Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Vyškovský (* 1929  †︎ 2019)

• born 13 July 1929 in Vienna into a Czech family

• remembers the Anschluss of Vienna

• 1942, forced to switch to a Czech school in Prague due to his descent; stayed at an uncle’s

• remembers the Prague Uprising and the departure of Schörner’s army from Prague

• 1946, the family permanently moved to Prague; birth of his sister Jitka

• 1948, completed a secondary technical school of construction

• February 1948, took part in the students’ march to Prague Castle in support of President Beneš

• studied architecture at the Czech Technical University in Prague, specialising in historical architecture

• 1950s, interned for half a year and interrogated by State Security in Bartolomějská Street and Charles Square in Prague - suspected of having known about the emigration plans of one acquaintance

• 1960s, worked as a draughtsman at the State Institute for the Reconstruction of Historical Cities and Sites (SIRHCS)

• early 1960s, imprisoned for a second time with colleagues from the SIRHCS for allegedly overpricing private commissions; fully acquitted after two years

• married twice; second marriage with Anna Vyškovská - son Richard

• 1968-1984, worked as a freelancer on reconstruction projects of historical buildings in Yugoslavia

• from 1969, designed paper cut-out models of castles, palaces, and cars, mainly for the children’s magazine ABC

• from 1997, designs the same type of models for ERKOtyp, a publishing house that is co-owned and managed by his son Richard

• died on 1st August 2019

Richard Vyškovský se narodil 13. července 1929 ve Vídni v české rodině. Žil tam s rodiči až do roku 1942. Dědeček z maminčiny strany Vojtěch Roubal pocházel ze statku od Horažďovic, a protože byl nejmladší, vyučil se truhlářem a jako tovaryš dorazil do Vídně. Postupně se vypracoval a otevřel si vlastní truhlářství, kde se specializoval na pánské pokoje, dnes bychom řekli přijímací nebo obývací. Prošel první světovou válkou jako klatovský dragoun. „Hrozně rád jsem k němu chodil, on stál u ponku a učil mě zpívat husarské písně, se kterými jsem pak narazil doma, když jsem je zpíval mamince, která se vždycky zhrozila a šla mu vyhubovat,“ vzpomíná pamětník.

Dědeček z tatínkovy strany Jaroslav Vyškovský měl statek v Halenkově u Vsetína a pilu v Makově na Slovensku. Za první světové války byl na italské frontě, kde se seznámil s mladíkem z Vídně, skamarádili se, a tak prodal statek a přestěhoval se za ním. Pilu v Makově si ponechal. Ve Vídni koupil činžovní dům a v přízemí otevřel restauraci, kterou potom odkázal tatínkově sestře Vlastě. Ta se provdala za Ottu Glinze, rodilého obyvatele Vídně, který se později stal místostarostou města a zároveň poslancem rakouského parlamentu. Tato část rodiny bydlí ve Vídni dodnes.

Dětství ve Vídni

Tatínek František Vyškovský se s maminkou Josefou, rozenou Roubalovou, seznámil ve Vídni na plese v Českém národním domě v Turnergasse. V domě fungoval kromě plesového sálu i sál divadelní, tělocvična Sokola nebo restaurace. Často tam jezdili brněnští filharmonici nebo brněnské národní divadlo, rodiče chodili na všechna jejich představení. Malý Richard chodil na nedělní představení loutkového divadla se svojí sestřenicí. Když nastala v roce 1938 v Československu mobilizace, jel Richardův tatínek narukovat do Brna. Oba rodiče byli patrioti, hlavně maminka. „Komenského školy začaly, když byla ve třetí třídě. Takže první dva roky chodila do německé školy. A tam ji učitelka coby Češku posadila do poslední lavice, kde seděla Židovka, která se navíc počurávala. Takže tohle maminka těm Rakušákům neuměla odpustit. Takže to, že jsme se po válce vrátili, to byla maminčina zásluha, protože říkala, že už tam nechce být.“

Rodina Richarda Vyškovského nebydlela úplně v centru, do Schönbrunnu to bylo pěšky čtvrt hodiny. Malý Richard měl Schönbrunn rád, v parku měl svoje oblíbené sochy. „Tam jsem byl minimálně třikrát týdně. Jako kluk jsem měl želvu, a když uhynula, tak jsem ji šel pochovat do Schönbrunnu a pochoval jsem ji na té hlavní aleji. Těsně po válce jsem tam znovu přišel a v Schönbrunnu bylo hlavní sídlo anglické armády. Takže tam špacírovali britští vojáci, strašně mě rozesmáli tím svým dupáním. Ale pohřebiště želvy už jsem tam nenašel, protože za války, když Rusové obsazovali Vídeň, tak v té aleji vykáceli místa pro kaťuše, kterými ostřelovali německé pozice.“

Richard měl v sousedním domě kamaráda, jmenoval se Ernst Skorpik, po mamince byl Čech, tatínek byl Němec a koncem 30. let se z něho stal fanatický nacista. „Byl tak velký nacista, že měl dva syny, Františka a Ernsta. Ten František byl starší. Když Němci obsadili Vídeň, tak se dal taky do partaje a stal se letcem. Někde nad Anglií ho sestřelili. Ernstík byl stejně starý jako já. Když se Rusové blížili k Vídni, tak museli ti mladí jít kopat zákopy do takzvaného volkssturmu. A on tam musel jít taky a strašně to nesnášel. Utekl odtamtud domů a jeho táta ho udal a toho kluka zastřelili.“

Za války coby třináctiletého kluka předvolali Richarda na úřad a německý důstojník, „árijec od pohledu“, mu nabídl, že se může stát Němcem. Jinak nebude moci studovat, protože české školy ve Vídni nebudou. Richard odmítl. Studoval tehdy v tercii na reálce. Jinak ale nepociťoval během války ze strany Rakušanů žádnou výraznější nenávist. „My jsme byli Češi a já s těmi pravými Vídeňáky moc nekomunikoval. Před válkou, když jsme na ulici mluvili česky, tak se za námi občas ozvalo: ,Bude pršet, Češi mluví.‘ To bylo takové vlídné. Za války se to zostřilo, občas na nás zavolali, ať mluvíme německy, že jsme ve Vídni. To ale bylo asi tak všechno.“ Tatínek ovšem musel kvůli své národnosti několikrát k výslechu na gestapo kvůli různým udáním. Spousta Čechů přijala před válkou a během ní rakouskou nebo německou národnost. Povinnost narukovat pro ně neplatila, Hitler žádné Čechy v armádě nechtěl. „Před válkou bylo ve Vídni 200 tisíc Čechů. Když teď chtějí naplnit školu, tak musí svážet děti autobusem.“

Studia v Praze

Poté co se Richard odmítl nechat poněmčit, se jeho tatínek spojil se strýcem v Praze. Byl to Jaroslav Prokop, manžel tatínkovy sestry Anděly Vyškovské. Před válkou pracoval ve Vídni na československém konzulátu jako diplomat. V Praze strýček našel ředitele měšťanky, který byl ochoten Richarda coby studenta přijmout. Pokračovat ve studiu na reálce bohužel nešlo. Psal se rok 1942 a v Praze končila heydrichiáda. „Takže jsem přijel do Prahy a bydlel jsem u toho strýce s tetou na Břevnově. Chodil jsem do měšťanky v Josefské ulici na Malé Straně.“ Domů do Vídně jezdil Richard každé dva týdny na víkend, a tak to probíhalo až do konce války. Po skončení školy pokračoval ve studiu na stavební průmyslovce. Tatínek sice chtěl, aby studoval chemii, protože měl ve Vídni parfumerii, ale Richard chemii nenáviděl. Naopak od malička moc rád kreslil.

Konec války zažil Richard Vyškovský v Praze. „Tou naší ulicí odjížděla Schörnerova armáda. Když se blížila, tak můj strýc vyšel z baráku a postavil se a rozpřáhl ruce a tu armádu zastavil. Velitel se ho spíše pro legraci zeptal, kudy mají jet, a strýc je poslal směrem na Bílou horu.“ Tatínek si pro Richarda z Vídně přijel lokomotivou. Po obsazení města Spojenci přemluvil svého známého, který byl strojvůdce, vzali lokomotivu a jeli do Prahy. Cesta jim trvala celý týden, protože museli dávat přednost jiným vlakům. „Vypadal jako černoch, protože se týden nemyl.“ Zpátky už se vydali všichni normálně vlakem, ale u Dunaje museli vystoupit, protože mosty byly zničeny, a šli pěšky přes úzkou lávku se dvěma špagáty. „To jsem se bál, až mi cvakaly zuby.“

Strýc Jaroslav Vyškovský

Richardův strýc Jaroslav Vyškovský se zúčastnil Slovenského národního povstání. Byl mezi lidmi, které Němci chytili a umístili je do nějaké ohrady. Protože měl civilní oděv a uměl výborně německy, dal se do řeči s německým vojákem u vchodu, požádal ho, aby mu připálil cigaretu a prošel ze shromaždiště ven. Potom přeplaval Váh, za což zaplatil zápalem plic, a až do konce války se skrýval. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění za demokratickou stranu, kde setrval do parlamentních voleb v roce 1946. Pak se stal členem Ústavodárného národního shromáždění, kde zastupoval demokratickou stranu. V parlamentu setrval formálně do parlamentních voleb v roce 1948. V tom samém roce byl vyloučen ze strany a zkraje 50. let byl odsouzen a uvězněn během politických čistek v rámci procesu proti Fedorovi Thurzovi.

Návrat do Prahy

Rodina Richarda Vyškovského se vrátila do Prahy po volbách v roce 1946, které už vyhráli komunisté. Nastěhovali se do břevnovského bytu pod Marjánkou po strýci Jaroslavu Prokopovi, který znovu odjel na diplomatickou misi do bulharské Sofie. Zde se v tomtéž roce narodila i pamětníkova o 18 let mladší sestra Jitka. Tatínek měl slíbeno, že dostane po někom obchod a hlavně že rodině nikdo nesáhne na peníze, protože je to cizí měna. Po roce 1948 bylo samozřejmě všechno jinak a rodina o veškerý majetek přišla. Otec navíc žádný obchod nedostal, pracoval jako posuzovač kvality a cen zboží, a to i po komunistickém puči. Maminka byla šťastná, že je doma. Když komunistická éra skončila, známí Vyškovské přemlouvali, aby zažádali o restituce. Maminka ale prohlásila, že pokud to republice prospěje, tak ať si majetek nechá.

Strýc Prokop musel po únorovém puči v roce 1948 odevzdat diplomatický pas. Vymluvil se na to, že ho nemá u sebe. Vzápětí s pomocí rodiny Vyškovských emigroval do Vídně – nechal se na Moravě odvézt k rakouským hranicím a celkem bez problémů přešel. Bylo to v době sokolského sletu. Jeho žena potom brzo odjela za ním a ve Vídni už zůstali. Bohužel strýc asi po dvou letech udělal chybu – byl zadržen v ruské zóně Vídně, i když bydlel ve francouzské. Odvezli ho do Československa, kde byl odsouzen na doživotí. V roce 1961 ho propustili během velké amnestie, krátce nato zemřel. Teta zůstala celou dobu ve Vídni, Richard ji tam během svých služebních cest do zahraničí několikrát navštívil.

Studia a zatčení StB

Po skončení stavební průmyslovky v roce 1948 pokračoval Richard Vyškovský ve studiu architektury na ČVUT. Vybral si specializaci historická architektura a docházel do ateliéru profesora Oldřicha Stefana. Během studií pracoval jako brigádník ve Stavoprojektu v oddělení rekonstrukcí, což nasměrovalo jeho budoucí kariéru. Ke státnicím pamětníka nepustili, protože se nechtěně namočil do případu kamaráda, který měl vdanou milenku, jejíž manžel se pokusil o emigraci. Naletěl převaděčům a zatkli ho. Během výslechů padlo také Richardovo jméno a to, že o chystané emigraci věděl. Richard Vyškovský byl zatčen a vězněn v Bartolomějské ulici a na Karlově náměstí. Přitížilo mu rovněž tehdejší uvěznění strýce Jaroslava. Celkem strávil ve vazbě půl roku. K ničemu se nepřiznal, i když o všem skutečně věděl.

Angažmá v SÚRPMO

Po formálně nedokončených studiích začal Richard v roce 1953 pracovat ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) jako projektant a postupně se vypracoval až k funkci hlavní inženýr. Prvním projektem, na kterém se podílel, byl Valdštejnský palác, kde pracoval pod architektem Josefem Čihákem. V té době bydlel pamětník v domě U Tří růži na Malé Straně, do práce to tedy měl kousek. Architekt Čihák byl generálním projektantem rekonstrukce Chebu, takže i pro Richarda se tam postupně našla řada staveb, na jejichž obnově pracoval. V Chebu se tehdy rekonstruovalo celé historické jádro. Nakonec museli architekti z města odejít. V té době chtěli někteří lidé nechat Cheb zbourat, protože to mělo být původem německé město. Během celé svojí kariéry se Richard coby projektant věnoval taky rekonstrukci Pražského hradu. Dále projektoval třeba rekonstrukci pivovaru v Klášterci nad Ohří, částečně se podílel na obnově kladrubského kláštera nebo renovoval několik domů v Banské Štiavnici.

Druhé věznění

Architekti pracující v SÚRPMO mohli vedle své práce dělat ještě jiné věci samostatně pod záštitou svazu výtvarných umělců. To pamětníkovi způsobilo velké problémy. Na začátku 60. let byli ministerští úředníci ve sporu se SÚRPMO a obvinili architekty, že jejich soukromé projekty, které si dělají vedle svojí práce, jsou předražené. Celá věc došla až k soudu a několik lidí, včetně pamětníka, skončilo ve vězení. Po dvou letech došlo k obnově procesu, Richard Vyškovský byl zproštěn viny v plném rozsahu a dostal i odškodné od státu ve výši 14 000 korun. Do SÚRPMO se ale spolu s ostatními propuštěnými kolegy vrátit nemohl, rozhodně ne hned. K rekonstrukcím se znovu dostal až po obměně vedení ústavu v roce 1968, kdy do funkce ředitele nastoupil architekt Jiří Vohrna. Otevřel ústav v rámci tehdejších možností světu, pořádal mezinárodní konference, na které jezdili experti ze západní Evropy, třeba z Francie nebo Anglie. Hlavním architektem nového SÚRPMO se stal Otakar Nový. Byl velmi společenský, znal jazyky a spoustu věcí pro ústav domluvil. Coby milovník nočního života napsal brožurku o pražských barech a restauracích. „Jednou ke mně s ní přišla sestra a říká: ,To je hezký, co se dozvídám o svém bratrovi, jaks chodil po hospodách.‘ Na Malé Straně byl bar U Schnellů, tam hrával vynikající pianista, žák Janáčka. On tam psal, že jsme tam chodili a po zavíračce jsme chodili k Vyškovskému, kde nám hrál až do rána. A to tedy je pravda.“

Během pauzy od rekonstrukcí se pamětník věnoval jako architekt na volné noze i reklamním filmům a přispíval coby kreslíř do časopisu Dikobraz ve spolupráci s kolegy ze SÚRPMO Blechou a Knížetem. Také pracoval pro odbor školství pražského magistrátu, kde měl na starosti stavební úpravy budov základních škol. V roce 1968 vstoupil Richard do Klubu angažovaných nestraníků, jejich plakát do prvomájového průvodu se maloval u něho doma. „A právě tam jsem dostal nabídku od pana Vohrny, abych se vrátil zpátky do SÚRPMO.“

Soukromý život

Richard Vyškovský byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil v roce 1954 s Kamilou, módní návrhářkou, která se specializovala na klobouky. Také psala poezii a byla spřátelena s rodinou Jaroslava Seiferta. Druhou svatbu měl pamětník na Karlštejně v roce 1968 s Annou, žili spolu už od roku 1965. Pracovala jako stavební technička v Chemoprojektu nebo jako stavební dozor na VŠCHT. Později pracovala i jako průvodkyně v Praze. Hodně spolu cestovali po Čechách a objevovali českou historickou architekturu, hlavně renesanční stavby. Mají spolu syna Richarda. Vnučka Alena vážně uvažuje o studiu restaurování, z čehož má pamětník velkou radost.

Spolupráce s časopisem ABC a vystřihovánky

Papírové vystřihovánky modelů hradů a zámků a takzvaných angličáků – to je to, co si většina Čechů a Slováků spojuje se jménem Richarda Vyškovského. Pamětníkova spolupráce s časopisem ABC, kde vystřihovánky vycházely především, začala v roce 1969. Smlouvě předcházel papírový model tehdy velmi populárního angličáka. Tyto modely aut ve zmenšeném měřítku byly v tehdejším Československu dostupné jen v síti obchodů Tuzex. Proto se Vyškovský rozhodl udělat jeden z nich z papíru – za vzor mu posloužil model Packard Landaulet vyráběný pod kódem Y-11 v sérii Models of Yesteryear. V tvorbě papírových modelů spolupracoval pamětník až do roku 1976 s inženýrem Pavlem Blechou. Z modelů hradů jim vyšlo jako první diorama Karlštejn – dobývání hradu, v roce 1968 ve Státním nakladatelství dětské knihy. Nejrozsáhlejší prací autorské dvojice Blecha–Vyškovský byl model Pražského hradu. Od roku 1997 vydává modely Richarda Vyškovského nakladatelství ERKOtyp, jehož spolumajitelem a jednatelem je jeho syn Richard. Celkem udělal pamětník 456 modelů.

Jugoslávské angažmá

Velmi zajímavá pracovní nabídka přišla Richardu Vyškovskému na mezinárodní konferenci o památkách v Brně, pořádané v listopadu roku 1968. „Obrátil se na mě jugoslávský delegát, jestli bych neměl zájem pro ně dělat. Že oni mají mladé architekty vyškolené v Anglii, v Americe, ale že dělají jen moderní architekturu, k té historické nemají žádný vztah.“ Šéf SÚRPMO Vohrna dal pamětníkovi možnost sestavit si vlastní tým kolegů a půl roku volna, ale projekt musel dělat jako soukromá osoba. Zakázku pro Richarda připravila firma INGRA s Josipem Jurgovičem, který se postupně stal Richardovým velmi dobrým přítelem. Jednalo se o rekonstrukci tří bloků v chorvatském městečku Sutivan na ostrově Brač, ze kterých měl být mezinárodní hotel. Spolupráce s Jugoslávií se nakonec protáhla na 15 let, trvala až do roku 1984. Během nich potkal pamětník řadu zajímavých lidí, například manželku šéfa ochranky tehdejšího prezidenta Jugoslávie Josipa Tita, která byla ministryní kultury Chorvatska.

K důležitým projektům v Chorvatsku patří taktéž Lepoglava, nejstarší chorvatské vězení, které vzniklo v klášterních budovách. Pamětník měl budovu předělat na kulturní centrum. Překvapily ho podmínky ve vězení, jež se zcela lišily od těch, které na vlastní kůži zažil v Praze. Vězni chodili na oběd do jídelny, měli normální příbory a ubrusy, obsluhu a navíc mohli pracovat ve své profesi. „Jednou jsem tam potkal partu, co tam stěhovala piano. Když jsem se zeptal ředitele, co to má znamenat, řekl mi, že bohužel musel koupit piano uvězněnému hudebnímu skladateli, aby mohl skládat hudbu.“ Někteří vězni dokonce v horách hlídali zcela bez dozoru ředitelovu chatu. Samotná věznice byla ekonomicky soběstačná a fungovala tam továrna na nábytek. Ředitel sice musel něco odvést státu, ale jinak mu celkem nikdo do ničeho nemluvil.

Richard Vyškovský už dlouho do zemí bývalé Jugoslávie nejezdí, protože se nedokáže smířit s jejím rozpadem. Na léta v ní strávená vzpomíná s vekou láskou, cítil se tam na rozdíl od Československa jako volný a svobodný člověk. „Myslím, že to byla veliká chyba. To je můj osobní dojem a ten budu tvrdit každému, protože to se nemělo stát. Ta Jugoslávie byla na cestě, která je jediná možná v našem dnešním světě. Najít tu cestu, vyváženou mezi oběma bloky, to ta Jugoslávie dělala.“