už 44 let.»

Nebyla žádná spravedlnost, ale bojovali jsme všichni společně

Říká se, že historie se opakuje. Leyla ale upozorňuje na podstatný rozdíl: «V SSSR jsme jako disidenti nebyli sami, tehdy jsme byli všichni pohromadě.»

Vzpomíná například na pomoc Ukrajincům. V roce 1989 byla delegátkou prvního sjezdu Lidového hnutí Ukrajiny – Ruch. «Byli jsme na cestě na shromáždění a proti nám šli sovětští vojáci. Kolega se bál, že jsem malá a že mě ušlapou. Zvedl mě do náruče a předal mě dalšímu. Dav mě nesl a předával dál. Lidé mě vytáhli na balkon v prvním patře. Panovala zde velká solidarita. Byli jsme všichni pohromadě. Hodně mě toho naučili.»

Již v roce 1989 uspořádala Leyla spolu s ruskou aktivistkou za lidská práva Světlanou Gannuškinovou v Baku první setkání mezi Armény a Ázerbájdžánci. V témže roce Leyla uspořádala v Baku shromáždění na památku obětí pogromů v Sumgaitu.

Lidová fronta Ázerbájdžánu (PFA) a rozčarování

Leyla byla jednou ze zakladatelek strany PFA a jedinou ženou v patnáctičlenné správní radě. Iniciativní skupina se v roce 1988 scházela v bytech, často právě v domě Leyly a Arifa na Nizámího ulici čp. 53, na jejím dvoře v Baku. V bytě Leylina dětství s nimi tehdy vyrůstala dcera Dinara, která podobná setkání milovala, protože jí dospělí nosili sladkosti. Ve starém bytě se nic nezměnilo, dokonce i nádobí bylo z počátku 20. století.

Leyla vkládala do Lidové fronty velké naděje: «Myslela jsem, že Sovětský svaz pomine a my budeme žít svobodně a nezávisle. Když se zhroutil Sovětský svaz, byli jsme všichni nadšení, mysleli jsme si: „Přišla nezávislost, přišla demokracie.“ Teprve tehdy jsem začala chápat, že KGB je jako chobotnice. A že generál KGB Hejdar Alijev, který pracoval v Moskvě a poté byl převelen do Ázerbájdžánu, ovládá obrovskou síť.

Leyla Yunus vzpomíná, jak Alijevovi lidé infiltrovali Lidovou frontu, jak jeho chráněnec z řad radikálů Abulfaz Elčibej stanul v čele PFA. Říká: «Samozřejmě jsem je poznala. Na schůzi Lidové fronty v aule Ázerbájdžánské akademie věd jsem si uvědomila, že se chopili moci. Šla jsem na pódium.» Chtěla vystoupit, ale kolem řečnického pultu stáli muži z vesnic okolo Baku.

Leyla a Arif spolu s dalšími liberálními osobnostmi opustili řady PFA.

Pogromy na Armény a Ázerbájdžánce

«Obě strany zčistajasna posedl běs,» říká Leyla. «Až teprve tehdy jsem pochopila, co to znamená, když se řekne „zčistajasna“.» Nyní je přesvědčena, že to byl Hejdar Alijev, kdo podporoval pogromy, a že to byl on, kdo souhlasil s uskutečněním tzv. černého ledna.

Když začátkem roku 1990 začaly v Baku pogromy na Armény, odjel Arif se svou arménskou matkou do Krasnodarského kraje v Rusku za příbuznými. Leyla byla v té době na Ukrajině na kongresu. Její matka Chorche a čtyřletá Dinara zůstaly doma. Od sousedů se dozvěděla, co se stalo: «Když pogromisté vtrhli do našeho dvora v Baku, maminka vzala dědečkovu pušku a vystrčila ji z okna, u nohou jí seděla malá vnučka. Varovala je, že ještě krok a začne střílet.» Matka tak chránila Armény na svém dvoře se zbraní v ruce.

Gorbačov a černý leden 1990

V roce 2022 zemřel Michail Gorbačov. Leyla při vzpomínce na něj říká: «První věc, která se mi vybavila, byl okamžik, kdy jsem Gorbačova nenáviděla, protože dopustil, aby se 20. leden 1990 stal skutečností.» (20. ledna 1990, osm dní po propuknutí pogromů v Baku, vtrhla do Ázerbájdžánu sovětská armáda, aby situaci zpacifikovala.)

Leyla Yunus popisuje své zážitky: «Víte, kolik tam teklo krve? Byla jsem doma a stříleli tak, že naše okna v patře byla prostřílená kulkami. Schovala jsem matku a dceru pod pohovkou. Volalo nám mnoho zahraničních zpravodajů – museli jsme poskytovat informace. Můj manžel vyběhl ven, aby vše viděl na vlastní oči. Pak za námi přišel důstojník KGB, že si musíme promluvit. Pozvala jsem ho do pokoje. A právě tehdy zazvonilo u dveří několik zahraničních novinářů z Anglie a Německa. Utekl.»

Institut pro mír a demokracii

V roce 1994 se Leyla zapojila do hnutí za lidská práva a založila Institut pro mír a demokracii. Dnes je to jediná organizace v Ázerbájdžánu, která má kompletní seznamy všech politických vězňů.

V roce 2001 se Ázerbájdžán stal členským státem Rady Evropy. Leyla poté předložila Radě Evropy seznam 714 politických vězňů. Potvrdilo se, že se skutečně jedná o vězně svědomí. Rada Evropy na to vůbec nereagovala. Leylin seznam neměl žádný účinek.

V srpnu 2011 se ukázal postoj vládnoucích orgánů k činnosti Institutu pro mír a demokracii. Využili toho, že Leyla a Arif byli v zahraničí, a v noci přijeli k budově institutu s buldozery. «Byl to náš vlastní dům. Budova byla zbořena se vším všudy – s archivem i knihovnou. A my jsme nemohli nic obnovit.»

Zatčení, soud, cela

V dubnu 2014 byli Leyla a Arif zadrženi na letišti cestou na konferenci. U nich v bytě proběhla domovní prohlídka, pasy jim zabavili.

Když začátkem srpna 2014 odcházela Leyla z domova, chytil ji někdo za ruce, strčil do auta a odvezl. Arif byl o několik dní později zatčen. Byli obviněni ze špionáže pro Arménii.

Leyla vzpomíná na vazební věznici v Kürdachany na předměstí Baku: «V cele bylo šest lidí. První dny nebyly špatné. Jedna dívka požádala o doučování angličtiny. Netrvalo to však dlouho. Do cely nasadili zločince, aby mě zbil. Ostatním zakázali se mnou komunikovat. Co v takové situaci dělat? Chraň bůh, abyste kladli odpor – prostě vás zabijí.» Nejhorší byl nedostatek jakýchkoli informací o jejím manželovi.

S Arifem se viděla až během soudního procesu. Omdlel, dostal injekci a usnul v Leylině náručí. Vedle nich v «akváriu» seděl vězeňský lékař. Byli odsouzeni za zpronevěru a dostali tresty odnětí svobody v délce osm a půl a sedm let. Jediné, co u soudu řekla, bylo: «Nejste nezávislí soudci, jste služebníci diktátora.»

Leyla začala ve své cele psát autobiografickou knihu. Psala do dvou sešitů, jeden byl při prohlídce nalezen a odvezen, druhý si ponechala. Tento zápisník se jí podařilo dostat z vězení.

Leylin právník Alaif Hasan ji navštívil ve vězení a poté zveřejnil v tisku všechny podrobnosti o jejím věznění. Hasanovi byl ale případ odebrán a vyloučili ho z advokátní komory.

Nový právník Elchim Ganbarov jí byl povědomý. «Věděla jsem, že je agent. Řekla jsem mu, že si dáme čaj. Říkala jsem si: „Zatímco budu pít čaj, popřemýšlím o tom. Když řeknu agentovi »ne«, zůstanu zase sama, a když řeknu »ano«, vyzradí každé slovo, ale předá mé dopisy Dinaře a její dopisy mně.“ Řekla jsem „ano“.»

Ganbarov Leyle skutečně předal Dinařiny dopisy. Z nich se dozvěděla, že je její dcera obhajuje v Bruselu a Štrasburku.

Sacharovova cena a lékařské potvrzení

V roce 2014, když byla Leyla ve vězení, ji Evropský parlament nominoval na Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Dcera očekávala, že cena zajistí Leylině případu publicitu a napomůže jejímu propuštění. Dinara o tom hovořila v americkém Kongresu i Evropském parlamentu.

Ve skutečnosti došlo k vyjednávání mezi Alijevovými zástupci a europoslancem Elmarem Brokem. Za odmítnutí ceny Leyle slíbili vyšetření nezávislým lékařem.

Tímto lékařem byl Němec Christian Witt z berlínské kliniky Charité. Wittova zkušenost s životem v NDR mu pomohla se v situaci zorientovat a napsat pravdivou zprávu. Přijel, a nejenže Leylu vyšetřil, ale s komisí lékařů z vězeňské nemocnice a v kanceláři prezidenta podepsal společný protokol o jejím zdravotním stavu. Poté tyto protokoly použil za účelem Leylina propuštění.

Christian Witt dosáhl pro Leylu a Arifa zmírnění trestu ze zdravotních důvodů na podmíněný.

Těžká volba mezi vlastí a svobodou

Když Leylu a Arifa propustili z vězení, čekaly je nečekané problémy – lékaři je odmítli ošetřovat. V televizi je totiž ukazovali jako nepřátele lidu a lékaři se báli.

Na žádost nizozemského a německého velvyslance bylo Leyle a Arifovi umožněno vycestovat do Evropy. Jejich léčbu zajistila berlínská klinika Charité, kde Christian Witt pracoval. Azyl dostali v Nizozemsku, kde již žila jejich dcera.

Leyla zaregistrovala Institut pro mír a demokracii v Nizozemsku a pokračuje v jeho činnosti. Na webových stránkách jsou k dispozici právní analýzy procesů s politickými vězni, důkazy o porušování ázerbájdžánského a mezinárodního práva, seznamy soudců, kteří vydávají nezákonná rozhodnutí, a policistů, kteří používají mučení. Všechny materiály jsou k dispozici v ruštině a angličtině. «Hlavní je zákon, hlavní jsou lidé,» věří Leyla Yunus.

Podle Leyly jsou nyní v Ázerbájdžánu téměř všichni obránci lidských práv buď zlikvidováni, nebo se bojí mluvit nahlas. Jejich instituce je tak jediná, která zveřejňuje a šíří seznamy politických vězňů a předkládá je Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy.

Evropa neslyší na problémy v Ázerbájdžánu

Leylu překvapuje postoj Evropy: «Evropané pořádají semináře pro ázerbájdžánské soudce, ve Francii atd., aby je něco naučili. Pánové, zvete k sobě na dovolenou zločince! To jsou ti soudci, kteří soudili například nás. To je hrozné! Proč je k sobě zvete? Měli byste je spíš zapsat na Magnitského seznam.»

V Praze na konferenci Forum 2000 Leyla vysvětlila: «Diktatura v Ázerbájdžánu sílí. Ilham Alijev není jen diktátor, je to bestie. Nyní u nás nemáme žádnou svobodu slova, žádná nezávislá média, žádnou svobodu myšlení – nic. Jen zatýkání a mučení. Teď tam mučí tak brutálně, že v roce 2017 zemřelo na následky mučení několik desítek vězňů. Bez ustání se mučí, zabíjí a udělují obrovské tresty. Situace v téhle zemi je hrozná.»

Na rozdíl od těch postsovětských zemí, které si vybírají orientaci mezi Evropou a Ruskem, má Ázerbájdžán podle Leyly třetí cestu – islám. «V sovětských dobách to nikoho nezajímalo, teď je to ovšem velmi aktuální. Během války odcházeli šíitští Ázerbájdžánci bojovat do Sýrie. Zajímá to někoho? Absolutně nikoho.»

Leyla se setkala se zástupci ázerbájdžánského proislámského hnutí. Řekli jí: «Ty, sestro, tomu nerozumíš, jsi orientovaná na Západ, ale my nejsme pro Evropu nikdo, my jsme pro ně tráva. My musíme myslet sami za sebe a budovat si vlastní život.» Leyla se nyní domnívá, že mají pravdu: «Západ nevnímá ázerbájdžánské občany jako lidské bytosti. Západ podporuje diktátora. My jsme pro ně nikdo. A proto oni říkají: „Vybudujeme si svůj vlastní svět.“ Zítra už může být pozdě, může dojít ke strašlivé islámské revoluci.»

Nyní, v době, kdy jsou na Rusko uvaleny sankce, hraje situace do karet Alijevovi, domnívá se Lejla: «Ilham Alijev má ropu a plyn. A pokud jsou ruská ropa a plyn pod sankcemi, je Ilham ve vatě. Jezdí do Štrasburku, Bruselu, Paříže atd. Na tohoto strašného diktátora, který má na svědomí politické represe a vraždy, nejsou uvaleny žádné sankce. Ilham Alijev není jen diktátor, chce vládnout jako arabský šejk a Evropa ho uznává za demokrata.»

Evropané se dají koupit, Alijevova «kaviárová diplomacie» funguje

Leyla Yunus vzpomíná, jak na podzim 2011 přijeli do Baku poslanci Parlamentního shromáždění Rady Evropy – Debono Grech z Malty a Španěl Pedro Agramunt. Na tiskové konferenci prohlásili, že v Ázerbájdžánu nejsou žádné problémy s demokracií. Leyla jim pak do mikrofonu položila otázku: «Kolik vám Alijev zaplatil? Za kolik prodáváte?» Reakce byla bouřlivá, rozhořčená.

V roce 2014 se Leyla obrátila na Patricka Hickeyho, předsedu a organizátora prvních Evropských her (evropská obdoba olympijských her). Vyslovila se proti pořádání Evropských her v Ázerbájdžánu, protože to bylo v rozporu s principy olympijských her. Její výzva zůstala nevyslyšena.

A v roce 2017 vyšetřování «kaviárové diplomacie» (státní politika Ázerbájdžánu, která spočívá v lobbování za své zájmy prostřednictvím přímého nebo skrytého uplácení zahraničních politiků a zaměstnanců mezinárodních organizací) odhalilo korupci europoslanců Grecha a Agramunta a předsedy Evropských her Heita. Leyla při vyšetřování vypovídala.

«Myslíte, že teď si je nekupuje? Pořád kupuje, a proto si může dělat, co chce. A to jsem říkala celou dobu. A v důsledku toho jsem v roce 2014 skončila ve vězení.»

Stesk po domově

«Nizozemsko je velmi krásná, zelená a čistá země, moc se mi líbí. Já chci ale být doma, v Baku. Velmi se mi stýská po domově. Nemohu zajít na hrob své matky. A nemoci umřít doma je velmi frustrující.»

-----------------------------------------------------------------------

Лейла Юнус Ислам кызы — азербайджанский историк, правозащитница, основатель Института мира и демократии.

Светловолосая Лейла с выразительными восточными глазами, неторопливой задумчивой речью, обращенной будто вглубь себя, должна была стать артисткой. Воспитывалась она в богемной семье деда Теймура Гусейнова, директора киностудии «Азербайджанфильм», его дом был полон творческих друзей: русских, армян, грузин.

Однако со школьного детства Лейла знала историю семьи без прикрас. После Октябрьского переворота имущество купца Гусейнова — отца деда — было национализировано, в 1930-х годах старшие братья деда вместе с женами были репрессированы и расстреляны как враги народа.

Волей судьбы Лейла стала историком, а когда училась в аспирантуре в Москве — диссиденткой. Она примкнула к подпольному движению «Национальные меньшинства против большевицкого режима», встречи проходили в небольших селеньях в Эстонии и Беларуси. Там Лейла узнавала о судьбах политзаключенных в СССР, и там у нее сформировалось понимание несправедливости социалистической системы по отношению к человеку.

Ей повезло в ранней молодости встретить свою любовь и единомышленника Арифа Юнуса. Лейла вместе с мужем публиковалась в самиздате, радовалась Горбачевской перестройке и долгожданной свободе слова. Лейла стала одним из основателей Нового фронта Азербайджана. Вместе с Арифом они пережили шок «Черного января» — вторжения войск СССР в Азербайджан 20 января 1990 года. С приходом к власти в самостоятельном Азербайджане сотрудника КГБ СССР Гейдара Алиева и особенно его сына Ильхама Алиева произошло полное крушение их надежд на демократию.

В 1993 году начались репрессии против критиков власти, и Лейла полностью ушла в правозащитную деятельность. В 1995 году она основала Институт мира и демократии и боролась с авторитарным режимом, установившимся в Азербайджане.

В 2011 году небольшое одноэтажное здание Института мира и демократии в бакинском дворике было снесено бульдозерами — ночью, без предупреждения. В пыли обломков погибли архивы, свидетельства, фотографии.

В 2014 году Лейла была арестована по обвинению в шпионаже в пользу Армении и приговорена к восьми с половиной годам тюрьмы — уже по другому обвинению в экономических преступлениях. Через несколько дней был арестован Ариф, его приговорили к семи годам тюрьмы. Под давлением мирового сообщества в конце 2015 года суд изменил меру пресечения в отношении Лейлы Юнус на пять лет условного заключения. То же решение было вынесено в отношении Арифа.

Через четыре месяца под давлением они покинули Азербайджан. Они получили политическое убежище в Нидерландах. Там уже жила их дочь Динара, спасающаяся от преследований во время их тюремного заключения.

В Нидерландах они написали книгу «Из советского лагеря в азербайджанскую тюрьму». Книга вышла в Польше на русском языке, и на английском в Бельгии при поддержке фонда European Endowment For Democracy.

В Европе Лейла продолжает борьбу за освобождение политзаключенных Азербайджана. Она держит постоянную связь с родственниками арестованных, ведет сайт, выступает на конференциях — рассказывает об арестах инакомыслящих и пытках в азербайджанских тюрьмах. Ее одинокий голос не услышан. Мировое сообщество не признает Ильхама Алиева диктатором, громкие дела о взятках Алиева европейским политикам выходят на свет, а люди по-прежнему остаются в тюрьмах. Лейла понимает, что мировое сообщество спасло ей и Арифу жизнь, но в тюрьме остаются простые люди, имен которых Европа не знает.

С дедушкой на киностудии

Лейла Юнус (ур. Гусейнова) родилась 21 декабря 1955 года в г. Баку, Азербайджанская ССР. Мама, Хорхе Теймур гызы Гусейнова, была постоянно занята работой в школе — преподавала английский язык, потом стала директором вечерней школы, и Лейла воспринимала ее как старшую сестру. Своего отца она не видела — родители развелись вскоре после ее рождения. Главой семьи был дедушка Теймур Алиевич Гусейнов (1895). Он был одним из основателей азербайджанского кинематографа, сначала актером, потом руководителем киностудии, директором таких известных фильмов, как «На дальних берегах», «Телефонистка», «Аршин Мал-Алан». Лучшие воспоминания детства Лейлы связаны с тем, что дедушка брал ее на киностудию. И дома у них собирались люди культуры.

Учась в школе, Лейла уже знала, что ее семья пострадала от советской власти. «Отец моего деда был богатым купцом, у него было четыре сына и дочь, и, когда пришли большевики, старших братьев и их жен расстреляли. От этих двух семей остались две маленькие дочки. Этих дочек взяли к себе в семьи дедушка и его сестра. Потом пришел 1937 год. Арестовали младшего брата, он умер в лагере. У бабушки (Софьи Гюрза Мурзы Юзбашевой) мама была немка. Это большая немецкая колония, которая была в Азербайджане. И когда началась Вторая мировая война, многие из них подверглись высылке — это тоже осталось в памяти семьи».

Дед Лейлы единственный из семьи уцелел, и это благодаря другу-грузину. «Его младший брат под пытками сознался, что они шпионы Ирана, и дедушку должны были арестовать. Его друг упредил КГБ и арестовал его по экономической статье — так дедушка избежал участи „Списка Багирова“». Теймур Гусейнов отсидел три года и в начале войны вышел.

Дедушка Теймур близко дружил с москвичами, оператором Григорием Лембергом и режиссером армянского происхождения Амо Ивановичем Бекназаряном. Амо Бекназарян, не имея внуков, опекал Лейлу и присылал из Москвы в Баку дефицитные бытовые вещи: холодильник, телевизор. Позже, когда Лейла училась в Москве в аспирантуре, она жила у Амо Ивановича в доме на Пушкинской площади. А потом, до вынужденного отъезда в эмиграцию, ухаживала за его могилой.

Лейла училась в русской школе № 189 недалеко от дома и всегда была отличницей. Жили они с мамой в коммунальной квартире на ул. Низами 53. Это был старый бакинский дворик, где рядом обитали азербайджанцы, русские, армяне, евреи, татары. «Все жили вместе. Даже дверь не запирали на ночь».

Вербовали в диссиденты в библиотеке им. Ленина

В 1978 году Лейла окончила истфак Бакинского университета и поступила в аспирантуру в Москве. В библиотеке к ней подошли молодые люди и попросили подписать «Обращение о возвращении крымских татар на родину». Они были из подпольного движения «Национальные меньшинства против большевиков». Лейла подписала «Обращение» и стала участником движения. Она говорит: «Моими учителями стали украинцы, эстонцы, латыши — люди, которые отсидели в лагерях 20–-25 лет. Мы встречались подпольно, например, в Эстонии — хутор, домик в лесу».

Люди были самые разные. Лейла вспоминает пожилую эстонку, которая помогала на кухне. Всю семью этой женщины депортировали в Сибирь после присоединения Эстонии к СССР. После смерти родителей она вернулась на родину и решила бороться с режимом. Она осталась неграмотной, но готова была помогать, чем может.

Лейла показывает в своей книге фотографию с эстонцем Мартом Никлусом и говорит о том, что их объединяет. В 1980 году профессор Никлус выступил против проведения Олимпийских игр в СССР, за это его приговорили к 10 годам лагерей. В 2014 году Лейла выступила против проведения Европейских игр в Азербайджане в 2015 году и тоже поплатилась свободой. Только он был политзаключенным СССР, а она политзаключенным «демократического» Азербайджана.

На вопрос, почему тогда в библиотеке им. Ленина она подписала Обращение, Лейла говорит: «Моя семья перенесла почти то же самое. Справедливости хотелось. Люди страдают. У людей отнимают близких. Надо бороться против этого — вот и все».

Диссертация в СССР: XVIII век под цензурой

Тема диссертации Лейлы в аспирантуре была «Англо-русское соперничество в Каспийском море в XVIII веке». Основные документы она черпала в Российском архиве внешней политики.

Вспоминает, что делала выписки (утомительная работа — рукописи на старославянском языке) в тетрадь, где все листы были пронумерованы. Тетради оставлялись на проверку, а когда их вернули, она обнаружила, что около трети страниц было вырвано. Цензор посчитал, что эти факты надо скрыть от общества. Лейла говорит: «Это XVIII век. Для меня это был большим уроком».

Как познакомились с Арифом

Лейла и Ариф учились на одном факультете, но познакомились в 1978 году дома у своей учительницы Майи Мамедовой. Майя сказала, что Ариф — хорошая партия для Лейлы, и Лейла с ней согласилась. «Ариф проводил меня домой. Через несколько дней мы поженились. Мы вместе уже 44 года».

Справедливости не было, но мы боролись все вместе

Говорим о том, что в истории все повторяется. Лейла отмечает существенную разницу: «В СССР мы не были одиноки, мы тогда были все вместе».

Лейла вспоминает, как помогала украинцам. В 1989 году она была делегатом на первом съезде «Народного движения Украины». «Мы шли на митинг, и навстречу нам вышли советские войска. Коллега испугался, что я маленькая и меня затопчут. Он поднял меня на руки и начал передавать назад. Толпа меня поднимала и передавала дальше. Люди втянули меня на балкон второго этажа. Была большая солидарность. Мы были все вместе. Они меня очень многому научили».

Уже в 1989 году Лейла вместе с российской правозащитницей Светланой Ганнушкиной провели в Баку первые встречи армян и азербайджанцев. В том же году Лейла организовала в Баку митинг в память жертв сумгаитских погромов.

Вера в Народный фронт Азербайджана (НФА) и разочарование

Лейла — одна из создателей партии НФА, единственная женщина в правлении из 15 человек. Инициативный центр в 1988 году собирался на квартирах, часто у Лейлы и Арифа на ул. Низами 53 — в ее бакинском дворике. Теперь в квартире ее детства росла дочь Динара, девочка любила собрания, потому что взрослые приносили ей сладости. В старой квартире ничего не менялось, и даже посуда была начала XX века.

Лейла возлагала огромные надежды в Народный фронт: «Я думала, что уйдет Советский Союз и мы будем жить свободно и независимо. Когда Советский Союз распался, мы все были просто в восторге, мы думали: вот независимость, вот демократия. Только тогда я стала понимать, что КГБ — это спрут. И генерал КГБ Гейдар Алиев, который работал в Москве, потом был переведен в Азербайджан, имеет огромную сеть».

Лейла вспоминает, как люди Алиева проникли в Народный фронт, как его ставленник от радикалов Абульфас Эльбичей возглавил НФА. Она говорит: «Конечно, я их распознала. На заседании Народного фронта в актовом зале Академии наук Азербайджана я поняла, что они захватывают власть. Я пошла на трибуну». Ей хотели помешать выступать, но вокруг трибуны встали мужчины — выходцы из бакинских сел.

Лейла и Ариф с другими либеральными деятелями покинули ряды НФА.

Погромы армян и азербайджанцев

«И те, и другие вдруг озверели, — говорит Лейла, — но это только тогда мне казалось, что вдруг». Сейчас она убеждена, что погромы поддержал Гейдар Алиев и по его же согласию произошел «Черный январь».

Когда в начале 1990 года начались армянские погромы в Баку, Ариф увез свою маму-армянку в Краснодарский край к родственникам. Лейла в это время находилась в Украине на съезде. Дома оставалась ее мама Хорхе с четырехлетней Динарой. От соседей она узнала, что происходило: «Когда погромщики влезли в наш бакинский дворик, мама взяла дедушкино ружье, выставила его в окно, в ногах у нее сидела маленькая внучка. Предупредила, что еще шаг, и она открывает огонь». Мама с оружием в руках спасла армян в своем дворе.

Горбачев и Черный январь 1990

В 2022 году умер Михаил Горбачев. Вспоминая его, Лейла говорит: «Первое, что пришло на ум — это момент ненависти к Горбачеву, поскольку он допустил 20 января 1990 года».

Лейла описывает свои переживания: «Вы знаете, какая кровь была. Я была дома, и они стреляли так, что у нас окна наверху были пробиты пулями, я прятала маму и дочку под диван. Нам звонило много иностранных корреспондентов — надо было давать информацию. Муж выбегал, чтобы все видеть своими глазами. Потом к нам пришел сотрудник КГБ, сказал, что надо поговорить. Я его пригласила в комнату. И как раз в дверь позвонило несколько иностранных журналистов из Англии и Германии. Он сбежал».

Институт мира и демократии

В 1994 году Лейла ушла в правозащитное движение и создала Институт мира и демократии. Сегодня это единственная организация в Азербайджане, которая имеет полные списки всех политзаключенных.

В 2001 году Азербайджан стал государством-членом Совета Европы. Лейла тогда предъявила Совету Европы список 714 политзаключенных. Проверка подтвердила, что это действительно были узники совести. Совет Европы никак не отреагировал. Список Лейлы не возымел действия.

В августе 2011 года произошло событие, которое показало отношение правящей власти к деятельности Института мира и демократии. Воспользовавшись тем, что Лейла и Ариф были за пределами страны, к зданию Института ночью подогнали бульдозеры. «Это был наш собственный дом. Вместе со всем — архивом, с библиотекой — здание снесли. И мы ничего не смогли восстановить».

Арест, суд, камера

В апреле 2014 года Лейлу и Арифа задержали в аэропорту — они летели на конференцию. Дома у них произвели обыск, отняли паспорта.

В начале августа 2014 года, когда Лейла выходила из дома, ее схватили за руки, засунули в машину, увезли. Через несколько дней арестовали Арифа. Им предъявили обвинение в шпионаже в пользу Армении.

Лейла вспоминает СИЗО в пригороде Баку Кюрдаханы: «В камере шесть человек. Первые дни было неплохо. Одна девочка попросила позаниматься с ней английским. Но это продлилось недолго. В камеру прислали уголовницу, чтобы она меня била. Остальным запретили общаться со мной. А что делать в этой ситуации? Не дай бог окажешь сопротивление — тебя просто убьют». Самым страшным для нее было отсутствие каких-либо сведений о муже.

Арифа она увидела во время суда. Он упал в обморок, ему сделали укол, и он спал на руках у Лейлы. Тюремный врач сидел с ними рядом в «аквариуме». Им вынесли приговор в хищении средств и дали тюремные сроки 8, 5 и 7 лет. Единственное, что она сказала на суде: «Вы не независимые судьи, вы слуги диктатора».

Лейла в камере начала писать автобиографическую книгу. Писала в две тетради, одну при обыске находили и отбирали, другая оставалась. Эту тетрадь ей потом удалось вынести из тюрьмы.

Адвокат Лейлы Алаиф Гасан после свидания с ней в тюрьме придал огласке в прессе все детали ее тюремного содержания. Гасана отстранили от дела, уволили из коллегии адвокатов.

Новый адвокат Эльчим Ганбаров был ей известен. «Я знала, что он агент. Говорю, давайте попьем чаю. Думаю: пока буду пить чай — я подумаю. Сказать агенту „нет“ — останусь опять одна, а если скажу „да“, он будет доносить о каждом моем слове, но будет мои письма передавать Динаре и мне присылать. Я сказала „да“».

Действительно, Ганбаров передавал Лейле письма Динары, из них она знала, что дочь выступает в их защиту в Брюсселе и Страсбурге.

Отказ от Сахаровской премии в обмен на допуск врачей

В 2014 году, когда Лейла находилась в тюрьме, Европейский парламент выдвинул ее на Сахаровскую премию «За свободу мысли». Дочь ожидала, что премия даст огласку делу Лейлы и это поможет освобождению. Динара выступала об этом с докладом в конгрессе США и Европарламенте.

На деле состоялся торг между представителями Алиева и депутатом Европарламента Эльмаром Броком. За отказ от премии было обещано допустить к Лейле независимого врача.

Этим врачом стал немецкий доктор Кристиан Витт из клиники Шарите, Берлин. Опыт жизни Витта в ГДР помог ему увидеть положение вещей и написать правдивое заключение. Он приезжал и осматривал Лейлу не раз — при комиссии из врачей тюремной больницы и в аппарате президента подписывал совместный протокол о состоянии ее здоровья. Эти протоколы он потом использовал для освобождения Лейлы.

Доктор Витт добился для Лейлы и Арифа замены на условный срок по состоянию здоровья.

Тяжелый выбор между родиной и свободой

Когда Лейла и Ариф вышли из тюрьмы, их ждали неожиданные проблемы — доктора отказывали им в приеме: по телевизору их показывали как врагов народа — врачи боялись.

По требованию послов Голландии и Германии Лейлу и Арифа выпустили в Европу. Лечение им предоставила немецкая клиника Шарите, в которой работал Кристиан Витт. А убежище они получили в Нидерландах, где уже жила дочь.

Лейла зарегистрировала Институт мира и демократии в Нидерландах и продолжает его деятельность. На сайте можно увидеть юридический анализ судов над политзаключенными, доказательства нарушений законодательства Азербайджана и международного права, а также списки судей, которые выносят незаконные решения, и сотрудников правоохранительных органов, которые применяют пытки. Все материалы выставлены на русском и английском языках. Лейла считает: «Главное — это закон, главное — это люди».

Лейла говорит, что сейчас практически все правозащитники в Азербайджане или уничтожены, или боятся говорить. Их институт остался единственным, который публикует и распространяет списки политзаключенных и предъявляет их парламентской ассамблее Европы.

Европа не слышит, какие проблемы в Азербайджане

Лейлу удивляет поведение Европы: «Европейцы организуют семинары для азербайджанских судей — во Франции и т. д., чтобы их чему-то научить. Господа, вы делаете каникулы для преступников. Это те судьи, которые нас, например, судили. Ужас. Зачем вы им делаете каникулы? Вы их должны включить в список Магнитского».

В Праге, на Форуме 2000, Лейла объясняла: «Диктатура в Азербайджане становится все сильнее. Ильхам Алиев не просто диктатор, он озверел. Сейчас ни свободы слова, ни независимых СМИ, ни свободы мыслей — ничего. И аресты, и пытки. Сейчас стали так зверски пытать, что в 2017 году несколько десятков заключенных умерло от пыток. И сейчас все время пытают, убивают и дают огромные сроки. Страшная ситуация в этой стране».

В отличие от постсоветских стран, которые выбирают ориентацию между Европой и Россией, у Азербайджана, по мнению Лейлы, есть третий путь — ислам. «Если в советское время всем было до лампочки, сейчас это очень остро. Во время войны азербайджанцы-шииты уехали в Сирию воевать. Кого-нибудь это интересует? Абсолютно никого».

Лейла встречалась с представителями движения Азербайджана в пользу ислама. Ей говорили: «Ты, сестра, не понимаешь, ты западно-ориентирована, а мы для Европы никто, мы для них трава. И мы должны думать о себе сами и строить свою жизнь». Сейчас Лейла считает, что они правы: «Запад не рассматривает граждан Азербайджана как людей. Запад поддерживает диктатора. Мы для них никто. И поэтому они говорят: мы построим свой мир. Завтра может быть поздно, может быть страшная исламская революция».

Сейчас, во время, когда РФ под санкциями, ситуация складывается в пользу Алиева, убеждена Лейла: «У Ильхама Алиева есть нефть и газ. И если нефть и газ России под санкциями, то Ильхам в шоколаде. Он ездит в Страсбург, Брюссель, Париж и т. д., и нет никаких санкций против этого страшного диктатора, у которого постоянно политические репрессии и убийства. Ильхам Алиев не просто диктатор, он хочет царствовать, как арабский шейх, а Европа признала его демократом».

Европейцы покупаются: «икорная дипломатия» Алиева работает

Лейла вспоминает, что осенью 2011 года в Баку приезжали депутаты парламентской ассамблеи совета Европы — Дебоно Грех с Мальты и испанец Педро Аграмут. На пресс-конференции они говорили, что в Азербайджане нет проблем с демократией. Лейла им тогда задала вопрос в микрофон: «Сколько вам заплатил Алиев? За сколько вы продаетесь?» Реакция была бурная — возмущались.

В 2014 году Лейла обратилась к Патрику Хики, председателю первой Европиады. Она выступила против проведения Европейских игр в Азербайджане, поскольку это противоречит правилам олимпийских игр. Ее обращение осталось без внимания.

А в 2017 году в рамках расследования «Икорной дипломатии» (государственная политика Азербайджана по лоббированию своих интересов с помощью прямого или скрытого подкупа иностранных политиков и сотрудников международных организаций — ред.) произошло разоблачение коррупции депутатов Европарламента Греха и Аграмут а, а также председателя Европейских игр Хики. Лейла давала свидетельские показания при расследовании.

«А что вы думаете, сейчас он не покупает? Он всегда покупает и делает поэтому, что хочет. И я это все время говорила. И, как результат, в 2014 году оказалась в тюрьме».

Я очень тоскую

«Очень красивая, зеленая, чистая страна Нидерланды, она мне очень нравится. Но я хочу быть дома, в Баку. Я очень тоскую. Не могу пойти к маме на кладбище. Очень обидно умереть не дома».

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a svědomí národů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť a svědomí národů (Marina Dobuševa)