Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sir Nicholas Winton MBE (* 1909  †︎ 2015)

If you want to do charity, you have to be very tough

  • born 19 May 1909 in London

  • studied at Stowe school, left before final exams

  • worked in a number of investment banks in London, Hamburg, Berlin and Paris

  • became acquainted with the work of the British Committee for Refugees through Martin Blake

  • participated in the organisation of a number of child transports from Czechoslovakia and later the Protectorate

  • served in the Red Cross ambulance unit and as a Royal Air Force flight instructor

  • after the World War II worked for the International Refugee Organisation and the United Nations

  • received numerous awards and honours, including the Order of the White Lion, the Order of Tomáš Garrigue Masaryk and The Most Excellent Order of the British Empire

  • was knighted in 2004

  • died on 1 July 2015

Sir Nicholas George Wertheim – Winton MBE se narodil 19. května 1909 v Londýně, hlavním městě Britského impéria, jako druhé ze tří dětí Rudolpha Wertheima, bankéře a importéra broušeného skla z Čech, jehož rodiče přesídlili do Británie z Německa v šedesátých letech 19. století. Z Německa do země přicestovala i jeho manželka Barbara, ovšem pouhé dva roky před narozením sira Nicholase. Oba jeho rodiče pocházeli z židovských rodin, o náboženské záležitosti se však nezajímali a dali Sira Nicholase pokřtít – zřejmě i spolu s jeho sourozenci –, aby usnadnili jeho asimilaci do britské společnosti. V roce 1938 pak rodina přijala jméno Winton, pravděpodobně v souvislosti s protiněmeckými náladami sdílenými částí tehdejší britské veřejnosti a také na protest proti politickému směřování nacistického Německa.

Sir Nicholas vyrůstal v západním Hampsteadu na severu Londýna „v celkem pohodlném domě o dvaceti pokojích s vlastní kulečníkovou hernou“. Prázdniny a svátky trávil převážně s rodinou své matky v Norimberku, kde až do uchopení moci nacisty pobývala jak jeho babička, tak i řada strýců a tet, kteří později nalezli dočasný azyl právě v londýnském sídle Wintonů. Na své dětství tak sir Nicholas vzpomíná bez výjimky v dobrém, konstatuje však, že s tak výrazným časovým odstupem si člověk svými vzpomínkami nemůže být v žádném případě jistý.

Během svého pobytu v internátní škole ve Stowe vynikal v šermu a matematice, zařízení však opustil ještě před závěrečnými zkouškami, jejichž úspěšné absolvování by mu umožnilo přihlásit se na univerzitu. Dále se tak vzdělával ve škole večerní a zároveň se zaučoval v investiční bance S. Japhet v londýnském City. A protože se jeho otec domníval, že i Nicholas „by se měl věnovat bankovnictví a nějaké to cestování mu jen prospěje“, pracoval v následujících letech pro Behrens Bank v Hamburku, Wassermann Bank v Berlíně a konečně i pro Banque Nationale de Crédit v Paříži. Jeho cestu do Ameriky, během níž se měl seznámit s fungováním tamějších bankovních ústavů, však překazil krach na newyorské burze.

V zahraničí však ovládl němčinu a francouzštinu a navázal celou řadu známostí nejen v bankovním sektoru. Ve volném čase pak plachtil s vlastní jachtou na jezeře Wannsee a navštěvoval šermířské kluby v Hamburku a Berlíně. Německo v šermu dokonce i reprezentoval během velkého turnaje proti Dánsku. Sir Nicholas si na práci ve finančnictví „dokázal zvyknout a přizpůsobit se jí,“ takže mu „nakonec vlastně vcelku vyhovovala“. Po návratu do Británie tak působil v bankovních domech jako Anglo-Czech Bank, Ullmann & Co., Vandervelts nebo Crews & Co. a od roku 1937 byl i stálým členem londýnské akciové burzy.

Myslím si, že v demokracii si jedinec vždy připadá celkem bezmocný

Přestože o veřejný život se zajímal odjakživa, tedy především o veřejný život v Británii, a spolu s Martinem Blakem, učitelem na Westminster School v Londýně, s nímž ho spojoval zájem o „rozumnou levicovou politiku“, navštěvoval i všelijaké debatní kroužky a salony, ještě tři roky před vítězstvím nacistů během svého pobytu proměnu politického klimatu na kontinentě téměř nevnímal. Změna nastala až po roce 1933, kdy se „Hitler stal faktorem na evropské scéně“ a politikou nacistů byl osobně zasažen i Sir Nicholas, byť zpočátku jen v podobě příbuzných, kteří na útěku z Německa obvykle trávili nějaký čas v domě Wintonů, než se „rozešli do světa“.

Sir Nicholas byl v té době přesvědčeným pacifistou a spolu s Blakem navštěvoval mimo jiné i setkání Peace Pledge Union, což prý dobře ilustrovalo „celkem složité poměry“ na tehdejší britské politické scéně, kde se obavy z Hitlerova Německa často snoubily právě s pacifismem, což kulminovalo v postoji Chamberlaina a lidí v jeho okolí, kteří byli v tomto ohledu rovněž „značně schizofrenní“ a „vlastně nevěděli, co si počít“. Tedy jak zastavit vzestup nacistů, aniž by byl ohrožen mír. Podobná nálada však prý v té době vládla téměř po celé Evropě a nástup protinacistické levice zároveň posouval část společnosti doprava, takže celá řada Britů se obávala spíše vlivu Sovětského svazu: konflikt s Německem si nepřáli a domnívali se, že „britští politici jsou natolik schopní, že dokáží zařídit, aby Němci bojovali raději s Rusy“.

Ztělesněním nejradikálnějšího proudu tehdejší britské pravicové politiky byl pak Wintonův kolega z šermířského klubu, zakladatel Britské unie fašistů Sir Oswald Mosley, „jako soupeř v šermu vcelku neškodný, který však načas získal poměrně slušný vliv na britské politické scéně“. Na rozdíl od Sira Nicholase, který se v roce 1938 kvalifikoval do olympijské reprezentace Spojeného království, olympijských her v roce 1940 se však z pochopitelných důvodů nakonec nezúčastnil.

Nepotřebujete žádné nadání ani zvláštní schopnosti

Jeho náhled na Hitlera a appeasement „vykrystalizoval během cesty do Prahy“ v roce 1938. Martin Blake se totiž díky své známé, akademičce a aktivistce Doreen Warriner, zapojil do činnosti British Committee for Refugees from Czechoslovakia. Tato organizace – jejímž vedením byla Warriner pověřena, když po Mnichovské dohodě v září 1938 s pomocí spřáteleného poslance za Labour Party a také poslance za Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou v ČSR sestavila první seznamy ohrožených, politicky exponovaných uprchlíků – si vzala za úkol pomáhat běžencům z okupovaného pohraničí, stejně jako lidem, kteří už předtím emigrovali z Německa a Rakouska. Situace uprchlíků se teď v nových poměrech ještě zhoršila a v listopadu 1938 se jejich řady rozrostly po událostech Křišťálové noci neboli říšského pogromu.

Namísto plánovaného společného výletu do Alp, který spolu podnikali každoročně již řadu let, tak Martin Blake vyzval Sira Nicholase, aby se k němu v Československu připojil a případně napomohl zdaru celé akce. V prosinci 1938 se proto Sir Nicholas setkal s Blakem v hotelu Šroubek – dnešním hotelu Evropa – v Praze a seznámil se s činností British Committee for Refugees a také se situací uprchlíků v Československu – Němců, Židů, komunistů a sociálních demokratů, spisovatelů a umělců, lidí politicky aktivních, figurujících na „Hitlerově černé listině“ a bezprostředně tak ohrožených expanzí nacistického Německa –, které si Komise dala za cíl dostat ze země. A přestože mnozí z nich ještě žili u přátel nebo u příbuzných, celá řada především nově příchozích se ocitla v provizorních sběrných táborech.

Když se pak Sir Nicholas vydával ve společnosti poslankyně Dolní sněmovny a aktivistky za ženská práva Eleanor Rathbone a vlivné unitářské reverendky Emmy Rosalind Lee po zasněžených silnicích do táborů v okolí Prahy, do „míst vcelku hnusných, rozhodně nevhodných k trvalému obývání“, kde se lidé ukrývali před mrazem často jen v přeplněných, prefabrikovaných boudách z vlnitého plechu, mohl si „konečně udělat představu o tom, co se na kontinentě skutečně děje“. Když se o situaci v zemi pokoušel informovat své přátele v Británii, většinou mu „nevěřili, nebo věřit nechtěli“, ani nesdíleli jeho přesvědčení, že „Němci už se dali na pochod“. Ani jeho zaměstnavatelé nedokázali pochopit, proč se zabývá obskurnostmi kdesi v bezvýznamném Československu, „když může stejně dobře vydělávat peníze na burze“, a odmítli mu prodloužit jen asi třítýdenní dovolenou. 

Asi 92 procent tvořili Židé, zbytek pak děti lidí na černé listině a děti komunistů

Sir Nicholas se pravidelně scházel s Doreen Warriner v kavárně hotelu Alcron, podle všeho ve společnosti německých agentů, kterých „byla Praha plná“, téměř každý rozhovor tak Warriner zahajovala hlasitým prohlášením k poblíž usazeným mužům, snažícím se působit pokud možno nenápadně: ‚Dokud tenhle pán neodejde, bavme se raději o počasí.‘ Během jednoho z rozhovorů pak Warriner zmínila i „děti, které je potřeba dostat ze země“, kterým ale Komise nemůže pomoci, protože se přednostně zabývá případy politických uprchlíků v bezprostředním ohrožení života. Poté Siru Nicholasovi navrhla, aby se v této záležitosti pokusil něco podniknout.

Po setkání s Trevorem Chadwickem, britským učitelem, který se po předchozí zkušenosti s dětskými uprchlíky z Československa rozhodl vrátit do země a věnovat se plně jejich záchraně, tak vznikla v jednom z pražských hotelů nevelká, původně neoficiální dětská sekce British Committee for Refugees, jejímž šéfem se stal právě Chadwick, zatímco sir Nicholas se měl v Británii pokusit využít svých kontaktů a vyřídit celou záležitost s úřady. Ještě během pobytu v Praze ale pomáhal sestavovat jednotný seznam dětí, což obnášelo i nátlak na celou řadu organizací a jednotlivců, a zároveň musel odolávat i pokusům zoufalých rodičů, kteří se o iniciativě záhy dozvěděli a pokoušeli si ho naklonit například bednami plzeňského piva.

Prostě jsem odešel z kanceláře a šel domů dělat zas jinou práci

V Británii se pak dozvěděl o opatření britské Dolní sněmovny, schváleném po událostech Křišťálové noci a umožňujícím vstup do země osobám mladším 17 let, pokud jim bude zajištěno ubytování a za každého z nich bude složena kauce ve výši 50 liber na pokrytí repatriace, což v té době představovalo poměrně značnou částku (a poplatek pro dospělé byl ještě podstatně vyšší). Na základě tohoto opatření Velká Británie v následujících měsících přijala tisíce převážně židovských dětí z Německa, Rakouska, Československa, Polska a Svobodného Města Gdaňsk. Prostřednictvím Home Office – Ministerstva vnitra – pak Sir Nicholas zjistil, že pokud tyto podmínky splní, „může si přivézt dětí, kolik bude chtít“ a v jeho iniciativě mu nebude bráněno. Neúspěchem však skončily pokusy o dohodu s vládou Spojených států ohledně případného přijetí uprchlíků z Československa.

Sir Nicholas tak ze své pracovny v Hampsteadu zajišťoval komunikaci s českou sekcí organizace, čímž si vysloužil i pozornost britské policie, které se zdála být tak rozsáhlá korespondence s Prahou podezřelá, zřejmě zejména po ustanovení protektorátu. Stále pracoval na burze, ale ve volném čase se s pomocí své matky a několika dalších dobrovolníků věnoval téměř výhradně obstarávání financí, budování kontaktů a oslovování rodin ochotných ujmout se dětí z Československa. Prvních 100 liber získal od reverendky Lee a po čase si mohl dovolit zaplatit i obsáhlou fotoreportáž v magazínu Picture Post, kterou se celý projekt do jisté míry zapsal do povědomí britské veřejnosti. Další ručitele pak získával mimo jiné prostřednictvím Eleanor Rathbone a kvakerů i unitářů, pomohl také adresář British Committee, který se mu podařilo získat, takže mohl oslovovat příznivce Komise jakožto zástupce tehdy ještě oficiálně neexistující British Committee Children‘s Section. S kolegy na burze pak o svém počínání většinou nehovořil, téměř všichni totiž měli „úplně jiné politické názory“, takže „nemělo smysl s nimi diskutovat“. I tak se ale „našlo několik lidí“, s nimiž se dokázal sblížit, a ti mu pak ochotně přispěli i na provoz jeho kanceláře.

V Praze museli dělat spoustu věcí a dělali to velmi dobře

„Nikdy jsme neměli tolik ručitelů, kolik bychom si byli bývali přáli, ale šlo to celkem rychle. Když se nám podařilo sehnat ručitele pro dostatečný počet lidí, vyřídili jsme dokumenty a poslali je do Prahy. V Praze pak zajistili vlaky, doprovod a finanční záležitosti, zařídili to i s rodiči a vyřešili, jak dostat děti k vlaku,“ prohlašuje Sir Nicholas k přípravě evakuačních vlaků, známých jako Kindertransporty, které směřovaly přes Německo do přístavů v Holandsku, odkud se děti s doprovodem přeplavily do Británie a opět vlakem dorazily až na Liverpool Street station v Londýně. Především pak vyzdvihuje práci Chadwickovy pražské kanceláře, která se musela vypořádat jak s výběrem dětí a s jejich rodiči, tak i s druhorepublikovými a později i protektorátními úřady a i samotnými nacisty, zřejmě také s pomocí padělaných dokumentů, úplatků a vydírání. Mohlo se tak stát, že třeba jen dva dny před odjezdem transportu se Sir Nicholas od pražských kolegů dozvěděl, že „je potřeba obstarat dalších 1 000 liber, což byla značná částka (dnes by šlo asi o 70 tisíc liber)“, kterou musel obratem získat, protože „ta akce už prostě nešla zastavit“. Aktivity Sira Nicholase po zhruba pěti měsících zaznamenala i samotná British Committee for Refugees, jejímž jménem po celou dobu vystupoval. Tato organizace ale namísto postihu jeho funkci čestného sekretáře nakonec prostě zlegalizovala a dala mu k dispozici kancelář, čímž uznala i existenci své dětské sekce.

Lepší Židé konvertovaní než Židé mrtví

„Přestože téměř všechny děti, které jsme dostali do Británie, byly židovského původu, šlo nám především o to, sehnat rodiny, které se o ně dokáží postarat,“ uvádí pak Sir Nicholas, podle něhož celá záležitost spěchala natolik, že organizátorům nepřišlo podstatné, že by snad „Žid měl přijít k Židům a nežid k nežidům“. Tento názor ale nesdíleli zdaleka všichni, Sir Nicholas se tak musel vypořádat i se zástupci britské židovské obce, kterou prý pohoršovalo především působení The Barbican Mission to the Jews, organizace, která byla v prvních měsících roku 1939 ochotná přijmout téměř 100 dětí, údajně však především proto, aby „z dobrých židů nadělali dobré křesťany“.

Sir Nicholas zároveň připouští, že některým dětem se v novém prostředí nelíbilo, nedokázaly si zvyknout nebo nechápaly, proč se jich rodiče vzdali a v některých případech s nimi ručitelé nezacházeli dobře, takže čas od času bylo nutné hledat nové rodiny, v čemž vynikala především jeho matka. Celá řada z nich se ale naopak v nových podmínkách aklimatizovala nadmíru úspěšně.

Sir Nicholas také prohlašuje, že on sám se tehdy podobnými myšlenkami rozptylovat nemohl, protože žádný podnik nemůže být stoprocentně úspěšný, a pokud snad byli rodiče evakuovaných dětí ochotni poslat do neznáma děti třeba i tříleté, bylo zjevné, že situace je kritická a cokoliv je pro ně lepší, než kdyby zůstaly v Praze.

„Pokud se věnujete charitativní práci, musíte být velmi tvrdí. Když máte měkké srdce, je to téměř nemožné. Rozhodně jsem nečekal, že s každým dítětem, které přivezeme, bude dobře zacházeno. Opravdu to musíte chápat jako business, měli jsme svoje seznamy a podle těch jsme postupovali,“ prohlašuje pak Sir Nicholas ke svému působení na sklonku třicátých let a zmiňuje i jeden z největších transportů, který už ale v září 1939 odjet nestačil a z asi 250 dětí podle všeho nepřežilo konflikt na kontinentě ani jediné.

Celou záležitost jsem považoval za uzavřenou a ani na to nemyslel

Po vypuknutí druhé světové války se pro kindertransporty cesta z protektorátu uzavřela. Sir Nicholas zpočátku odmítal vojenskou službu a raději nastoupil k sanitní jednotce Červeného kříže, na kontinent se ale dostal až v době evakuace Dunkirku. Pak jakožto nadšený amatérský letec vstoupil do Royal Air Force, kvůli špatnému zraku ale neprošel armádními pilotními zkouškami a až do konce války působil jako instruktor nočního létání na trenažéru Link Trainer, jednom z prvních leteckých simulátorů. Po válce navázal na svou práci s uprchlíky a začal působit jako zástupce mezivládní Committee for Refugees v Londýně, která později přešla pod International Refugee Organization, Organizaci spojených národů se sídlem v Ženevě. Na základě pařížské dohody o válečných reparacích od okupačních armád přebíral „německou válečnou kořist“ – od šperků a uměleckých sbírek přes zlaté brýle až po zubní protézy –, kterou s pomocí expertů oceňoval, prodával a získané prostředky převáděl na účet Jewish Agency for Israel. V roce 1948 přesídlil do Paříže, kde při práci pro International Bank for Reconstruction and Development (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj) potkal i svou budoucí ženu Grete, s níž se po návratu do Británie usadil v Berkshire a zplodil tři děti. Působil ve finančních odděleních několika firem a po odchodu do důchodu v roce 1967 se věnoval převážně charitativní práci, ke které směřoval už od úmrtí jednoho ze svých synů a díky níž získal už roku 1983 The Most Excellent Order of the British Empire třídy Member. Úloha, kterou sehrál při přípravě dětských transportů, mu přinesla uznání až po téměř 50 letech. Roku 1988 zapůjčil Betty Maxwell svou korespondenci a dokumenty pro výstavu k výročí holocaustu. Tu jeho příběh zaujal natolik, že mu zařídila rozhovor pro Sunday Mirror, který nepříliš ochotně absolvoval. „Pak se to začalo sbírat jako lavina“ a celá záležitost vyvrcholila setkáním Sira Nicholase s řadou evakuovaných, nyní již dospělých dětí v televizní show Esther Rantzen That‘s Life!, po němž se stal nejprve národní a později i mezinárodní celebritou. Je nositelem řady cen a vyznamenání: roku 1998 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka, roku 2014 získal Řád Bílého Lva a v roce 2004 byl povýšen do rytířského stavu. O jeho životě a práci vznikly filmy, knihy a řada dalších vědeckých i publicistických materiálů. Sir Nicholas Winton zemřel 1. července roku 2015.

 

Pozn. redakce: Nahrávka není z licenčních důvodů výjimečně k dispozici.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Exchange of testimonies – United States Holocaust Memorial Museum Archive www.ushmm.org and Memory of Nations Archive www.memoryofnations.eu, Czech Republic

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Exchange of testimonies – United States Holocaust Memorial Museum Archive www.ushmm.org and Memory of Nations Archive www.memoryofnations.eu, Czech Republic (Štěpán Hlavsa)